dav110 komentáře u knih

Určitě musím Krystynu Wanatowiczovou pochválit za rešeršní práci, muselo sebrat spoustu času projít všechny ty archívy a pročíst stohy a stohy dokumentů všech těch institucí, se kterými přišel Miloš Havel do styku. Naneštěstí však tato monografie naráží na ten limit, že nemáme žádné Havlovy deníky, že se skoro nezachovala Havlova korespondence, a tak nevíme, jak o věcech přemýšlel (což bohužel dává smysl, vezměme kupř. v potaz Havlovu homosexualitu - tím, že jak v Československu, tak v Západním Německu, kam Miloš Havel po komunistickém převratu emigroval, byla homosexualita do šedesátých let trestným činem, mohlo by Havlovi uškodit, kdyby se nějakým způsobem dostaly ven ty nejintimnější detaily z Havlova života; co se týče Havlova nejproblematičtějšího období, práce v protektorátním filmu, jak na spolupráci s nacisty zainteresovaný člověk nahlížel, to si asi taky pro jistotu nechává pro sebe), jinými slovy člověk má nějaké nitro, nějakou subjektivitu - Miloš Havel K. Wanatowiczové však v této monografii zůstává prázdnou schránkou, projekční stěnou, na kterou přenáší různé úřady (ale i Milošův bratr Václav M. Havel) své domněnky a předsudky. Havlův život by sice vydal na román, ale tím, že v této knize o jeho životě mluví hlavně úřední záznamy, tak se jako román nečte.

22.03.2025

Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy nějakou postavu nenáviděl tak jako Jima Rennieho. Mám hypotézu, že se mi to četlo takříkajíc jedním dechem (bez zádrhelů) hlavně proto, že jsem se nemohl dočkat až pan druhý radní umře velice bolestivou smrtí. Btw. zajímalo mě, jestli jsem jediný, kdo v Renniem vidí Trumpa? Republikán, náboženský fundamentalista, člověk, který trpí mesiášstvím a velikášstvím, který si myslí, že je pro svou komunitu nepostradatelný, přitom je to prachobyčejný podvodník sledující své vlastní ekonomické zájmy. Svou moc si udržuje hlavně díky tomu, že se obklopí všehoschopnými tupci. A hlavně nikdy nemluví sprostě. :-)) Z toho jeho "zatr-pacenci" se mi otvírala kudla v kapse aneb Nikdy nevěřte člověku, který se vyhýbá vulgarismům. Jinak jde z knihy cítit, že King bude sympatizantem Demokratů, ani to, že jednu z těch sympatičtějších postav, lokální novinářku Julia Shumway, "oblékl" do republikánského trikotu, jeho politické preference nekryje... ;-))

Myslím, že kniha funguje tak dobře, jelikož ty nadpřirozené prvky (za všechny titulní kupole uzavírající městečko před okolním světem) hrají vlastně okrajovou roli, plní toliko funkci katalyzátoru. Kniha je de facto studií toho, jak se lidé chovají v kritických podmínkách, jak rychle se může všechno posrat (což teď sledujeme naživo v USA).

A začínám si všímat, že čím delší Kingova kniha, tím jsem spokojenější. Nadchly mě už "Nezbytné věci" (přes 700 stran), tohle bylo výtečné. Časem mě čeká minimálně ještě "To" a "Svědectví".

7 11.03.2025

Vždy jsem si myslel, že emigrovat do Finska by mohl být dobrý nápad, po četbě této knihy si to už nemyslím, tak za to jedna hvězdička dolů. :D No jo, ta jejich dlouhotrvající zima a brzká tma by zřejmě zhoršily mé deprese; koukněte, jak dopadla Piki, a to je určitě odvážnější člověk než já. :D

Ale na vážnou notu, můj problém s touto knihou je, že mě nebavily postavy. Jako by Oksanen sestavila své ženské hrdinky z rysů, které provokovaly soudobou (r. vyd. 2005) finskou (a estonskou) společnost, a toto dovedla do krajnosti. Zůstává pachuť neživotnosti a vykonstruovanosti. Bohužel.

11.03.2025

Přečteno opakovaně.

