SBH komentáře u knih

(SPOILER) Začínám chápat obecnou nechuť vůči dlouhým názvům. Knihu jsem četla tři dny, a přesně tak dlouho mi trvalo, než jsem si ho zapamatovala.
No a to je k výhradám všechno. Pak už jsem si ji užívala od A do Z. Obálka se mi líbila, s takto dlouhým názvem nezbyl prostor pro kdovíjakou výtvarnou realizaci, ale rozzuřený perníkový panáček s taseným mečem hezky vystihoval ústřední motiv.
V doslovu autorka popisuje problémy, které měla s vydáváním. Ani v Americe není pro slavnou spisovatelku ověnčenou cenami snadné přijít s rukopisem, který nezapadá do škatulek. Mona je totiž čtrnáctiletá dívka. Jedná se tedy o knihu pro děti? Mno, možná ano, ale dle sebe soudím, že dospělí si ji užijí úplně stejně. A navíc je zjevné, že v příběhu nebude místo pro romantiku, což by mohlo být pro někoho atraktivní.
Mona své příhody vypráví v ich-formě. Pochopitelně uvažuje zraleji než raná puberťačka, ale to mi vyhovovalo. V tomto ohledu mi skřípalo jediné, jak pořád zdůrazňovala, že ona je dítě a kolem jsou dospělí, a ti mají jakoby jiný svět. Ovšem postavy se autorce povedly na jedničku. Velmi úsporným způsobem dokázala vytvořit plastické, barvité, osobité charaktery. Čekala jsem zradu od Zlatého generála, v té souvislosti mě překvapila přímočarost a absence křečovitých zvratů v jejich morálním profilu. Dobrák je dobrák, padouch je padouch. Pak máme vévodkyni, velmi nečekanou osobnost.
O to víc mě překvapovaly dějové kličky. Monin souboj se zeleným mužem se ubíral cestou, kterou jsem nedokázala předvídat, na druhou stranu na ní nepřekážely žádné nelogičnosti či bohové na stroji. Na konci mě dokázala i dojmout. Používat pekařská kouzla k obraně města mi připadlo jako velmi originální a zábavné. Při čtení vyhlášek padoucha Oberona, jimž omezoval život a svobodu lidí, se mi s mrazením vybavovala covidová doba.
Nesmím zapomenout na svěží, trefný humor. Mít za domácího mazlíčka chlebový kvas, to se hned tak nevidí.
Bavila jsem se. Dialogy měly šťávu, vtípky údernost, děj nepředvídatelnost, postavy hloubku. Dokonce i střípek moudra jsem vykutala. Sympatická hrdinka, zajímavé postavy.
Plný počet, doporučuji.

3 21.08.2024

(SPOILER) Pěkná obálka. Zajímavá anotace. Nadšené ohlasy. Zase jsem naletěla.
Čtyři stovky stránek přetvářky a zamlčování důležitých informací. Bylo by dobré říct tuto důležitou zprávu, ale víte co, já ještě počkám, ono se to třeba provalí samo. A provalilo! Všechno. I pitomý Angelin pearcing.
Na pozadí temný příběh o zdánlivě úžasné Saře, ve skutečnosti bezohledné, sobecké, zlé osobě, která měla v důsledku na svědomí lidský život. Neboli když ho nemůžu mít já, nebude ho mít nikdo. Jestli je tohle láska, tak opravdu nevím. Neteři odkážu barák, který je zavalen půjčkami, aby se holka jaksepatří zapotila. Když jí v závěru Charlotte procítěně děkovala, to mě dokonale otrávilo. Děvenko, kdyby Sara nespáchala ten svůj zločin, měla bys všechno, za co teď děkuješ, už dávno.
Ještě ke všemu byl styl psaní nechutně patetický, ufňukaný a šroubovaný. Ani špetka humoru, naopak spousta bohů na stroji. Knihkupectví se řítí do záhuby, Sam za to hubuje Charlotte, ačkoli univerzálním viníkem v tomto případě je Sara, Charlotte sklopí uši, a ještě se omlouvá. A koukejte, na autogramiádu dorazí echt J. K. Rowlingová.
Přemýšlím, co hezkého bych o knize řekla, ale vážně mě nic nenapadá. Ztráta času. A peněz.

