SBH přečtené 680

Pohřeb na přání 2024, Anthony Horowitz

Jednoznačná lahůdka. A to jsem se na začátku vyděsila, když jsem zjistila, že stejný autor napsal Mnoho strak věští vraždu, protože to se mi nelíbilo vůbec. Ale tento koncept byl velmi osvěžující a detektivka sama o sobě dokonalá. Autor udělal sám ze sebe jednu z postav a byl to naprosto geniální tah. Samozřejmě jeho spojení s chytrým, schopným, nesnesitelným Hawthornem připomínaly Holmese a Watsona (nebo Poirota a Hastingse), nicméně prvek nesklouzl k trapnosti a klišé, naopak působil přirozeně. Pátrání po pachateli obskurních vražd mě bavilo, takže jsem knihu nedokázala odložit. Další plus představovalo to, že byl příběh opravdu důkladně domyšlený, a nakonec všechno dávalo smysl. Autor trousil stopy dostatečně velkoryse, abych se necítila ošizena. Ne, vraha jsem neuhodla, omlouvá mne jenom to, že klíčová informace padla až v závěru. A ten dramatický konec mě přikoval k židli, ani ich-forma mi nebránila ve strachu o vypravěče. Za břicho jsem se nepopadala, ale občas tísnivou atmosféru prořízl vtípek jak víno: „Neznám vás odněkud?“ „Jsem Steven Spielberg.“ „Děláte do filmu?“ Sympatické postavy, funkční dialogy, přiměřené množství trefných popisů, takže děj neplaval ve vzduchoprázdnu, dokonce mi neskřípal ani překlad a netrápily pravopisné či stylistické chyby, za to poklona, to už se dnes nevidí často (ačkoli by to mělo být běžné). Další palec nahoru za vtipný název i obálku. Zkrátka kvalitní detektivka klasického střihu se sympatickými, osobitými vyšetřovateli, spletitým příběhem, zajímavými, plastickými postavami a bez logických nesrovnalostí. Rozhodně doporučuji.... celý text

Norr, ochraňuj Britániu! 2016, Peter Jelínek

Na knihu mě upozornil článek na Dětech noci, a upřímně dobrodružstvím bylo už jenom to, jak ji sehnat. Nicméně podařilo se a jsem tomu zatraceně ráda. Steampunkový svět je naprosto okouzlující, vrcholnou lahůdku představují postavy ze slavných děl viktoriánské literatury, které na stránkách vesele skotačí od Doriana Graye až po Tři muže ve člunu (tentokrát tedy na večírku). Samozřejmě nemůžu vynechat slavného Holmese a jeho podržtašku Watsona, vůči nimž se mladý, charismatický, sympatický, krásně rostlý a inteligentní Norr vymezuje. A ani to není Mirek Dušín, tak mistrně je postava napsaná. Prostředí, postavy a dialogy představovaly nejsilnější složky díla. Drobnou výhradu bych měla k dějovým liniím. Sice se mluví o detektivních případech, ovšem málokdy se pátrá po pachateli, ten je většinou znám na první dobrou. Víceméně jde o jeho likvidaci či odeslání do patřičných dimenzí. Ta je ovšem vždy podána náležitě úderně a akčně. Bylo to vtipné, bylo to zábavné, do toho jsem si ještě užívala libozvučnou slovenčinu, hej. Jediné, v čem bych viděla drobnou závadu, byl časový sled povídek, kdy jsme začali tak nějak zprostředka časové osy a končili na úplném začátku. Ano, byl to, jak je dnes módní, román v povídkách, ovšem jednak na sebe příběhy navazovaly, tudíž jejich zpřeházení nedávalo smysl, a potom by stejně jednotlivé povídky nefungovaly samostatně. Tento koncept mi prostě nedává smysl. Poslední povídku, která do Norrova světa nespadá, jsem vynechala, válečné historky opravdu nejsou nic pro mne. Poohlédnu se po dalších knihách z Norrova universa, ovšem na letmý pokus je už teď zřejmé, že půjde o náročnou výzvu. Proč?... celý text

Až najdu klíč 2023, Alex Ahndoril (p)

Severské thrillery nemusím, zato klasické detektivky mám ráda. V této knize jsem tedy v souladu s anotací (překvapivě) dostala to, co jsem chtěla. Vůči pátrání po pachateli nemám nejmenších připomínek. Klaustrofobické prostředí uzavřené skupiny lidí uprostřed téměř pustého pralesa, z nichž jeden musí být pachatelem, přičemž motiv mají víceméně všichni, je vděčné a zde naplno využité. Nápovědy jsou roztroušené v průběhu celého příběhu, takže se necítím ošizena. Ne, vraha jsem neuhodla, ale vlastně jsem se ani nesnažila, protože na oběť měl spadeno kde kdo. Konečná dedukce vyšetřovatelky Julie měla šmrnc Poirotových spektáklů, další palec nahoru. Postavy byly charakterizované výstižně a svébytně, ačkoli nakonec působili všichni dost stejně, a sice jako rozháraní amorální jedinci, pro něž jsou praštěné tradice a společenské postavení důležitější než život, o mezilidských vztazích nemluvě. Přičemž frustraci z tohoto světového názoru vesměs utápějí v hektolitrech tvrdého alkoholu. Stručný způsob zápisu není můj oblíbený, na druhou stranu i v této strohé formě jsem dostala příslušné množství popisů, takže jsem se nepotácela ve vzduchoprázdnu. K poeticky barvitému textu to mělo daleko, což ale odpovídalo žánru i příběhu. Nicméně nedávám plný počet a po dalších dílech s touto (možná) dvojicí detektivů už nesáhnu. Juliino trauma bylo tak velké a omezující, že mě rozčilovalo. Setrvalé zmínky o něčem, kvůli čemu ji Sid už nemiluje, ačkoli ji podle všeho pořád miluje, mi přišlo dosti paranoidní a uměle natahované. A Švédsko je, aspoň podle literatury, naprosto příšerná země. Neláká mě ani jako turistu. Ovšem pro lehce otrlé milovníky klasických detektivek se jedná o lahůdku.... celý text

