Alena Adrianet Heinrichová

Přidat do oblíbených Koupit knihy

česká, 1991

Nová kniha

Slovodějky

Slovodějky - Alena Adrianet Heinrichová

Slova mají moc! Amáliina otce, nejvyššího slovodějce, popravili za kolaboraci. Podědila jeho moc a s ní spojené povinnosti. Pod přísným dohledem představenstva... detail knihy

Populární knihy

Medovník s pepřem
Medovník s pepřem
Slovodějky
Slovodějky

Nové komentáře u knih Alena Adrianet Heinrichová

Slovodějky Slovodějky

„Nechci dávat nějaký hluboký rozbor. Četlo se dobře. Je patrno, že autorkou je žena (pouze konstatování). Jen mírně ovlivněné feminismem (přijatelně) a bohužel i současnými ideologiemi méně přijatelného charakteru.“... celý text
— Hobo

Medovník s pepřem Medovník s pepřem

„Hodně peprná recenze - čtěte na vlastní nebezpečí Dávám jednu hvězdičku a to prakticky jen za snahu, hezkou obálku a čtivější styl autorky s několika vtipnějšími hláškami. Jinak je za mě kniha opravdu velkým NE. Tak předně mám problém s celým příběhem. Jediné o čem to doslova je, je toxický, nepříjemný a bizarní vztah dvou rádoby kamarádů, kteří spolu asi jako chtějí být, obzvlášt ta holka a doslova kolem toho krouží celou knihu. rostě situaci, kterou by normální lidi za chvíli nějak vyřešili, řeší autorka na víc než 300 stránkách. A to myslím doslova jelikož tady se neřeší nic jiného, ale jenom tenhle vztah, skoro to vypadá, jako kdyby hlavní hrdinka byla pacientkou psychiatrické kliniky a neustále snila o jednom a tom samém muži, který je strašný idiot a chová se enormně divně. Hlavní hrdince už musím být minimálně kolem 20 chodí na VŠ a radši upřednostní hekání nad klukem než zkoušky, školu...vypadá to, jako kdyby ve svém životě řešila opravdu jenom jeho. Být její kamarádka tak se asi dobrovolně odstěhuju na Aljašku co nejdál od ní, protože ona je ještě tak otravná, že hrozně potřebuje od všech přizvukovat, že on je pro ní ten pravý. Ten borec nakonec jí dává neustále signály, pořád na ní šmatá. A pak z něj vypadne, že si drží přítelkyni, což mu nezabranuje s touhle holkou neustále flirtovat. Ta se chytá i sebemenších narážek, ze kterých dělá bůh ví co . Když se v půlce knihy rozhodne mu konečně po sms vyznat city, tak ak celý zbytek dělají jako kdyby k tomu vůbec nedošlo a chodí kolem toho jako kolem horký kaše a dál spolu flirtují. To je tak těžký si říct co a jak, obzvlášt když se vidí skoro denně. Je to jako nikdy nekončící probdělá noc, kdy analyzujete zda-li s vámi muž který se vám libí nechce chodit, a vy se převalujete, přehráváte si smyčku solečných hovorů a bezradně se snažíte usnout. Jenže když se ráno probudíte, tak už vystřízlivíte, jste schopni normálně fungovat a všechno vidíte víc s nadhledem. Ovšem hrdinka jako by v tom horečnatém stavu uvízla a už se z něj nedostala. 95 procent scén se tam neustále do zblbnutí opakuje. Autorka musela mít knuh napsanou tak za týden, protože jediné co dělá, je že pořád recykluje ty samé scény dokola jen s titěrnými obměnami. To o čem se tam daní lidé baví a jak tráví svůj čas, připomíná nikdy nekončící párty pubertálních individuí co nemají nic lepšího na práci. A když už se tam řeší něco jiného než chlast, sex a vztahy tak ty ostatní situace vyadají jako z nějaké komedie - Adriana chce napsat knihu o vztahu nevztahu sebe a toho pablba. Jakože kdo takhle přemýšlí? Koho by to reálně zajímalo? Jakto že tý redaktorce to přijde zajímavý a vůbec se tím zabývá? Jako jo v jiným zpracování by tenhle sebedestruktivní vztah mohl být zajímavý, ale v tomhle teda ne. Připomíná mi to Hardyna, který taky sepsal knihu o svém vztahu s Tessou. Bože proč? Možná by bylo zajímavější a méně psychicky závadné napsat knihu o fotosyntéze než o tomhle. Upřímně mě překvapuje, že se to v tomhle zpracování dostalo až ke čtenářům. Už dlouho si nepamatuju horší romanci, která by mě tak rozložila. A přitom to téma na konci, že je důležité mít ráda sama sebe a nezůstávat ve vztahu, který nemá budoucnost, je důležité, zajímavé i inspirující a je určitě těžké od takové zamilovanosti se konečně odprostit a začít si zase vážit sama sebe. Ale tady to prostě NEFUNGUJE. Tak velké uvědomění přijde jakoby nic, nevede k tomu žádná cesta a nesedí k typu hlavní hrdinky a jejím nastavením, tudíž to člověka naštve snad ještě víc než kdyby tam byl ten otravná happy end - je to prostě zmatek. Nevím no, zajímalo by mě, jestli si vydavatelé opravdu objektivně mysleli, že to někoho může zaujmout, nebo jestli tu zahrály nějaké kamarádské kontakty a protekce. Mě teda zůstala v puse pachut jen toho pepře a jak už řekl jednou nějaký známý mudrc, lepší lžička medu než pytel sraček.“... celý text
— knihomolka27

