ZuzaP komentáře u knih

Válečný dopisovatel John Hersey byl v květnu roku 1946 vyslán New Yorkerem do Hirošimy, aby zde zjistil následky výbuchu první atomové bomby. New Yorker nakonec svědectvím, která Hersey získal od přeživších výbuchu, věnoval celé číslo časopisu, jehož výtisky tehdy šly na dračku tak, až ze získaných materiálů vznikla i kniha.

------

,,Okolnosti, v nichž se bezprostředně po výbuchu octli lékaři Fudži, Kanda a Mači - a poněvadž tito tři lékaři byli typickým příkladem, tedy i většina hirošimských lékařů a chirurgů - totiž že jejich kanceláře a nemocnice byly zničeny, nástroje rozmetány a že jejich vlastní těla je činila v různých stupních práce neschopnými - vysvětlují, proč tolik raněných nebylo ošetřeno a proč tolik těch, kteří mohli žít, zemřelo. Ze 150 hirošimských lékařů 65 bylo na místě zabito a většina ostatních zraněna. Z 1780 ošetřovatelek 1654 byly zabity nebo tak těžce zraněny, že nemohly pracovat. V největší nemocnici, to jest v nemocnici Červeného kříže, bylo schopno práce pouze šest lékařů z třiceti a jenom deset ošetřovatelek z více než dvou set."

Uf

--------

Žít v Sarajevu naučí člověka myslet na detaily. „To, že vidíš na kopce nebo do baráků přes frontu, znamená pouze jedno - stejně tak, s dalekohledem na pušce ještě líp, tě odtamtud může vidět ostřelovač.“ První lekde. Před dvěma lety jsem ji vnímal jako brutální černý humor. „Nikdy nebuď na ulici sám. Vždycky se drž za někým a buď o trošku opatrnější - ostatní okolo tebe jsou totiž pohodlnější terče. Vždycky přemýšlej tak, jako bys stál na druhé straně ty a musel bys vyhodnocovat šance, do koho se strefíš. A nikdy nezapomínej, že kromě ostřelovačů tě mohou zabít i granáty. Ty neukecáš.“

„Na začátku války jsem si schovával vyoperované střepiny a kulky jako suvenýr. Když jsem toho měl kýbl, vyhodil jsem to“

„Nejhroznější je vracet se mezi živé. Jednou jsem se po týdnu v mokrém podzimním Sarajevu, špinavý, zarostlý a unavený, dostal zpátky do Prahy. Za několik málo hodin. V Záhřebu jsem z prázdného nákladního letadla ze Sarajeva jenom přeběhl k odbavení pravidelné linky do Prahy. Ráno jsem ještě viděl a cítil válku. Měl jsem ji v očích a v hlavě. A teď jako bych přistával na jiné planetě. V zablácených botách, s těžkou neprůstřelnou vestou a přilbou namísto příručního zavazadla, jsem mezi cestující nezapadal. Celou dobu jsem předstíral spánek, abych nemusel s nikým mluvit a trhat celofán z připravených svačinek. V autobusu z pražské Ruzyně do centra jsem bezděky naslouchal rozhovorům kolem sebe. Kdo má nové boty... a co šéf... a ta kráva nám řekla... Potom někdo ukončil debatu naprosto nevinným výrokem: ,Já bych ji za to zabil.' A ostatní se začali smát. Vystoupil jsem o stanici dřív a zbytek došel pěšky. Nebyla to jejich vina - a nebyla to ani moje vina. Jen se dva cizí světy, dva těžko spojitelné části člověka, až příliš rychle přiblížily k sobě. Dalo se to stihnout za čtyři hodiny. Čtyři hodiny mezi skutečným zabíjením a světem, který předstírá, že o válkách nic neví, že války nejsou, a pokud ano, tak jenom mezi hloupými divochy.“

„Na přelomu roku 1992 jsme bez jediného přerušení neměli plných dvě stě dní žádnou elektřinu. Stro sedmdesát dní jsme byli úplně bez plynu. Za první dva roky války jsme zůstali tři sta dní bez dodávek vody.“