4 17.08.2024

(SPOILER) Bohužel hrozné zklamání. Zajímalo mě, jak autorka pojme „moderní“ peklo, ale nadšení vyprchalo proklatě rychle.
Hned zpočátku mi hodně vadilo, jak je peklo nekonzistentně vystavěné. Například (nesmysl táhnoucí se už od renesance) jak lze DUŠI týrat FYZICKY? Jak je možné duši mučit tím, že jí pekelník vyrve srdce a strčí jí ho do pusy? A dál. Lof je několik tisíc let stará hříšná duše (v pekle, kde čas neplyne?!?!?). Před několika tisíci lety ale tohle katolické peklo neexistovalo. Navíc by se asi těžko Lof jmenoval Harrison. Dále nějakému Keltovi by možná jako peklo nepřišlo, když mu nepíše propiska. A jak by se dozvěděl, že na opuštěném ostrově by se mu hodila GPSka?
Pravda je, že bych tyto výhrady prohlásila za bizár a odsunula do pozadí, kdyby mě zaujal zbytek. Zápletka? Ještě před půlkou jsem ji neodhalila. Pak mi ukrutně vadí takový ten kryptický zápis, kdy nedostanu informace včas, v textu i příběhu tápu, a tohle mám považovat jako za kchůl a těžké umění. Těžké možná, to jo.
Co je pro mě ale nejhorším problémem, jsou postavy. Úplně všechny jsou nesympatické. Vede matka Lily. Když se ukázalo, že je bulimička a že jediné, co u sebe považuje za hodnotu, je její zjev a štíhlá postava, jsem knihu musela zavřít. Trochu ucházející je pekelník Lof (asi hlavní postava, i když je jich tam jako na orloji), jenže příběh je podávaný tak, aby si čtenář byl stoprocentně jist, že se vše, o co postava tisíce let usiluje, zhroutí v prach, takže člověka nic nenutí číst dál. O Ruth nemluvím, tu bych vystřelila na Mars, a zbytek rodiny Harrisonovy taky, když tu její manipulaci neprohlédli.
Také nadbytek tragického amerického patosu, a zároveň naprostá absence humoru, to jsou pro mne nepřekonatelné závady.
Ve chvíli, kdy jsem něco za půlkou přeskočila první kapitolu, přičemž do té doby jsem se opravdu ukrutně trápila, jsem četbu vzdala. Neumím si představit závěr, který by tuto pohromu zachránil. A podle (nejen mých) zkušeností bude beztak odpovídat všemu, co mi vadí na knize od začátku. Takže sbohem a šáteček.

2 13.08.2024

(SPOILER) Kniha začne scénou u slizkého psychologa, která se mi opravdu líbila. Samozřejmě nejvíc oceňuju, jak mu Kett nacpal do krku vlastní meducínu. Přesně to vystihovalo, proč se mi líbil první díl, takže jsem si užívala pokračování. Kett je pořád sympaťák, policejní partička je pestrá a i vedlejší postavy mají svou hloubku. Nejvíc oceňuju humor a vtípky, jimiž je celé pochmurné vyšetřování prošpikováno.
Kvality podle mého mínění zůstávají na vysoké úrovni. Autor píše ohromně zábavně a čtivě, od knihy se nelze odtrhnout. Příběh je dobře vystavěný, pachatel nespadl z nebe, čtenář si podle rozházených drobečků mohl dát dohromady totéž co vyšetřovatel. I bizarní rozuzlení mělo svou logiku. Zároveň mě hodně bavily i prostřihy do Kettova rodinného života, a ano, s dětmi to nebylo jednoduché, ovšem to není nikdy, ani v případě hodně klidných potomků. Tady navíc vstupoval do hry Alicin lehký autismus a vykolejení těch mladších ze ztráty matky. Nic překvapivého.
Bohužel ale na síle získávaly drobné zápory. Historky s Porterovou neschopností uvařit čaj už mi připadly otravné. Taky mi začíná vadit, že pachatelem je vždy šílený psychopat. Asi bych ocenila důmyslně vykalkulovanou vraždu z přízemních pohnutek, jako třeba msta nebo chamtivost. A pak se mi hrubě nelíbilo, jak se Kett bez rozmyslu vrhá do život ohrožujících situací. V noci vleze na šrotoviště, které je hlídáno krvelačnými psy. O závěrečném vstupu do objektu vraha, aniž by počkal na policejní posily, raději nemluvím, to už jsem tloukla hlavou do zdi.
A jelikož uvedené zápory se v dalších dílech stupňují, zatímco klady ustupují (jako třeba ten humor), asi tuto sérii ukončím a uchovám si skvělý dojem z jedničky a dvojky. Je mi líto.

10 13.08.2024

(SPOILER) Ohromně čtivě napsáno, zajímavá zápletka. Ta představovala největšího tahouna, nebyl by problém jenom kvůli ní knihu dočíst.
Jenže od půlky se pro mě jednalo o čiré utrpení, a na vině byly charaktery postav. Od začátku mi Freddie připadal jako sobecký, líný, manipulativní a bezohledný příživník. Tato charakteristika se v průběhu času jenom utvrzovala a na konci bych ho nejraději něčím těžkým přetáhla po hlavě. Fiona představovala sterilní, nesympatickou, svatouškovskou Mary Sue. Connor – chamtivý, arogantní, krutý fracek. Jeho sestra – zazobaná, povrchní, zbabělá panička, pro kterou luxusní dům v Londýně a tři miliony liber představovaly ekvivalent chudoby.
Panuje obecný názor, že jakékoli emoce, které kniha vyvolá, jsou správné. Já si to ale nemyslím. Tady jsem byla prostě jenom otrávená. Lillian svým mesiášským komplexem zničila život nejen sobě, ale i dceři a muži, kterého milovala. Nejsem příznivce zabíjení literárních postav, ale kdyby se tady všichni ve jménu obřího dědictví povraždili, asi by se mi to líbilo víc.
Ano, četlo se to samo, ale kdybych tento příběh minula, určitě by mi bylo líp.

