SBH přečtené 701

Ticho v Praze „de Brahe“ 2021, Pfanner I.

Tohle bylo hodně divné, a bohužel nikoli příjemným způsobem. Anotace zněla zajímavě. Varovat mě mohla děsná, na koleni dělaná obálka, jenže to je ukazatel minimálně sporný. A aspoň zpočátku jsem si říkala, jak si ten bizár užiju. No, neužila. Nad všemi neduhy, a že jich bylo, vítězilo setrvalé opakování – všeho. Myšlenek, slov, dějových kliček, celé stránky a stránky dokolečka. Kdyby se opakující věci vyškrtly zůstaly by cirka tři strany normálního textu. Logické nesrovnalosti vůbec řešit nehodlám. Drobnosti o tom, že se Dvořák a Kurri jednou obléknou, načež odstavec poté jsou opět nazí a oblékají se znovu, budiž. Na začátku je z Braheho mrtvoly vydestilována duše odborníky z Lomonosovy univerzity, aby se na konci duše vznášela v chrámu. Hrdinové musí zabránit duši, aby se dostala do hrobky ke svým ostatkům, takže ji nakonec k těm ostatkům zavřou a opráší si ruce, fertig. Uuuuh. Autor si plete Dány a Finy, unikají mu kulturní i lingvistické souvislosti. Jedovatý, rádoby vtipný sarkastický tón mi na začátku lezl na nervy, aby mě v průběhu čtení naprosto udolal a na konci už mi byl dočista ukradený. Absurdita situací sklouzává takovou měrou do klišé, až přestává být zábavná. Celé mi to připadlo jako snůška konspiračních hospodských keců vygenerovaných mozkem alkoholika po dvanáctém pivu. Každopádně se nejedná o beletrii. V knize bolestně schází děj, postavy jsou papírové, naprosto nereálné, zápletka, pointa, vše je utopeno v neustálém omílání stejných informací dokolečka. „Zase nám lžou!“ Nebo šokující odhalení Absolutní Pravdy – „suchým dovnitř, mokrým ven“. Ano, tak třeskutě vtipné to bylo. Nedá se to číst, ale přesto jsem knihu v duchu její absurdity dočetla. Na vině bylo něco jako zvrácená fascinace, kdy nedokážete odvrátit oči od probíhající přírodní katastrofy. Čtení pouze pro odvážné, a ano, jediný klad – je to velmi krátké (každá věta, nebo i jenom pouhá její část tvoří samostatný odstavec).... celý text

Vešla do moře 2017, Mark Douglas-Home

V této detektivce nejde o to, kdo je vrah, protože pachatel je zřejmý od začátku. Čtenáře i hlavní hrdinku Violet spíš zajímá, co se vlastně stalo. Překvapivě empatický čin sociálního pracovníka v úvodu je následován souvislou řadou nepřátelských, až zločineckých aktivit všech obyvatel městečka na skotském pobřeží. Přes autorovy snahy o popisy zřejmě malebné krajiny ve mně narůstal pocit znechucení nad tamními obyvateli. Takovou sbírku bezohlednosti, chamtivosti, pomstychtivosti, zloby a zbabělosti aby pohledal. V té souvislosti vyznívá více než trapně kajícná omluva mafiána Rosse v závěru. Celková bezútěšnost mě od půlky vedla k přeskakování odstavců a stránek, k nimž jsem se zase vracela ve snaze dát knize šanci, ale čtení se pro mě stalo utrpením. Jediný sympaťák Cal to nemohl zachránit, obzvlášť když k objasnění případu vlastně ničím nepřispěl. Postava Violet byla v důsledku nesmírně plochá, její život mezi dramatickým narozením a návštěvou pana Anwara prakticky neexistoval. O zbytku postav, snad vyjma záštiplné Mary Andersonové, to platí stejně. V důsledku by mě nejvíc zajímalo, jak se vyvinula konfrontace mezi Violet a Alexandrou, ovšem to si musím domyslet. Jako ukázka přehlídky těch nejhorších lidských vlastností kniha slouží dobře, ovšem já chci při čtení zažívat něco jiného. Za tři ze sentimentu vzhledem k pěknému prvnímu dílu, ale další příhody mořského detektiva s lehkým srdcem oželím.... celý text

Jak to s tím Hrnečkem tehdá bylo 2023, Monika Zbytečná

Naprosto luxusní knížka (nejen) pro děti. Autorka sepsala krásný příběh, který potěší i dospělé předčítače, přesněji řečeno je asi pobaví víc. Udělat z pohádkového hrnečka skutečnou osobu, pekaře Hrnečka, je geniální tah. V jeho důsledku vyzní všechny známé kouzelné formule „Hrnečku, vař!“ či „Hrnečku, dost!“ velmi neotřele a vtipně. Nemůžu opominout ikonickou scénu na tržišti, kdy po něm Majka metá hlášky s razancí Indiana Jonese: „Nemáš peníze? Tak nezdržuj.“ Dobrá, nemůžu tady vypsat celou knihu, to by bylo nefér. Útlá knížečka obsahuje vše, co požaduji od kvalitní literatury – na malém prostoru skvěle charakterizované postavy, zábavné, přirozené dialogy, nálož chytrého humoru, trefné popisy (nedoporučuji číst nalačno!), svižný děj. K tomu musím připočíst příjemně velké písmo pro malé čtenáře i krásné ilustrace. Skvělý počin nakladatelství Canc, odnož pro děti Rýče. Už si brousím zuby na další autorčinu knihu. Vřele doporučuji.... celý text