Při prvním pokusu mě až tolik nebavily kapitoly se Sněhem (Zeď) a Daenerys Targaryen (Essos), které odváděly pozornost od dění v Králově přístavišti. Jinými slovy: očividně mně byla bližší ta politická linka se všemi těmi intrikami, než fantasy (draci, Nemrtví; uznávám obě mytologické entity se v první knize objeví úplně okrajově, avšak jejich stín je za mě všudypřítomný), či ještě jinak: oceňuju tuhle knihu jako svým způsobem "pseudo politicko-historickou kroniku", její fantazijní prvky jsou mi vlastně lhostejné. Až napodruhé jsem seznal, že takhle kniha nemá slabého místa.

Na rovině syžetu oceňuje polyfoničnost románu, na rovině obsahu morálně nejednoznačné postavy a šokující zvraty.

Četbu, se kterou se crcám neplánovaně několik týdnů (myslel jsem, že budu mít hotovo max. za dva týdny), mám v plánu nechávat bez hodnocení.
V tomto konkrétním případě mě asi odrazovala hlavně ta deníková forma - vůči které a priori nic nemám, ale Draculův příběh (a příběh jeho protivníků) bych si zřejmě užil víc, kdyby vyprávění bylo konvenčnější. Je nicméně zajímavé, že v doslovu spojuje s anglistka Alena Dvořáková s postmodernismem (leckteré postmoderní texty jsou koncipovány jako koláž deníkových zápisků) a filmovým jazykem, což by mi mělo konvenovat, leč nepoštěstilo se.
Teď si nutně potřebuji sehnat Frankensteina Mary Wollstonecraft Shelley, abych si udělal interní srovnání těch dvou klasických hororových viktoriánských textů...

Pro zajímavost přikládám marxistickou analýzu románu Dracula, jejímž autorem je Franco Moretti: https://soundcloud.com/advojka/franco-moretti-nejlepsi-spojenci-upira

Cold Case: Mrtvý v ledu

Marně jsem čekal, kdy se Sigurvinův případ protne s vraždou Konráðova otce, tak možná příště (i když to už bude zřejmě beze mě).

Kladivo na klimaskeptiky.

4 20.01.2024

V osmi kapitolách akademicky o výzvách a nadějích afrického kontinentu v 21. století.

Nejpřínosnější pro mě byly kapitoly o (ne)úspěšnosti tzv. Arabského jara po deseti letech a islamistickém extremismu v západní Africe.

Hercule Poirot, agent 007.

Osobně každé vykročení ze zajetých kolejí přijímám s povděkem. Proto díky za tuto knihu.

7,5/10

1 06.05.2023

Co vše vedlo k válce na Ukrajině? aneb Všechno, co jste kdy chtěli vědět o duchu protestů v Rusku po prezidentských volbách v roce 2011, Euromajdanu, anexi Krymu a separatistických regionech na východě Ukrajině (ale báli jste se zeptat).

I osobní zkušenost může být "matkou" bystrých, obecně platných poznatků. Důležitá kniha pro pochopení dnešní situace, díky za ni.

10/10

4 06.04.2023

Mí favorité aneb stupně vítězů, chronologicky:

a) Někdy prostě prší - a někdy se prostě střílí aneb Kdo podá pomocnou ruku té, jež podává pomocnou ruku

b) Slečna Koulová a slečna Luntová - nomen omen aneb Otesánek a Paleček po faberovsku

c) Někam do tepla a pohodlí - sourozenecká láska (i když po sobě štěkáte) aneb Jak se vyhnout slovu potrat

Čestné uznání: Ninina ruka, Krusta pekla, Tunel lásky

1 27.03.2023

Shodou okolností (?) mně v první čtvrtině roku 2023 přinesly největší čtenářský požitek dvě výsostně introspektivní prózy, autobiografická (!) "Zpověď masky" Jukio Mišimy (https://www.databazeknih.cz/knihy/zpoved-masky-408382) a neorealistická "Římanka" Alberto Moravii. Z upřímnosti obou děl, snahou jít až kořen věci, se mně tajil dech, každý sestup hloub v nitro hlavních postav jsem zakoušel vpravdě labužnicky...

