• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

Slovodějky - Alena Adrianet Heinrichová

Slova mají moc! Amáliina otce, nejvyššího slovodějce, popravili za kolaboraci. Podědila jeho moc a s ní spojené povinnosti. Pod přísným dohledem představenstva... detail knihy

Nové komentáře u knih Alena Adrianet Heinrichová

Slovodějky

„To bylo tak krásné čtení! Skvělý nápad. Knihovna, která se sama od sebe dokáže přes noc přeměnit, asi prostě podle nálady. Knihovna, která se dokáže sama bránit a schovávat to, co někomu nechce ukázat a vyjevit někomu to, co je potřeba aby našel. Knihovna, ve které se každý den zjeví nové knihy. Tak krásný! Ten nápad o čtení knih.. to, že když se u knihy usne, nebo se čte nějakou dobu, tak písmenka a věty utíkají.. tak hezky to bylo vymyšlené! K tomu všemu Slovodějky (už jen ten krásný název!), a to, jakou mohou mít slova moc. Hugo! Ten nejvíc nejskvělejší přítel, jakého si mohla Amálie přát. Byl výbornej! Do toho normální, hezká, romantická linka. Ale i tak jsem nedostala odpovědi na několik otázek.. Ale taky je tu troška feminismu, decentně psaného, ale dobře myšleného! :) Fakt hezké čtení. A navíc krásná obálka. "A más nějakou superschopnost?" "Dřepět a bejt hezkej." "Netušil jsem, že mi fušuješ do řemesla."“... celý text
— JointlieKat94

---

Slovodějky

„Nápad i téma super, málo fantasy ale (čekala bych víc používání schopností apod.). Trochu romantika. Taková průměrná kniha.“
— Malinali

---

Slovodějky

„Nechci dávat nějaký hluboký rozbor. Četlo se dobře. Je patrno, že autorkou je žena (pouze konstatování). Jen mírně ovlivněné feminismem (přijatelně) a bohužel i současnými ideologiemi méně přijatelného charakteru.“... celý text
— Hobo