Lokýnka ze Smaragdového moře 2024, Brandon Sanderson

Vizuálně nádherná kniha. Nejsem příznivcem ilustrací, ale tyto byly překrásné. Navíc podtrhovaly a dotvářely fantastický dojem snové planety se sedmi různobarevnými měsíci, z nichž dolů padá závoj smrtících spor. Ačkoli mi to připadá opravdu praštěné, tak jsem si užívala i svérázné zapojení moderní techniky do předindustriálního světa, kdy Hrana komunikuje pomocí tabletu (na solární baterie) a Čarodějka létá kosmickou lodí. Lokýnka byla hrdinka podle mého gusta, rozumná, chybující, odvážná, se smyslem pro humor. Vůbec všechny postavy se autorovi povedly na jedničku, snad vyjma Čarodějky, která mi připadla hodně odbytá, ale k tomu se ještě dostanu. Samozřejmě s tím souvisí skvělé, břitké a zábavné dialogy, v tomto směru jsem si lebedila. Děj čtenáře nenechá chvilku vydechnout, je napínavý a zábavný s mnoha překvapivými odhaleními a zvraty. Zároveň, to velmi oceňuji, ani jeden z nich nenarušuje logiku příběhu a konzistenci dané postavy. Párkrát mi autor opravdu vyrazil dech, když si poradil s potížemi zdánlivě neřešitelnými. V té souvislosti mě ale trošku mrzel závěr, vlastní konfrontace s Čarodějkou. Kájova kletba byla vystavěna opravdu zákeřně, ale ta Bystroňova? Co vlastně na konci udělal? I způsob, jakým Lokýnce pomohl s krysákem Hupem byl na mě příliš kryptický. Překlad musím pochválit, líbila se mi především zvučná jména převedená do češtiny. Ovšem mockrát mě zarazily chyby v textu, špatné pády, scházející slova. U takto luxusní knihy by měly být korektury odvedené s větší pečlivostí. Plný počet dát ale nemůžu. Vadily mi dvě, potažmo tři věci, a to poměrně zásadně. Jako první mi skřípal rádoby Bystroňův pohled na věc. Pokud měl být příběh vyprávěn jím, měl mít rozhodně jinou stavbu. Takto jsem si připadala, že poslouchám nezúčastněného vypravěče v er- formě, pak najednou bác, přešli jsme do ich-formy, ale na pouhý odstavec či větu, a zase se vracíme do prostého líčení Lokýnčiných osudů. Navíc v závěru se stal Bystroň ústředním aktérem, ovšem ze způsobu líčení to není vůbec zřetelné. Kdyby jej autor nechal jako jednu, mírně bláznivou a zpočátku vyloženě vedlejší postavu, pro gradaci příběhu by udělal víc. Druhou závadou bylo úmorné filosofování. Ano, v textu se nachází spousta moudra a vtipných postřehů, ale školometské metání pouček by chtělo zmírnit. Jako poslední, ovšem nikoli nejmenší pochybení je počin, kdy zavedený, světoznámý a slavný autor vydává knihu přes kickstarter. Opravdu si Brandon Sanderson potřeboval dokázat, že píše líp než začínající, nezkušený spisovatel? Co je tohle za ego? Takže ano, doporučuji, ale pouze čtyři hvězdy, je mi líto.... celý text

Nešťastná kloboučnice 2024, Jessica Bull

Jako milovnici románů Jane Austenové a zároveň detektivek mě tento počin nemohl minout. Zpočátku jsem si zoufala. Autorce se podařilo skvěle vystihnout styl, jakým Austenová píše, jenže to samozřejmě není originál. Bolestně mi scházel esprit, vtip, lehkost, hravost. Tohle bylo jízlivé, posměvačné, maloměšťácky přízemní. Zhruba v první čtvrtině jsem váhala, zda vůbec pokračovat. Jenže došlo k překvapivému jevu, zaujala mě vlastní detektivní linie. Ano, vyšetřování probíhalo pomalu a velmi klopotně, ovšem přesně tak, jak by fungovalo v dané době a pro ženu. Pak jsem si začala užívat různé narážky na situace z děl Austenové, zde podané jako inspirace a příhody, z nichž posléze (jakoby) slavná spisovatelka čerpala. Přitom stavbě románu, uvěřitelnosti dialogů (v rámci stylizace) a propracované charakteristice postav není co vytknout. Bohužel způsob, jak Georgy získal řetízek, byl zřejmý ve chvíli, kdy k němu chlapec přišel. Iluze brilantního mozku hlavní hrdinky tím dostala vážné trhliny. A při nečekaném odhalení na hřbitově v závěru už bylo nad slunce jasné, kdo vraždil, přesněji řečeno to nikdo jiný nemohl spáchat, přesto Jane uhání konfrontovat dalšího podezřelého ze seznamu. Takže ano, vyšetřování se mi líbilo, odkazy na díla Austenové taky, ovšem jako celek se kloním spíše k pocitu zklamání. Snad kdyby se autorka tak úzkostlivě nedržela stylu svého idolu, výsledek by dopadl lépe. Po dalších dílech určitě nesáhnu.... celý text