Vdáváme matku a jiné povídky 1994, Gerald Durrell

Geralda Durrella mám opravdu ráda a nad jeho knížkami se královsky bavím. Povídky ráda nemám a jejich sbírky čtu zpravidla z povinnosti a se skřípěním zubů. Bohužel v tomto případě se ukázalo, že B je správně. Povídky jsou, jak jinak, psány ich formou, a ačkoli nás autor na začátku upozorní, že ne všechny se přihodily jemu, víceméně nejsem schopna odlišit, které jsou převzaté. Na druhou stranu vyjma titulní Vdáváme matku jsem ve všech ostatních postrádala autorův typický jadrný humor a laskavou toleranci vůči podivnůstkám spoluobčanů. A úplně scházela fascinace zvířecí říší, zábavné příhody s nejroztodivnějšími tvory. V té souvislosti mi trochu skřípe obrázek labužnické Esmeraldy z první povídky s titulkem v nohách, kdy jsem si čuníka spojila s tou matkou, a nezapůsobilo to na mě úplně dobře. Historka o praseti byla ještě jakž takž zábavná, případný dojem britské arogance jsem dokázala lehce potlačit celkovou bizarností chování všech zúčastněných. Druhá povídka Fred se mi vytratila z mysli ještě dřív, než jsem dočetla celou sbírku. Povídka Důchod je nezvykle teskná, ovšem už z ní jako ostny z dikobraza trčí autorova nečekaná arogance. Vdáváme matku je jediná vtipná a víceméně odkazující na starého dobrého Gerryho včetně maximálně vybroušené pointy. Zbytek knihy představoval už jednu plynulou katastrofu, přičemž asi nejhorším kusem byl právě Ludwig. Vypravěč, ctihodný Brit, nejchytřejší a nejvtipnější a nejúžasnější tvor ve vesmíru a přilehlém okolí, jinak alkoholik, který začínal den několika panáky a v přísunu hektolitrů alkoholu pokračoval nepřetržitě dál, je neomalený a hrubý vůči ochotnému a laskavému cizinci. Porota - opět studie alkoholismu, Papoušek pro změnu přehlídka vrcholové arogance a bezcitnosti, Šaty totální bizár, nad nímž bych se možná smilovala, kdyby mě zbytek neotrávil tak důkladně. Knihu odnáším do knihobudky.... celý text

Strasti s Bertem 2024, Lenka Hnátová

Na úvod jeden zásadní dotaz: kam se ztratily zdrobněliny? A teď vážně. Autorka je osobitým zjevením na české romantické scéně a evidentně zraje jako víno. Všechny obvyklé složky, které činí její knihy atraktivními, zůstávají zachovány, k tomu se ještě přidává stále vyspělejší práce s textem. Na pokračování Maxových příhod jsem se převelice těšila. Úvodní novelka končila přesně v místě, kde jsem si vztah ústřední dvojice začala užívat, takže jsem logicky chtěla víc. A dostala. Koncepce, kdy se o sladkých chvílích hlavního hrdiny čtenář dozvídá skrz bolestné vzpomínky po rozchodu, je naprosto geniální. A také perfektně zvládnutá. Nikde mi nic neskřípalo, všechno mělo logiku i spád. Akorát jsem si pro sebe hudrala, jaký je ten Bert truhlík, protože jako výrazně starší by měl mít pro Maxe pochopení a některé věci tolerovat, byť se jednalo o mladíkovy chyby. Ano, mám na mysli Maxovo utajování osudového vztahu. Nesouhlasím, nicméně vzhledem k věku postavy naprosto chápu. A Bert měl taky. Po úvodní rozbušce následovaly proudy výrazných a uvěřitelných emocí, prakticky nejsilnější složky díla. Děj je naprosto zanedbatelný, ovšem opravdu zdatný autor si s tím dokáže poradit, jako v tomto případě. Pak to bylo sexy a vzrušující přesně tím správným způsobem. Žádné pochybné anatomické detaily, přesto žhavá intimita a cituplná blízkost. Lásku jsem cítila nad každým řádkem. Bohužel však nemůžu dát plné hodnocení. Závěr mě neuvěřitelně zklamal. Ano, důvod Bertovy odtažitosti je úderný, logický a nosný, to bezpochyby. Ale zatímco v prvním díle všechny problematické zápletky autorka dovedla k řádnému vyústění, tady tu jednu jedinou nechala ledabyle být. A to sice Maxův strach ze zveřejnění vztahu. Nemuselo k němu dojít. Mohlo to dopadnout špatně. Nebo i dobře. Ale ač se jednalo o leitmotiv celé novely, v závěru zmizel do ztracena. Celé dílo tím kleslo na úroveň slaboduchých mýdlových oper (opět čekáme na další díl? a v něm se to vyřeší? nebo ne?), což je opravdu velká, obrovitánská škoda. Protože to ve své podstatě není vůbec špatné dílo, vlastně to je hodně, hodně dobré. Akorát nedotažené.... celý text

