SBH přečtené 714

Velká bouře v českých zemích 2024, Lucie Lukačovičová

„Takhle jsem si národní obrození nepředstavoval, pánové.“ Ostřílení autoři Lucie Lukačovičová a Jan Kotouč spojili síly, aby stvořili prequel série „Nad českými zeměmi slunce nezapadá“. Román líčí velkou bouři roku 1848, která potopila svět, a boj přeživších o jídlo a moc. Možná taky za spravedlnost a nový světový řád. A mimo jiné stvořili vlastní, velmi originální verzi národního obrození. Knihu bych minula obloukem, protože nemám ráda historické romány, nemám ráda postapo a nesnáším válečné romány. Jenže jsem padla na rozhovor autorů o knize a… Vzbudil ve mně zvědavost. Nastalo největší překvapení posledního desetiletí – mně se to líbilo! Ale jak! Co to způsobilo? Obálka je moc pěkná, žádná komiksová UI, nýbrž obraz ve stylu realismu devatenáctého století zpodobňující klíčovou scénu dobývání Terezína (bravo Tomáš Flak). Pak je to psáno nesmírně čtivým stylem, zaháčkovala jsem se na první řádce a s těžkým srdcem hrdiny na poslední opouštěla. V postavách dlí jedno z klíčových kouzel. Autoři vybrali osvědčené archetypy – charismatického potomka královského rodu, udatného reka s rozervanou duší, dívku převlečenou za chlapce, která narukovala k vojsku, půvabnou a nesmírně chytrou šlechtičnu, vězněnou v klášteře. Jo, některé vedlejší postavy mezi vojáky mi splývaly, ale požitek z četby to neovlivnilo. Ústřední padouši byli výhradně záporní, bezectní, chamtiví, krutí, nenašla jsem na nich jedinou vlastnost, která by je v mých očích zlidštila. Ovšem proč ne, jedná se o zábavný brak z alternativní historie a fajnšmekr si dostatečně labužil nad komplikovanou paní Julianou. Všechny ostatní složky literárního díla měly špičkovou úroveň, svižné a přirozené dialogy, přiměřené množství popisů, aby se čtenář octl v blátě a zimě a zacákaly ho proudy krve. Užívala jsem si válečné lsti, kterými oslabená Národní aliance drtila uzurpátora. Chvílemi se mi dařilo odlišit, které části psal pan Kotouč a které paní Lukačovičová, místy byl text tak homogenní, že to nebylo možné určit. Také musím vyzdvihnout práci nakladatelství, žádné chyby, ať už syntaktické či prostě pravopisné, mě nerušily. Mám vůbec něco, co bych vytkla jako chybu? Ne. I ty bojové scény měly zvládnutelnou délku. No, bílá uniforma v takovém počasí mě nepatrně iritovala, ale já to prát nebudu. Akorát si teda myslím, že po uvedené přírodní katastrofě by následovala ničivá epidemie bakteriální infekce, která by definitivně vyhladila zbytek lidstva, ale o čem bych potom četla? Takže – skvělý počin, vřele doporučuju.... celý text

Hrobník a vražda v kryptě 2024, Oliver Pötzsch

Předchozí díly jsem vždy označila za detektivku ve stylu Sherlocka Holmese. Takže nyní sir Arthur Conan Doyle v příběhu dokonce vystupuje jako skutečná postava, která významným způsobem zasáhne do děje. Bez jeho bleskově taseného revolveru bychom nejspíš už další díly s inspektorem von Herzfeldtem neměli. Tentokrát se po Vídni potuluje zákeřný duch zemřelého alchymisty, který vraždí odpůrce spiritismu. A týpky, kteří vytvářejí falešné fotografie. A taky klavíristy. Prostě kdo mu přijde pod ruku. Zároveň se cosi nekalého děje v jednom sirotčinci, zlobivé děti si odnáší noční běs. Leo opět s fištrónem sobě vlastním rozplétá zapeklitý případ za vydatné pomoci šikovné fotografky Julie. O jejich vztahu už kolegové na policii vědí, a ačkoli není povolený, všichni přivírají oči. Pak dojde k závažnému úniku informací do tisku, k několika spiritistickým seancím, divokým přestřelkám a honičkám s padouchy. Prostě zábava od začátku do konce. Hrobník Augustýn a jeho schovanka Anna přiloží ruku k dílu nemalou měrou. Nad Anninou vyzvědačskou anabází v sirotčinci se mi opravdu úžil dech. Celé to bylo pěkné od zajímavé, tajuplné obálky, přes překvapivě slušnou úroveň redakcí a korektur až po zaručenou kvalitu svižného děje, skvěle propracovaných postav a reálných, vtipných dialogů. Nesmím zapomenout ani na Leovu matku, lehce otravnou šlechtičnu s nečekaně ryzím charakterem, která přijede synka navštívit. Pro mě byl největší lahůdkou perfektně logicky vystavěný případ, v němž nic neskřípalo, všechno se vysvětlilo včetně fotografie ducha v kryptě. Přesto mám dvě drobné výtky. Leovy závěrečné eskapády mě trochu otrávily. Při výslechu klíčového svědka, profesora Schneidera, se choval jako rozmazlený fakan. Při závěrečném utkání s ústředním záporákem jsem tloukla hlavou do zdi, jak hloupě se jinak chytrý inspektor chová. A potom závěrečné Juliino rozhodnutí dát si od Lea „pauzu“ mi nedává vůbec smysl. Ano, Julie byla velmi moderně uvažující a emancipovaná. Ale na konci devatenáctého století žena lehce po třicítce s nemanželským dítětem podle mého takhle nemohla uvažovat. Jedná se zase o ryze soudobou záležitost a překvapuje mě, že ji použil autor muž. Ale jinak naprostá lahůdka, detektivka klasického střihu se všemi parametry kvalitního románu. Vřele doporučuji.... celý text