5 08.08.2024

(SPOILER) Očekávání spojená s touto ikonickou knihou byla zjevně nadhodnocená. Líbí se mi autorův ironický styl a překvapivé pointy. Taky se mi líbil film.
Text se opravdu pěkně četl, krátké kapitoly a neustálý nádech tajemství mě držely u stránek. Taky oceňuji ilustrace Q. Blakea.
Z úvodních kapitol čišela bída rodiny Bucketových i vzájemná láska. Samozřejmě mi hlavou vrtaly i logické nesrovnalosti, například paradox, kdy dědeček Pepa dvacet let nevstal z postele (je mu už 96 let), ale pak po továrně běhá jako jura a zvedá Karlíka do výšky.
Hledání zlatého kupónu bylo podáno velmi zábavně, nicméně zbývající výherci (kromě Karlíka, samozřejmě) mají tak výrazně záporné vlastnosti, že to z příběhu dělá mravokárnou přednášku. To mě opravdu zklamalo. Je přespříliš snadné Karlíkovi fandit a postavy jsou velmi schématické.
Nedokážu posoudit, zda se jedná o závadu překladu, ale „písně“ Umpa-lumpů se mi nelíbily. A nad koncem jsem vyloženě rozpačitá. Je useknutý a málo důvtipný. A další výtka – kniha vlastně neměla žádný děj. Ano, bylo to zábavné a bizarní, ovšem těch závad jsem napočítala víc, než nad kolika jsem ochotna přimhouřit oko.
A úplně celou dobu, kdy jsem to četla, jsem měla chuť na sladké.

5 04.08.2024

(SPOILER) Trpím abstinenčními příznaky nedostatku romantické literatury, tak jsem sáhla po této knize, ačkoli bych dokázala předem vyjmenovat závady, které bude obsahovat. Především naprosto nereálné zobrazení anglické společnosti první půle devatenáctého století. Naštěstí jsem sama sobě knihu napasovat víceméně do fantasy literatury, ryze smyšlené země a historického období. Tím jsem byla schopná všechny katastrofální nesmysly ignorovat.
Nebyla jsem ušetřena ani sebeobelhávání hrdinky a závěrečného velkého nedorozumění. Přesto jsem docela spokojená. Essiiny vylomeniny měly něco do sebe, až tedy na naprosto trapnou scénu se záchranou koťátka. V šatech, které měla Essie na sobě, by na strom nikdy nemohla vylézt, a smysl této aktivity mi zcela unikl.
Slovní přestřelky mezi hlavními hrdiny se mi líbily a s přimhouřenýma očima jsem Essii dokázala i pochopit. Babička Makepeacová byla skvělá. Pak mi trochu vadilo, že vyjma hlavních postav byly ty vedlejší naprosto stínové. Sestřenčini nápadníci včetně padoucha Jaggera naprosto splývali, stejně jako postavy služebnictva, které celkem významně zasahovaly do děje.
Přes všechny výhrady byla milostná linka vcelku uvěřitelná a naštěstí se i opisy fyzických projevů chtíče držely v rozumných mezích, jakkoli by v romantice situované do tohoto období měly zcela scházet.
Bylo to čtivé, vtipné, kýčovité a trapné v únosné míře. Jednou stačilo, ale ztráta času to nebyla. Pěkná obálka.

4 03.08.2024

(SPOILER) V poslední době se s gay romancemi roztrhl pytel. Je tudíž obtížné najít nějakou, která vybočuje, řeší nečekané zádrhele, přistupuje ke svým hrdinům nezvykle.
Autorce se podařil majstrštyk. Zapomeňte na dojemný příběh roztomilého Maxe a zdvořilého Berta. V této knize dostanete něco zhola nečekaného. Tři toxické postavy provázané totálně toxickými vztahy. Ani jedné nemůžete fandit, protože byste je nejraději vystřelili na Mars. A to, co mezi nimi probíhá? Riki totálně zneužívá výraz „miluji tě“, jeho představa lásky je majetnická, sobecká, bezohledná. Markovi neustále vyčítá, že v něm vidí jenom pochodující penis, jenže těžko se divit, když Rikiho představa partnerského štěstí představuje jednu plynulou sérii sexuálních útoků a harašení.
Marek? Sebeobelhávající se slaboch, který svou frustraci utápí v alkoholu. O Verčuli škoda slov. A výsledek? Naprosto uvěřitelní, skvěle vykreslení týpci, kteří dojdou k mírnému prozření, nicméně jejich štěstí zůstává pouze v jejich rukách, takže nemají nárok na stížnosti.
Zápletka je nezvyklá, byť vyústění už nikoli, jenže jiné nepřipadá v úvahu. K tomu je zapotřebí dodat, že s méně problematickými charaktery hrdinů by podobně bizarní události vůbec nefungovaly. Pokud by aspoň jeden ze zúčastněných měl rozum, sebeúctu a trochu slušnosti, podobnou aktivitu by zatrhl hned v počátku a… Nebylo by o čem číst.
Jinými slovy: příběh fungoval dokonale. Autorka umí vystavět chytlavý děj na malém prostoru, zajímavé postavy a přirozené dialogy. Ačkoli si tentokrát stanovila velmi náročné mantinely, uhrála zápas bez ztráty jediného bodu. No, vlastně bych měla malou připomínku, ale ta je spíš k diskusi než k výtce. Myslím, že Markovo domácí popíjení sedí spíš na ženský alkoholismus, muži právě obrážejí hospody. Ovšem afektovaný, přemoudřelý puberťák Riki jí vyšel na jedničku.
Kniha mě lákala natolik, že jsem nedokázala čekat na papírovou verzi. Sotva jsem ji otevřela, slupla jsem ji jako malinu. Čtivost výtečná. Takže plný počet a vřele doporučuji.