Slovodějky 2023, Alena Adrianet Heinrichová

Po dočtení přemýšlím, co bylo na tomto rukopise kchůl natolik, aby jej vydalo nakladatelství s tímto výrazem v názvu. Inu nenapadá mě nic jiného než fakt, že se s obdobnými příběhy knihovnic v poslední době roztrhl pytel. Překvapivě se mi systém rostliny s vědomím a magickou mízou prorůstající chrámem/knihovnou hodně líbil. Na rozdíl od ostatních komentujících jsem si užívala podivný svět s kulisami počátku dvacátého století včetně módních tanců či hudby, šmrncnutý kouzly a smyšlenou geografií. A čestně přiznávám, že se mi líbila i hlavní hrdinka Amálie. Chovala se rozumně, logicky a konzistentně, což je vysoce nad průměrem soudobé YA fantasy. Romantická linka, vlastně obě byly přirozené a milé. Například popis Amáliina prvního polibku vynechal veškeré anatomické detaily a díky tomu byl cituplný a něžný. Otázce feminismu se kniha nevěnovala lehce, ale přímo zásadně. Chvílemi mě z podlého chování pana Rady a mocných mužů města úplně mrazilo. Zároveň si ale nejsem jistá, zda i tento aspekt je dostatečně kchůl na uvažované cílové publikum. Podle zdejších komentářů bych tipla, že nikoli. Dostáváme se k záporům. Lehký až střední patos bych ještě rozdýchala, ačkoli bych ocenila víc vtípků a ironie. Krásné vztahy mezi jednotlivými členy Amáliiny rodiny jsou kýčovité a nereálné, ale opravdu hezky se o nich četlo. Dokonce i stavba narativu mi moc neskřípala a neměla jsem pocit kdovíjaké vaty. Bohužel obrovské závady vidím dvě. V nejvypjatější scéně u magického zdroje by si pro změnu měli hrdinové různé špičkování a legrácky odpustit, když s nimi jinak tak úzkostlivě šetřili. A dlouhosáhlé filosofování už vůbec nebylo na místě. Veškerý akční náboj situace tím přišel vniveč. Co už vůbec neodpustím, je opravdu ukázkově mizerná redakční práce. Tolik pravopisných a stylistických chyb na centimetr čtvereční je na pováženou a bohužel kvůli tomu snižuji hodnocení. Autorka je v tom možná nevinně, ale kniha je holt kolektivní dílo, sorry jako. Hrůza to nebyla, ale zázrak taky ne.... celý text

Dravé věci naší doby 2023, Arkadij Strugackij

Jdi tam, nevím kam, přines to, nevím co. Chápu, že bratři Strugačtí patří mezi klasiky, jenže to Jirásek taky. A číst se nedá ani jedno. Ještě bych skousla ideologické nánosy v tomto prý očištěném vydání původního rukopisu, koneckonců dílo vznikalo v Rusku, pardon Sovětském svazu šedesátých let. Ach ano, a důvěrně poznávám styl, jakým se tehdy fantastika psala – nedořečené věty, absurdní chování postav, nevyřčená, a bohužel vlastně neexistující tajemství, tajuplné pomrkávání autorů: hele, čtenář absolutně nemůže tušit, která bije, ale my mu to říkat nebudeme, he he. Tehdy se tak tvořilo a já na tom vyrostla. Bohužel jsem ale vyrostla i z toho. Pokud ještě v půlce knihy netuším, o co vlastně jde, je něco prostě špatně. Ivan Žilin, arogantní náfuka, který pátrá po něčem, co čtenáři zůstává utajeno, způsobem, kdy předstírá znalce, takže mu nikdo nic neřekne, protože podléhá dojmu, že Ivan ví. Ivan ovšem ví prdlačku. Celé je to zaobalené v naprosto nečitelném textu. Ani jedna z postav neoplývá charakteristikou reálného člověka, stejně tak křečovité a nesmyslné jsou dialogy. Děj? Cha chá, ten se potácí odnikud nikam. Do toho výše zmíněná ideologie a rádoby ukrutné tajemství. Ivan se zásadně pohybuje „nespěšně“ a každou chvíli se „tetelí“. Vystavěný svět připomíná dort pejska s kočičkou, protože se do něj vešlo všechno – kolonizované vesmírné světy, boj s fašisty a proti buržoustům, máme tu dokonce i dinosaury, jupí! Asi bych měla ocenit překvapivé sociální vizionářství autorů, ale když se to nedá číst, tak mě to uchvátit nemůže. Stejně jako dnes ohrnu nos nad knihami J. Vernea. Ano, taky odhadl technický vývoj naprosto geniálně. Ale spisovatel to byl mizerný. Dočetla jsem do konce, víceméně z piety a snahy osvěžit si oblíbené autory z mládí. Ale nebavilo mě to a nějaký duchovní přínos jsem také nezaznamenala.... celý text