Nebezpečná zvědavost 2021, Ann Granger

Tak už několikátá detektivka, která má na obálce fotografii domečků (ulice). V tomto případě to ani nekorespondovalo se dvěma lokalitami, v nichž se příběh převážně odehrával – osamělé sídlo na pobřeží Hampshiru či londýnské ulice. Vážně se musí vydávat obludné množství odfláknutých knih, místo aby vycházel zlomek vymazlených titulů? Opravdu se na té kupě odpadu tak skvěle vydělává? Když už jsem u pláče nad prací nakladatelství, tady se na každé stránce objevila rádoby vtipná věc – lavírování mezi rody u sloves. Třeba v jednom souvětí se objevily oba tvary bez ohledu na to, zda se jednalo o muže či ženu. Přežila jsem, ale korektora bych hnala. Samotný příběh. Nevím, co mě přimělo k tomu, že jsem sérii začala druhým dílem. Asi pomyšlení, kolik takových nekonečných tasemnic už na trhu existuje, a že není kapacita naskakovat do další. Tak jsem si vybrala jenom jeden díl na zkoušku. Ben i Lizzie působili sympaticky, oba používali rozum (to je v detektivce vždycky dobré znamení), historické reálie se mi jevily hodnověrné včetně poněkud těžkopádných policejních postupů a závěrečného vyklouznutí pachatele ze spárů spravedlivého trestu. Samozřejmě že nechávat zloducha s ústředním komplicem o samotě byla chyba, to jsem si řekla hned, ale i to působilo uvěřitelně. Postavy byly na malém rozsahu velmi trefně charakterizovány, dialogy zněly přirozeně a svižně. Úsporné, ale výstižné popisy čtenáře vtáhly do prostředí. Autorka píše rozhodně čtivě a kultivovaně. Dějová linka, zločin i jeho vyšetřování, se mi taky líbila. K samotnému vyšetřování sice dochází až v druhé půli knihy, přesto ta první není nudná, uvede čtenáře do problému a vyvolá patřičné napětí. K samotnému řešení – specifický nůž na dopisy, jímž byl zločin spáchán, podle mého na pachatele ukazoval jednoznačně, ale ve viktoriánské Anglii šla logika i v jiných případech často žebrotou. Až na závady způsobené špatnou prací nakladatelství se mi to líbilo. Na druhou stranu se mi opravdu nechce pokračovat v louskání další nekončící série. Jestli mi nějaký další díl zkříží cestu, bránit se nebudu, ale vyhledávat taky ne.... celý text

Překvapivý následník 2024, Jax Calder

Autor se nepokrytě veze na úspěchu románu Červená, bílá a královsky modrá, tak holt tento komentář pojmu jako srovnávací. Překvapivě to nedopadlo tak zle. Sice mě hned v první kapitole sejmul totální nakladatelský kiks, kdy si dívka lokne chardonnay, načež na sebe zvrhne červené (!) víno. Kolik redaktorů to vidělo v cizozemsku i posléze ve Fragmentu? Takže pád hned na startovní čáře. Jenže Callum vše rychle dorovnal nepokrytou svérázností a vtipem. Ano, nad jeho hláškami a později slovními přestřelkami s Oliverem jsem se opravdu smála nahlas. Dějová zápletka mě příjemně překvapila. Sice (zase) – musíme se pořád točit kolem britské královské rodiny? Nelze využít neotřelejší, tudíž atraktivnější prostředí třebas švédského, dánského či španělského dvora? Takže zase mínus. Plusem bylo odlišné pojetí celého problému. Sexuální orientaci už nikdo neřeší, naopak kamenem úrazu se staly legislativní a politické záležitosti. Žádný únik soukromých informací na veřejnost, ale rovnou zemětřesení v otázce zachování konstituční monarchie. Obávala jsem se plytkosti, v tomto ohledu příběh opět hodnotím kladně. Ne že by Callum objevoval vyložené perly, ale nepůsobil jako hlupák, Oliver už vůbec ne. Na druhou stranu za srdce mě jejich osudy nechytily. V čem tkvěl zásadní problém? Postavy. Callum před třemi roky přišel o matku, s níž si byl velmi blízký, ale pohoda, lahoda, jedeme dál. Krom hlavních hrdinů, a i ti měli k hluboce prokresleným charakterům daleko, byli všichni placatí jak žehlící prkno. O Callumových sourozencích netušíme mnoho, ani vzájemné interakce nepřesáhnou zdvořilostní fráze. Proč, například, nešel Callum zkontrolovat Nicholase poté, co si ten zvrtnul kotník? Proč spolu nikdy nehovořili mimo oficiální události? V důsledku závěrečné překvapivé zvraty působí uměle. O komorníkovi či členech ochranky nevíme už vůbec nic. Přitom v „Červené, …“ hraje tento personál rovnocenné role s Alexem a Henrym. Není to slaboduché, je to legrace, ale mému oblíbenému románu to výrazně konkurovat nemůže.... celý text

Slunovrat 2024, Lina Areklew

Poetický název, temný příběh. Co se týče obálky, na první pohled vypadala zajímavě, než jsem si na druhý všimla podivných úprav a nelogičností. Fakt je takový (finanční) problém nechat si podobný obrázek nakreslit od živého výtvarníka? Zpočátku jsem se s příběhem docela trápila. Dvě životní trosky Fredrik a Sofia sice byli vykresleni hluboce a uvěřitelně, přesto mi dělalo problémy se s nimi ztotožnit. Obzvlášť v případě Fredrika jsem si občas ťukala na čelo, jaké zničující hlouposti ten chlap provádí. Ovšem ve chvíli, kdy se ti dva setkali, dostalo všechno úplně jiný šmrnc. A ne, nebylo to jenom tou lehkou romantickou linkou, která vyšetřování podbarvila a oba hlavní hrdiny významně ovlivnila. Ono všechno začalo dávat smysl. Autorce se podařil mistrovský kousek. Čtenáři umožnila retrospektivními vhledy do příhod z roku 1979 vědět víc než všichni vyšetřovatelé dohromady, přesto udržela napětí a ano, podezírala jsem jistou osobu, ale zmýlila jsem se. Nakonec jsem pravdu odhadla z jednoho detailu při Tordově zranění, takže od té doby jsem se o hrdiny začala bát ještě víc. Vraždy se utěšeně kupily, mělo to však (zvrácenou) logiku a v několika případech bych i přiznala, že si to dotyční zasloužili. Detektivní linie na jedničku s mašlí. Popis švédské krajiny a života na poetickém ostrůvku byl jako obvykle dechberoucí (včetně tedy naturalistického vylíčení místní delikatesy z fermentovaných sleďů, děkuji pěkně), na turistiku určitě skvělé, ovšem žít bych tam nechtěla. A jak už jsem zmínila, veškeré další prvky spisovatelského řemesla, jako reálné, propracované postavy i dialogy bylo provedeno na výbornou. Ani se nechce věřit, že se jedná o prvotinu autorky. Jediné, co musím vytknout, je nedořešený závěr. Ano, poslední dvě věty jsou mega vtipné, ale osud jedné z hlavních postav je úplně ve hvězdách a ta druhá, no, domýšlet se můžeme cokoli. Každopádně se jedná o lahůdku, vřele doporučuji, a pokud se na českém trhu objeví další díl, sáhnu po něm.... celý text