Slovodějky Slovodějky

„Slovoděj je člověk, který má dar převést slova na činy. Amálii popravili otce. Byl to nejvyšší slovoděj ve městě, ale těsně než umřel, přeše jeho dar na dceru, s čímž nikdo nepočítal. Tak se Amálie stala nedobrovolně nejvyšší slovodějkou a musí svůj um a titul obhájit. Starostka Radová  zaměstná Amálii nelehkým úkolem, aby po válce mohlo město konečně otevřít své brány lidem zvenčí. Amálie obstojí a do města přijíždějí obchodníci z dalekých zemí. Mezi nimi Artur Zlatý. Jeví se jako každý jiný ale jeho účel cesty není přesně takový jak řiká. S Amálií prochází město a kouzelnou knihovnu, která si žije vlastním životem a naleznou srdce knihovny, jádro mízy, díky které se nejen mění různé věci na užitečné pomocníky. Námět super, jen se mi zdálo, že příběh sám o sobě není propracovaný úplně do detailu. (Proč, s kým a jaká válka to vlastně byla? Co dělal Vilém v podzemí knihovny? A další drobnosti) Autorka by si s tím mohla trochu víc pohrát. Zápletka je trošku bezvýznamná, čímž lehce znehodnotila dobrý potenciál příběhu. Záporné postavy nejsou vůbec zákeřné, spíše ukřivděné. Cele je to zasazené do doby, do které jsem se nemohla vcítit. Libil se mi pan Zlatý, mám ráda muže s brýlema . Rodina a přátelé Amálie taky, ostatním postavám se autorka moc nepoveěnovala a jak už jsem psala výše, záporáci na mě působili dost dětinsky.  Rozuzlení celé zápletky taky nebyl kdo ví jaký boom. Příběhem doprovázel Amálii její věrný přítel Hugo a i díky němu je to moc pěkné oddechové a nenáročné čtení. A samozřejmě krásná obálka“... celý text
— Barumic