Monin kouzelný průvodce obranným pečením 2023, T. Kingfisher (p)

Začínám chápat obecnou nechuť vůči dlouhým názvům. Knihu jsem četla tři dny, a přesně tak dlouho mi trvalo, než jsem si ho zapamatovala. No a to je k výhradám všechno. Pak už jsem si ji užívala od A do Z. Obálka se mi líbila, s takto dlouhým názvem nezbyl prostor pro kdovíjakou výtvarnou realizaci, ale rozzuřený perníkový panáček s taseným mečem hezky vystihoval ústřední motiv. V doslovu autorka popisuje problémy, které měla s vydáváním. Ani v Americe není pro slavnou spisovatelku ověnčenou cenami snadné přijít s rukopisem, který nezapadá do škatulek. Mona je totiž čtrnáctiletá dívka. Jedná se tedy o knihu pro děti? Mno, možná ano, ale dle sebe soudím, že dospělí si ji užijí úplně stejně. A navíc je zjevné, že v příběhu nebude místo pro romantiku, což by mohlo být pro někoho atraktivní. Mona své příhody vypráví v ich-formě. Pochopitelně uvažuje zraleji než raná puberťačka, ale to mi vyhovovalo. V tomto ohledu mi skřípalo jediné, jak pořád zdůrazňovala, že ona je dítě a kolem jsou dospělí, a ti mají jakoby jiný svět. Ovšem postavy se autorce povedly na jedničku. Velmi úsporným způsobem dokázala vytvořit plastické, barvité, osobité charaktery. Čekala jsem zradu od Zlatého generála, v té souvislosti mě překvapila přímočarost a absence křečovitých zvratů v jejich morálním profilu. Dobrák je dobrák, padouch je padouch. Pak máme vévodkyni, velmi nečekanou osobnost. O to víc mě překvapovaly dějové kličky. Monin souboj se zeleným mužem se ubíral cestou, kterou jsem nedokázala předvídat, na druhou stranu na ní nepřekážely žádné nelogičnosti či bohové na stroji. Na konci mě dokázala i dojmout. Používat pekařská kouzla k obraně města mi připadlo jako velmi originální a zábavné. Při čtení vyhlášek padoucha Oberona, jimž omezoval život a svobodu lidí, se mi s mrazením vybavovala covidová doba. Nesmím zapomenout na svěží, trefný humor. Mít za domácího mazlíčka chlebový kvas, to se hned tak nevidí. Bavila jsem se. Dialogy měly šťávu, vtípky údernost, děj nepředvídatelnost, postavy hloubku. Dokonce i střípek moudra jsem vykutala. Sympatická hrdinka, zajímavé postavy. Plný počet, doporučuji.... celý text

Knihkupectví na Riverside Drive 2022, Frida Skybäck

Pěkná obálka. Zajímavá anotace. Nadšené ohlasy. Zase jsem naletěla. Čtyři stovky stránek přetvářky a zamlčování důležitých informací. Bylo by dobré říct tuto důležitou zprávu, ale víte co, já ještě počkám, ono se to třeba provalí samo. A provalilo! Všechno. I pitomý Angelin pearcing. Na pozadí temný příběh o zdánlivě úžasné Saře, ve skutečnosti bezohledné, sobecké, zlé osobě, která měla v důsledku na svědomí lidský život. Neboli když ho nemůžu mít já, nebude ho mít nikdo. Jestli je tohle láska, tak opravdu nevím. Neteři odkážu barák, který je zavalen půjčkami, aby se holka jaksepatří zapotila. Když jí v závěru Charlotte procítěně děkovala, to mě dokonale otrávilo. Děvenko, kdyby Sara nespáchala ten svůj zločin, měla bys všechno, za co teď děkuješ, už dávno. Ještě ke všemu byl styl psaní nechutně patetický, ufňukaný a šroubovaný. Ani špetka humoru, naopak spousta bohů na stroji. Knihkupectví se řítí do záhuby, Sam za to hubuje Charlotte, ačkoli univerzálním viníkem v tomto případě je Sara, Charlotte sklopí uši, a ještě se omlouvá. A koukejte, na autogramiádu dorazí echt J. K. Rowlingová. Přemýšlím, co hezkého bych o knize řekla, ale vážně mě nic nenapadá. Ztráta času. A peněz.... celý text

