ZuzaP komentáře u knih

„Náš brácha je ve skutečnosti holka.“
Pokud žena v Afghánistánu nemá alespoň jednoho syna, je to průšvih - vždyť žena se přece v očích Afghánců může rozhodnout jestli se jí narodí holka nebo kluk, tak proč jí manžel toleruje samé dcery?
S plozením synů i se společenským postavením ale může pomoci to, když rodina jednu z dcer za chlapce aspoň převlékne a vytvoří z ní tak tzv. „bača poš“.

V mnoha oblastech nepřesahuje gramotnost deset procent a mnohé ničím nepodložené pověry přežívají, aniž by se je někdo pokusil zpochybnit. Patří k nim i všeobecné přesvědčení, že si žena může vybrat pohlaví nenarozeného miminka jednoduše tak, že se vnitřně rozhodne. Proto také neschopnost ženy přivést na svět chlapce nevyvolává moc soucitu. Místo toho ji zavrhne jak společnost, tak manžel jakožto někoho, kdo si prostě syna jen dostatečně nepřál. Ženy se pak často uchylují k tomu, že z neúspěchu v plození hochů viní své tělo a slabou mysl.
V očích ostatních má obvykle taková žena další charakterové vady: Rozhodně je s ní těžké pořízení a je protivná. Možná dokonce i zlá. O tom, že o pohlaví dítěte rozhoduje otec, neboť mužská spermie je nositelem chromozomu, jenž určuje, zda se narodí chlapec, či dívka, většina místních vůbec netuší.
Azitě absence syna bránila v tom, aby dosáhla jako politička svých cílů. Když s rodinou v roce 2005 přijela do Kábulu, posměšky a podezřívavost ohledně nepřítomnosti chlapce brzy nevyhnutelně přerostly v pochybnosti o jejích schopnostech jakožto zákonodárkyně a veřejné osoby. Návštěvy jí často vyjadřovaly soustrast, když se dozvěděly o čtyřech dcerách. Zjistila, že ji zavrhují jako neúplnou ženu. Ostatní poslanci, voliči, a dokonce i její rozšířená rodina se k ní stavěli odmítavě: Jak mohou věřit, že v politice vůbec něco dokáže, když ani nezvládla dát manželovi syna? Bez chlapce, kterého by mohl předvést při neustávajících návštěvách vlivných politiků, se i její muž začal cítit čím dál zahanbeněji.
Azita a její manžel proto přišli za svou nejmladší dcerou s návrhem: „Chtěla bys vypadat jako kluk, oblékat se jako kluk a dělat zábavné věci, které kluci dělají - třeba jezdit na kole a hrát fotbal a kriket? Chtěla bys být jako táta?"
To si pište, že chtěla. Byla to úžasná nabídka.
Potřebovali k tornu jen nový účes, kalhoty z bazáru a džínovou košili s nápisem „superstar" na zádech. Za jediné odpoledne se z rodiny, která měla čtyři dcery, stala jiná, požehnaná třemi děvčaty a ježatým chlapcem. Nejmladší odteď neslyšela na Mahnúš, což znamená „měsíční světlo", ale na chlapecké jméno Mehrán. Pro okolní svět, obzvlášť pro Azitiny voliče v Bádghísu, byla rodina konečně kompletní.
Někteří samozřejmě pravdu znali. Ale i oni Azitě gratulovali. Mít falešného syna je lepší než nemít žádného a lidé chválili její důvtip. Když Azita cestovala do domovské provincie, která je konzervativnějším místem než Kábul, brávala Mehrán s sebou. Zjistila, že se jí ve společnosti šestiletého syna dostává lepšího přijetí.
Změna potěšila i Azitina manžela. Zlé jazyky už nebudou klevetit o tom nešťastném chlapovi, kterému osud naložil na záda čtyři dcery, jimž bude muset najít manžele, a jehož rodová linie s jeho odchodem zanikne. [...] Upravený status Mehrán přinesl dokonce i jejím sestrám výrazně víc svobody, teď mohly chodit ven z domu, na hřiště, nebo dokonce až k vedlejšímu bloku domů, když s nimi Mehrán šla jako doprovod.
Tahle změna měla ještě jeden důvod. Azita se ke mně naklonila, aby mi odhalila svou malou vzpouru. „Chtěla jsem své nejmladší ukázat, jaký je život na druhé straně," prozradila mi s tichým smíchem.
V tom životě můžete pouštět draka, běžet tak rychle, jak dokážete, bláznivě se smát, skákat, protože je to prima, a lézt na stromy kvůli tomu vzrušujícímu pocitu, kdy visíte ve vzduchu. Můžete mluvit s jiným klukem, sedět s otcem a jeho přáteli, jet v autě na předním sedadle a dívat se na lidi venku na ulici. Dívat se jim do očí. Budete moct mluvit bez obav a budou vás poslouchat, jen málokdy se vás bude někdo ptát, proč jste sami venku a máte na sobě pohodlné oblečení, které vám umožňuje jakýkoliv pohyb. Všechno to, co je pro afghánské děvče nemyslitelné.
Co se s tím vším ale stane, když se dostaví puberta?
„Myslíte, až vyroste?" zeptá se Azita a rukama naznačí ve vzduchu obrys ženského těla. „To nebude problém. Prostě ji zase změníme v děvče."