8 15.07.2024

(SPOILER) Asi mě zaujala anotace, protože obálka je vyloženě divná. Nelíbí se mi a k příběhu se moc nehodí.
Text mě chytil od první stránky. Na matku jsem měla vztek, protože v takové průtrži je naprostý nesmysl vycházet z domu, roznášet noviny už teprve – všechny byly rozmáčené. Tudíž není moc logické, že zrovna ten den na dívče čekal únosce.
A to je asi tak jediná výhrada, kterou vůči knize mám. Šéfinspektor Robert Kett mi byl od minuty sympatický úplně vším. Povahou, osudem, smyslem pro humor. Zodpovědností. Nad scénou, kdy nejmladší dcerce vysvětluje, že nesmí házet na zem odpadky ani jako superpolda, jsem plakala smíchy. Ve scéně, kdy si na něj počkají před domem novináři a začnou ho obviňovat, že dosud nenašel unesené dívky, jsem nad chováním hyen od tisku zuřila, abych následně komisaře obdivovala, jak to těm mizerům dal sežrat.
Někdy v půlce mě napadlo, co je hlavní zbraní pachatele, a ne, identitu jsem neuhodla, ale ve svém předpokladu jsem měla pravdu. Tento prvek mě ještě víc vtáhl do děje.
Jedná se o plnohodnotný román se spoustou plastických postav, zajímavým vyšetřováním zapeklitého únosu, dočkala jsem se i svých oblíbených popisů v přiměřené míře. Děj odsýpal, čtivost za jedničku s mašlí, skvělý humor. Zase skvělá detektivka za plný počet hvězd. Vřele doporučuji a vrhám se na další díl.

9 14.07.2024

(SPOILER) „Je to supr čupr knížka, nejlepší jsou křečkovy hlášky.“
Jako stará rockerka jsem musela knížku o kapele, v níž hraje krokodýl, vlk a žralok, dětem koupit. Obrázek na obálce tomu pomohl, protože je skvělý, tímto poklona T. Doležalové za ilustrace, vtipné, názorné, neotřelé.
Plně se ztotožňuji z výše uvedeným hodnocením jedné z vnuček. Kniha má všechno, co je požadováno od kvalitní literatury – zajímavé a barvité postavy včetně trefnými črty naznačené minulosti. Úplně všechny prokáží překvapivý vývoj a, to je asi u dětských knih povinnost, dojdou k prozření.
Jen malá vsuvka – neumím si představit žraloka, který se obléká do županu, bubnuje na bicí a jezdí na motorce. A víte, že to vůbec nevadilo? Naopak, o to zajímavěji celá pohádka působila.
Pak samozřejmě vlastní příběh, který kopíruje klasický osud úspěšných rockových skupin. Za sebe kvituju s povděkem, že manažer kapely (křeček) nezastával roli padoucha, byla to plnohodnotná postava s dobrými úmysly a několika špatnými vlastnostmi. Užila jsem si vtipné narážky na reálnou bigbítovou scénu (AC/DC jsou električtí úhoři, v The Beatles hráli brouci atp.). Několik uvěřitelných zvratů se zasloužilo o úžasnou čtivost a přiměřenou napínavost.
Poklona autorovi za jazykovou stránku díla. Slovník byl srozumitelný, ale nijak prostoduchý, vybalancovat tuto záležitost je naprosto geniální. Palec nahoru za skvělé vtipy, křečkova hláška: „Ty vypatlaný mejdlo,“ již zakotvila v našem repertoáru.
Skvělý počin nakladatelství Rýče (Canc), těším se na další perly z jejich produkce.
Vřele doporučuji.

3 11.07.2024

(SPOILER) Cestování časem, navíc do období, v němž průměrný současník působí jako superhrdina (nebo čaroděj). Atraktivní, z téhož důvodu stokrát provařené téma. Takže nainstalujeme několik vylepšení. Do středověku necestuje současník, ale úžasně vylepšený člověk z budoucnosti. Navíc se neoctne ve skutečném dějinném období, ale v paralelní dimenzi, která se anglickému středověku podobá. Tak trochu. Až na reálnou existenci domácích duchů a bohů, ale proč ne. Navíc je hrdina postižen amnézií a svou identitu dává těžce a po střípcích dohromady.
Tak tohle už zní zajímavě. Navíc to bylo vtipné. Johnovy tituly, které si dal při boji s Vikingy/Hordamany, mě rozplakaly (smíchy). Zároveň jsem však v hlubších úrovních cítila zřetelný smutek, který mi požitek z prvoplánového brakového dobrodružství slušně kazil.
Autor patří mezi soudobé klasiky žánru, takže nehrozila srážka s řemeslnými kiksy, které špatně vydejchávám. Postavy představovaly lahůdku, John samozřejmě vedl, hlavní hrdina jak podle čítanky včetně tajemné minulosti a charakterového přerodu. Mým favoritem byl Ealstan, sice postarší, ale pořád jednoznačně chrabrý a čestný rytíř. Spolehlivý přítel. Druidka/skopie Sefawynn představovala pro Johna více než důstojného parťáka. Ono i barvotiskově kladný Ryan, který mi lezl pekelně na nervy, se pěkně vybarvil.
Svižný děj, přiměřená dávka popisů, která nenudila, ale ukotvila čtenáře, neotřelý jazyk a slovní spojení (pochvala překladateli P. Miklicovi), ona i práce nakladatelství, dnes vyloženě úpadková záležitost, si v tomto případě zaslouží palec nahoru. Zkrátka všechno fajn. A k tomu musím zmínit ještě exkluzivní ilustrace. Komiks na spodním okraji některých stránek jsem si po dočtení musela prohlédnout znovu, abych si osvěžila doplňkový příběh kreslených postaviček. To bylo boží.
Ovšem v závěru se z rádoby dobrodružné zábavy stalo hlubokomyslné čtivo, a to už jsem si vypisovala celé věty jako citáty. John je pro mě hrdinou numero uno, v úžasném světě bych nejraději zůstala s ním. Jen doufám, že jsem úplný konec doslovu špatně pochopila a nejedná se o povinný americký plot twist, který by mi zkazil poměrně noblesní dojem.
Každopádně doporučuji, plný počet hvězd.