Za devatero mlhovinami 2023, Miroslava Dvořáková

Útlý svazek se skládá ze tří povídek, a já si hned na počátku neodpustím výtku: to si Jeroným Podivný nezaslouží plnohodnotný rozsáhlý román? Ta byla řečnická, protože samozřejmě ano. Obzvlášť na adresu první povídky bych mohla lamentovat dlouze, protože naznačenému příběhu by slušelo podstatně širší rozvedení motivů od ďábla uvězněného v kryptě přes podezřelou postavu mentálně zaostalého Ruperta či divoké obsazení/osvobození kláštera až po srážku Jeronýma se všemi podivnostmi vesmíru. Jinak ve sbírce velmi povedených kousků se mi tento líbil nejvíc, hodně jsem o něm a Jeronýmových osudech musela přemýšlet. I na kratinkém rozsahu se autorce podařilo mistrovsky zachytit atmosféru, spletitý děj, vykreslit postavy a životaschopné dialogy. Jak jsem si v průběhu čtení říkala, proč vlastně arcidémon věnuje Jeronýmovi takovou pozornost, tak mělo vše logický a naprosto uvěřitelný, dobře podaný důvod. V druhé povídce se opět odehrává zkáza jednoho ze světů, přesněji řečeno jistého druhu jeho obyvatel, a upřímně trochu jsem se trápila. Nejsem zrovna militantní povaha a setrvalé válčení, strategie, taktiky, špionáž a vojenské manýry mi úplně nevyhovují. Padoucha jsem tipla na první dobrou, ale konec mě překvapil a můj názor na příběh hodně vylepšil. Autorce se tady podařila výjimečně sympatická a charakterní ženská postava, což není úplně běžné. Ovšem detektivku bych si užila víc. Třetí a poslední příběh jede v obvyklém schématu ostouzený, týraný jedinec se zvláštními schopnostmi, který se z neblahého područí vymaní a prokáže své kvality. Opět bych mohla skuhrat, že bych si zrovna u tohoto příběhu vychutnala širší kontury a bohatší dějové kličky. Takto se vše řítilo po přímé trati a neužila jsem si to tak, jak jsem u autorky zvyklá. Protože všechny ostatní složky, jak už bylo výše řečeno, zase fungují na sto procent. Když zhodnotím celou sbírku dohromady, vyvolává ve mně stesk po Jeronýmovi a obavu o osud Metaprostoru, takže mě vyloženě chytila za srdce. Jedinou opravdu vážnou výhradu mám vůči obálce. Ten ovíněný, přitrouble působící barokní šlechtic má představovat Razziela? Jako vážně? Ale jinak vřele doporučuji.... celý text

Frankenstein z Bagdádu 2022, Ahmad Saadáwí

Zaujala mě anotace a zdejší komentáře. Jinak obálka je ukázkově nudná a nepřitažlivá, barvitý a osobitý příběh si takovou opravdu nezasloužil. Autor rozehrává spoustu dílčích příběhů, které se všechny dotýkají jednoho ústředního o umělém člověku sestaveném z těl roztrhaných při různých atentátech. Mimochodem historka, jak autor na podobný nápad přišel, je asi nejděsivější z celé knihy, přečtení doslovu překladatelky je nezbytně nutné. Poklona paní Jeníkové nejen za doslov, ale především za překlad. Celá stavba románu evokuje barvité příběhy Tisíce a jedné noci. Bohužel ovšem přesně totéž významně snižuje čtivost, ačkoli je jinak text velmi plynulý, příjemný a vtipný. Jenže ještě v půlce jsem si nebyla jistá, o co vlastně jde. Vina a trest? Možná, ale především se pořád mluvilo o pomstě, a to mi už tak moc nesedí. V té souvislosti, ač na křesťanství pořád hudrám, jsem zdejšímu kulturnímu prostředí vděčná za to, že klade větší důraz na odpuštění a tím osvobození od zátěže minulosti, než setrvalé oko za oko. A nejspíš přesně tohle měla kniha způsobit, zamyšlení nad odlišností, ale hlavně příbuzností našich světů. Že máme od obyvatel Bagdádu možná jiné kulturní zázemí, ale stejné touhy, radosti i obavy. Zobrazených příběhů bylo hodně, postav ještě víc, ale překvapivě se mi nepletly. Jmenný rejstřík v úvodu jsem nepoužívala, jednotlivé charaktery se vyprofilovaly poměrně ostře. Dlouho jsem sympatizovala s novinářem Mahmúdem, důvěřivým, pilným mladíčkem, jehož jediným proviněním byla touha profesionálně uspět, kterou nevnímám negativně. Vetešníka Hádího jsem nedokázala odsuzovat a mrzí mě, jak skončil. Dokonce i Jaktomumámřikat měl svým způsobem morální pravdu, než si samozřejmě začal doplňovat chybějící kusy těla dost svérázně. Nemůžu vynechat spoustu zábavných metafor, jako třeba hotel Arabství, který má za sebou skvělou minulost, momentálně se však rozpadá a po kratinkém záblesku naděje na lepší časy upadá v naprosté zapomnění. Zvláštní, barvité, vtipné, hluboké, objevné. Přesto to na pět hvězd není, a to kvůli závěru. Všechny příběhové linie, a že jich bylo požehnaně, se vytratily tak nějak do ztracena, ani jedna nedospěla k nějaké kdovíjaké katarzi. Ano, postavy se určitě vyvinuly a posunuly, ale samotný příběh zůstal na půl cesty včetně osudu jakoby hlavní postavy, samotného Jaktomumámřikat. Každopádně vřele doporučuju, i kdyby jenom pro uvědomění si toho, jak se máme skvěle, když nežijeme v současném Bagdádu... celý text

Černočerné srdce 2024, Robert Galbraith (p)