Naoki Higašida má autismus těžkého a neverbálního typu. Časem se ale naučil se světem komunikovat pomocí kartonové tabulky, na které ukazuje jednotlivá písmena, a je tak schopen vyjadřovat svoje myšlenky, pocity, psát knížky a lidem tak ukazovat, že i když někdo nemluví, může jeho vnitřní svět být velmi bohatý.
Možná jste zaregistrovali Naokiho dřívější knihu A proto skáču , kterou napsal ve 13 letech.
Kniha Sedmkrát upadnout, osmkrát vstát pak obsahuje krátké postřehy a příhody napsané mezi osmnácti a dvaadvaceti, v nichž Naoki popisuje jak on kvůli autismu funguje a jak vidí svět.

---
Dřív mi vůbec nešlo vyrábět věci z papíru, ale teď už to zvládám sám, což mě moc těší. Kdykoliv něco vyrobím, mám si na to za odměnu nalepit nálepku. Napoprvé jsem z papíru vyrobil zajíčka, a tak jsem si na něj dal nálepku s obrázkem zajíčka. Jenže když jsem pak vyrobil šneka, žádnou nálepku s obrázkem šneka jsem nenašel. Zeptal jsem se maminky, co mám dělat, a ona řekla, že je to za odměnu, takže si můžu vybrat. „Nalep si tam, co se ti líbí," řekla mi, a já měl hned problém. To proto, že když se mi něco líbí, znamená to pocity. A ty se mi špatně vyjadřují, tím pádem mi dělalo potíže vybrat nálepku, která by se mi líbila. Sáhl jsem tedy po jedné nálepce. Byla na ní panda. Maminka řekla: „Přesně tak, Naoki, vyber si tu, která se ti líbí." Určitě je od té doby přesvědčená, že se mi líbí pandy. Nemluvící děti s autismem mívají taková nedorozumění asi často.
Když slyším „vyber si nálepku, která se ti líbí" nebo ',jakoukoliv nálepku, která se ti líbí", nedokážu si vybrat. Najednou mám v hlavě prázdno, stejně jako když nedokážu promluvit. To se mi děje, kdykoliv mám vyjádřit své pocity nebo myšlenky. Vyberu si pak obvykle to, co mé zaujme. Nemusí to být to první, co uvidím, ani něco hodně nápadného. Je to prostě něco, co jsem náhodou uviděl. Sám o tom nijak nerozhoduju. A když mě u toho navíc někdo pozoruje a řekne něco jako „tak tobě se líbí nálepka s pandou" nebo „tak je to správně”, vybírání nálepky a panda se mi propojí. A v duchu si utvořím vzorec, že zvolit pandu je správné řešení. Ten vzorec si potom dokážu vyvolat znovu, takže v podobné situaci si vždycky vyberu pandu. Takže vybírání pro mé není vůbec tak zábavné jako pro ostatní děti.
Vždycky je pro mě snazší vyvolat si nějaký vzorec než čelit neklidu plynoucímu z toho, že nevím, co mám dělat. Asi je to tak v pořádku, jen bych chtěl, abyste věděli, že takhle přemýšlím.


