• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 6 knih

Nové komentáře u knih Bruno Solařík

Jan Švankmajer

„užasne dilo o žijicí legende nejen českeho surrealismu“
— ozzak

---

Jan Švankmajer

„„Fantastika snového světa nespočívá ve vymyšlených světech, ale ve snových (náhodných) setkáních naprosto reálných věcí z tohoto světa, v setkáních, kterou jsou však zbavena logiky našeho všedního dne.“ „Za války jsme chovali v koupelně husu, abychom se v té bídě polepšili. Krmili jsme ji šiškami z bramborového těsta. Jednou, když jsem pozoroval maminku, jak ,masíruje' husí krk, aby se šišky dostaly huse snáze do žaludku, se dostavila první erekce. Od té doby se šišky staly mým fetišem. Maminka totiž podobné šišky jako huse vařila i rodině. Jen s tím rozdílem, že ty pro nás byly ještě obalené ve strouhané housce a opečené v troubě. Po této zkušenosti jsem vymáhal šlejšky (tak jsme jim říkali) aspoň jednou týdně, abych pak na záchodě ulevil sexuálnímu napětí. Posléze v pubertě jsem nosil ,svůj fetiš' na schůzky se svými láskami v papírovém sáčku a tajně jej polykal. Byl to pro mne fetiš, který mne vzrušoval, a afrodiziakum zároveň. Časem se toto vzrušení přeneslo na jídlo vůbec. Všechny sekvence s jídlem, které tak obsedantně zaplňují mé filmy, mají fetišistický základ, jsou to mé fetiše. Má žena Eva musela vařit šlejšky (recept si vyžádala u mé matky) nejméně třikrát týdně.“ „Pro Japonce jsem ilustroval tři knihy: Alenku v říši divů a za zrcadlem, Živé křeslo od Edogawa Rampa a naposledy knihu japonských strašidelných příběhů Kajdan. [...] Japonská strašidla mě fascinovala od okamžiku, kdy jsem je poznal. Ona totiž, na rozdíl od českých nablblých strašidel, jsou skutečnými, hrůzu nahánějícími démony. [...] Proto jsem nejprve cítil ostych. Navíc nejsem Japonec. A tak jsem nakonec vyhledal staré ilustrace českých pohádek, kde byli znázorněni čeští vodníci, čerti, rusalky, trpaslíci apod., vystřihl jsem je z ilustrací pryč a nahradil je japonskými démony, které jsem použil z japonských knížek, nakoupených ve velkém množství v Tokiu.“ „Sen o skákajících houskách z 3. prosince 2003: Jsem v jakési restauraci. Vedle mě sedí Eva a jí nějakou strašnou šlichtu. Říkám Evě: ,Jak to můžeš jíst?' Stále čekám, až mi číšník přinese jídlo, které jsem si objednal. Mělo to být nějaké maso á la bažant. Konečně přichází číšník a postaví přede mne talíř s jakousi podivnou šedou hmotou. I když není nic vidět, vím, že ta hmota je plná vařené cibule, kterou nesnáším. Chce se mi zvracet. Eva se dívá na můj talíř a začne se hystericky smát. Vtom kolem oken restaurace přejede nákladní auto plné čerstvých housek. Vybíhám z restaurace a utíkám za autem. Volám na řidiče, ať na mě počká. Auto náhle dostane smyk (nebo něco takového) a převrhne se. Housky se vysypou na ulici. Sbíhají se lidé. Dobíhám k místu neštěstí. Mám strašný hlad. Chci sebrat jednu housku, která se válí u mých nohou. Ta však náhle vyskočí a poskakuje ode mne pryč. Všechny housky, po kterých sáhnu, ji následují. Vidím, že každá houska má jednu slepičí nohu, po které skáče, a všechny mi tak utíkají. Probouzím se s vlčím hladem.““... celý text
— ZuzaP

---

Jan Švankmajer

„Skvost...“
— Snoplavec310

---

---

Večery Analogonu aneb Surrealistická abeceda

„Zpola se ztotožňuji se svou "předřečnicí", neduhem tohoto výboru je jeho nevyváženost - postupně na jeden zdařilý skeč (Banán patří opici, Ta která neodpovídá na SMS) připadnou dva hrůzostrašné (což je kategorie: s tímhle se vážně chcete chlubit?!), a naopak. Nutno si však položit otázku, co taky jiného čekat od formátu, ve kterém spolu jednotlivé výstupy "nekomunikují"? I ten nejvěhlasnější komik (tj. má maličkost) jistojistě nesází jednu perlu vedle druhé a čas od času si vybere slabší chvilku. K čtvrté hvězdičce (7/10) jsem se odhodlal díky tomu, že mně je vlastně hrozně sympatické ta poetika, ten tvůrčí princip. Kdybych jednou tvořil, výsledný tvar by asi vypadal nějak podobně...“... celý text
— dav110

---

Jan Švankmajer

„V žádné jiné knize jsem si nenašla tolik citátů.“
— Padla Hvezda