Stačí podpis 2024, Claudia Lux

Bohužel hrozné zklamání. Zajímalo mě, jak autorka pojme „moderní“ peklo, ale nadšení vyprchalo proklatě rychle. Hned zpočátku mi hodně vadilo, jak je peklo nekonzistentně vystavěné. Například (nesmysl táhnoucí se už od renesance) jak lze DUŠI týrat FYZICKY? Jak je možné duši mučit tím, že jí pekelník vyrve srdce a strčí jí ho do pusy? A dál. Lof je několik tisíc let stará hříšná duše (v pekle, kde čas neplyne?!?!?). Před několika tisíci lety ale tohle katolické peklo neexistovalo. Navíc by se asi těžko Lof jmenoval Harrison. Dále nějakému Keltovi by možná jako peklo nepřišlo, když mu nepíše propiska. A jak by se dozvěděl, že na opuštěném ostrově by se mu hodila GPSka? Pravda je, že bych tyto výhrady prohlásila za bizár a odsunula do pozadí, kdyby mě zaujal zbytek. Zápletka? Ještě před půlkou jsem ji neodhalila. Pak mi ukrutně vadí takový ten kryptický zápis, kdy nedostanu informace včas, v textu i příběhu tápu, a tohle mám považovat jako za kchůl a těžké umění. Těžké možná, to jo. Co je pro mě ale nejhorším problémem, jsou postavy. Úplně všechny jsou nesympatické. Vede matka Lily. Když se ukázalo, že je bulimička a že jediné, co u sebe považuje za hodnotu, je její zjev a štíhlá postava, jsem knihu musela zavřít. Trochu ucházející je pekelník Lof (asi hlavní postava, i když je jich tam jako na orloji), jenže příběh je podávaný tak, aby si čtenář byl stoprocentně jist, že se vše, o co postava tisíce let usiluje, zhroutí v prach, takže člověka nic nenutí číst dál. O Ruth nemluvím, tu bych vystřelila na Mars, a zbytek rodiny Harrisonovy taky, když tu její manipulaci neprohlédli. Také nadbytek tragického amerického patosu, a zároveň naprostá absence humoru, to jsou pro mne nepřekonatelné závady. Ve chvíli, kdy jsem něco za půlkou přeskočila první kapitolu, přičemž do té doby jsem se opravdu ukrutně trápila, jsem četbu vzdala. Neumím si představit závěr, který by tuto pohromu zachránil. A podle (nejen mých) zkušeností bude beztak odpovídat všemu, co mi vadí na knize od začátku. Takže sbohem a šáteček.... celý text

Zlý pes 2022, Alex Smith (p)

Kniha začne scénou u slizkého psychologa, která se mi opravdu líbila. Samozřejmě nejvíc oceňuju, jak mu Kett nacpal do krku vlastní meducínu. Přesně to vystihovalo, proč se mi líbil první díl, takže jsem si užívala pokračování. Kett je pořád sympaťák, policejní partička je pestrá a i vedlejší postavy mají svou hloubku. Nejvíc oceňuju humor a vtípky, jimiž je celé pochmurné vyšetřování prošpikováno. Kvality podle mého mínění zůstávají na vysoké úrovni. Autor píše ohromně zábavně a čtivě, od knihy se nelze odtrhnout. Příběh je dobře vystavěný, pachatel nespadl z nebe, čtenář si podle rozházených drobečků mohl dát dohromady totéž co vyšetřovatel. I bizarní rozuzlení mělo svou logiku. Zároveň mě hodně bavily i prostřihy do Kettova rodinného života, a ano, s dětmi to nebylo jednoduché, ovšem to není nikdy, ani v případě hodně klidných potomků. Tady navíc vstupoval do hry Alicin lehký autismus a vykolejení těch mladších ze ztráty matky. Nic překvapivého. Bohužel ale na síle získávaly drobné zápory. Historky s Porterovou neschopností uvařit čaj už mi připadly otravné. Taky mi začíná vadit, že pachatelem je vždy šílený psychopat. Asi bych ocenila důmyslně vykalkulovanou vraždu z přízemních pohnutek, jako třeba msta nebo chamtivost. A pak se mi hrubě nelíbilo, jak se Kett bez rozmyslu vrhá do život ohrožujících situací. V noci vleze na šrotoviště, které je hlídáno krvelačnými psy. O závěrečném vstupu do objektu vraha, aniž by počkal na policejní posily, raději nemluvím, to už jsem tloukla hlavou do zdi. A jelikož uvedené zápory se v dalších dílech stupňují, zatímco klady ustupují (jako třeba ten humor), asi tuto sérii ukončím a uchovám si skvělý dojem z jedničky a dvojky. Je mi líto.... celý text