Jedním slovem - neuvěřitelný. Dvěma? To nevymyslíš. Myslím, že kdybych četla nějakou beletrii, v níž by si autor vymyslel postavu s myšlenkami, příběhem a zločinem Olgy Hepnarové, tak si budu klepat na čelo a divit se jak někoho vůbec něco takovýho mohlo napadnout. Ale on to, bohužel, nikdo vymyslet nemusel, protože jsme tu takovou postavu měli z masa a kostí. Kdybych měla nějak vypíchnout zajímavé, či spíš fascinující a neuvěřitelné pasáže z knihy, tak jí snad opíšu skoro celou. Rozhodně doporučuju přečíst, ač slabším povahám se to občas možná zamlouvat nebude.
Taky doporučuju číst co nejnovější vydání, jelikož, pokud se nemýlím, Roman Cílek knihu doplňoval. Např. po prvním vydání ho kontaktoval Miroslav (Olgy přítel) a poskytl mu Olžiny dopisy z vězení. Ale prosímvás, nový vydání, ale rozhodně si NEkupujte vydání z roku 2014 od nakl. marieTum. Jako na pohled je sice celkem hezký (až na upoutávku na film červeným písmem hned na obálce) i po nahlédnutí se zdá celkem fajn udělaná, ale panebože, tolik chybějících či přebývajících písmenek a překlepů! Když je knížka kvalitní, tak umím být celkem tolerantní, ale když tady jsou na některých stránkách ty chyby často i tři, tak jen kroutím hlavou. Jak se to tak stane? Bylo by tak těžký aby si to ještě před tiskem někdo přečetl, přičemž by nejspíš byl schopen většinu těch kiksů odhalit?

-------------

,,S tímto autobusem jsem chtěla jezdit z pomsty vůči společnosti, protože bych bývala měla možnost v okamžiku, kdy by byl plný lidí, tento záměrně shodit i s lidmi někam do rokle. K tomu již ovšem nedošlo."

,,Stočila jsem řízení na chodník, kde jsem řízení vyrovnala, jela jsem po chodníku a přejížděla lidi. Směr jízdy vozidla po tomto chodníku a podél zdi jsem udržovala až do konce, kdy jsem už všechny lidi, kteří se tam nacházeli, přejela, přede mnou bylo volno a narazila jsem do staničního sloupku. Poté se automobil zastavil. To bylo všechno. Co se k tomu víc dá povědět?"

,,Trochu mne přece jen mrzí, že těch zabitých nebylo víc."

U čtení jsem si vzpomněla na svůj komentář k Oprátce za osm mrtvých , protože spousta toho, o čem Gutmann v Jatkách psal, bylo tak neuvěřitelný, že kdyby vám to někdo předložil jako beletrii, jen si ťukáte na čelo, že to s tím fantazírováním fakt přehnal.

Jenže ona to bohužel není fikce a i když už jsem četla ledacos třeba o nacistických pokusech na lidech, tohle mě asi znechucovalo a děsilo víc než cokoliv jinýho. Protože čínské pracovní tábory, mučení, násilné odebírání orgánů vězňů svědomí a jejich prodávání i zahraničním pacientům není nějaká sto let stará záležitost, ale děje se to právě teď.

Nějak jsem čekala, že knížka bude rovnou o odebírání orgánů, ale relativně velká část je věnována historii hnutí Falun Gong (což je právě hnutí, jehož činnost se čínská vláda snaží potírat a jehož členy vraždí kvůli orgánům), svědectvím vězňů propuštěných z pracovních táborů atd. Šlo mi kvůli tomu čtení nejdřív dost pomalu, ale jsem ráda, že mě konečně něco donutilo se o Falun Gongu dozvědět více informací.

Rozhovory v DVTV na téma Falun Gong a odebírání orgánů (řazeno chronologicky):
Ředitel Epoch Times Zbyněk Zahálka
Miss World Canada 2015 Anastasia Lin
Čínský chirurg Enver Tohti
Investigativní novinář a autor knihy Ethan Gutmann

-------------

,,I když počet praktikujících Falun Gongu dosahoval do roku 1995 jen pár milionů, podle hrubého propočtu vycházejícího z exponenciálního růstu by počet praktikujících mohl do konce desetiletí přesáhnout 65 milionů (což byl přibližný počet členů strany) a otázka, kterou si někteří ve straně kladli, byla, zda by měli zakročit hned, anebo se za pět let probudit se studeným potem po těle."