4 07.07.2024

(SPOILER) Už není pochyb, T. J. Klune vstoupil do panteonu mých nejoblíbenějších autorů. Po předchozím zklamání (V životech loutek) mě Vlčí píseň opět uvedla do naprostého nadšení a po dočtení se mi stýská po smečce, Joeovi, a samozřejmě Oxnardovi.
Přitom bych mohla vyjmenovat spoustu zjevných závad. V průběhu čtení mi asi nejvíc skřípal podivný styl, strohé, úsečné věty, ale zároveň paradoxní mnohomluvnost, kdy se určitá informace opakovala pořád dokola, především otcova prognóza o sračkách. A to i v situacích, kdy už vlastně nedávala smysl. Na konci mi začalo lézt na nervy Oxovo chování Mirka Dušína. Jak jsem ze začátku obdivovala charakter, který se nenechal otcovým destruktivním působením zlomit, tak jsem na konci marně vyhlížela jednu malou vadu. V tomto ohledu byl Joe neskonale sympatičtější, asi právě pro svoje očividné a přiznané chyby.
A vlastně přesně to je zdůvodnění mé bezbřehé lásky k této knize, právě ony nedokonalosti. V kontrastu k nim vyniknou všechny úžasné složky, jako především plnohodnotné, komplikované postavy. Přes všechno jsem si Oxe zamilovala a jeho závěrečné pitomé rozhodnutí už nemohlo nic změnit. S tím souvisí vztahy a interakce mezi jednotlivými hrdiny, a pochopitelně dialogy, v těch je autor dokonalým mistrem. Ačkoli bych se přimlouvala za větší dávku jiskrného humoru, který zde probleskuje v pouhých náznacích. Ani tak zoufalá situace, v níž se octla Bennettova smečka, přece nebrání tomu, brát cokoli s nadhledem. No jo, uvažuju jako Čech.
Děj. Nebo vůbec prostředí. Jedná se o očividnou a opět několikrát na férovku přiznanou variaci na Stmívání. Což jsem zařadila mezi klady, protože jsem si to nebetyčně užívala. Podivná rodina boháčů, která žije v odlehlých lesích a skrývá tajemství. Lidský ňouma, jehož přijmou za svého a ochraňují. Útok nezničitelného krvežíznivého nepřítele, víceméně nelogické rozchody ústřední dvojice, no a samozřejmě v závěru ono pitomé rozhodnutí. Meyerové děkuji za to, že Edwarda Cullena stvořila, ovšem Klune jeho příběh zpracoval nesrovnatelně emotivněji a uvěřitelněji. Přes všechno vlkodlačí vytí.
Takže jo, vřele doporučuju a už se nemůžu dočkat dalšího dílu.

4 02.07.2024

(SPOILER) Pěkná, stylová obálka, zajímavá anotace, slušné ohlasy. Příšerné první tři věty, ale neodradily mě. Možná měly.
Nelíbilo, ani trochu. Co bylo na vraždě „anglické“, jsem nepochopila, ale to představovalo nejmenší problém. Tím nejhorším byla příšerná potřeštěnost nejen hlavní hrdinky, ale víceméně celého díla. Lady Eleanor zdědí panské sídlo (a asi titul) a hned prvního večera v novém domě se stane svědkem vraždy.
Postava hlavní hrdinky je jeden velký rozpor. Procestovala celý svět, a to nikoli turistické destinace, ale nefalšovanou divočinu. Vdala se, rozvedla. Ale chová se jako studentka omámená dobrodružnou literaturou, nikoli jako žena, která už tuší, zač je toho loket. Její naivita, povrchnost, zbrklost a ano, ztřeštěnost nepůsobily roztomile nebo vtipně, ale pouze hloupě. Scéna, kdy Eleanor bloudí okresním městem a není schopna nalézt požadovanou lokalitu (ačkoli se prý dokázala prodírat džunglí) hovoří za vše.
Když už jsme u toho, jedinou uvěřitelnou a sympatickou postavou díla byl majordomus Clifford, všichni ostatní měli hloubku kaluže. Rádoby přitažlivý Lancelot se choval jako floutek, jedinkrát o E. neprojevil sám o sobě zájem, ale dívčina z něj byla přesto na větvi.
Vztah zemřelého strýce a neteře patří taky do oblasti katastrofálního kýče – on ji převelice miloval, takže se jí stranil. Uf.
Vlastní detektivní pátrání představovalo jedno čiré utrpení. E. po svém návratu do Anglie potká celkem tři lidi, a ty hned začne podezírat ze zločinu, protože… Protože je přece potkala, ne? Neřeší nějaké motivy, okolnosti, konání zavražděného. Takže i v tomto ohledu došlo k totálnímu zklamání.
Krátké hodnocení: nevěrohodné. Křečovité a, no, hloupé.