Líbí se mi i existencialistická intuice tohoto díla, totiž, že i když mnohdy nemáme v rukou podmínky svého života (není vždy možné vytrhnout se z života v bídě), vždy máme možnost dát těmto podmínkám hodnotící znaménko, svůj vlastní punc, který bude mít vliv na to, jak se bude náš život utvářet. Tedy i dívka, která se oddá životu prostitutky, resp. tento život zdědí, doslova dostane darem od nepřejícího okolí, může si sebestvrzením tento osud zamilovat (amor fati), čerpat z jeho plodů pocity spokojenosti a štěstí.

Á propos, když se v románu objeví fašistická vláda, tam se zákonitě musí objevit odpor proti této vládě, a tento odpor vyvolává potřebu fašistické vlády onen odpor potřít, nemůže se tedy nikdo divit, že jsem už od začátku očekával, že to s Giacomem špatně skončí... Přesto mne to, kterak Moravia s touto postavou v závěrečné kapitole naložil, překvapilo. Nicméně, nakonec to vnímám tak, že to s Giacomem snad ani jinak dopadnout nemohlo, chtěl-li Moravia zůstat věren jeho charakteru.

8/10

08.03.2023

"Milujte se a množte se!"

Útlá knížečka (cca devadesát stránek), která si však svého čtenáře - převážně mezi nadšenci do křesťanské filosofie, potažmo moudrosti - najde. Brague v ní diagnostikuje problém tak typický pro moderní dobu (ztráta metafyzického, jedním z jejich příznaků je ruptura v scholastické představě par excellence - konvertibilitě transcendentálií... tedy jsoucí už není automaticky pojímáno jako zároveň jedno, pravdivé, dobré a krásné), který hrozí vyústit v zánik lidstva (protože, kdo by chtěl/cítil jako závazek rodit děti do světa, kde se nehledí na bytí jako na něco dobrého samo o sobě, nýbrž to jako na holou existenci, jejíž hodnotu zakládá samotný subjekt? - bráno do důsledku, v takovém případě by byl zrod dítěte nejhrubším násilím právě na tomto dítěti, je-li nejvyšší hodnotou per se autonomie, tak nový život si nemůže vybrat, chce-li být zrozen).

Těm, kterým Bragueův alarmismus přijde poněkud přehnaný (přiznávám, že patřím mezi ně), kniha nabízí zestručněné dějiny metafyziky, tedy nikdo nakonec neodejde neobohacen.

Musím přiznat, že v jinošském věku jsem četbě tolik nedal, ušla mi tak spousta zásadních děl z oblasti literatury pro děti a mládež - mayovky, verneovky, ale třeba i tvorba Marka Twaina. Beru to tak, že četbou souhrnného svazku Dobrodružství Toma Sawyera/Dobrodružství Huckleberryho Finna jsem splatil jeden ze svých dluhů.

K románům: lepší (stylisticky i jazykově = ich forma, lexikum bezprizorného, tj. nevzdělávaného chlapce; kompozičně = cesta po Mississippi; tematicky - kupř. otrokářství) mně přišlo Dobrodružství Huckleberryho Finna, ovšem s tím, že ani Dobrodružství Toma Sawyera není kvalitativním úkrokem, určitě i ono stojí za to číst, minimálně proto, aby si člověk udělal obrázek o tom, čím žili (jakými zábavami) chlapci na americkém maloměstě v druhé polovině 19. století a kde se (z)rodili Páni kluci (1975) Věry Plívové-Šimkové. ;-)

Jinak musím ještě zmínit, že mě zaujalo, jakou důležitost přisuzovali chlapci (ale třeba i otroci, viz Jim v DHF) pověrám a z nich vycházejícím rituálům. Když toto Mark Twain reflektuje, blíží se jeho text takřka vědeckosti, za některé popisy "primitivního myšlení dospívajících Američanů" by se nestyděl ani Claude Lévi-Strauss.