Toskánské dědictví 2024, Julianne MacLean

Ohromně čtivě napsáno, zajímavá zápletka. Ta představovala největšího tahouna, nebyl by problém jenom kvůli ní knihu dočíst. Jenže od půlky se pro mě jednalo o čiré utrpení, a na vině byly charaktery postav. Od začátku mi Freddie připadal jako sobecký, líný, manipulativní a bezohledný příživník. Tato charakteristika se v průběhu času jenom utvrzovala a na konci bych ho nejraději něčím těžkým přetáhla po hlavě. Fiona představovala sterilní, nesympatickou, svatouškovskou Mary Sue. Connor – chamtivý, arogantní, krutý fracek. Jeho sestra – zazobaná, povrchní, zbabělá panička, pro kterou luxusní dům v Londýně a tři miliony liber představovaly ekvivalent chudoby. Panuje obecný názor, že jakékoli emoce, které kniha vyvolá, jsou správné. Já si to ale nemyslím. Tady jsem byla prostě jenom otrávená. Lillian svým mesiášským komplexem zničila život nejen sobě, ale i dceři a muži, kterého milovala. Nejsem příznivce zabíjení literárních postav, ale kdyby se tady všichni ve jménu obřího dědictví povraždili, asi by se mi to líbilo víc. Ano, četlo se to samo, ale kdybych tento příběh minula, určitě by mi bylo líp.... celý text

Karlík a továrna na čokoládu 2006, Roald Dahl

Očekávání spojená s touto ikonickou knihou byla zjevně nadhodnocená. Líbí se mi autorův ironický styl a překvapivé pointy. Taky se mi líbil film. Text se opravdu pěkně četl, krátké kapitoly a neustálý nádech tajemství mě držely u stránek. Taky oceňuji ilustrace Q. Blakea. Z úvodních kapitol čišela bída rodiny Bucketových i vzájemná láska. Samozřejmě mi hlavou vrtaly i logické nesrovnalosti, například paradox, kdy dědeček Pepa dvacet let nevstal z postele (je mu už 96 let), ale pak po továrně běhá jako jura a zvedá Karlíka do výšky. Hledání zlatého kupónu bylo podáno velmi zábavně, nicméně zbývající výherci (kromě Karlíka, samozřejmě) mají tak výrazně záporné vlastnosti, že to z příběhu dělá mravokárnou přednášku. To mě opravdu zklamalo. Je přespříliš snadné Karlíkovi fandit a postavy jsou velmi schématické. Nedokážu posoudit, zda se jedná o závadu překladu, ale „písně“ Umpa-lumpů se mi nelíbily. A nad koncem jsem vyloženě rozpačitá. Je useknutý a málo důvtipný. A další výtka – kniha vlastně neměla žádný děj. Ano, bylo to zábavné a bizarní, ovšem těch závad jsem napočítala víc, než nad kolika jsem ochotna přimhouřit oko. A úplně celou dobu, kdy jsem to četla, jsem měla chuť na sladké.... celý text

Jak se zbavit hraběte v deseti týdnech 2023, Jenni Fletcher

Trpím abstinenčními příznaky nedostatku romantické literatury, tak jsem sáhla po této knize, ačkoli bych dokázala předem vyjmenovat závady, které bude obsahovat. Především naprosto nereálné zobrazení anglické společnosti první půle devatenáctého století. Naštěstí jsem sama sobě knihu napasovat víceméně do fantasy literatury, ryze smyšlené země a historického období. Tím jsem byla schopná všechny katastrofální nesmysly ignorovat. Nebyla jsem ušetřena ani sebeobelhávání hrdinky a závěrečného velkého nedorozumění. Přesto jsem docela spokojená. Essiiny vylomeniny měly něco do sebe, až tedy na naprosto trapnou scénu se záchranou koťátka. V šatech, které měla Essie na sobě, by na strom nikdy nemohla vylézt, a smysl této aktivity mi zcela unikl. Slovní přestřelky mezi hlavními hrdiny se mi líbily a s přimhouřenýma očima jsem Essii dokázala i pochopit. Babička Makepeacová byla skvělá. Pak mi trochu vadilo, že vyjma hlavních postav byly ty vedlejší naprosto stínové. Sestřenčini nápadníci včetně padoucha Jaggera naprosto splývali, stejně jako postavy služebnictva, které celkem významně zasahovaly do děje. Přes všechny výhrady byla milostná linka vcelku uvěřitelná a naštěstí se i opisy fyzických projevů chtíče držely v rozumných mezích, jakkoli by v romantice situované do tohoto období měly zcela scházet. Bylo to čtivé, vtipné, kýčovité a trapné v únosné míře. Jednou stačilo, ale ztráta času to nebyla. Pěkná obálka.... celý text