10 29.06.2024

(SPOILER) „Výraz sestry Vránové měl pH přesně 5,5 – byl přísně neutrální.“
Líbila se mi obálka, a i originální téma knihy. Dostala jsem velmi osvěžující, zábavnou novelu o zdravotní sestřičce středního věku, která trpí prazvláštní superschopností. Mimochodem způsob, jak Linda ke své vlastnosti přišla, se mi z celé knihy líbil snad nejvíc – neopatrné, avšak o to upřímnější přání; touha po svobodě tak nezměrná, že dala dotyčné křídla.
Bohužel doslova. Kolotoč proměn, které lze ovlivnit jen s velkými výhradami, přinášel spoustu groteskních situací, občas i těch k zamyšlení. Všechny byly jako korálky navlečeny na niť detektivního pátrání po útočníkovi na jistou dívčinu. A že se při tom poletování a zjišťování stihne Linda i zamilovat, to už pro mě představovalo jen šťavnatou třešničku na dortu.
Na tak jednoduchý a zábavný text mě velmi příjemně překvapila řemeslná úroveň textu, v první řadě absence pravopisných chyb, za což opravdu děkuji. Postavy se vyznačovaly svérázem a přiměřenou plasticitou charakteru, přičemž mým oblíbencem byla samozřejmě Linda. V mnoha ohledech jsem tu ženu chápala. A pak mi k srdci přirostl policista Houdini, protože trpím slabostí pro roztomilé nešiky.
Ve vyprávění se střídaly obě formy. Většinu příběhu odvyprávěla Linda ze svého úhlu pohledu, ovšem části děje vykládal nezúčastněný vypravěč, což bylo za mě velmi šťastné řešení. Jednak osvěžilo děj a zvýšilo napětí, a potom přineslo trochu odlišný náhled na Lindiny problémy.
Čeho si také považuju, je dotažení linie se zlodějkou spotřební elektroniky. Tak trochu jsem se obávala, že její přítomnost na stránkách sloužila jenom k další zábavné proměně, ale naštěstí jsem se mýlila.
Nejedná se o žádnou hlubokomyslnou literaturu, ovšem jako zábava slouží perfektně. Vřele doporučuji.

7 28.06.2024

(SPOILER) Co se mi na této sérii tak moc líbí, že trpím steskem, sotva jsem ji dočetla? (A netrpělivě vyhlížím další díl?) Přičemž bych z literárního hlediska na knihách našla spoustu vad. Ačkoli se možná jedná právě o znaménka krásy.
Tak za prvé knihy představují směsici žánrů – detektivka, romance, komedie. Určitým, mně příjemným způsobem i společenský román, protože odkazy na komunitu spisovatelů a nakladatelů jsou znepokojivě trefné. Pak jsem se samozřejmě zamilovala do Kita Holmese. Ke svému překvapení jsem zjistila, že čtenářkám na Databázi připadne protivný, vůbec nechápu proč. Tak za prvé je vtipný, chytrý a charakterní. A jo, samozřejmě má spoustu roztomilých chyb, jako bolestínství, strach ze vztahů, přímočarost. Jenže bezvadný Mirek Dušín (ano, JX mu slušně šlape na paty) by mi tak akorát lezl na nervy. Jako poslední závadou, v detektivní sérii více než obvyklou, je množství mrtvol vzniklých nepřirozenou cestou a nakupených v krátkém čase kolem jednoho člověka. Proto je logičtější, když hlavní postavu představuje profesionální detektiv, nejlépe policista. Mně osobně by při nálezu zavražděného ve sklepě dočista hráblo.
Poznámky konkrétně k tomuto dílu:
Tento případ byl tak bizarní, až nakonec působil hodnověrně, protože v životě se přesně takové neuvěřitelné shody náhod stávají. V románové logice bych ovšem našla spoustu děr – proč a jak byl vlastně dotyčný zavražděn? Nesedí mi technické podrobnosti výměny porcelánu za mrtvolu – to si vážně nikdo ničeho nevšiml? Jak dokázal Beck Kita tak úporně (přes půlku Ameriky) sledovat a jak je možné, že do bratrova bytu dorazil přesně v ten moment, kdy se tam náhodou Kit objevil? Ale dobrá, mnoho detailů zajícova smrt.
Nad detektivkou nebudu ronit slzy, protože jsem dostala exkluzivní romanci. Upřímně děkuji autorce, že se ústřední dvojice ve vztahu zase přirozeně posunula, jejich vzájemná chemie mě ukrutně baví, a erotické scény byly žhavé jak jalapeňos. Tuto složku jsem si opravdu užívala a závěrečná scéna s malým synovcem byla prostě dokonalá.
Řemeslně nemám co vytknout, oblíbené popisy jsem dostala přesně v té správné míře, postavy byly plastické a reálné (mnohdy na zabití), dialogy uvěřitelné, brilantní a ano, vtipné (Kitovou zásluhou).
Další srdcovka od nakladatelství ConQueer. Děkuji a vřele doporučuji.