Mistborn 2024, Brandon Sanderson

Jasně, Sanderson, zaručená kvalita. Začnu obálkou, která je v tomto vydání opravdu povedená. Zároveň je fikané prodávat celou trilogii jako jeden blok, protože... K tomu se dostanu. Samozřejmě mě chytil už první odstavec a já příhody nejdříve Kelsiera, potom ubožačky Vin jenom hltala. V tom je autor opravdu mistr, vykreslení plastických, charismatických postav se všemi silnými stránkami i slabostmi. Vyzdvihla bych způsob, jakým autor naservíroval skutečnost, že Vin je superhrdinka – pomalu, nenápadně, postupně. V první chvíli mě zaujalo, že byla schopná allomanticky působit jenom díky stopovým prvkům, které získala z nuzného jídla. A posléze na to holčina přichází sama s Kelsierovou dopomocí. A další plus – i všechny vedlejší postavy, které měly svou úlohu, se dostatečně vyprofilovaly. Nejlepší složkou díla je vystavěný svět a charakteristická (a zvláštní) magie obdařených jedinců. Dusivé prašno, vedro, zahnědlé rostliny (Vin vůbec nevěří, že by mohly být zelené), strašidelné mlhy v noci. Magie založená na pálení kovů a jejich vzájemné působení. V tomto ohledu je Sanderson opravdu mistr. Navíc oceňuji, že (zatím) v každém svém díle vytvořil něco jiného a bláznivě originálního. Dostávám se k záporům. Ústřední zápletkou knihy není nic menšího než svržení Pána Vládce a celé Finální říše. Což je pro mě obtížně akceptovatelné. Hrdinové k problému přistoupí skutečně rozmáchle, snaží se vytvořit armádu, poštvat proti sobě šlechtu, zničit Vládcovy zásoby atia, zbavit se městské stráže, nejlépe ještě zlikvidovat Inkvizitory. Ono se nakonec skoro všechno podaří, obzvlášť vypořádání s Inkvizitory proběhlo nadmíru důmyslně, ale já mám holt raději komornější příběhy. Afektované, patetické revoluční hnutí mi leze na nervy, potoky krve, šílenství davů a hromadné vraždění není prostě nic pro mě. Z toho důvodu mi kniha připadla dlouhá, i když nemůžu říct, že by obsahovala hluchá místa. Jen byla rozhozena hodně širokopásmově. Úplný závěr a souboj s Pánem Vládcem byl úžasně epický a tak trochu mi spravil chuť, ale kdybych už doma neměla druhý díl, nesáhnu po něm. Neříkám, že je to špatně napsané, ale netrefilo se to do mého vkusu.... celý text

Osudová posedlost 2024, Faith Martin (p)

Zaujala mě anotace, naopak obálka je tuctová a nenápaditá, což si zajímavý příběh nezasluhuje. Zpočátku na čtenáře vybafne spousta jmen a stručných charakteristik postav, z nichž jsem si nezapamatovala skoro nic. V důsledku mi policisté splývali, což byla škoda. Líbilo se mi, jak obratně bylo naznačeno, že postavení pohledné Trudy v policejním sboru mělo svá úskalí a poválečná emancipace se teprve vymotávala z plenek. Při zatýkání „kabelkáře“ jsem skřípala zuby a za kolegu Rodneyho mi bylo stydno. Naopak hlavní hrdinové se vyprofilovali brzy, plasticky a uvěřitelně. Chemie mezi mladou policistkou a starým, svérázným, ale rozhodně moudrým koronerem byla skvělá a patřila k významným tahounům příběhu. Který sám o sobě fungoval taky bezchybně. Vyšetřování mělo švih, neodbíhalo do slepých uliček, a pokud ano, nebyl tím čtenář nijak zahlcen. Případ byl přiměřeně komplikovaný, ovšem navzdory těžce psychopatickému pachateli uvěřitelný. A ne, neuhodla jsem nic, ani pachatele, ani způsob provedení a do konce jsem byla napnutá jak kšandy. Kniha nemá hluchá místa, zároveň ale nemám pocit, že bych byla o něco ochuzena. Příjemné množství stručných, trefných popisů vtáhlo do prostředí, dialogy měly šťávu a působily věrohodně. Detektivka klasického střihu výtečné úrovně. Okamžitě jdu na další díl.... celý text