,,Crystal vytočila nemocnici v Shenyangu a k telefonu přišla sestřička. Crystal se zeptala, zda nemocnice provádí transplantace ledvin. Sestřička, snad proto, že vycítila naléhavost v hlase na druhém konci telefonu, okamžitě nabyla dojmu, že Crystal potřebuje transplantaci.
,Ano, máme ledviny. Všechny jsou od živých mladých lidí. Měla byste rychle přijít. Čekací lhůta je jenom jeden nebo dva dny.'
,Kde ty lidi sháníte?'
,Jsou to zločinci odsouzení k smrti.'
,Odkud tihle zločinci odsouzení k smrti jsou?'
Nastala zřetelná pauza a pak sestřička zdvořile odpověděla: ,Prosím, na takové otázky se neptejte.'"

,,Čína je jiná než ostatní země. V jiných zemích pacienti čekají na orgány. V Číně čekají orgány na pacienty."

,,Doktor Francis Navarro, ředitel transplantačního programu v nemocnici ve francouzském Montpelier, byl pozván v roce 2006 do Číny, aby tam na Univerzitě Chengdu demonstroval svou techniku transplantace jater. Čínští organizátoři ho vlídně informovali, že pro něj budou mít játra připravena v den příjezdu. Pokud bylo tohle znamení, že jde o zabití na objednávku, Navarrovo podezření ještě utvrdil ředitel jedné vojenské nemocnice, který se zmínil, že má naspěch, aby dokončil všechny popravy před čínským Novým rokem. Navarro tento incident řádně nahlásil, avšak francouzská vláda vykázala mizivý zájem o potírání či omezení transplantační turistiky svých občanů do Číny."

,,Doktor Franz Immer, předseda Švýcarské národní nadace pro dárcovství orgánů a transplantace, rovněž uvedl podobný zážitek: ,Během mé návštěvy v Pekingu v roce 2007 nás jedna nemocnice pozvala, abychom zhlédli transplantaci srdce. Pořadatel se nás zeptal, zda bychom si přáli operaci ráno, nebo odpoledne. To znamená, že dárce zemře nebo bude zabit ve stanovený čas, kvůli pohodlí návštěvníků. Odmítl jsem se zúčastnit.'"

,,Doktor Jacob Lavee je kardiochirurg a ředitel oddělení transplantace srdce na Zdravotní klinice Sheba v Izraeli. V roce 2005 ho jeden pacient s vážnou chorobou srdce informoval, že mu jeho zdravotní pojišťovna nabídla možnost získání transplantátu v Číně - za dva týdny. Nejenom, že to pojišťovna měla uhradit, ale k Laveeho překvapení dokonce určila konkrétní datum transplantace, což jasně vyloučilo oběť dopravní nehody. Lavee už několik let slýchal, že Izraelci si do Číny jezdí pro ledviny, ale domníval se, že jde o něco podobného jako v Indii - nějaký nuzný člověk prodá jednu ze svých ledvin, aby si vydělal trochu peněz. Jenže tohle byla objednaná vražda."

,,Játra transplantovaná do nových příjemců, ať už těch ze zahraničí, nebo Číňanů, mohou stát až 115 tisíc amerických dolarů, přičemž srdce, plíce a rohovky se mohly u čehosi, co by se dalo nazvat sezonní cenou, vyšplhat až na dvojnásobek této částky.

,,Pro zkušeného policistu, vidět, jak někoho popravují, a během několika minut vidět tu přeměnu, během níž se život této osoby přenese do těl několika dalších lidí - bylo to strhující."

5 11.05.2020

28.3. 1947 vyplula na voru z balsového dřeva šestičlenná posádka z Peru směrem k západu. Thor Heyerdahl byl totiž přesvědčen, že původní obyvatelé Jižní Ameriky byli i bez moderního vybavení schopni přeplout až do Polynésie ještě v období před Kolumbem, což touto výpravou chtěl ověřit.

Podobné výpravy přes Atlantik na voru z bambusu Heyerdahl uspořádal v letech 1969 a 1970. Napsal o nich Výpravy Ra a jeden z účastníků je popisuje v Na voru Ra přes Atlantik

--------
Kon-Tikiovi „dlouhouší“ zmizeli z Peru na západ, s bohatou zkušeností v práci s obrovitými kamennými sochami, a Tikiovi bílí „dlouhouší“ přišli na Velikonoční ostrov z východu, byli zběhlí přesně v témž umění a začali je ihned provozovat s plnou dokonalostí tak, že na malém ostrově Velikonočním není možno nalézt sebemenší stopy, které by svědčily o vývoji, spějícím k mistrovským sochám.