4 25.06.2024

(SPOILER) Oficiálně jsem propadla závislosti na Kitu Holmesovi a JXovi Moriaritym. Ještě ke všemu jsem se obávala, že tentokrát bude Kit čelit nástrahám amatérského vyšetřování sám, ba dokonce jsem pojala podezření, že v duchu amerických mýdlových oper se v každém díle vztah obou sympaťáků zrecykluje a bude obíhat stále stejné kolečko. Naštěstí byly mé obavy liché.
Smála jsem se míň než u prvního dílu, ačkoli nemám pocit, že by text byl méně vtipný. Spíš mi celá záležitost přišla hodně mrazivá, a ano, na konci mě opravdu překvapilo, jak moc mrazivá byla. A to jsem pachatele podezírala, ale pořád jsem si říkala – ale ne, to přece není možné. Zjevně je.
Vysoká míra atraktivity vzhledem ke spisovatelskému prostředí pro mne zůstává zachována. Tentokrát Kit pronesl mantru, kterou opakuji už léta, a sice že všechny příběhy jsou již sepsány a jediné, o co by měl spisovatel usilovat, je osobité zpracování, nikoli nějaká pochybná originalita námětu. A pak se mi líbilo jeho prohlášení, že nápady jsou ta nejsnazší část psaní, protože to je pravda, ale dosud nikdo ji takhle otevřeně nepronesl (nebo jsem u toho nebyla).
Nemám výhrady k překladu či korekturám, ovšem v jednom místě to „ujelo“, a bohužel zrovna tak, že se ztratil význam věty. JX prohlásí: „Jsem s největší fešák v místnosti,“ a já si nebyla jistá, jestli je právě s největším fešákem v místnosti, nebo on sám je největší fešák v místnosti. Ale kdo by řešil detaily.
Po dočtení jsem trpěla takovou frustrací ze ztráty oblíbených hrdinů, že jsem okamžitě otevřela další díl. Co budu dělat, až dočtu Kluka s bolestivým tetováním, nevím. Asi začnu znovu od začátku Případ mrtvého redaktora, chi chi chi.

1 24.06.2024

(SPOILER) Tak tohle se náramně povedlo. Mám ráda detektivky, kde zavražděného nenáviděli všichni bez výjimky, takže pachatelem mohl být kdokoli. To znamená, že do konce tápe jak vyšetřovatel, tak čtenář, a knihu nelze odložit. A samozřejmě (jako každý první) mám slabost pro klaustrofobické vyšetřování na místě, odkud není úniku a vrah se pohybuje ve společnosti dalších potenciálních obětí.
Mám dvě drobné výhrady. Vzhledem k výše uvedenému mohl zločiny spáchat kdokoli a já čekala, že na toho pravého ukáže nějaký jednoznačný důkaz. To se nestalo, a upřímně, kdyby pachatel tvrdohlavě zatloukal, nikdo by mu nic nedokázal. A druhá věc je takové klišé, že se počasí umoudří a policie dorazí přesně v okamžiku odhalení vraha. Ani o chvilku dřív, ani o třeba den dva později, což by bylo mnohem zajímavější, dle mého názoru.
A to je všechno. Pak už následuje jenom vydatná řádka plusů. Holmes je k sežrání sympatický hlavní hrdina, chytrý, ironický, sebestředný, ale zároveň obětavý a rozumný. JX mi připadl zpočátku jako frajírek, což teda byl i na konci, ale tam už jsem chápala jeho rozhodnutí a životní pózy. Ostatní postavy projevovaly taktéž charakter a plasticitu včetně zavražděné, která se na stránkách objeví již mrtvá. Ale potvora to byla ukázková.
Napětí panovalo na mé slabé nervy tak akorát, děj ubíhal svižně kupředu, čtivé a zábavné. Mé oblíbené popisy autorka zvládla na jedničku s hvězdičkou, přes panující tropická vedra mi zábly nohy z mokré, lezavé zimy. Do uvedeného prázdninového resortu by mě nikdo nedostal.
Dvě věci pro mě představovaly naprostou lahůdku. Tou první byl humor. Holmesovy skvělé hlášky mě dokázaly nahlas rozesmát, párkrát jsem se k nim vracela i opakovaně, jak mě pobavily.
A tou druhou je prostředí literárního byznysu, k němuž mám velmi rozporuplný, až skoro negativní vztah. Autorka toto pokrytecké, závistivé a nespravedlivé prostředí vystihla naprosto geniálně. Ač mohou mnohé zdejší spisovatelské divy prohlašovat, že tady je to jinak, věřte mi, ne, není. Mnohé citáty z knihy by se daly jak našim ctižádostivým autorkám, tak redaktorům nalepit na čelo.
Za pět a rozhodně doporučuji.