Co bylo dosud ztraceno 2024, Kerstin Gier

I kdybych o K. Gierové nevěděla nic, ta nádherná obálka by mě nalákala. Název série Pomněnka se v druhém díle hezky vysvětlil, titul samotné knihy je tajuplný a perfektně sedí k hlavní zápletce. Teda možná k hlavní zápletce. Dostávám se k zádrhelům. Děj je nesmírně svižný a táhne pozornost čtenáře kupředu. Ale ve změti setrvalého přecházení na Okraj a zpět, což samozřejmě zvládá už i Matilda, byť člověk, se mi nějak vytratila hlavní linie. Blíží se konec světa, ach ta klišé, setkáváme se s ústředním záporákem, lehce poodhalíme závoj Quinnových schopností, jeho minulosti i případné budoucnosti. Ale kdybych měla knihu odvyprávět, nepodařilo by se mi to. Schází jedna ústřední nosná myšlenka, kolem které by se příběh točil. Místo toho hrdinové setrvale zachraňují jeden druhého, a pak taky protivného Farise. Po kapitolách se nadále střídají ve vyprávění Quinn a Matilda v ich formě. Tentokrát se mi líbilo, jak se čas od času při změně pohledu i čtenář vrátil v ději a získal vysvětlení z druhé strany. Největším tahounem mého zájmu je autorčin ironický, brilantní způsob vyprávění. Knihu můžu vřele doporučit ke čtení na veřejnosti, válela jsem se u ní smíchy. Zároveň se ale ve středoškolském příběhu řeší otázky přátelství a jeho ceny, nesmrtelnosti a její ceny, zkrátka kdo hledá, závažnější myšlenky rozhodně najde. Naprostou lahůdkou pro mě byly způsoby, jimiž se Matilda vypořádávala s útoky nejrůznějších padouchů. Ústřední dvojice za mě nemá chybu včetně jejich láskyplného vztahu plného něhy. Pak mě samozřejmě bavil démon Bax, ačkoli podle popisu mi připadal spíš děsivý než roztomilý. Ovšem zábavný byl nadmíru. Johanka překvapila. Furt je nesnesitelná, ale prokazuje i nečekanou hloubku. Vzhledem k roztříštěnosti děje mi závěr připadl uspokojivý, ačkoli hrdinové k žádnému zvláštnímu prozření nedospěli. Divoký zvrat v epilogu měl asi nalákat k dalšímu dílu, ovšem ve skutečnosti pokračuje v linii dobrodružných příhod bez pořádné hlavní linie. Bavila jsem se, to bezesporu, ale kvůli neuspokojivému narativu snižuji hodnocení na 4 hvězdy.... celý text

Indigo Ridge - Ve stínu hory 2024, Devney Perry

Opět ztráta času. Ohledně romantické linky jsem měla důvodné podezření, ovšem doufala jsem, že detektivní pátrání to zachrání. Zmýlila jsem se. Začnu nejhorší závadou, a tou byli oba hlavní představitelé, Winn a Griff, jinak také Mirek Dušín jedna a dva. Ti dobří lidé neměli jedinou závadu, byli krásní, chytří, pracovití, laskaví, zásadoví, blehuhe, už teď se mi kroutí prsty nad klávesnicí. V důsledku celkem logického nedorozumění spolu stráví noc, načež následuje úmorných 150 stránek sebeobelhávání, kdy spolu denně spí a prakticky dohromady bydlí, ale furt je to jenom pomíjivá záležitost na jednu noc, povídají. Žádné vtipné špičkování, přiměřené oťukávání, jenom zběsilý chtíč. Nad touto pasáží jsem skřípala zuby a u stránek mě držel pouze příjemně tajuplně rozehraný případ. Ve chvíli, kdy se vztah Mirka a Mirky ustálí na tom, co ve skutečnosti doopravdy je, to znamená na přiznaném regulérním soužití, se ukáže, že vyšetřování zdánlivé sebevraždy vlastně žádným vyšetřováním nebylo. Můj podezřelý byl i pachatelem. Absence překvapení by mi nevadila, protože jsem dumala nad tím, jak k vraždám docházelo. A ejhle, ukázalo se, že i ten způsob byl nadmíru tuctový, takže Winn nemohla žádný z výslechů provést pořádně. To ani jedna z kamarádek nic netušila? Nebo matka? Na maloměstě? Tak dlouho a pravidelně? Tomu nemůžu uvěřit. Navíc o starších případech čerpala policejní velitelka informace ze složek, o nichž se několikrát zmínila, že jsou sestavené velmi lajdácky. Ale nové vyšetřování nerozjela. Takže i detektivní linie představovala zklamání. Do toho více než řádná porce amerického patosu a falešné družnosti, linie se zákeřnou novinářkou vyšuměla do ztracena. A jako třešinka na dortu nebylo možno přehlédnout opravdu mizernou práci nakladatelství. Opakování čtyř stejných slov na dvou řádcích, chybějící slova, přebývající slova, nesmyslné věty, za uši tahající překlad. Žádné překvapení, ovšem ani tak tyto závady nehodlám přehlížet. Za mě tedy velký špatný. Další díl ani omylem.... celý text

Štěstí jiskří jako sníh 2024, Pauline Mai

Milé, dojemné, kapku víc afektované, než bylo nutné. S romantickými příběhy zasazenými do období Vánoc mám neblahou zkušenost. Většinou jsou ještě praštěnější a hloupější, než ty odehrávající se v jiných částech roku. Autorky si zřejmě představují, že stačí do oken navěšet barevná světýlka, hrdinům do rukou vložit svařené víno, ideálně krajinu posypat sněhem, a úspěch je zaručen. Kniha mě upoutala něžnou a vkusnou obálkou a uvnitř jsem překvapivě našla odpovídající obsah. Vztah Madity a Viktora v první kapitole mi přišel až příliš křečovitý, ovšem poté došlo ke strašné tragédii a příběh nabral nečekaný směr. Dějovou linku chválím. Ano, dostala jsem tajnou identitu jednoho z hrdinů, vztah vybudovaný na základě dopisů, několik omylů, ovšem všechno působilo uvěřitelně, logicky, navíc nedorozumění byla vyřešena přirozeně a smysluplně, to je za mě největším plusem díla. Opravdu se mi líbila čajovna hlavní hrdinky. V těch blikajících žárovičkách, zpěvu koled a vůni čaje se skrývala brutální nálož emocí. Třetinu knihy jsem proslzela, naštěstí víc dojetím než smutkem. Hlavní hrdinové jsou sympaticky vtipní a rozumní, dialogy se mi líbily. Jediné, co musím vytknout a kvůli čemu ubírám jednu hvězdu, jsou charaktery postav. Autorka jim určitě vdechla život a zajistila jim hloubku. Bohužel byli ale všichni stejní, a sice milí, laskaví, srdeční. Ani jeden sobec, pomlouvačná drbna, chamtivec či zákeřný kariérista. To mi k životu na vesnici nesedí, nebo přesněji k životu vůbec. Bylo příjemné, že sok hlavního hrdiny byl atraktivní, nicméně aspoň jednoho zlouna/zlounku bych uvítala. Celkově se ale jedná o špici v daném typu literatury. Vánoční atmosféru kniha zachytila báječně, nad Maditiným osudem jsem si pobrečela, chování hrdinů mělo logiku, text byl čtivý a zábavný. Rozhodně doporučuji.... celý text