Tuhle jsem chtěl poděkovat svému asistentovi, že mě vzal ven a zase doprovodil domů, ale místo abych řekl „děkuji pěkně", řekl jsem „ahoj a přijď brzy". Jsou to tak jednoduchá slova a tolik jsem je trénoval, a stejně jsem to nezvládl. Mluvit je pro mě prostě těžké. Teď vysvětlím, co se mi odehrávalo v hlavě, když jsem se přeřekl:
1) Usmyslel jsem si, že asistentovi řeknu zdvořilostní frázi. (Slova „děkuji pěkně" mám v hlavě zařazená v kategorii „zdvořilostní fráze".)
2) Chci poděkovat, ale v hlavě mám najednou prázdno.
3) Nevím, co si počít.
4) Podívám se dolů a všimnu si bot mého asistenta, který se mnou stojí v předsíni.
5) Vzpomenu si na tatínkovy boty, které taky bývají v předsíni.
6) Vybaví se mi, jak tatínkovi říkám před odchodem do práce „ahoj a přijď brzy".
7) Vzpomenu si, že musím něco říct.
8) Z pusy mi vylétnou ta slova, na která jsem si vzpomněl: ',Ahoj a přijď brzy."

--
Z předmluvy Davida Mitchella, jehož syn má také neverbální autismus:

Co když je současná mainstreamová domněnka, že lidé s těžkým autismem trpí současně i těžkým intelektuálním postižením, největším omylem o autismu za toto desetiletí? Co když Naoki strefil přímo do černého, když v této knize vyjadřuje přesvědčení, že si pleteme komunikační dysfunkci s dysfunkcí mentální?
Má žena a já jsme dospěli k záběru, že neuškodí „doufat v nejlepší“ a brát to tak, že se někde v té chaotické změti autistických projevů našeho syna nachází bystrý a vnímavý - třebaže zoufale osamělý - pětiletý chlapec. Přestali jsme na základě toho, že v životě ještě neřekl jediné slovo, automaticky předpokládat, že nám nerozumí.

Asi nejpoučnějším zážitkem pro mě bylo, když mi jedna z mých spolupracovnic z rozhlasového programu na rovinu řekla, že A proto skáču nemůže být autentickou výpovědí, protože Naoki používá metaforu, a lidé s těžkým autismem ani nerozumí, co to metafora je, natož aby ji uměli použít. Ve skutečnosti jsem na vlastní oči při několika příležitostech viděl, jak Naoki vyťukává na svou tabulku přirovnání i metafory, ale toho dne jsem se ocitl v bezvýchodné situaci, kdy jsem ujišťováním o vlastní pravdomluvnosti své žalobce pouze přesvědčoval, že není kouře bez ohýnku. Syn mé kolegyně měl rovněž těžký autismus a já se usilovně pokoušel chápat její rozhořčení. Když se dozvíte, že jste celou dobu podceňovali potenciál svého dítěte, zní to jako obvinění, že se spolupodílíte na jeho věznění - a která milující a obětavá máma nebo táta by tohle dopustili? Zastřelit posla je o něco méně komplikovaná reakce.

Proč podle statistik trosečníci na moři umírají do tří dnů po ztroskotání, i když s sebou třeba mají vodu? Proč když tři hodiny po potopení Titaniku na místo dorazila první pomoc, našla v záchranných člunech už jen mrtvé a šílené?

Podle Alaina Bombarda trosečníci neumírají hladem ani žízní, ale hrůzou a kvůli nedostatku mravní síly. Na moři je podle něj navíc možné získat dostatek potravy i vody z ryb a další živiny pak získat z planktonu. Vzpírá se i vžitému názoru o nebezpečnosti pití mořské vody.

Aby ale Bombard jen neseděl v knihovně nad studiem mořských proudů a množstvích aminokyselin v jednotlivých druzích ryb, nechal si postavit člun Heretik, na kterém se pak kvůli potvrzení svých domněnek stal trosečníkem z vlastní vůle. Nejdřív se ve člunu na zkoušku plavil ve Středozemním moři, pak se ale v tomto ani ne 5 metrů dlouhém plavidlu vydal přes Atlantik. Sám.

