ZuzaP komentáře u knih

,,Přímo před mýma očima tu někdo uklouzl po banánové slupce! Po banánové slupce! Nenapadlo by mě, že to kdy uvidím. Myslel jsem, že se to děje jen v komiksech... Musel jsem kvůli tomu jet tak daleko? Můj pobyt právě získal smysl."

Richard Konkolski je nejslavnější český mořeplavec. V roce 1972 (tj. ve 28 letech) se poprvé vydal na závod osamělých mořeplavců přes Atlantik na 7,42 metrů dlouhé plachetnici Niké, kterou začal stavět sám ve sklepě paneláku. Knížka ale nepopisuje pouze závod - Richard totiž po přeplutí Atlantiku dospěl k myšlence, že než čekat až přejde období hurikánů a pak se vracet zpět, to se radši vydá na osamělou plavbu kolem světa. Můžeme tak sledovat celé jeho putování kolem zeměkoule, které trvalo od června 1972 až do července 1975. Ten čas teda nestrávil celý plavbou, z Austrálie dokonce i na nějaký čas přiletěl domů, navštěvoval exotické ostrovy a mnoho času navíc musel věnovat opravám, takže doba strávená na moři činí celkově ,,jen" lehce přes 343 dny, za které urazil celkem 33 561 mil.

Velmi mě to bavilo, mám z toho chuť projet se na nějaký plachetnici, ale často jsem musela myslet na Richardovu manželku, kterou i s malým synem nechal tak dlouho samotnou doma, zatímco sám někde předaleko objevoval zajímavé kraje.

2 12.05.2020

Christiane často působí ufňukaně a ke konci navíc paranoidně. Člověk jako já asi není schopen činy neznámější německé feťačky a její věčný kroužení kolem drog pochopit. Je to prostě pořád antihrdinka, která vám k srdci nepřiroste. Ale bylo zajímavé dozvědět se jak její život po vydání My děti ze stanice ZOO pokračoval a jak jí vůbec vydání knihy ovlivnilo život.

Wow!
Jon (Krakauer) jde s Robem (Hallem) a ostatními za dobrodružstvím (na Everest) a skončí to spoustou mrtvých - takže vlastně taková Hra o trůny. (haha)

Na pozadí příběhu o tragickém výstupu na Everest jsem se dozvěděla mnoho o komerčních horolezeckých výpravách nebo třeba o zdravotních rizicích pobytu ve velké nadmořské výšce. Ukázalo se, že mé představy o výstupech na nejvyšší vrcholy světa byly notně zidealizované a po přečtení téhle knížky mi vlastně vůbec není jasný, proč lidé na tato místa lezou. Podle popisu Krakauera to totiž vypadá asi tak, že člověk při několikatýdenní aklimatizaci na řidší vzduch a velkou nadmořskou výšku zhubne (třeba) deset kilo tuku a hlavně svalů, pak se útrpně vyškrábe na vrchol, kde pobude třeba dvě minuty a zase jde dolů. To vše navíc téměř bez emocí a schopnosti jasného úsudku kvůli nedostatku kyslíku.

Vřele doporučuju, obzvlášť pokud chcete nonfiction, něco o lezení a nebo získat o takovýchto výstupech reálnou představu.

Čtyřsetstránková reportáž o letu Apolla 11. Někdy to bylo dost hutné a úvahovité, takže jsem ráda, že jsem to četla na dovolené, protože jako četba do metra by to asi neobstálo.
Bylo to velmi zajímavý, ale zarazily mě dvě vady na kráse - někdy Mailer něco nakousnul (dramaticky popsaná chyba v počítači Lemu, jejíž dopad jsem ale už dál v knize nezaznamenala) a nebo přímo napsal, že se později k něčemu vrátíme, což jsem taky nezaregistrovala, že by se vždycky stalo. Plus v úplném závěru knihy místo vyprávění o kosmonautech navrátivších se z Měsíce příliš často popisoval jak se mu rozpadá manželství, což mi bylo krapítek ukradené.

5 12.05.2020

Uf. Pokud jsem k Laskavým bohyním doporučovala otrlost, tak na tohle jí, prosím, mějte ještě několikanásobně tolik, bylo to totiž šokující a odporný.

Mengeleho a jeho experimenty zná nejspíš každý, ale toho zde nečekejte (už jen proto, že po válce nebyl souzen a uprchl do Jižní Ameriky), čekejte naopak mnohem méně známé nacisty, kteří též prováděli experimenty na lidech.

Vivien Spitz je americká stenografka, která byla přítomna u Norimberských poválečných procesů s 23 nacistickými ,,lékaři" a knížka je tak vlastně shrnutím toho kdo jaké experimenty na lidech v koncentračních táborech prováděl, včetně výňatků ze svědectví obžalovaných či svědků. Konkrétně jsou zde kapitoly o pokusech simulujících pobyt ve velkých nadmořských výškách, experimenty s podchlazením či malárií, pokusy týkající se regenerace svalů, nervů a kostí, experimenty s yperitem, sulfanilamidem, dlouhodobým pitím mořské vody, infekční žloutenkou, tyfem, jedy, zápalnými bombami a podobně. Dále jsou zde i kapitoly o sterilizaci, vytvoření sbírky židovských koster či o masové eutanazii ,,neužitečných jedlíků".