Každopádně láska 2023, R. J. Scott

Knihu jsem si koupila na začátku tohoto roku a čekala s přečtením na Advent, abych si užila atmosféru. Příběh byl roztomilý, něžný, zamilovaný, sladký. Bohužel nic jiného. Sympatické postavy, zajímavý námět. Velmi krátký rozsah a vůbec žádný zádrhel. Vše probíhalo sluníčkově a bez obtíží, takže bylo vlastně dobře, že to tak rychle skončilo. Ohledně postav mi vadilo, že jak Derek, tak Luke byli zaměnitelní. Uvažovali stejně, cítili stejně, mluvili stejně. Oba se do sebe zamilovali na první pohled. Luke dokonale zapadl do smyšlené role. Tak si říkám, kéž by byl aspoň alergický na kočky. A hlavně Derekovy potíže neměly dostatečný podklad. Proč byl vlastně tak vystresovaný a nešťastný, když mu všechno hrálo do karet? Milující rodiče, zjevný talent jak na reklamu, tak na manažerskou pozici, práce, která ho bavila. Potenciál zápletky zůstal zoufale nevyužitý. V každém bodě příběhu mohlo dojít k potížím, které by hrdinové řešili a čtenář by si labužil. Derek mohl mít potíže s despotickým otcem a chladnou matkou. Nebo s konzervativními podřízenými (i tento zádrhel se vyřešil lusknutím prstů). Jeden druhého mohli dobývat, kdyby to nebyla tak ultimátní láska na první pohled. Luke mohl mít potíže s rodinou ohledně způsobu, jakým přišel k penězům. Cokoli, cokoli se mohlo zvrtnout. Ale ne, cestička byla umetena, tudíž došlo k jednolité nudě. Aspoň netrvala dlouho, i když i to považuju za zápor. Chtěla jsem si příběh užít, ne jenom slupnout předkrm bez chuti a poohlížet se po pořádné porci zábavy. Škoda. Nebylo to špatné, ale dobré rozhodně ne.... celý text

Ten, co kráčí se Smrtí 2022, Barb Rýdl

Kniha je velmi rozporuplná, a to v extrémních hodnotách. Začnu tou úplně nejkrásnější a nejúžasnější věcí, a tou jsou ilustrace. Výtvarná podoba knihy je naprosto excelentní, už jenom pro ni stojí za to publikaci pořídit. Bohužel literární stránka, která je rozhodně důležitější, selhává v zásadních oblastech. Zase – co se mi líbilo nejvíc, byl samotný příběh. Velmi zajímavý, nečekané a důvtipně vyřešený. Tady se vkrádá oblíbené klišé – dobrý námět mizerně zpracovaný. Je hodně cítit, že se jedná o prvotinu. Podstatnou závadou je úroveň redakcí a korektury. Pokud ve dvou řádcích narazím čtyřikrát na slovo „někdo“, už se naježím. Výrazy „dýl“, „bordel“ (ve smyslu nepořádek), patvar „wau“ (ačkoli rádoby nemoderní Smrt neumí ani používat mobil). Výraz „od nevidím do nevidím“ autorka nahradila obratem „dvacet čtyři sedm“ (ano, takhle bez slovesa a podobně), který použila tolikrát, že se mi vypálil do sítnice. Dále mi vadila ukecanost textu, určité informace se omílají stále dokola, věčné vysvětlování a poučování zabíjí čtivost. Navíc mi lezl na nervy zjevný ekoterorismus, byť je moderní. Země odmítne Bohu vydat hlínu na stvoření člověka, protože lidi jsou verbež, která páchá jenom zlo. Jako fakt? Myslí si to autorka i sama o sobě? Další významnou závadou jsou postavy. Zobrazit personifikovanou Smrt není nijak objevné, na druhou stranu tato bláznivá, barevná varianta, která se stará víc o módní výstřelky než o případné zničení světa, je originální a bavila mě. Ovšem hlavní hrdina Sam byl nerudný, protivný padesátník, který se ještě ke všemu choval jako afektovaná, hloupá puberťačka. Upřímně řečeno se tak vlastně chovaly všechny postavy, což bylo například u tisíciletí starých bytostí minimálně zvláštní. Jednotlivé charaktery byly ploché a nepropracované, navíc jako přes kopírák. Ani k jednomu jsem si nevytvořila vztah, tudíž mi bylo dočista ukradené, co se jim přihodí. Opět hřebíček do rakve čtivosti. Dialogy, jak jsem naznačila, působily jako zaseklá gramofonová deska, nepřirozeně, úmorně. K tomu musím připočíst nevhodně zvolená jména. Peter byl ztracený mladík, dále také Samův příbuzný (bratranec?), Petersen jeho nadřízený. Alice Peterova kamarádka, Ali barmanka, s níž si Sam vyšel na rande, aby děvče následně zmizelo ze stránek a už se ani zmínkou nevrátilo. Nejhorším problémem ale byl naprosto nezvládnutý narativ. Ačkoli se na stránkách dějí závažné věci, ani jednou se nepodaří navodit pocit napětí, nebezpečí, ohrožení. Sam nic neodhalí, Smrt mu všechno prostě jenom řekne. Pátrání probíhá v rytmu hopsání středoškolských roztleskávaček. K podobnému duchu ale zase schází dostatek humoru a vtipných hlášek. Vyšetřování Peterova zmizení, ačkoli se jedná skutečně o nejdůležitější zápletku, probíhá nanicovatě a prakticky jen na pozadí. Po dočtení jsem uvažovala, jaké kroky Sam provedl před objevením Smrti. Tuto linii autorka podle mého vůbec nedomyslela. Abych jenom nenadávala, ještě zmíním věc, která se mi líbí, ale dnes už se moc nevyskytuje – názvy kapitol. Ale celkově jsem hodně rozpačitá, a to bohužel spíš otrávená než nadšená. Snad se autorka vypíše a další zajímavé náměty zpracuje podstatně lépe.... celý text