Mimo papouška - veselého miláčka všech - byl také krab Johannes přijat do společnosti na palubě. Když kormidelník některého slunečního dne seděl zády k chatrči a kormidloval a neměl Johannesovu společnost, cítil se venku na širém modrém moři docela osamělý. Kdežto ostatní drobní krabi se báli světla, prchali kolem a kradli jako švábi na obyčejné lodi, seděl široký a kulatý Johannes ve vchodu svého obydlí s očima na stopkách a čekal na změnu stráží. Každá nová hlídka měla s sebou pro Johannesa drobek sušenky nebo kousek ryby, a když jsme se jen naklonili nad otvor, vyšel krab až na schody a napřáhl klepýtka. Přijal jimi drobek z našich prstů a utíkal nazpět do prohlubně, kde se posadil do vchodu a žmoulal jej jako školák, který si dává jídlo do úst rukama navlečenýma do palečnic.

Udržovali jsme přátelství se žralokem, který nás dnes doprovázel. Při obědě jsme jej krmili zvytky jídla, které jsme mu házeli rovnou do otevřené tlamy. Když tak pluje vedle nás, vypadá jako pes, který je napolovic nepřítelem lidí a napolovic dobromyslný a vlídně naladěný. Nedá se popřít, že žraloci dovedou být docela sympatičtí, pokud to nejsme my sami, kdo se jim octne v tlamě. Při nejmenším shledáváme zábavným mít je kolem sebe, s výjimkou, když se koupeme.

Nemám slov. Škoda snad jen že to nebylo delší.

Pořád si nejsem jistá s tou spoilerovitostí toho, kdo byl vlastně ten Rudolf. Protože ve škole jsme si to třeba v příslušném období zmiňovali, ale když jsem knížku v létě vnutila mámě, tak ta to i přes znalost jiných Merleho děl nevěděla. No, takže jestli jste to nečetli a nechcete o tom nic moc vědět dopředu, tak tohle review radši dál nečtěte :)


Každopádně teda bylo to skvělý. To je takovej ten typ knížek, kdy sice znáte hlavní postavy a víte jak to dopadne (další taková je třeba Dva proti říši ), ale možná o to lepší to je a o to víc si to můžete užít. Laurent Binet se sice ve svým HHhH , který mimochodem naopak nedoporučuju, rozčiloval nad tím, když si autor vymýšlí něco, co ty historické postavy třeba ani nedělaly a neřekly, ale u Smrt je mým řemeslem i u těch Dvou proti říši byl výsledek toho ,,vymýšlení" tak skvělej, že mi to bylo upřímně jedno.
U Smrt je mým řemeslem si navíc autentičnost třeba vykreslení Hössovy osobnosti člověk může porovnat s jeho autobiografickými zápisky Velitelem v Osvětimi , které napsal během svého věznění po válce. Tam je jasně vidět, že prostě teda byl zvyklý plnit rozkazy, všechno provádět co nejsvědomitěji a že věřil, že jeho zkušenosti z dřívějšího věznění mu při vedení koncentračního tábora opravdu pomohou. Právě tak ho napadl onen pověstný nápis Arbeit macht frei, který u většiny lidí asi vyvolává spíš ušklíbnutí. Ale Höss díky svým zkušenostem opravdu věřil, že budou-li mít vězni v Osvětimi co dělat a kde pracovat, tak to pro ně bude celé lehčí. Z obou předchozích důvodů vlastně i sepsal ty zápisky - někdo mu to téměř přikázal (nebo ho spíš asi požádali a on se chtěl zavděčit) a navíc tak měl co na práci ve vězení.

----
Během procesu vykřikl prokurátor: ,,Zabil jste tři a půl miliónu lidí!" Požádal jsem o slovo a opravil ho: ,,Promiňte, zabil jsem jenom dva a půl miliónu." V sále se okamžitě ozval hluk a prokurátor křičel, že bych se měl stydět za svůj cynismus. Ale já jsem neudělal nic jiného, než že jsem upřesnil nesprávné číslo.