„Fantastika snového světa nespočívá ve vymyšlených světech, ale ve snových (náhodných) setkáních naprosto reálných věcí z tohoto světa, v setkáních, kterou jsou však zbavena logiky našeho všedního dne.“

„Za války jsme chovali v koupelně husu, abychom se v té bídě polepšili. Krmili jsme ji šiškami z bramborového těsta. Jednou, když jsem pozoroval maminku, jak ,masíruje' husí krk, aby se šišky dostaly huse snáze do žaludku, se dostavila první erekce. Od té doby se šišky staly mým fetišem. Maminka totiž podobné šišky jako huse vařila i rodině. Jen s tím rozdílem, že ty pro nás byly ještě obalené ve strouhané housce a opečené v troubě.
Po této zkušenosti jsem vymáhal šlejšky (tak jsme jim říkali) aspoň jednou týdně, abych pak na záchodě ulevil sexuálnímu napětí. Posléze v pubertě jsem nosil ,svůj fetiš' na schůzky se svými láskami v papírovém sáčku a tajně jej polykal. Byl to pro mne fetiš, který mne vzrušoval, a afrodiziakum zároveň.
Časem se toto vzrušení přeneslo na jídlo vůbec. Všechny sekvence s jídlem, které tak obsedantně zaplňují mé filmy, mají fetišistický základ, jsou to mé fetiše.
Má žena Eva musela vařit šlejšky (recept si vyžádala u mé matky) nejméně třikrát týdně.“

„Pro Japonce jsem ilustroval tři knihy: Alenku v říši divů a za zrcadlem, Živé křeslo od Edogawa Rampa a naposledy knihu japonských strašidelných příběhů Kajdan. [...] Japonská strašidla mě fascinovala od okamžiku, kdy jsem je poznal. Ona totiž, na rozdíl od českých nablblých strašidel, jsou skutečnými, hrůzu nahánějícími démony.
[...] Proto jsem nejprve cítil ostych. Navíc nejsem Japonec. A tak jsem nakonec vyhledal staré ilustrace českých pohádek, kde byli znázorněni čeští vodníci, čerti, rusalky, trpaslíci apod., vystřihl jsem je z ilustrací pryč a nahradil je japonskými démony, které jsem použil z japonských knížek, nakoupených ve velkém množství v Tokiu.“

„Sen o skákajících houskách z 3. prosince 2003:
Jsem v jakési restauraci. Vedle mě sedí Eva a jí nějakou strašnou šlichtu. Říkám Evě: ,Jak to můžeš jíst?' Stále čekám, až mi číšník přinese jídlo, které jsem si objednal. Mělo to být nějaké maso á la bažant. Konečně přichází číšník a postaví přede mne talíř s jakousi podivnou šedou hmotou. I když není nic vidět, vím, že ta hmota je plná vařené cibule, kterou nesnáším. Chce se mi zvracet.
Eva se dívá na můj talíř a začne se hystericky smát. Vtom kolem oken restaurace přejede nákladní auto plné čerstvých housek. Vybíhám z restaurace a utíkám za autem. Volám na řidiče, ať na mě počká. Auto náhle dostane smyk (nebo něco takového) a převrhne se. Housky se vysypou na ulici. Sbíhají se lidé. Dobíhám k místu neštěstí. Mám strašný hlad. Chci sebrat jednu housku, která se válí u mých nohou. Ta však náhle vyskočí a poskakuje ode mne pryč. Všechny housky, po kterých sáhnu, ji následují.
Vidím, že každá houska má jednu slepičí nohu, po které skáče, a všechny mi tak utíkají. Probouzím se s vlčím hladem.“

„Již zpočátku si jejich podivného počínání začali všímat kolemjdoucí lidé, občas se někdo z nich zastavil, díval se, popřípadě se zeptal, cože to tam vyvádějí. Tak se pozvolna rozvíjely různé debaty.
Na těch prvních vystoupeních považovali malíři za úspěch a povzbuzení, když se u nich zastavilo a o jejich počínání projevilo zájem sedm až deset občanů. Ale ne všichni studenti byli ochotni v tomto „pošetilém" jednání pokračovat. Nicméně Boudník zavětřil a uvěřil, že lze tímto způsobem získat mnohé lidi k opravdovému zájmu o umění. Viděl, že výstavní síně zejí prázdnotou, že lidi nepřitahují, a byl proto přesvědčen, že je potřeba diváky aktivně hledat a poučovat je o blahodárném působení umění na celkový rozvoj osobnosti.
Jeho oponenti z řad spolužáků naopak tvrdili, že je třeba vyčkávat, až si ně-kdo díla všimne, až lidé pochopí. Štítili se slovního projevu a zdálo se jim jaksi pod úroveň svá díla slovně obhajovat. Podle životopisů umělců, jimiž je doba zahlcovala, vnímali přístup tvůrce jako pokoru a čekání na dobu, než přijde uznání. Tvrdili, že umění se nedá prodávat na ulici, na trhu jako třeba jablka. Boudník ale z tohoto příkladu vydedukoval příměr a vysvětloval, že právě jablka je umění pro-dávat, protože je nutno prodat je dříve, nežli shnijí. A že tak i to současné umění, které vznikalo v poválečném zmatku, není ještě dostatečně prověřené, aby bylo možné ho dlouhodobě skladovat, a že se autor nemá bát za ně promluvit.“