Poslední objednávky 2020, Caimh McDonnell

Je to jistá věc, Caimh McDonnell pevně zakotvil v souhvězdí mých nejoblíbenějších autorů. Poslední díl Dublinské trilogie to jenom potvrdil. Přitom ale ve třetině jsem se ztratila a nabyla dojmu, že mi unikly nějaké souvislosti. Jelikož se ale text četl lehce, pokračovala jsem směle dál a na konci se vše krásně poskládalo. Samozřejmě Bunny je mrtvý. Událostmi v retrospektivě se potácí zlomený člověk stižený těžkým deliriem tremens. Jedinou zářivou příhodou byla ta s Koněm a kontejnery. Rozhodně se nejedná o sympatickou postavu, ale na jejím protivném kouzlu tato série stojí. Tedy částečně, protože už od dvojky mám svou úplně nejoblíbenější postavu vůbec, a tou je šéfinspektorka Burnsová. Jak si ta rázná dáma poradila s odpornou vyšetřovatelkou FBI, to by zasloužilo metál. Paul i Brigit jsou bohužel v jejím stínu, ačkoli se jedná o plnohodnotné, plastické a dostatečně živé charaktery. Poměrně komplikovaný případ vlastně nebyl vyřešen a chabou náplastí je fakt, že pachatele čtenář zná od první stránky. Ovšem několik bohů na stroji a nejasných motivací se v příběhu našlo. Na druhou stranu boj s padouchy Kelleherovými a konečné zúčtování mělo takový šmrnc, že veškeré drobné závady lehce odpouštím. Stylizovaná, jednoduchá obálka se k dílu hodí. Vyprávění v er-formě je nezbytné vzhledem ke střídání úhlů pohledů jednotlivých postav, přesto poskytuje dostatečný vhled do emocí a úvah hrdinů. No a samozřejmě největší perla, vtipné hlášky a brilantní dialogy. Na rozdíl od pochmurné dvojky jsem se tady opět smála nahlas, takže doporučuji číst na veřejnosti. Celou Dublinskou trilogii zařazuji mezi stálice knižního fondu, skvělé čtivo.... celý text

Holka přes palubu 2022, Tessa Bailey

Jsem docela rozpačitá z nového označení velmi špatných knih – ztráta času. Protože tohle byla ztráta času, ale odpad nikoli. Tak co s tím? Piper v životě nic pořádného nedělala, neumí hospodařit s penězi, neumí si ani uvařit čaj, tak ji rodiče pošlou do zapadákova, do rozpadlého domu s malým množstvím peněz, aby se o sebe postarala. Ačkoli ji to nenaučili. Prakticky ji vyhodí na ulici. Ale ona ihned dokáže sestavit rozpočet, nerozházet peníze a mezi vším tím randěním zrenovuje bar. Zhýčkané sestry odjedou naprosto nepřipravené a bez prostředků do divočiny, ovšem matka jim ani jednou nezavolá a nezajímá se o to, jak si vedou. Americký přístup k pracovní morálce je taky na pováženou. Daniel platí nějakému člověku peníze, aby dům ve Westportu udržoval a před příjezdem sester uklidil, ovšem ten to nedělá. A nikoho to nevzrušuje. Nepožaduje nápravu nebo vrácení peněz, je to v pohodě. Erotické scény poskládané z nejhorších klišé výroků pěkně jeden za druhým, bez vzrušení, bez nápadu. Schází pocit intimity a něhy, zbývá jenom vulgarita. Svalnatí, drsní, ošlehaní námořníci se vesměs hihňají. Při výletu na moře nemá Piper ani trošku mořskou nemoc. V reálu by celé romantické rande prozvracela. Spodní prádlo se na jejím těle objevuje a mizí podle potřeb autorky, jednou je naostro, v následující scéně jsou vidět růžová tanga. Shrnutí: Obálka je, ehm, zajímavá. Dětsky naivní obrázek, ale budiž. Hlavní postavy jsou nečekaně přirozené a reálné, myslí mozkem a občas utrousí vtípek. Ani jedna mi nebyla protivná, proto jsem to nejspíš dočetla. Na druhou stranu vedlejší figury byly ploché jak žehlící prkno. Matka sester se za celou knihu projevila jednou větou a odchodem na pilates. Babička Opal taktéž, stínová postava bez barvy, hloubky a smyslu. Co se týká děje, vcelku neurazil, až tedy na závěrečné zvraty. Pořád to bylo skvělé, a náhle úplně hrozné, aby to zase bylo najednou skvělé, hrozné, skvělé a tak dál. Od Brendanovy hysterické scény nic nedávalo smysl, moc chtěl Piper, tak ji odehnal, pak toho litoval. Obyvatelé Westportu se k Piper chovají moc hezky, pak jsou na ni hnusní a na otevření baru nedorazí, aby vlastně nakonec dorazili a moc se jim tam líbilo. Jestli je tohle romantické potěšení na nejvyšší úrovni, musím se holt romantiky vzdát.... celý text

Případ komisaře Losta 2024, Gil Ribeiro

Jak už tu padlo, je tento počin důstojným partnerem inspektora Dupina a jeho bretaňských dobrodružství. Vlastně se mi to líbilo víc. Obálka je poměrně nenápaditá, na druhou stranu vyvolá tu správnou náladu a ke konci jsem se přistihla, že čas od času na ni mrknu a představuju si na vyobrazené ulici naše hrdiny. Text je napsaný ohromně čtivě, zachytil mě od první řádky a knihu jsem nemohla odložit. Postupně jsem propadla kouzlu svérázného Losta. Jo, jeho neschopnost lhát a identifikovat emoce přinášela do mezilidských vztahů vážné potíže a taky by mi dalo práci se s někým takovým sehrát. Na druhou stranu jeho dobré srdce a úzkostlivá spravedlnost mi byly nesmírně sympatické. Část, kdy si portugalští kolegové jedou pro vyexpedovaného Losta na letiště, jsem si musela číst dvakrát, jak se mi líbila. Takže ohledně postav je román zpracovaný exkluzivně. Všichni jsou velmi osobití a uvěřitelní, Lost navíc hodně originální. S tím souvisí dialogy, naprosto přirozené, reálné a mnohdy proložené velmi hlubokými myšlenkami a úvahami. Sem tam povedený vtípek příběh vyloženě rozzářil. Co se týče vlastního detektivního vyšetřování, nemám jedinou výhradu, teda vlastně jednu. Nějak jsem nepobrala, proč pachatel táhl Jobea z ruiny na cestu, ale není to nic nepřekonatelného. Tip na zločince jsem měla, a částečně jsem se trefila. I v tom druhém, zapeklitějším případě jsem nemířila nijak daleko, a nakonec mi to došlo stejně jako Rosadové. Policisté řešili případ logicky a svižně. Důležitou složkou je popis měst, krajiny a jídla, zkrátka barevného, voňavého, slunného a pohodového Portugalska. Nikdy jsem tam nebyla, tato kniha mě ale velmi nalákala to změnit. Bohužel ale nemohu dát pět hvězd. Snad se ani nejedná o literární závadu, ale po dočtení jsem strašně smutná už druhý den. Lost na svých bedrech už tak táhne kříž, který mu znemožňuje plnohodnotný kontakt s lidmi, a na konci mu autor způsobí další pohromu, která ho ze společnosti vyčlení ještě víc. Nemůžu si pomoct, ale tohle je důvod, proč po dalších případných dílech s těmito nesmírně sympatickými detektivy nesáhnu. Je mi líto.... celý text