---

---

Medovník s pepřem

„Hodně peprná recenze - čtěte na vlastní nebezpečí Dávám jednu hvězdičku a to prakticky jen za snahu, hezkou obálku a čtivější styl autorky s několika vtipnějšími hláškami. Jinak je za mě kniha opravdu velkým NE. Tak předně mám problém s celým příběhem. Jediné o čem to doslova je, je toxický, nepříjemný a bizarní vztah dvou rádoby kamarádů, kteří spolu asi jako chtějí být, obzvlášt ta holka a doslova kolem toho krouží celou knihu. rostě situaci, kterou by normální lidi za chvíli nějak vyřešili, řeší autorka na víc než 300 stránkách. A to myslím doslova jelikož tady se neřeší nic jiného, ale jenom tenhle vztah, skoro to vypadá, jako kdyby hlavní hrdinka byla pacientkou psychiatrické kliniky a neustále snila o jednom a tom samém muži, který je strašný idiot a chová se enormně divně. Hlavní hrdince už musím být minimálně kolem 20 chodí na VŠ a radši upřednostní hekání nad klukem než zkoušky, školu...vypadá to, jako kdyby ve svém životě řešila opravdu jenom jeho. Být její kamarádka tak se asi dobrovolně odstěhuju na Aljašku co nejdál od ní, protože ona je ještě tak otravná, že hrozně potřebuje od všech přizvukovat, že on je pro ní ten pravý. Ten borec nakonec jí dává neustále signály, pořád na ní šmatá. A pak z něj vypadne, že si drží přítelkyni, což mu nezabranuje s touhle holkou neustále flirtovat. Ta se chytá i sebemenších narážek, ze kterých dělá bůh ví co . Když se v půlce knihy rozhodne mu konečně po sms vyznat city, tak ak celý zbytek dělají jako kdyby k tomu vůbec nedošlo a chodí kolem toho jako kolem horký kaše a dál spolu flirtují. To je tak těžký si říct co a jak, obzvlášt když se vidí skoro denně. Je to jako nikdy nekončící probdělá noc, kdy analyzujete zda-li s vámi muž který se vám libí nechce chodit, a vy se převalujete, přehráváte si smyčku solečných hovorů a bezradně se snažíte usnout. Jenže když se ráno probudíte, tak už vystřízlivíte, jste schopni normálně fungovat a všechno vidíte víc s nadhledem. Ovšem hrdinka jako by v tom horečnatém stavu uvízla a už se z něj nedostala. 95 procent scén se tam neustále do zblbnutí opakuje. Autorka musela mít knuh napsanou tak za týden, protože jediné co dělá, je že pořád recykluje ty samé scény dokola jen s titěrnými obměnami. To o čem se tam daní lidé baví a jak tráví svůj čas, připomíná nikdy nekončící párty pubertálních individuí co nemají nic lepšího na práci. A když už se tam řeší něco jiného než chlast, sex a vztahy tak ty ostatní situace vyadají jako z nějaké komedie - Adriana chce napsat knihu o vztahu nevztahu sebe a toho pablba. Jakože kdo takhle přemýšlí? Koho by to reálně zajímalo? Jakto že tý redaktorce to přijde zajímavý a vůbec se tím zabývá? Jako jo v jiným zpracování by tenhle sebedestruktivní vztah mohl být zajímavý, ale v tomhle teda ne. Připomíná mi to Hardyna, který taky sepsal knihu o svém vztahu s Tessou. Bože proč? Možná by bylo zajímavější a méně psychicky závadné napsat knihu o fotosyntéze než o tomhle. Upřímně mě překvapuje, že se to v tomhle zpracování dostalo až ke čtenářům. Už dlouho si nepamatuju horší romanci, která by mě tak rozložila. A přitom to téma na konci, že je důležité mít ráda sama sebe a nezůstávat ve vztahu, který nemá budoucnost, je důležité, zajímavé i inspirující a je určitě těžké od takové zamilovanosti se konečně odprostit a začít si zase vážit sama sebe. Ale tady to prostě NEFUNGUJE. Tak velké uvědomění přijde jakoby nic, nevede k tomu žádná cesta a nesedí k typu hlavní hrdinky a jejím nastavením, tudíž to člověka naštve snad ještě víc než kdyby tam byl ten otravná happy end - je to prostě zmatek. Nevím no, zajímalo by mě, jestli si vydavatelé opravdu objektivně mysleli, že to někoho může zaujmout, nebo jestli tu zahrály nějaké kamarádské kontakty a protekce. Mě teda zůstala v puse pachut jen toho pepře a jak už řekl jednou nějaký známý mudrc, lepší lžička medu než pytel sraček.“... celý text
— knihomolka27

---

Slovodějky

„Slovoděj je člověk, který má dar převést slova na činy. Amálii popravili otce. Byl to nejvyšší slovoděj ve městě, ale těsně než umřel, přeše jeho dar na dceru, s čímž nikdo nepočítal. Tak se Amálie stala nedobrovolně nejvyšší slovodějkou a musí svůj um a titul obhájit. Starostka Radová  zaměstná Amálii nelehkým úkolem, aby po válce mohlo město konečně otevřít své brány lidem zvenčí. Amálie obstojí a do města přijíždějí obchodníci z dalekých zemí. Mezi nimi Artur Zlatý. Jeví se jako každý jiný ale jeho účel cesty není přesně takový jak řiká. S Amálií prochází město a kouzelnou knihovnu, která si žije vlastním životem a naleznou srdce knihovny, jádro mízy, díky které se nejen mění různé věci na užitečné pomocníky. Námět super, jen se mi zdálo, že příběh sám o sobě není propracovaný úplně do detailu. (Proč, s kým a jaká válka to vlastně byla? Co dělal Vilém v podzemí knihovny? A další drobnosti) Autorka by si s tím mohla trochu víc pohrát. Zápletka je trošku bezvýznamná, čímž lehce znehodnotila dobrý potenciál příběhu. Záporné postavy nejsou vůbec zákeřné, spíše ukřivděné. Cele je to zasazené do doby, do které jsem se nemohla vcítit. Libil se mi pan Zlatý, mám ráda muže s brýlema . Rodina a přátelé Amálie taky, ostatním postavám se autorka moc nepoveěnovala a jak už jsem psala výše, záporáci na mě působili dost dětinsky.  Rozuzlení celé zápletky taky nebyl kdo ví jaký boom. Příběhem doprovázel Amálii její věrný přítel Hugo a i díky němu je to moc pěkné oddechové a nenáročné čtení. A samozřejmě krásná obálka“... celý text
— Barumic