Vynucených 7 dní 2024, Lenka Hnátová

V poslední době se s gay romancemi roztrhl pytel. Je tudíž obtížné najít nějakou, která vybočuje, řeší nečekané zádrhele, přistupuje ke svým hrdinům nezvykle. Autorce se podařil majstrštyk. Zapomeňte na dojemný příběh roztomilého Maxe a zdvořilého Berta. V této knize dostanete něco zhola nečekaného. Tři toxické postavy provázané totálně toxickými vztahy. Ani jedné nemůžete fandit, protože byste je nejraději vystřelili na Mars. A to, co mezi nimi probíhá? Riki totálně zneužívá výraz „miluji tě“, jeho představa lásky je majetnická, sobecká, bezohledná. Markovi neustále vyčítá, že v něm vidí jenom pochodující penis, jenže těžko se divit, když Rikiho představa partnerského štěstí představuje jednu plynulou sérii sexuálních útoků a harašení. Marek? Sebeobelhávající se slaboch, který svou frustraci utápí v alkoholu. O Verčuli škoda slov. A výsledek? Naprosto uvěřitelní, skvěle vykreslení týpci, kteří dojdou k mírnému prozření, nicméně jejich štěstí zůstává pouze v jejich rukách, takže nemají nárok na stížnosti. Zápletka je nezvyklá, byť vyústění už nikoli, jenže jiné nepřipadá v úvahu. K tomu je zapotřebí dodat, že s méně problematickými charaktery hrdinů by podobně bizarní události vůbec nefungovaly. Pokud by aspoň jeden ze zúčastněných měl rozum, sebeúctu a trochu slušnosti, podobnou aktivitu by zatrhl hned v počátku a… Nebylo by o čem číst. Jinými slovy: příběh fungoval dokonale. Autorka umí vystavět chytlavý děj na malém prostoru, zajímavé postavy a přirozené dialogy. Ačkoli si tentokrát stanovila velmi náročné mantinely, uhrála zápas bez ztráty jediného bodu. No, vlastně bych měla malou připomínku, ale ta je spíš k diskusi než k výtce. Myslím, že Markovo domácí popíjení sedí spíš na ženský alkoholismus, muži právě obrážejí hospody. Ovšem afektovaný, přemoudřelý puberťák Riki jí vyšel na jedničku. Kniha mě lákala natolik, že jsem nedokázala čekat na papírovou verzi. Sotva jsem ji otevřela, slupla jsem ji jako malinu. Čtivost výtečná. Takže plný počet a vřele doporučuji.... celý text

Doručovatelky 2022, Alex Smith (p)

Asi mě zaujala anotace, protože obálka je vyloženě divná. Nelíbí se mi a k příběhu se moc nehodí. Text mě chytil od první stránky. Na matku jsem měla vztek, protože v takové průtrži je naprostý nesmysl vycházet z domu, roznášet noviny už teprve – všechny byly rozmáčené. Tudíž není moc logické, že zrovna ten den na dívče čekal únosce. A to je asi tak jediná výhrada, kterou vůči knize mám. Šéfinspektor Robert Kett mi byl od minuty sympatický úplně vším. Povahou, osudem, smyslem pro humor. Zodpovědností. Nad scénou, kdy nejmladší dcerce vysvětluje, že nesmí házet na zem odpadky ani jako superpolda, jsem plakala smíchy. Ve scéně, kdy si na něj počkají před domem novináři a začnou ho obviňovat, že dosud nenašel unesené dívky, jsem nad chováním hyen od tisku zuřila, abych následně komisaře obdivovala, jak to těm mizerům dal sežrat. Někdy v půlce mě napadlo, co je hlavní zbraní pachatele, a ne, identitu jsem neuhodla, ale ve svém předpokladu jsem měla pravdu. Tento prvek mě ještě víc vtáhl do děje. Jedná se o plnohodnotný román se spoustou plastických postav, zajímavým vyšetřováním zapeklitého únosu, dočkala jsem se i svých oblíbených popisů v přiměřené míře. Děj odsýpal, čtivost za jedničku s mašlí, skvělý humor. Zase skvělá detektivka za plný počet hvězd. Vřele doporučuji a vrhám se na další díl.... celý text

Krokodýlova kapela 2023, Jiří Štraub

„Je to supr čupr knížka, nejlepší jsou křečkovy hlášky.“ Jako stará rockerka jsem musela knížku o kapele, v níž hraje krokodýl, vlk a žralok, dětem koupit. Obrázek na obálce tomu pomohl, protože je skvělý, tímto poklona T. Doležalové za ilustrace, vtipné, názorné, neotřelé. Plně se ztotožňuji z výše uvedeným hodnocením jedné z vnuček. Kniha má všechno, co je požadováno od kvalitní literatury – zajímavé a barvité postavy včetně trefnými črty naznačené minulosti. Úplně všechny prokáží překvapivý vývoj a, to je asi u dětských knih povinnost, dojdou k prozření. Jen malá vsuvka – neumím si představit žraloka, který se obléká do županu, bubnuje na bicí a jezdí na motorce. A víte, že to vůbec nevadilo? Naopak, o to zajímavěji celá pohádka působila. Pak samozřejmě vlastní příběh, který kopíruje klasický osud úspěšných rockových skupin. Za sebe kvituju s povděkem, že manažer kapely (křeček) nezastával roli padoucha, byla to plnohodnotná postava s dobrými úmysly a několika špatnými vlastnostmi. Užila jsem si vtipné narážky na reálnou bigbítovou scénu (AC/DC jsou električtí úhoři, v The Beatles hráli brouci atp.). Několik uvěřitelných zvratů se zasloužilo o úžasnou čtivost a přiměřenou napínavost. Poklona autorovi za jazykovou stránku díla. Slovník byl srozumitelný, ale nijak prostoduchý, vybalancovat tuto záležitost je naprosto geniální. Palec nahoru za skvělé vtipy, křečkova hláška: „Ty vypatlaný mejdlo,“ již zakotvila v našem repertoáru. Skvělý počin nakladatelství Rýče (Canc), těším se na další perly z jejich produkce. Vřele doporučuji.... celý text