Cinder 2012, Marissa Meyer

Kolem této série jsem dlouhá léta kroužila, a nějak nebyla chuť se do ní pustit. Otálení se nejspíš vyplatilo, protože mi kniha momentálně sedla a naprosto jsem si ji užila, ačkoli nemám postapo příběhy ráda. Sice bych ji spíš zařadila někam do žánru fantasy cyber-punku, ale to už je pouhý detail. Vybudovaný svět se moc povedl. Technika přibližně na úrovni té dnešní, do toho mocná a záštiplná magie. Dva obydlené světy, Země a Měsíc, přičemž se autorka vůbec nezdržuje detaily, jak se na Měsíci bez atmosféry, gravitace, magnetických pólů či otáčení kolem osy vůbec žije. Nejspíš je to lepší než nějaké technické a fyzikální kiksy. Čekala jsem variaci na pohádku o Popelce a dostala lahůdku, kdy byla kostra příběhu obalena zajímavým dějem, nečekanými zápletkami a překvapivými rozuzleními. Ještě ke všemu všechny odkazy na klasická klišé dostaly posunutý význam dosahující mnohdy karikatury. Například když Cinder prochází plesovým sálem a všichni na ni v úžasu civí. Ale nikoli pro její bezmeznou krásu, nýbrž protože je špinavá od oleje, uválená a zmoklá. Největším kladem velmi povedené knihy jsou postavy. Cinder není obvyklá dívčí hrdinka, která by byla nesmírně krásná a vládla spoustou superschopností a do toho si připadala jako outsider. Ne, Cinder je skutečným vyvrhelem z mnoha důvodů, k nimž ještě několik dalších v průběhu děje přibude. Bere svou situaci pragmaticky, nechová se ublíženě ani frackovsky, je rozumná, milá, akční. Jednoznačně palec nahoru. Kdo si ale získal mé srdce, byl princ Kaito. Byl krásný? Hm, možná, ale všechny jeho ostatní klady tento povrchní detail naprosto odstínily. Jeho laskavost, spravedlnost, nadhled i odvaha by měly být vzorem pro všechny státníky. Naopak padouchy čtenář s gustem nenáviděl, na takové Levaně bych nenašla jediný atom dobra. Ano, svým způsobem se jedná o plochou postavu, na druhou stranu je úlevné mít konečně záporáka, kterému přejete zhoubu bez zaváhání. Čtivost na jedničku s hvězdičkou. Absence humoru, ale k dramatickému příběhu mi to pasovalo. Příliš mnoho tragických úmrtí, minimálně v jednom případě jsem (marně) doufala v záchranu. A konec? Není vyloženě otevřený, ale rozhodně nutí sáhnout po dalším díle. Vřele doporučuji.... celý text

Den, který nikdy nepřijde 2019, Caimh McDonnell

Už čtvrté dílo autora, a stále výborné. To není úplně běžné skóre. Ano, jak uvádějí jiní čtenáři, významně ubylo humoru, což bych zrovna já mohla hodnotit negativně. Jenže na jeho místo byly dosazeny dechberoucí napětí a promyšlený, spletitý zločin. V zápletce a vyřešení jsem nenašla jediný logický kiks, to je také naprosto výjimečné. Na autorových knihách nejvíce oceňuji dokonale vykreslené postavy, které mají své chyby, přesto jsou dobře pochopitelné a sympatické. Kromě oblíbené trojky z prvního dílu mi tentokrát sedla vrchní inspektorka Burnsová, a pochopitelně její sekundant Willson, včetně jejich řešení monstrózních obtíží, které nezpůsobili. Nejsem příznivcem domácích mazlíčků, proto mi paradoxně nevadila Maggie, protože jsem si do ní nepromítala žádná „plyšákovitá“ očekávání. A její závěrečný zásah hodnotím jednoznačně pozitivně. Ohledně vyšetřování případu jsem se svými úvahami nebyla zas tak mimo, ale můj hlavní podezřelý krátce před koncem vyletěl do povětří, takže jsem se úplně netrefila. Bylo to chytré, dotažené a vtipné (nikoli tedy humorným způsobem). V tomto ohledu mám jenom jednu, zato palčivou otázku – co věděl Bunny na Sněhuráka? Politiku a politikaření nesnáším, ovšem v této podobě mi tento aspekt nevadil, nejspíš z toho důvodu, že byl podán právě z úhlu pohledu běžného občana, tudíž toho nejvíc poškozeného. Developeři představují franšízu pekla na zemi, to je bez debaty. Způsob budování napětí a zároveň objasňování pozadí případu pomocí dvou časových os vyprávění se mi moc líbil. Díky tomu jsem si užila i Bunnyho, který byl po většinu hlavní linie nezvěstný, a já si nedělala iluze o jeho osudu. Linka v minulosti byla přehledně identifikovatelná časovým údajem, takže jsem vůbec netápala. Další skvělý počin tohoto irského spisovatele a už se těším na další díl, a doufejme další napsané a vydané knihy. Za pět a vřele doporučuji.... celý text

Na balvanu 2024, Fred Vargas (p)