(Číslovat stránky pozpátku je skvělej nápad jak omezit moje nekonečné počítání kolik stran mi ještě zbývá..)

,,Vápna je ve mně jen tolik, že bys nevybílil ani strop hajzlíku v německým kasínu v Terezíně. Síry, že bys možná zaplynoval kotě. Z mýho fosforu bys vyrobil dvacet čtyři sirek. Ale z tuku a vody tři a půl kila mejdla. Proto z nás dělají mejdlo."

Jo, Kopřiva se někdy (pořád) snažil být vtipnej za každou cenu, ale na mě to naštěstí docela fungovalo.

2 12.05.2020

Příjemně napsaná učebnice vhodná i pro ty, co se jen tak ve volném čase chtějí dočíst něco o atmosféře Země, o chodech meteorologických prvků, o frontách nebo např. o tlakových útvarech.

Vytkla bych snad jedině to, že kniha mohla obsahovat více obrázků, obzvlášť právě např. u popisu ročních a denních chodů met. prvků nebo třeba u popisů druhů oblak.

2 12.05.2020

Mimochodem, fakt není nutný do audioknih dávat zvukové efekty např. sirén, jedoucích aut a přistávajících letadel, aby se člověk furt lekal odkud se ho kdo chystá přejet.

„Hurikán je tropická cyklona. Hluboká tlaková propast. Pustošivý vítr. V Japonsku se mu říká tajfun. V Austrálii willy-willy. V Karibském moři uragán. Ke svému vzniku potřebuje tři věci: teplou vodu, vlhký vzduch a sbíhavé rovníkové větry. Ale dost možná stačí, když někde mávne moucha křídly. Nebo motýl. Nebo komár. Nebo když někdo někomu zamává na ulici. Možná proto já nikomu nemávám, abych tím mávnutím nezpůsobil katastrofu.“

Jsem nadšená. Szczygieł vybral n známějších i skoro neznámých postav z českých dějin 20. století a o každé z nich napsal kapitolu-reportáž, i když nevím, jestli je to zrovna to správné slovo, co hledám. Do výběru se dostal namátkou třeba Baťa, Lída Baarová, Marta Kubišová, Karel Fabián či Otakar Švec, autor Stalinova pomníku na Letné. Szczygieł ovšem - jak se píše na obálce - nezapisoval rozšířené mýty, ale pátral v archivech, vyhledával svědky různých událostí a i potomky lidí, o které se zajímal. Díky tomu pak například mluvil s neteří Franze Kafky či listoval strojopisem scénáře Ucha. A taky napsal tuhle skvělou knížku.
Doporučuji všem.
A doporučuju též předloňský rozhovor se Szczygiełem na DVTV:
http://video.aktualne.cz/dvtv/spisovatel-szczygiel-cesi-nejsou-poseroutkove/r~3c8a44de27ae11e480e50025900fea04/
-------

,,Paní, člověk může umřít jenom jednou. A když umře trochu dřív, tak je holt o trochu dýl mrtvej."

,,Tento příběh se nestal. Věci, které se opravdu přihodily, byly mnohem horší."

,,Eduard Kirchberger se narodil v Praze roku 1912.
Téměř ve stejnou dobu a ve stejném městě vznikla první kubistická plastika lidské hlavy na světě.
Ty dva fakty spolu nemají nic společného."

14 12.05.2020

Já nevím. Bylo to takový ,,meh". Miluju dobrodružný knížky, moře, čtení o přežívání v divočině atd., ale myslím, že mi nějak prostě nesedl autorčin styl.