7,5/10

2 01.03.2023

Tři hvězdičky v kontextu tvorby Agathy Christie (s tím, že se hodnocení může měnit tím, jak dále budu načítat knihy s Hercule Poirotem), knihy "Vražda v Orient-expresu" a "Vražda na golfovém" hřišti mně oslovily nepoměrně více - možná tím, nakolik se v předešlých knihách události (příčiny) z dávné minulosti vyvolávají krvavé události (následky) v současnosti, v důsledku čehož je syžet mnohem komplikovanější, ne tak přímočarý, možná tím, že v předešlých knihách vrahy nutno hledat dál než v kruhu rodinném, a jejích motivaci není motivace nejnudnější, totiž zisk.

Identita vraha mě opět překvapila, což považuju za plus.

Motiv "němého svědka", foxteriéra Boba, mně nepřišel nevyužitý.

6,5/10

Musím říct, že je škoda, jak málo se o Musilovi ví, přitom se jedná o osobu ve své době světového významu, s pozoruhodným životem. Kniha svůj splnila, zaplnil jsem tak trošku na Musila některá bílá místa (spoustu bílých míst), a vím, že chci v objevování tohoto vědce-dobrodruha pokračovat, rozhodně bych si ještě letos rád zajel do Muzea Vyškovska, kde má Músa ar Rueili svou stálou expozici.

7,5/10

23.02.2023

Dá se to brát tak, že kniha supluje dosud nesepsané syntetické dějiny Bosny a Hercegoviny v edici Dějin států nakladatelství NLN. Osobně jsem jí vděčný za reflexi období pod správou Rakouska-Uherska (1878-1918), ustašovského Nezávislého státu Chorvatsko (1941-1945) a doby občanské války (1992-1995) a po občanské válce, v těchto kapitolách mě nejvíc obohatila.

23.02.2023

Dává smysl ta ediční politika Odeonu, že se spolu Volání divočiny a Bílý tesák objevily v jednom svazku - a to nejen tím, že oba romány prostředkují "psí příběhy", ony se ty knihy vlastně úžasně doplňují. V prvé - Volání divočiny - se z domáckého psa Bucka stává nelítostná šelma, v druhé - Bílém tesáku - se titulní hrdina, z poloviny pes, z poloviny vlk zrozený v lůně nehostinné aljašské tundry, pomalu, ale jistě domestikuje.

Pozornost k "dvoudomosti" (pes je z podstaty svých genů divoké zvíře, ale je schopen vroucích citů) si London uchovává, i při prokreslování prostředí. Krajiny jeho příběhů jsou kruté, zkázonosné, ale je v nich i něco magického, ryzího, Londonovi se dokonale podařilo převést svou fascinaci tímto požehnaným/prokletým koutem do slov a vět.

Největší devízou knih je ale samozřejmě ono vcítění se do ne-lidských hrdinů. Tam, kde by Disney antropomorfizoval, tj. přisoudil zvířatům lidské znaky (kupř. řeč), se London "stává-zvířetem". Budou povýšení, ti, kteří se umí ponížit.

8/10

1 23.02.2023

Mimo jiné jsem autorce vděčen za to, že mně přiblížila duchovní klima poválečného Princetonu. Bez všech těch Oskarů Morgensternů, Johnů von Neumannů, bez jejích myšlenkových úsilí (tak pěkně zvěcněných v poznámkovém aparátu) by na mě kniha nezafungovala tak dobře. Jednoduše řečeno, bez té vysoké vědy bych si to prostě tolik neužil. K tomu ještě dodávám, že byť to pro mě bylo místy složité čtení, za sebe bych vyzdvihl hlavně ty pasáže, ve kterých se společně objevují Gödel a Einstein. Setkání těch dvou je prostě zárukou nejvznešenějších debat. Docela Adéle závidím, že toho mohla být účastníkem.

4 13.09.2019

Prý komedie! Tedy řeknu vám, Anton Pavlovič měl vskutku zvláštní smysl pro humor. Ale tak nebudu se hádat. Už vím, že leckoho rozesmává Kafka (včetně mé maličkosti), možná i toto dílko vzbuzuje u někoho úsměv na rtech. Na tak u mě, mě od začátku do konce bolelo u srdíčka. Za zmarněné sny Niny, Trepleva, Sorina i Máši. Bída života, jak je portrétovaná v tomto dramata, na mě zkrátka dolehla.

Jedná se o mou první zkušenost s Čechovem, jistojistě však ne poslední.

8 02.11.2018