Příručka šetrného čaroděje pro přežití ve středověké Anglii 2024, Brandon Sanderson

Cestování časem, navíc do období, v němž průměrný současník působí jako superhrdina (nebo čaroděj). Atraktivní, z téhož důvodu stokrát provařené téma. Takže nainstalujeme několik vylepšení. Do středověku necestuje současník, ale úžasně vylepšený člověk z budoucnosti. Navíc se neoctne ve skutečném dějinném období, ale v paralelní dimenzi, která se anglickému středověku podobá. Tak trochu. Až na reálnou existenci domácích duchů a bohů, ale proč ne. Navíc je hrdina postižen amnézií a svou identitu dává těžce a po střípcích dohromady. Tak tohle už zní zajímavě. Navíc to bylo vtipné. Johnovy tituly, které si dal při boji s Vikingy/Hordamany, mě rozplakaly (smíchy). Zároveň jsem však v hlubších úrovních cítila zřetelný smutek, který mi požitek z prvoplánového brakového dobrodružství slušně kazil. Autor patří mezi soudobé klasiky žánru, takže nehrozila srážka s řemeslnými kiksy, které špatně vydejchávám. Postavy představovaly lahůdku, John samozřejmě vedl, hlavní hrdina jak podle čítanky včetně tajemné minulosti a charakterového přerodu. Mým favoritem byl Ealstan, sice postarší, ale pořád jednoznačně chrabrý a čestný rytíř. Spolehlivý přítel. Druidka/skopie Sefawynn představovala pro Johna více než důstojného parťáka. Ono i barvotiskově kladný Ryan, který mi lezl pekelně na nervy, se pěkně vybarvil. Svižný děj, přiměřená dávka popisů, která nenudila, ale ukotvila čtenáře, neotřelý jazyk a slovní spojení (pochvala překladateli P. Miklicovi), ona i práce nakladatelství, dnes vyloženě úpadková záležitost, si v tomto případě zaslouží palec nahoru. Zkrátka všechno fajn. A k tomu musím zmínit ještě exkluzivní ilustrace. Komiks na spodním okraji některých stránek jsem si po dočtení musela prohlédnout znovu, abych si osvěžila doplňkový příběh kreslených postaviček. To bylo boží. Ovšem v závěru se z rádoby dobrodružné zábavy stalo hlubokomyslné čtivo, a to už jsem si vypisovala celé věty jako citáty. John je pro mě hrdinou numero uno, v úžasném světě bych nejraději zůstala s ním. Jen doufám, že jsem úplný konec doslovu špatně pochopila a nejedná se o povinný americký plot twist, který by mi zkazil poměrně noblesní dojem. Každopádně doporučuji, plný počet hvězd.... celý text

Baltazar 2024, Ivana Nováková

Vlčí píseň 2024, TJ Klune (p)

Už není pochyb, T. J. Klune vstoupil do panteonu mých nejoblíbenějších autorů. Po předchozím zklamání (V životech loutek) mě Vlčí píseň opět uvedla do naprostého nadšení a po dočtení se mi stýská po smečce, Joeovi, a samozřejmě Oxnardovi. Přitom bych mohla vyjmenovat spoustu zjevných závad. V průběhu čtení mi asi nejvíc skřípal podivný styl, strohé, úsečné věty, ale zároveň paradoxní mnohomluvnost, kdy se určitá informace opakovala pořád dokola, především otcova prognóza o sračkách. A to i v situacích, kdy už vlastně nedávala smysl. Na konci mi začalo lézt na nervy Oxovo chování Mirka Dušína. Jak jsem ze začátku obdivovala charakter, který se nenechal otcovým destruktivním působením zlomit, tak jsem na konci marně vyhlížela jednu malou vadu. V tomto ohledu byl Joe neskonale sympatičtější, asi právě pro svoje očividné a přiznané chyby. A vlastně přesně to je zdůvodnění mé bezbřehé lásky k této knize, právě ony nedokonalosti. V kontrastu k nim vyniknou všechny úžasné složky, jako především plnohodnotné, komplikované postavy. Přes všechno jsem si Oxe zamilovala a jeho závěrečné pitomé rozhodnutí už nemohlo nic změnit. S tím souvisí vztahy a interakce mezi jednotlivými hrdiny, a pochopitelně dialogy, v těch je autor dokonalým mistrem. Ačkoli bych se přimlouvala za větší dávku jiskrného humoru, který zde probleskuje v pouhých náznacích. Ani tak zoufalá situace, v níž se octla Bennettova smečka, přece nebrání tomu, brát cokoli s nadhledem. No jo, uvažuju jako Čech. Děj. Nebo vůbec prostředí. Jedná se o očividnou a opět několikrát na férovku přiznanou variaci na Stmívání. Což jsem zařadila mezi klady, protože jsem si to nebetyčně užívala. Podivná rodina boháčů, která žije v odlehlých lesích a skrývá tajemství. Lidský ňouma, jehož přijmou za svého a ochraňují. Útok nezničitelného krvežíznivého nepřítele, víceméně nelogické rozchody ústřední dvojice, no a samozřejmě v závěru ono pitomé rozhodnutí. Meyerové děkuji za to, že Edwarda Cullena stvořila, ovšem Klune jeho příběh zpracoval nesrovnatelně emotivněji a uvěřitelněji. Přes všechno vlkodlačí vytí. Takže jo, vřele doporučuju a už se nemůžu dočkat dalšího dílu.... celý text