Aneb kniha o tom, jak Cormoran a Robin přes veškeré úsilí tento případ vlastně nevyřešili. Ale pěkně postupně. Nebudu popírat, že jsem regulérní závislačka a další díl Strikeových případů si nemůžu nechat ujít. A opět maximální spokojenost. Přesně tak si představuju dokonalý, komplexní román. Už nebudu do nebe vychvalovat absolutní řemeslné mistrovství autorky, od stavby příběhu přes postavy, jejich charakter a vývoj, dialogy, zápletky i pointy až po obyčejnou syntax, vše v luxusní kvalitě. Holt na to spoléhám. Dokonce se ani nemůžu připojit ke stížnostem na pasáže twitterových komentářů. Nejen že se mi četly bez obtíží, a to jsem se zmenšení písma ve čtečce oprávněně obávala (naštěstí k ničemu takovému nedošlo), ale především skvěle doladily atmosféru a zvyšovaly napětí. Po dočtení mám tisíc chutí si některé pasáže projít znovu jen pro to těžké mrazení, jak vlastně pachatel se všemi manipuloval. Po celou dobu mi běželo hlavou, že sláva vůbec není zadarmo, a děkuji všem dobrým silám, že to s autorkou nedopadlo jako s nebohou Edie. Jako obvykle jsem si pošmákla na skvěle vykreslených charakterech od úplných psychopatů (mým antifavoritem byl Nils) přes různé zvláštní týpky (například Zoe) až po vyložené hrdiny (Pat). S tím souvisí tísnivé úvahy na téma závisti, chamtivosti a bezohlednosti, zároveň i třeba o umělecké svobodě nebo hodnotovém žebříčku. Detektivka je to brilantní, ovšem zároveň nijak plytká či bezduchá. Tipů na pachatele jsem měla zhruba stejně tolik jako dvojice vyšetřovatelů, a ono nebylo divu, protože v Drekově hře nebyl nikdo normální. Líbilo se mi, jak agentura spolupracovala s policií a že nebyl inspektor Murphy zobrazen jako ubohá karikatura, naopak jako spolupracující, chytrý a akční parťák. Ovšem vracím se k úvodní poznámce. Kdyby totiž nakonec pachateli neruply nervy, honí ho Cormoran a Robin dodnes. Úvahu na téma škodlivosti sociálních sítí vynechám, sama se jim vyhýbám jak čert kříži a nejspíš činím dobře. Kniha je to dlouhá, nicméně neškrtla bych ani řádek. Trefné popisy čtenáře dokonale vtáhly do prostředí, neměla jsem pocit vaty či zbytečnosti. Co bych ale autorce vzkázala: poslyšte, to, jak kolem sebe Cormoran a Robin krouží, je celkem logické a nosné, ale už by měli oba dostat rozum. Pokud i v dalším díle si každý najde nějakou bokovku, aby zároveň vzájemně usychali žárlivostí, to už je obehraná písnička. Tuto linii by chtělo posunout, byť by už nadále nepřinášela tolik napětí. Vřele doporučuji a těším se na další kousek.... celý text

Rawantes 2022, Miroslava Dvořáková

Uzavření celé série je napínavé až do konce a sama za sebe bych uvítala několik poklidnějších závěrečných kapitol, v nich se trochu rozvedou události po překonání všech kritických okamžiků. Těšila jsem se na probuzení Daxe a trochu lechtivé romantiky mezi ním a Dárcem života. To se bohužel nenaplnilo, naopak pro všechny překvapivý posun v charakteru této postavy se nezakládal na náznacích z předchozích stránek, z toho jsem zklamaná. I když vyústění této linie je maximálně úderné a dávám palec nahoru za jev, jemuž se autoři obecně vyhýbají, a sice zavraždění padoucha samotným hlavním hrdinou. Žádné nešťastné náhody či zásahy osudu, pěkně si to rek musí vyžrat sám. Jak mi byla Brexa v předchozí části sympatická, tady opět projevuje syndrom afektované ženušky. Holky prostě nemůžou být nějak konzistentně milé, buď zachraňují svět, nebo jsou protivné jak činže, nic mezi tím. Ještě že nakonec zachránila svět. Teda Ditruxe, děkuji nastotisíckrát. Ale toho hysterického vyvádění kdyby bylo o kapku méně, tak bych se nezlobila. Ukončení Arrakielova boje za rodinu se taky tak nějak rozplizlo do neurčita. Těšila jsem se na pozvolné budování Ysyanovy důvěry, ale z toho nebylo nic, jako vždycky zasáhla kouzelná babička Izzel a všechno vyřešila, to mě dost zklamalo. Ale člověk nemůže mít všechno. Jo a ohrožení Metaprostoru vyřešily geniální mozky arcidémonů, takže slavnostní fanfáry a velká pochvala. Nicméně výsledným dojmem je jediné – začíná mi být nadmíru sympatický Vahan, a to nejen kvůli vittrexxu. Celou sérii vřele doporučuji, chytré, důvtipné, vtipné (jedna dobře mířená facka je účinnější než tisíc slov), akční, čtivé, dokonalá kombinace sci-fi a fantasy, magie a techniky, bojových scén a vztahů mezi bytostmi (protože na člověka nenarazíš), barvité, napsáno krásným, bohatým jazykem.... celý text