Ale co doporučuju, je rozhovor s autorkou na DVTV: https://video.aktualne.cz/dvtv/ztroskotani-k-mori-patri-prezila-jsem-diky-priprave-solove-p/r~9985e95e2f8911e88560ac1f6b220ee8/

Teda, pokud to čtou třeba i něčí synové, bylo by podle mě lepší vynechat ty jakkoliv nevážně myšlený kecy o tom, že když syn nemá rád fotbal, tak kvůli tomu syn, otec či oba skončí jako osamocení podivíni. I když mi to třeba vadí jen proto, se tím možná vysvětluje proč si někdy připadám jako osamocený podivín.

Jinak to bylo miloučké a teda asi taky zavedu institut předjídla (= jídlo, které se jí před odchodem na společenskou akci pořádanou lidmi, kteří se domnívají, že polévka je jídlo a dokážou dvě a půl hodiny mluvit o své práci aniž by pozřeli víc než pár sušenek)

Prodavač se mě zeptal, co si přeju.
"Máte bednu?" zeptal jsem se, "takovou velkou bednu? Potřebuju bednu, abych se do ní mohl schovat."
"Bednu?" zeptal se.
"Potřebuju bednu, abych se do ní mohl schovat."
"Jak to myslíte?" zeptal se. "Myslíte jako takovou velkou bednu?"
Řekl jsem, že myslím takovou velkou bednu, abych se do ní vešel.
"Já bedny nemám" odpověděl. "Jenom kartony, co v nich chodějí konzervy."
Zkusil jsem to ještě v několika obchodech se smíšeným zbožím, ale nikde neměli tak velkou bednu, abych se do ní mohl schovat. Nedalo se dělat nic jiného než prostě pohlédnout životu nebojácně tváří v tvář. Necítil jsem se nijak silný a byl jsem plný té mohutné touhy schovat se na dlouhou dobu do bedny.
"Co tím myslíte, že se potřebujete schovat v té bedně?" zeptal se mě jeden kupec.
"Je to jistá forma úniku", vysvětlil jsem mu, "když se člověk schová do bedny. Člověk si tím omezí starosti a zúží si tak prostor svých úzkostí. A taky nevidí žádné lidi."

Jsem nadšena.
Četla jsem pár komentářů od lidí, kterým to nesedlo - myslím, že je fajn si předtím přečíst od Palahniuka i něco jiného, aby člověk trochu znal jeho styl a nebo aby aspoň čekal, že to bude více či méně jaksi pošahaný. Oproti Zalknutí a Prokletí (nic jiného jsem od něj zatím nečetla) mi teda Klub rváčů připadá pošahanej spíš míň a taky mi připadá mnohem lepší i co se týče děje. Třeba u Zalknutí člověk akorát furt musel hlídat, aby mu nikdo nečetl přes rameno, ale kdybych měla říct o čem že to bylo, tak si vzpomenu leda na to, co se dozvíte už v anotaci...

Jo a zapomněla jsem dodat, že PO přečtení si určitě musíte pustit tohle video: https://www.youtube.com/watch?v=RB8sAKb9tPU

7 12.05.2020

Transatlantská migrace. Stavby ve tvaru pyramid, použití kola, podobné hračky atd. v Africe i ve Střední/Jižní Americe a to ještě před objevnými plavbami Kryštofa Kolumba. Mohli dávní Afričané připlout do Ameriky, i když měli pouze plavidla vyrobená z papyru? Norský (nejen) dobrodruh a antropolog Thor Heyerdahl (autor např. známější knihy Ve znamení Kon-Tiki ) se rozhodl, že tuto myšlenku nejlépe ověří tím, že sestaví posádků z několika (převážně) vědců různé národnosti a zkusí s nimi přeplout Atlantik na papyrusovém voru/člunu/nevímjaktonazvat. Nakonec podnikli výpravy dokonce dvě - v roce 1969 na voru RA a v roce 1970 na RA II.
Kniha popisuje plavbu na RA II z pohledu sovětského lékaře Jurije Senkeviče.

Nebylo to úplně nejčtivější, ale neobvyklost výpravy to dost vyvažovala. Ocenila bych víc fotek nebo aspoň nákresů samotného voru (obzvlášť proto, že papyrus během plavby nabobtnává vodou, takže koncem výpravy už byla většina paluby klidně metr pod vodou, což by jistě bylo zajímavý vidět). Ale třeba se někdy podívám do Osla, kde je v Muzeu Kon-Tiki vystavený i RA II.