3 19.06.2024

(SPOILER) Jelikož v nakladatelství Fragment mají zvyk posuzovat rukopis podle prvních tří vět, nevím, proč bych se neměla pokusit o totéž. Takže – „pero skřípe po papíře“. Sousloví evokující středověký klášter a husí brk, jenže ejhle, jedná se o žhavou současnost a kuličkové pero. Které ale, ehm, ehm, neskřípe. Prostě ne. Že bych svazek rovnou odhodila?
Dobrá, dám mu víc šancí než zmiňovaní redaktoři (ale otrávená jsem předem).
Čtivě napsaný, roztomilý, láskyplný příběh dvou středoškoláků. A to je bohužel všechno. Ano, ta láska byla cítit, postavy měly určitou hloubku, dialogy neprobíhaly křečovitě. A dál?
Jeden usměvavý pohodář, druhý bručoun. V poslední době se s podobnými týpky roztrhl pytel, což by v zásadě nevadilo, kdyby tato verze dosahovala kvality běžného průměru. Jenže kromě toho, že autorky čtenáře o úsměvech či mračení neustále ujišťovaly, z myšlenkových pochodů jednotlivých aktérů bych to neodhadla. Abych pravdu řekla, vlastně se hoši téměř nelišili. Ono jejich kavárny taky ne, obě jako přes kopírák, proto dává rozum ten úporný strach z konkurence. Samá tortilla, muffin, croissant, ovšem na hraběnčiny řezy či obyčejnou koblihu na moravském maloměstě narazíte obtížně. Spíš teda vůbec.
Kvazi hanáčtina opsaná z vysokoškolských skript mi zatraceně skřípala. Bolestně mi scházely popisy. Celý příběh plaval ve vzduchoprázdnu, ani jedinou lokaci či osobu jsem si nedokázala představit. Ono je to dnes moderní, protože si asi máte vyhledat obrázky umělé inteligence někde na stránkách autorů. Já však očekávám, že se potřebné informace dozvím přímo z textu. Tady marně.
Nejhorší závadou byl děj. Pořád jsem čekala nějakou zápletku, problém, zvrat, ideálně katastrofu, kterou bude zapotřebí řešit (jakkoli). Konflikt s proradným Danem vyšuměl do ztracena, Teův zločinný ex se mihl na pozadí v podobě stínohry, kamarádi, rodiče, spoluhráči, sourozenci, všichni byli pořád a jedině v pohodě. Jedna velká nuda.
A ten název? Bezduché, hloupé klišé má vystihovat obsah? No, vlastně jo.
Měla jsem dát na dojem z prvních tří vět. Za mě jedno velké ne.

2 18.06.2024

(SPOILER) Povedená obálka, krásná ořízka, zajímavá anotace. Příběh je vyprávěn er-formou z pohledu čarodějky Miky, ačkoli občas, naprosto výjimečně máme možnost nahlédnout do hlavy i jiné postavě, nejčastěji Jamiemu. Postavy se autorce povedly na jedničku, každá má svou charakteristiku, většina temné tajemství z minulosti, se kterým se musí poprat a vyrovnat, a všechny se svého úkolu zhostily se ctí. Mika byla možná až moc dokonalá, ovšem její krušné dětství a smysl pro humor vše zachránily.
Čekala jsem nějaký zádrhel s Lilianou a její sestrou Peonií, takže bych mohla tvrdit – já to říkala, ale ne, ústřední překvapivý zvrat jsem netušila. Celkově se děj podařilo vybalancovat mezi pohodovou domácností ve Ztraceném domě a nutnými potížemi, které udržovaly pozornost. Závěr a konečné řešení potíží mě překvapilo.
Nemám co vytknout, dostala jsem vše, co mám na knihách ráda – sympatické hrdiny, zajímavou zápletku, svižný děj, přirozené a vtipné dialogy, barvité popisy, které vtáhly do prostředí, a jiskrný humor. Auto si už pořizovat nebudu, ale kdyby ano, asi bych si ho také pojmenovala Koště. Magie a způsob fungování (poměrně smutného) světa byly vysvětleny pochopitelně a bez nesrovnalostí.
Pět hvězd a doporučuji.

4 16.06.2024

(SPOILER) Jak hodnotit útlou knihu složenou z 33 kratinkých povídek? Začnu tím, že povídky jako literární útvar nemám vůbec ráda. A v této sbírce jako kdyby se předvedly všechny moje výhrady v ostrém světle.
Skoro bych řekla, že na mě nejhůř působilo právě to, jak řemeslně dobře byly napsané. Každá, nebo skoro každá mě chytila od první věty, zaujala, postavy se mi dostaly pod kůži, a potom… Konec, padla, jdeme domů. Jako směs prvních kapitol většího útvaru, jimž chybí pokračování. Uvažuji, co mi tyto krátké úryvky textu měly dát. Nesměřovaly k žádné zastřešující pointě, bylo jich příliš mnoho příliš krátkých, takže v důsledku splývaly. Sotva rozehrály partii, už zbaběle prchaly v dál, takže jsem měla chuť prchnout taky.
Čtivost dostávala na frak právě z důvodu, že mě nic netáhlo kupředu. Ihned po dočtení se jednotlivé příběhy slily v šedivý guláš. Nepřispělo k tomu ani lehce afektované popisování všedních záležitostí – o tom si nemusím číst, toho mám běžně nad hlavu. Obehraná klišé, rádoby objevná moudra, tklivý patos, hodně šovinismu.
Abych jenom nenadávala, zhruba ve čtvrtině případů jsem se bavila. Strašák, Drobní ptáčci v županu, Dopis z malého sídla, Emilka a Na útěku se mi líbily. Kufr považuji za nejlepší, lehce mysteriózní a opravdu neotřelý. Auto jako lesní roh taky. Na druhou stranu se v povídce Déšť autor pokusil předstírat ženské uvažování, akorát mu chlap trčel z každého písmenka. A socialistická ušmudlanost z celé sbírky.
Pěkná obálka.

3 15.06.2024