Ditrux 2022, Miroslava Dvořáková

Podle mého názoru nejlepší část celé série. Svou roli samozřejmě hraje romantická linka mezi Ditruxem a Brexou, která se mi líbila tak moc, že jsem si jejich kapitoly četla dvakrát. Ditruxovo zohavení, které vyvolalo jeho permanentně nabroušenou náladu a ostražitý přístup k ostatním, je pikantní a přitažlivé. Osobně je mi po Lissariovi zatím nejsympatičtější postavou díla. Arrakielovo soupeření s generálem Doressonem o ženu a syna je další maximálně šťavnatou složkou díla. Jak se vyjádřil erektiadský Rex, Arri je prostě dáreček, frajírek, který má víc štěstí než rozumu. A vida, najednou se jeho svéhlavost a mazanost ukáže jako klad a pokaždé, když si vzpomenu na výsledek utkání, musím se culit jak měsíček na hnoji. Owianu bych pověsila za uši do průvanu, moc nechápu oblibu těchto sebestředných, bezohledných, manipulativních hrdinek, které permanentně vyžadují pozornost okolí a jsou pro ni ochotny ničit vše kolem (včetně svého nenarozeného dítěte). Mé pomstychtivé duši by nevadilo, kdyby holka projevila trochu pokory a sebereflexe, ale to bych chtěla moc. Nakonec se celá komplikovaná záležitost vyřešila tak nějak do ztracena, ale budiž, hlavně že nádhera slezla ze scény. Ještě že Teggius na tom vydělal dvě děti. Když už se po palici nemlátí draci s arcidémony a s bohy navzájem, tak musí pro změnu docházet k boření Metaprostoru nějakými útočníky zvenčí, takže o zábavu je nadále vystaráno a Aliance má plné ruce práce. Akorát poslední kapitolu, jakoby lákadlo k přečtení posledního dílu, moc nechápu, protože nějaký zásadní vliv na vývoj závěrečných událostí neměla. Její zařazení mi připadne zbytečně laciné, ale budiž. Jednoznačně vrchol série.... celý text

Teggen 2022, Miroslava Dvořáková

Začnu tím, že ač pátý díl, ztratila jsem přehled, o kom se vlastně bude jednat. Figur jak na orloji, a když některá ještě fikaně změní jméno, je na zmatek zaděláno. Zběsilá jízda pokračuje, Owiana vyvádí kraviny, Sibiel neví, co dřív, debhátarové kují a uskutečňují pomstu, a do toho tajuplný Teggen vnáší další komplikace. Jednotlivé části rozhodně nefungují jako samostatné knihy, na druhou stranu netrpí bolestmi výplňových dílů. Prostě se jedná o jeden rozkouskovaný rozsáhlý román. Důležitý poznatek – Metaprostor je pro mě těžce návykový, už v běžné mluvě používám převzaté výrazy jako „krodošiny“ nebo „vzteklej jak xira na větvi“. Je to malebné, chytlavé, zábavné, komplikované a chytré. Essiovy úvahy o tom, co je vlastně magie, jsem si musela číst dvakrát, jak se mi líbily, občas jsem vyprskla smíchy nad trefným postřehem. Vesmír, kde muži jsou praví muži, ženy jsou krásné a starají se o děti. Akorát je to s ním hodně nahnutý a čtenáři není dopřána ani chvíle oddechu. Ovšem závěr epizody byl naprostá bomba, skvěle vymyšleno a napsáno. Celou dobu jsem si říkala, kterou postavu autorka odstřelí, samozřejmě jsem čekala, že dodrží schéma z Lissaria (o kom se mluvívá, ten nepostoupí do dalšího dílu). Místo toho mě čekalo překvapení. Upřímně jsem zvědavá, co se semele příště.... celý text

Sibiel 2021, Miroslava Dvořáková

V sáze Návrat na Mizeon se dostávám do poloviny. Civilizace arcidémonů je v troskách, zbytky populace se ukrývají na planetce, bývalé vojenské základně. Už takto stručně podáno je zjevné, že podoba se Star Wars není k přehlédnutí. Do toho všechny feentexové zbraně, dezintegrátory, bezpečnostní štíty a hvězdné křižníky, prostě lahůdka. Taky se konečně v mega složitém světě Metaprostoru začínám orientovat a dokonce si čas od času pokládám otázku – hele, a nestalo se tohle dřív (později) než současná linie vyprávění? V tomto díle se skutečně většina děje motá kolem Sibiela, což je trochu překvapení (příjemné). Prchlivý Arci-Quinn dostane na starost všechny uprchlíky a moc si s tím neví rady. Na Mizeonu řádí debhátarové a ostatní soustavy koukají, jak z nastalé situace vytřískat co největší zisk. Všichni samozřejmě touží po Dárci života, takže se s ním kšeftuje ještě dřív, než je vůbec nalezen. Jo a vztah arcidémonů a draků nabere nečekaný směr. Všechna předchozí prohlášení o kvalitě textu, bohatém a libozvučném jazyce, barvitosti popisů, tudíž plasticitě universa, o chytrých zápletkách a nečekaných zvratech nadále trvají. Přesto se mi tento díl četl mnohem hůř než ty předchozí. Postavy. Stránkami jich pobíhá nepřeberně a ty vedlejší se mi krapet pletou, což ale není tak tragické, jak by se možná jevilo. Každá má nějaký výrazný rys, aby ji bylo možno odlišit, například Šlupku nevidíte bez cigára. Vážný problém mám se zkostnatělým přístupem k ženám. Ve chvíli, kdy Sibiel zamoří sklad šváby a pošle ženy, aby je chytaly a nepletly se mu pod nohy při opravdové práci, jsem knihu poprvé odložila. A podobných scén tam bylo víc. Sibiel skoro zabije Nertega, protože mu běhá za sestrou, aniž by to s Owianou probral, protože nejde o ni, nýbrž o to, že mu Nerteg sáhl na majetek. Je to moje osobní záležitost a nastavení, ale vadilo mi to příšerně. Autorka se s osudy hrdinů či celých civilizací vůbec nemaže, je to akční, drsné, zábavné, chytré. Jen té rovnoprávnosti kdyby bylo o kapičku víc.... celý text