,,Nebyl to žádný skrytý žert, co vyvolávalo jeho úsměv a ohníčky v očích, byla to fyzika."
Richard Feynman (1918-1988) byl americký fyzik, který v roce 1965 získal Nobelovu cenu. Kniha je jeho vyprávěním spousty (ve valné většině až neuvěřitelných) příhod ze všemožných oblastí života - dětství, studia, bádání, cestování, učení, seznamování se se ženami, vývoje atomové bomby a tak dále.
Myslím, že na čtení není třeba být nějak víc vzdělán v oblasti matematiky nebo fyziky (kde se to překladateli zdálo vhodné/nutné, doplnil knihu poznámkami) a že všem můžu Feynmanovu knížku vřele doporučit.

Nemáte tip na něco podobného?

-------

- Říkali, že se proslavím, sotva tam přijedu, tím, že udělám nějakou hloupost. Takže jsem se snažil o trochu důstojnosti a váhavě jsem se vzdal myšlenky na přespání v té kupě listí.

- Když se lidi spolu baví, začnou se vrtět a tak. Tenhle novinář zase okopával zarážku dveří, takže jsem řekl: ,,Ano, tohle je ta pravá zarážka ve dveřím zrovna sem." Zarážkou byla čtvrtmetrová polokoule ze žlutého kovu - ze zlata, abychom byli přesní.
Došlo k tomu takhle. Potřebovali jsme experimentálně zjistit, jak různé materiály odrážejí neutrony, aby nám neutrony neutíkaly pryč a nespotřebovali jsme příliš mnoho štěpného materiálu. Vyzkoušeli jsme spoustu různých látek. Zkoušeli jsme platinu, zinek, zkoušeli jsme mosaz a také zlato. A z testů se zlatem nám zbyly kusy zlata, načež někdo dostal chytrý nápad použít zlaté polokoule jako zarážky dveří v místnosti s plutoniem.

- Začal jsem ten článek číst. V jednom kuse se tam mluvilo o extenzorech, flexorech, gastrocnemiálním svalu atd. Sem tam nějaké svaly byly sice pojmenovány, ale neměl jsem ponětí, kde se nacházejí vzhledem k nervům a kočce samotné. Šel jsem tedy do biologické knihovny a požádal knihovnici, jestli by tam neměla mapu kočky.
,,Mapu kočky, pane?" opakovala zděšeně. ,,Patrně myslíte anatomický obraz!" Od té doby koluje pověst o jednom postgraduálním studentovi biologie mdlého rozumu, který sháněl ,,mapu kočky".
Když jsem přišel na řadu s referátem na toto téma, začal jsem s tím, že jsem namaloval obrysy kočky a začal vyjmenovávat různé svaly.
Ostatní studenti mě hned zarazili: ,,Tohle všechno známe!"
,,Jo, vy to znáte?" povídám. ,,Pak se ovšem nedivím, že vám i bez čtyř let biologie klidně stačím!" Promarnili celou tu dobu memorováním takovýchhle věcí, které si člověk může během patnácti minut vyhledat.

,,Bylo mi nanic a vysilovalo mě, když jsem se musel v restauraci rozhodnout co si dám sladkého. Tak jsem se rozhodl, že to bude jednou provždy čokoládová zmrzlina, a už jsem si s tím nikdy nedělal starosti - tenhle problém jsem měl vyřešený."

(- In short, here is Feynman's life in all its eccentric glory - a combustible mixture of high intelligence, unlimited curiosity, and raging chutzpah.)

4 12.05.2020

Škoda, že jsem na začátku neměla příliš povídkovou náladu. Bacigalupi (skoro) v každé povídce popsal originální a svéráznou představu o světě v blízké budoucnosti. Mně pak ale na konci povídky bývalo líto, že to či ono prostředí opouštím a zůstávala ve mně po prvních několika povídkách jakási pachuť čtenářského neuspokojení. Naštěstí jsem si pak zvykla, ale těším se na nějaký Bacigalupiho román.

4 12.05.2020

Hm. No. Bizár. Tak od půlky vlastně nevím, proč že to poslouchám. Rychlopalba se mi líbila, ale tohle se se mnou nějak notně minulo. A nebylo mi úplně jasný proč v pekle jsou koně Převalského.

12.05.2020