Podrobný popis havárie a toho, co po ní následovalo. Někdy až příliš podrobný, často ale velmi zajímavý (už po čtyřiceti stránkách jsem všechny kolem štvala citováním zajímavých úryvků). Dále se zde dočtete např. o principech různých typů jaderných reaktorů, jak vypadá kontejnment, jak probíhá dekontaminace zasažených území, jaké jsou rozdíly nebo podobnosti mezi havárií ve Fukušimě a v Černobylu. jaké je zdravotní ohrožení, jaká je budoucnost japonské jaderné energetiky nebo jak Fukušima ovlivnila energetiku světovou. Knížka obsahuje mnoho grafů, schémat a fotek.

Na začátku mě asi nejvíce zaujal popis nehod v japonském jaderném průmyslu před Fukušimou (při žádném nedošlo k úniku radioaktivních látek - v prvním případě uniklo cca 700 kg sodíku ze sekundárního chladícího okruhu, což mělo za následek velký požár. Ve druhém chtěli v závodě na obohacené palivo obohacovat víc než obvykle, nikomu to neřekli a nenapadlo je, že když budou mít najednou 16 kg uranu obohacenějšího než jsou zvyklí, hrozí trošku průser. A ve třetím případě čtyři lidi zabila horká pára proto, že 27 let nikdo nekontroloval jestli trubka parovodu náhodou nerezne a neztenčuje se její stěna.).


„Například předčasné odstavení jaderné elektrárny San Onofre [...] způsobilo v Kalifornii vzrůst emisí při produkci elektřiny o 35 %.“

„Počet obětí na jednotku produkované elektřiny v uhelných elektrárnách daleko přesahuje situaci v oblasti hydroelektráren a o mnoho řádů situaci v jaderné energetice. [...] Pokud se dělají seriózní studie počtu obětí na jednotku vyrobené energie, vychází jaderný zdroj jako jeden z nejbezpečnějších.“

„V Evropě je pak největším neštěstím [co se protržení přehrad týče] havárie přehrady Vajont v Itálii v roce 1966, která měla okolo 2000 obětí. Itálii postihla i další havárie kaskády přehrad s několika stovkami obětí. I tak si však italská veřejnost nevynutila zákaz stavby přehrad, ale zákaz stavby jaderných elektráren.“

„Stejně tak [jako si autista ve filmu Rain Man pamatuje letecké nehody] si každý pamatuje všechny tři velké jaderné havárie. Už jen málo lidí má představu, kolik měla každá z nich reálně obětí. A jen minimu lidí říká něco název Vajont nebo Pan-čchiao a řada dalších katastrof spojených s přehradami, které vedly k velkému počtu obětí. A tak není problém vyvolat u lidí pocit, že jaderná energetika je mnohem větším rizikem než využití vody.“

„Odstavení jaderných bloků má na Japonsko značné ekonomické a ekologické dopady. Zatímco ve fiskálním roce 2010 bylo z dovezených fosilních paliv vyrobeno pouze 62 % elektřiny, ve fiskálním roce 2012, kdy bylo minimum využití jaderných bloků, to bylo 92,2 % a ve fiskálním roce 2013 pak 88 %. Před havárií dodávaly jaderné elektrárny zhruba 27 % japonské elektřiny. Dodatečné náklady na fosilní palivo, které nahrazuje jaderné zdroje při výrobě elektřiny, jsou 35,2 miliard dolarů ročně. [...]
Japonsko je exportní země a dodatečný dovoz paliv i zhoršení konkurenceschopnosti růstem ceny elektřiny se dramaticky projevily v jeho obchodní bilanci. Zatímco v roce 2010 dosáhlo přebytku 65 miliard dolarů, v roce 2011 mělo deficit 25 miliard dolarů, v roce 2012 pak už deficit 68 miliard dolarů a v roce 2013 dokonce 112 miliard dolarů. Jak si lze všimnout, je poslední hodnota srovnatelná s celkovými náklady na likvidaci škod po havárii. A to šlo o dopad nevyužívání jádra na japonskou ekonomiku za jeden rok. Lze tak vidět, že využití jádra bylo od sedmdesátých let do značné míry tvůrcem prosperity Japonska. A Japonsko se svými geografickými, geologickými a surovinovými podmínkami bez využití jaderných elektráren jen velmi těžko zůstane průmyslovou velmocí a udrží si životní úroveň, na jakou jsou Japonci zvyklí.“

10 09.12.2018