Liška ryšavá 2023, Lisa Henry

Vtipný název i obálka, uvnitř jsem nečekala žádný zázrak. Byla jsem velmi příjemně překvapena. Asi bych snesla propracovanější úvod, ale scéna ve vězení měla spád a poměrně přesně vykreslila, co je vypravěč, podvodník Loth zač. S vpádem podivné skupiny zachránců se příběh změnil v lehkou bizarnost, kdy jsem přestala řešit případné dysfunkce narativu, logické nesmysly či propracovanost světa. Protože to bylo jednoznačně zábavné. Vtipné tak, až jsem se smála nahlas. Sexy. Chvílemi slušně žhavé, ale zároveň pořád přiměřeně vkusné. A taky mile romantické. Takže jsem dostala víc, než jsem čekala. Postavy. Ačkoli se jednalo o zjevnou parodii či vyloženou karikaturu (sexem posedlí elfové jsou anarchisté, peníze hází do bažiny a plivou na ně), charaktery byly vykreslené plasticky a mnohé postavy prodělaly vývoj. Prstodrak Preclík byl naprosto boží. V některých případech vedlejších postav byl sice ten posun poměrně nedůvěryhodný a zrychlený (sir Greylord), ovšem nejednalo se o nic zásadního. S tím souvisí dialogy plné jiskření a humoru. Pošťuchování mezi Lothem a Ponravou bylo neskonale zábavné. Dějová linka si nehrála na nic komplikovaného či záludného, útěk z vězení, pronásledování, dobrodružství v Bažině smrti, další pronásledování, konečné zúčtování s ústředním padouchem. Působilo by to kýčovitě, kdyby nebylo vše napsáno s lehkostí a nadsázkou. V situaci mírné deprivace z končící zimy se mi díky této knize podařilo ulétnout na křídlech fantazie do země, kde se dva králové můžou vzít a nikdo to neřeší. Kratinká zábavná záležitost, rozhodně doporučuju.... celý text

Ďáblův spratek 2023, Martina Hohenberger

Tak jsem zase četla jinou knihu než všichni ostatní. Jo, obálka je skvělá. A tím bohužel končíme. Vlastně ne, ještě to bylo krátký, takže utrpení netrvalo dlouho. Na základě nadšených ohlasů jsem si knížečku koupila, ale už na první straně se dostavilo značné rozčarování. Proklamativní hloupost obou sester čarodějek si zasluhovala Darwinovu cenu, takže mě žádné jejich eskapády nebraly za srdce, a to já jsem nějaká cíťa. Hele, máme truhlu, kterou máti zatraceně pečlivě zabezpečila proti otevření. Takže tam bude co? Přece poklad! Sice se zevnitř ozývají rány, ale to asi poskakují ty zlaté číše a perlové náhrdelníky nadšením, že je někdo vytáhne na světlo. Ono vůbec psychologie sestry Elišky byla napřesdržku – koukej to otevřít, dělej, no ale magii elementálů ty přece neumíš, to zvrtáš, ale koukej to rychle otevřít. Síla lásky byla tak vlažná, že jsem ji vůbec nezaregistrovala, spíš na poslední chvíli obě trubky vzaly zbytky rozumu do hrsti. Vystavět dějové zvraty jako charakterovou spirálu hned několika postav (je to záporák – ne, je to klaďas – ale hele, on to faktyš bude záporák) je možná efektní v soutěžích, ale ve skutečnosti nemá s pořádnou literaturou nic společného. Vezmu-li v potaz, že podivné vílí království se vylouplo ze snu, polovinu vyložených nesmyslů nebudu z toho důvodu řešit. Ovšem druhá polovina je na tak kratinký útvar přece jenom nad mé síly. Jedna hvězda za povedenou obálku (a dobrá, ten rozsah), ale ruce pryč.... celý text

Lionet & jiné podivné případy 2023, Jana Šouflová

Zaujala mě recenze a obálka je krásná. Měly mě varovat Straky na vrbě. Takže mi skřípal hned úvod, kdy se sir Thomas v roce 1306 seznámí s Lionetem a vyslechne si od něj historku z roku 1437 (nebo 1569). Jako jo, je to fantasy, ale přece jenom bych očekávala víc logiky. Přesto jsem textu dala šanci. Autorka dokázala vykreslit různá místa v různém období dějin docela přesvědčivě, středověk či raný novověk z toho úplně čišel, ovšem použila k tomu natolik košatý jazyk, že jsem jím byla chvílemi zahlcena. Postavy líčila s takovou dávkou cynismu a jízlivosti, až připomínaly spíš karikatury než živé lidi. Přesto mě první povídka zaujala, a pak se mi líbil osel převlečený za jednorožce, jenž byl jednorožcem převlečeným za osla převlečeného za jednorožce. Jenže od třetí povídky celé nanicovaté kouzlo dočista vyprchalo. Já, úporný nespavec, jsem nad stránkami usínala, nečinilo mi potíže knihu odložit těsně před vyřešením případu. Když jsem se k ní druhý den vrátila, marně jsem v paměti lovila, o co vlastně jde. Scházely mi lehkost a vtip, naopak mě dusily zkostnatělost a nevlídnost. Nakonec jsem se přistihla, že čtu z povinnosti, a na to je mého času škoda. Jedna hvězda za nápad a druhá asi za tu obálku.... celý text

