Miloš Havel - český filmový magnát přehled

06.06.2019

Za výmluvnou považuji autorčinu závěrečnou poznámku: „Miloš Havel prožil život, podle něhož by se dal natočit dramatický nebo spíše melodramatický film“. Zda melodramatičnost Havlova života nevyplývá spíše z perspektivy, kterou Wanatowiczová zvolila, než z historických fakt, je otázka, kterou si lze klást během celé knihy. Její portrét rozporuplné osobnosti dějin československého filmu má krom toho charakter obhajoby. Havla líčí na jedné straně jako velkého hráče a stratéga, ale současně jako oběť dějin, které v podstatě nezbývalo, než jednat s říšskými filmovými úřady. Spíše než o nedostatek knihy se nicméně jedná o výsledek populárně naučného přístupu k tématu. Kritériím pro odbornou, vědecky vyváženou publikaci, se Wanatowiczová dostát nesnaží. Na druhou nebudou zřejmě zcela spokojeni ani čtenáři očekávající „strhující životopisný román“, který v předmluvě slibuje Ivan M. Havel. Kniha, držící se ověřených informací, ale zároveň dávající poměrně velký prostor spekulacím, se pohybuje na pomezí skutečného a pravděpodobného.

Hned v úvodu například Wanatowiczová upozorňuje, že Havlův život je stále obestřený nejasnostmi a neexistuje k němu dostatek pramenů, na což nás v průběhu čtení neustále upozorňují výrazy jako „zřejmě“, „nejspíš“, „asi“, „lze se domnívat“, „není to nijak ověřené“, „je pravděpodobné, že“. Portrét muže, který se během první republiky a protektorátu stal pro mnohé zosobněním československého filmu, proto autorka musela pracně rekonstruovat ze střípků vzpomínek pamětníků, poznámek odborníků a z dokumentů, včetně takových, jejichž věrohodnost je silně diskutabilní (např. záznamy výslechů Státní bezpečností). Velká část informací je tudíž zprostředkovaná a ne zcela spolehlivá, což autorka vždy dostatečně nezohledňuje (z pamětí Otakara Vávry někdy cituje s upozorněním, že bychom je měli brát s rezervou, jindy bez něj). Nechybí úsměvné, ale informačně pramálo hodnotné zápisky v duchu „Dobře jsme bumbali a dobře se nám pilo“ nebo množství dopisů, které Wanatowiczová do textu začleňuje poněkud neústrojně, bez výraznějšího krácení nebo snahy o zasazení do kontextu a vyvození nějakého závěru. Množství shromážděných i z nově pořízených rozhovorů získaných informací je obdivuhodnější než způsob, jakým s nimi Wanatowiczová nakládá a jak je skládá do výsledného tvaru.

Autorka se rozhodla vyprávět především osobní, nikoliv profesní příběh Miloše Havla. Přesto je škoda, že z velké části zůstává na povrchu a namísto důkladnější syntézy dohledaných dat se pouští do spekulativních úvah. Celá podkapitola je například věnována popisu obsahu románu Olgy Scheinpflugové Klíč od domu, který se měl údajně inspirovat Havlovým osudem. V jejím závěru přitom sama pisatelka připouští, že „skutečný život předsedy A-B nejspíš vypadal jinak“. Při popisu intimního života Miloše Havla kniha několikrát překračuje hranici dobrého vkusu, aniž bychom se ze zveřejněnýchpikantérií dozvěděli víc o tom, kdo Havel byl a jak přemýšlel. Nebo nám snad s lepším pochopením osobnosti charismatického bohéma pomůže, budeme-li vědět, kolik jaké víno rád pil, v jakém automobilu jezdil nebo že se zúčastnil honu s Karlem Kramářem, který „zastřelil čtyřicet devět koroptví“? Podobné drby by sice v menším zastoupení pomohly oživit text, ale vzhledem k jejich přemíře vyznívají spíše jako snaha zužitkovat veškeré výsledky důkladných rešerší. Vzniká dojem, že informace neslouží autorce, nýbrž že autorka směr vyprávění a témata knihy podřídila dostupným informacím.

Důvodů, proč se s podobnou rekapitulací Havlova života nespokojit, je ovšem víc. Autorka občas ztrácí ze zřetele osobnost ústřední figury a zabíhá do slepých uliček, některá bílá místa vyplňuje nepodloženými informacemi, informace často jen hromadí za sebe bez snahy o syntézu či hlubší analýzu. Často se dostavuje dojem, že před sebou máme poznámky teprve čekající na další zpracování. Z hlediska filmové historie kniha nesděluje mnoho nového. Jako kompilační práce určená nejširší čtenářské veřejnosti obstojí spíše, ale pořád půjde o publikací, která toho na jednu stranu sděluje zbytečně mnoho, ale zároveň řadu podstatného nedoříkává.