Velmi anglická vražda 2023, Verity Bright

Pěkná, stylová obálka, zajímavá anotace, slušné ohlasy. Příšerné první tři věty, ale neodradily mě. Možná měly. Nelíbilo, ani trochu. Co bylo na vraždě „anglické“, jsem nepochopila, ale to představovalo nejmenší problém. Tím nejhorším byla příšerná potřeštěnost nejen hlavní hrdinky, ale víceméně celého díla. Lady Eleanor zdědí panské sídlo (a asi titul) a hned prvního večera v novém domě se stane svědkem vraždy. Postava hlavní hrdinky je jeden velký rozpor. Procestovala celý svět, a to nikoli turistické destinace, ale nefalšovanou divočinu. Vdala se, rozvedla. Ale chová se jako studentka omámená dobrodružnou literaturou, nikoli jako žena, která už tuší, zač je toho loket. Její naivita, povrchnost, zbrklost a ano, ztřeštěnost nepůsobily roztomile nebo vtipně, ale pouze hloupě. Scéna, kdy Eleanor bloudí okresním městem a není schopna nalézt požadovanou lokalitu (ačkoli se prý dokázala prodírat džunglí) hovoří za vše. Když už jsme u toho, jedinou uvěřitelnou a sympatickou postavou díla byl majordomus Clifford, všichni ostatní měli hloubku kaluže. Rádoby přitažlivý Lancelot se choval jako floutek, jedinkrát o E. neprojevil sám o sobě zájem, ale dívčina z něj byla přesto na větvi. Vztah zemřelého strýce a neteře patří taky do oblasti katastrofálního kýče – on ji převelice miloval, takže se jí stranil. Uf. Vlastní detektivní pátrání představovalo jedno čiré utrpení. E. po svém návratu do Anglie potká celkem tři lidi, a ty hned začne podezírat ze zločinu, protože… Protože je přece potkala, ne? Neřeší nějaké motivy, okolnosti, konání zavražděného. Takže i v tomto ohledu došlo k totálnímu zklamání. Krátké hodnocení: nevěrohodné. Křečovité a, no, hloupé.... celý text

Ptákovina aneb Ženská v povětří 2023, Alena Bures

„Výraz sestry Vránové měl pH přesně 5,5 – byl přísně neutrální.“ Líbila se mi obálka, a i originální téma knihy. Dostala jsem velmi osvěžující, zábavnou novelu o zdravotní sestřičce středního věku, která trpí prazvláštní superschopností. Mimochodem způsob, jak Linda ke své vlastnosti přišla, se mi z celé knihy líbil snad nejvíc – neopatrné, avšak o to upřímnější přání; touha po svobodě tak nezměrná, že dala dotyčné křídla. Bohužel doslova. Kolotoč proměn, které lze ovlivnit jen s velkými výhradami, přinášel spoustu groteskních situací, občas i těch k zamyšlení. Všechny byly jako korálky navlečeny na niť detektivního pátrání po útočníkovi na jistou dívčinu. A že se při tom poletování a zjišťování stihne Linda i zamilovat, to už pro mě představovalo jen šťavnatou třešničku na dortu. Na tak jednoduchý a zábavný text mě velmi příjemně překvapila řemeslná úroveň textu, v první řadě absence pravopisných chyb, za což opravdu děkuji. Postavy se vyznačovaly svérázem a přiměřenou plasticitou charakteru, přičemž mým oblíbencem byla samozřejmě Linda. V mnoha ohledech jsem tu ženu chápala. A pak mi k srdci přirostl policista Houdini, protože trpím slabostí pro roztomilé nešiky. Ve vyprávění se střídaly obě formy. Většinu příběhu odvyprávěla Linda ze svého úhlu pohledu, ovšem části děje vykládal nezúčastněný vypravěč, což bylo za mě velmi šťastné řešení. Jednak osvěžilo děj a zvýšilo napětí, a potom přineslo trochu odlišný náhled na Lindiny problémy. Čeho si také považuju, je dotažení linie se zlodějkou spotřební elektroniky. Tak trochu jsem se obávala, že její přítomnost na stránkách sloužila jenom k další zábavné proměně, ale naštěstí jsem se mýlila. Nejedná se o žádnou hlubokomyslnou literaturu, ovšem jako zábava slouží perfektně. Vřele doporučuji.... celý text