Zjevně se nestanu fanynkou vyšetřovatele Adamsberga. Ze začátku mě příběh chytil a dobře se to četlo. Jenže už v půlce jsem skřípala zuby. Jako podstatnou závadu vidím naprostou nepřirozenost postav. Ani jedna se nechová jako skutečný člověk, všechny jsou papírové a nereálné. K tomu samozřejmě přispívají strojené dialogy, kdy si postavy vysvětlují věci, které musí znát, jenom aby s nimi seznámily čtenáře. Nebo prostě tlachají o ničem. Což platí vlastně pro celou knihu. Obšírná ukecanost nesouvisí s případem, nerozvíjí vedlejší linie, nepřispívá k charakteristice postav. Skoro jako kdyby byla autorka placena za množství slov. Každá úvaha se rozpitvává nastotisíckrát, komisař je plácán po rameni za každou maličkost, jedna a tatáž myšlenka je tisíckrát zopakována. Možná bych i tohle vydýchala, kdyby samotné vyšetřování případu nebylo prováděno vyloženě hloupě a nesystematicky. Ano, jedná se o Adamsbergův charakteristický rys, ovšem nechat zemřít pět lidí za veselého debužírování v Johanově hostinci, aniž by se někdo z týmu zamyslel třeba nad pacienty zavražděné psychiatričky, je na pováženou. Když o tom uvažuju, vlastně je s podivem, že pachatele neodhalila ona. Prostě slabota. Namísto podstatných informací se pátrání soustředí na chabé indicie. Masivní policejní zásah nezabránil další vraždě, ačkoli byli policisté poměrně jednoznačně varováni. Obálka není nikterak nápaditá, ba dalo by se říci, že je kýčovitá, obzvlášť ten obrys nože na pozadí fotografie dolmenu. Ono vůbec Adamsbergovo polehávání na kameni nedávalo valného smyslu, ovšem to v příběhu platí prakticky pro všechno. Na druhou stranu aspoň jsem ušetřena louskání další nekonečné série.... celý text

Krycí jméno Hortenzie 2018, Maryla Adamcová

Miluju brakovou literaturu. Čisté dobrodružství, přímočaré charaktery, papundeklové kulisy jako na opeře. Zároveň ale požaduju slušnou úroveň literárního mistrovství, abych si čtení opravdu užila. Maryla Adamcová mi dala vše ve své space opeře. Obálka je moc povedená a nenechá nikoho na pochybách, co najde uvnitř. Hned od první stránky jsem se královsky bavila. Z textu trčí inspirace Hvězdnými válkami, kterou kvituji s povděkem. Celé je to psáno s lehkostí, nadhledem, a hlavně s velkou dávkou vtipu. Vodka tabljetnaja mě dostala do kolen. Bravo! Dialogy představovaly asi nejsilnější složku díla. Co se týče postav, nejsou vyloženě ploché, ovšem hluboké prokreslení charakterů nelze očekávat. Ani by mi to nechybělo, bohužel se mi však na konci Ufonauti společně se všemi Ankabany už začali plést. Major Smith má určitě potenciál na nezapomenutelného hrdinu, vlastně skoro všichni členové posádky. Tady ale narážím na příliš strohý styl zápisu. Abych do zábavného Smithova vesmíru pronikla, potřebovala bych přece jenom víc „omáčky“ – popisů, emocí, pečlivějšího prokreslení situací. Ale jak říkám, i tohle odpovídá žánru a nestěžuju si. Co ale považuju za opravdovou závadu a snižuji kvůli tomu hodnocení o jednu hvězdu, je lehkost a nekomplikovanost misí, které Ufonauti řeší. Všechny problémy odmávnou levou zadní a… A já zjišťuju, že se vlastně trošičku nudím. Přitom obě zápletky byly vymyšlené dobře a zvlášť na asteroidu jsem byla napnutá, co se odehrává na pozadí podivných událostí. Ovšem veškerá moje (někdy značně divoká) podezření vyšuměla do ztracena a řešení opět proběhlo pohodově a bez obtíží. Škoda. Ale jinak vřele doporučuji, zábavné počtení a únik do vesmíru, kde mají bystří a stateční muži všechno na háku.... celý text

Muž bez tváře 2019, Caimh McDonnell

Na základě anotace a komentářů bych knihu nikdy neotevřela. Nicméně jsem propadla kouzlu Podivné doby a hodlala vyzkoušet, zda se jednalo o výjimku či pravidlo. Teď už je to jisté, Caimh McDonnell patří k mým oblíbeným autorům. Sedí mi jeho humor (vzácná to věc) i světový názor. Postavy, které vytvoří, jsou sympatické, ačkoli se nejedná o žádné výlupky ctností. Román je vyprávěn v er-formě z pohledu několika osob. Nebohý Paul se z dobroty srdce stává obětí útoku umírajícího vrahouna. Jakkoli působila neblahá příhoda jako nešťastná náhoda, ve skutečnosti spustí lavinu život ohrožujících událostí. Paul a zdravotní sestřička Brigit se najednou stávají psanci na útěku, a jediné, co jim (možná) zachrání život, je odhalení důvodu, proč jim jdou všichni po krku. Nejlepší složkou díla jsou perlivé dialogy a mega vtipné hlášky. Paul je zoufalec, který se zasekl v životní smyčce, ale jinak od základu dobrák. Detektiv Stewart a jeho parťák Wilson ústřední dvojici zdatně sekundují, obzvlášť postava mladého policisty prokáže ohromný posun od ploché stínové figury v klíčového hráče. Nejvíc mě ale překvapila Brigit. Čekala jsem rádoby drsňáckou mužatku, místo toho jsem dostala vtipnou, rozumnou a praktickou osobu. Příběh se odehrává v současném Dublinu, a upřímně mě vůbec nenalákal k návštěvě tohoto pochybného města. Zato zápletka se autorovi podařila brilantní. Na pointu celé záhady jsem přišla asi tak jednu minutu před hlavními hrdiny, takže dobrý. Čtivost taky excelentní, prostě co víc si přát. Ačkoli se jedná o první díl, celý příběh je uzavřený, což naprosto zbožňuju. Další skvělý počin, vřele doporučuju a jdu zdolat zbývající McDonnellovy knihy.... celý text