Slovodějky Slovodějky

„Alena Adrianet Heinrichová SLOVODĚJKY Píše se rok 1919. Nové pořádky se pomalu, ale jistě dostávají i do města, chráněného proti zpustošenému okolí kouzelnou formulí. Ženy dostaly volební právo. Mění se móda i délka šatů – o tom ale zatím nikdo neví, protože obchodníci byli ve městě naposledy před rokem. Ale změny jsou za branou a nedají se už odvrátit. V tomto neobyčejném městě, ovládaném a poháněném kouzelnými formulemi, žije a pracuje Amálie. Amálie je nejvyšší slovodějka. V místní knihovně má za úkol pomocí svých schopností hledat ztracená slova, slabiky a formule. Zaměstnání zdánlivě klidné a nekonfliktní. Až na to, že… že Amáliina otce, z něhož na ni ony speciální schopnosti přešly, ve stejné funkci právě před rokem popravili za velezradu. Jeho dcera to samozřejmě vnímá jako křivdu a nenávidí ty, kdo jejího otce na šibenici přivedli. Jednou z nich je i Anastázie Radová, kariéristka a novopečená starostka. Na její příkaz musí Amálie v kteroukoli denní a noční dobu přiběhnout, objevovat nejrůznější kouzelné formule a kromě toho ji zanedlouho čeká těžká zkouška: bude muset dokázat, že jako nejvyšší slovodějka dokáže naprosto splynout s knihovnou. Co se knihovny samotné týče, ta má neuvěřitelnou schopnost nejen se přestavovat, ale i žít vlastním životem včetně rychlého potrestání každého, kdo se v ní (a k ní) nechová dostatečně uctivě. I ona skrývá nejednu záhadu a tajemství. O to větší jsou Amáliiny obavy, zda ve zkoušce obstojí. Kromě toho, že je nejvyšší slovodějka, je Amálie také dcera, sestra, vnučka svérázné babičky – a žena. Jenže právě to poslední jí začne nemálo komplikovat život. Do města totiž přijíždí poněkud tajemný šarmantní klavírista Artur a s ním hudba a touha. Amálie má ovšem spoustu povinností a Arturova přítomnost ji rozptyluje. Pak dojde k nejhoršímu: rada města se rozhodne, že některé knihy budou prohlášeny za zakázané a z knihovny odstraněny. Ale tím už pohár trpělivosti přeteče a do boje proti tomuto nesmyslnému nařízení se zapojí kdekdo: od knihovníka Bedřicha, přes Amálii s Arturem až po kamenného chrliče Huga. Kniha mě bavila. Místy jsem až záviděla tu „zaopatřenost“ všech aspektů života pomocí kouzel a nápisů zlatou mízou. Nejlepší ze všeho byla ale knihovna, v jejímž popisu nelze nepozorovat vliv Harryho Pottera a zřejmě i mistra Pratchetta. Knihovník Bedřich naštěstí není orangutan, zato knihovna je mnohem živější než v Potterovi: nestačí jí přestavovat schodiště, ona se přestaví i komplet celá, takže vchody a dveře nejsou ráno vždy tam, kde byly včera večer a budova včera ještě barokní může být zítra klasicistní nebo gotická. Moc pěkné bylo vykreslení archivu a celého suterénu knihovny jako strašidelné oblasti, kde přežijí jen nejsilnější. Celým příběhem prochází otázka rovnoprávného postavení žen, síly slova a ovšem i nezbytné LGBT téma. Romantická linka je tak akorát, předvídatelná, ale pěkná. Co mi překvapivě chybělo, bylo trochu více humoru, o který některé situace přímo žadonily. V tomto ohledu potěšila přítomnost chrliče Huga, který je jednoznačně nejlepší a nejsympatičtější postavou celé knihy. Druhá výtka patří redakční práci na knize. Chyb a překlepů je tam tolik, že při čtení opravdu ruší. Zato mohu pochválit obálku a koneckonců i název, krásný český výraz „slovodějka“ , ten se mi moc líbil, stejně jako normální a víceméně obyčejná česká jména postav. Z těch „přehlídek samohlásek“, jak souhrnně říkám rádoby fantasy jménům v jiných dílech, se mi už poslední dobou kroutí jazyk i mozek. Shrnuto: knihu jsem začala číst s velkou chutí a pobavením, ale časem mi začala připadat trochu roztříštěná a nepropracovaná. Za mě lehoučké zklamání. Přesto je to zábavné čtení, které cílovou skupinu jistě neurazí. 75%“... celý text
— TetaMadla

Slovodějky Slovodějky

„Příběh o síle žen, rodiny, ale samozřejmě také lásky. Amálie žije ve světě, který teprve nedávno pocítil ženskou sílu slovodějek. Lidé s tímto nadáním dokáží vymýšlet různé formule, které dané předměty očarují a tuto magii udržuje při životě také míza ze stromu, který je prorostlý knihovnou. Hned v úvodu se dozvíme, že Málčina otce, nejvyššího slovodějce, popravují za údajné kolaborantství. Co už však nikdo neví je fakt, že tato moc přešla právě na jeho dceru. Amálie se s úlohou nové nejvyšší slovodějky docela pere, stejně tak jako s novou starostkou Anastázií Radovou. Můžete hádat, jaké pozdvižení následně způsobil příjezd dvou neznámých lidí - Artura a Gigi - a to dokonce v autě. Samozřejmě mezi Arturem a Amálií vznikne pouto, zpočátku přátelské, které přeroste v hlubší city. Artur má však dobré důvody, proč přijel právě do tohoto města. Spolu s Málkou začínají pátrat po tajemství knihovny a jejich otců. Líbila se mi i nenápadná zmínka o LGBT+ komunitě a musím uznat, že snad všechny (kladné) postavy mi přirostly k srdci. Nechyběl zde humor, napětí a především krásný jazyk, se kterým si autorka dokázala pohrát.“... celý text
— azur

Přejít na knížky autora