Essius 2021, Miroslava Dvořáková

Jako obvykle to skončilo v nejlepším a jako obvykle mám výhrady vůči vydávání těchto jakoby dílů zvlášť, protože dohromady tvoří logický a uzavřený celek. Další nepochopitelnou věcí je pro mě označování dílů jmény hrdinů, kteří ale nejsou výhradními vypravěči či tahouny děje té které části. A to je všechno. Jinak samá pozitiva. Každopádně kdyby autorka psala anglicky, nejlépe v USA, tak už by se podle jejích knih natáčely velkofilmy a nekonečné seriály. Hvězdné křižníky či barvité světy jsem viděla zřetelněji než ve Star Wars. Musím zmínit jednu složku díla, kterou považuji za standard u této autorky, proto o ní nemluvím, ale obecně se jedná o velmi výjimečnou záležitost – bohatou slovní zásobu a krásný jazyk. S tím souvisí i originální pojmenování záležitostí, které se na Zemi nevyskytují (mými favority jsou chlupaté a dravé xiry či ďábelský vahanský vittrexx). Číst takto vystavěný text je čiré potěšení. Ve třetím díle se schyluje k průšvihu v mnoha oblastech, takže zatímco opletačky s erektiadskými draky Lissarius ještě elegantně ukočíruje, problémy na Mizeonu mají fatální průběh. Knihu prakticky není možné odložit, tedy kromě situací, kdy jsem se snažila polykat slzy. Ačkoli má autorka ve zvyku svá díla bohatě zalidnit, tedy abych byla přesná zapostavovat, protože vlastně ani jeden hrdina není člověkem, charaktery vykreslí tak barvitě a rázovitě, že se mi aktéři nepletli, ačkoli jsou vlastně všichni vzájemně spříznění jako strýčkové či bratránci, jeden druhému se podobají a je jich tam jako máku. A ještě jedna věc. Popisované příhody jsou natolik reálné a funkční, bez ohledu na všechny arcidémony a přenosy mezi planetami lusknutím prstů, že mě mnohé situace přiměly uvažovat nad vlastním životem či přístupem k okolnostem, takže další bod za myšlenkovou závažnost. Chytré, vtipné, zábavné, čtivé. Rozhodně doporučuji, ale každopádně všechno dohromady!... celý text

Prokletí upírů 2014, Petra Klabouchová

Za mě lehké zklamání. Říkám lehké. Po brutální náloži humoru a neuvěřitelných situací v knize Na plný koule jsem si chtěla autorčino mistrovství užít někde, kde se zrovna neděje nic emocionálně vyčerpávajícího, a Upíří storky mi přišly jako bezva volba. Jasně, je to knížka pro děti. Rozehraná je naprosto skvěle, blonďatý Vlady má mnohem blíž k chytrému a laskavému nerdovi než ke krvelačnému upírovi, stejně tak jeho tatínek Drákula XXIV. Jeho nejlepším kamarádem je Van Helsing, sice Junior, ale stejně. A pokračujeme, věrným komorníkem je vlkodlak, protivný novinář, který partu pronásleduje, se jmenuje Knoblauch, proč asi. Hrabě Drákula intenzivně vynalézá tabletky, které umožní žít upírům ve slunečním svitu a bez touhy po lidské krvi. Pak se to samozřejmě zašmodrchá, hrabě zmizí a Vlady s partou, do které se omylem vloudí i příšerná sestřenka Vampirie, zjišťuje pravdu o zdánlivé smrti a poté po uneseném tatínkovi pátrá. Svižné vyprávění se nese ve stylu Indiana Jonese včetně překonávání ikonických protivenství jako pohřebiště lodí a letadel v Bermudském trojúhelníku či prolézání nástrah ve sklepení padouchova hradu. K celé anabázi jenom podotýkám, že nejkrásnějším městem světa nejsou podmáčené Benátky, nýbrž magická Praha, bez diskuze. Humoru bylo bohužel podstatně méně než by se mi líbilo. V důsledku mi začala haprovat i logika příběhu. Já vím, ty děti, ale i ony by si zasloužily propracovanější kauzalitu. Vždyť třeba jak Vlady, tak Vampirie se v oceánu vymáchali při setkání s Praupírem, přesto to jejich upírské vlastnosti neovlivnilo. Tak jaká kapka mořské vody jim může pomoci? A tak podobně. Ohmatanou brožuru jsem slupla za odpoledne, obrázky se mi líbily, nelogičnosti mi vadily jenom trochu a celkově jsem se bavila. Takže i s tou lehkou výhradou doporučuji.... celý text

Tajemství domu Thornů 2023, Margaret Rogerson

V případě této kratinké knihy vyšel jeden můj bláhový předpoklad na sto procent. A sice: pokud autorka vynechá zkázu světa a boj proti ní za pomocí nesmyslných a hloupých prostředků, zůstane jenom to, co se mi na Kouzlech rodu Thornů líbilo. A přesně to se stalo. Krásná obálka. Kniha není tak tenká, jak by se patřilo, asi zřejmě z toho důvodu, aby knihkupci mohli patřičně nasadit cenu. Takže uvnitř čekal text vysázený obřím písmem jako pro prvňáčka, ale kdo by se zabýval detaily. Samotný příběh představoval lahůdku. Prudérní dům, jehož kouzlo se pokazilo. Tři úkoly, nikoli nebezpečné, nýbrž nesplnitelné („Jen nesplnitelné. To se mi ale ulevilo.“) byly vymyšlené velmi originálně. Minimálně ten první je nesplnitelný pro mnoho mužů. Bavila jsem se královsky. Ze vztahu ústřední dvojice jsem cítila lásku, vzájemné špičkování a vtipné repliky text okořenily. Samozřejmě nemůžu zapomenout na Silase, sice zraněného a slabého, ale stále svérázného snoba se specifickým hodnotovým žebříčkem, který je mi moc sympatický. Pochválit musím i překlad, který se vyvaroval nešvaru doslovného překladu, naopak nahradil originální úsloví těmi, která používáme v naší kotlině, děkuji nastotisíckrát. Maximální spokojenost a doporučuji.... celý text