Na začátku jsem trochu musela přeskakovat autorčin úvod, protože mě opravdu moc nezajímalo třeba čtení o tom, že je na vojenské základně při čekání na odlet do Německa - považte! - jediná žena a podobně.
Pokud chcete nějaké šokující a znechucující čtení, tak doporučuju.

1 12.05.2020

Lang chtěl napsat knihu hlavně o obětech Osvětimských lékařských pokusů, ale nejsem si jistá, jestli zvolená forma byla ta pravá. Zaprvé mi přišlo, že je kniha pokud zmateně členěna a zadruhé to vypadalo, jako by se Lang snažil zmínit co nejvíce žen, které vypátral a kterých se informace týkaly. Nijak samozřejmě nekritizuji samotnou snahu dopátrat se osudů těch, kteří nedobrovolně a v tak strašném prostředí sloužili jako pokusní králíci, ale pokud je jich na každé stránce zmíněno několik - celé jméno, často včetně přezdívky, data příchodu do Osvětimi a případně toho, kolik jim tehdy bylo - začala jsem tyto údaje postupně spíš ignorovat, protože jen málokteré ženy se v kapitolách objevovaly opakovaně, a poměrně očekávatelně jsem si tak zamapatovala jen pár nejčastěji se objevujících spolu se jmény doktorů a těch, co jim více či méně dobrovolně pomáhali. Přišlo by mi pro čtenáře mnohem lepší vybrat si u každého typu pokusů jen několik málo žen a na jejich osudech tehdejší dění ilustrovat, než pořád náhodně zmiňovat další a další.

Jinak to bylo dle očekávání zajímavé, děsivé a odporné.
Pokud vás toto téma zajímá, doporučuji přečíst i Ďáblovy doktory od americké soudní zapisovatelky působící při Norimberských procesech.

Kniha o mariňácích sloužících v ženijní četě v Iráku. Prolínají se zde vzpomínky na události v Iráku a současnost, ve které se mariňáci musí vyrovnávat se zážitky z mise a znovu se začleňují do běžného života. Zas jednou sice nevím, proč mě vlastně tak baví válečná literatura, ale bylo to skvělý.
S jistou rezervou bych to doporučila jako současnou obdobu Remarquea, který psal o podobných tématech. A klasicky v souvislosti se současnými vojáky doporučím i Stehlíkovo Do temnoty

1 12.05.2020

Zápisky členky Pussy Riot, očekávatelně svérázné. Víte, co je to pussy, pane redaktore? Podle některých komentářů jsem se obávala, že to bude příliš feministické a nedočtu to, ale díky té celkové svéráznosti jsem se při čtení divila všemu, takže mě pak příliš nerozptylovala témata, která mi nejsou blízká a nebo se kterými se neztotožňuju. Pokud to chcete číst, doporučuju si předem přečíst nějaké úryvky, protože autorka píše dost osobitě a asi to nemusí být pro každého.

-------

[Autorka v trestanecké kolonii musela šít policejní uniformy:]
,,Lepící páskou s razítkem odběratele výrobků je omotaná těžká hranatá dřevěná tyč, kterou zná každá odsouzená v Mordvinsku. Dozorci v táboře jí bijou šičky, co za svůj pracovní den, trvající šestnáct až dvacet hodin, nestíhaj splnit výkonový normy. Tou tyčí se z žen vytlouká 250 oděvů denně."

,,Zas a zas se na šicím stroji láme jehla a náhradní nejsou. Je potřeba šít, a jehly nikde. A tak vydloubáváš z dřevěný podlahy starý, tupý jehly a šiješ. Špatně propichujou látku, nit se zašmodrchává a trhá. Ale ty šiješ! A to je to hlavní. V noci se ti pak zdá laskavej, pěknej sen, po kterým se probudíš s úsměvem - někdo ti věnoval sadu jehel. Probudíš se, rozhlídneš se kolem a pochopíš - ne, byl to jen sen. Krásnej růžovej sen. Ve skutečnosti tě zase čeká celej den šití těma tupejma jehlama, který dokážeš vyšašit ve výrobní zóně."

Neuvěřitelný. Hlavně, že se ve výuce dějepisu na školách končí druhou světovou a my maličcí se tak až díky vlastní iniciativě dozvíme třeba že v Evropě probíhaly etnické čistky a obléhání měst i o padesát let později. Že existovaly tábory, kde znásilňovali ženy a pustili je až když byly těhotné tak dlouho, že nemohly jít na potrat. Že vojáci UNPROFOR (United Nations Protection Force) bonbony lákali děti na dohled odstřelovačů.

Edo Jaganjac je lékař (nyní působící v pražském Motole), který během války v Bosně a Hercegovině působil v sarajevské nemocnici. Tam se také, kromě mnoha jiných pacientů, ocitla pětiletá Irma Hadžimuratović, díky BBC známá jako Sarajevská princezna, které v obléhaném Sarajevu s nedostatkem elektřiny a i všeho ostatního neuměli pomoci. Proto Jaganjac usiloval o její transport pryč ze země, i když nespolupracování a nečinnost OSN a vlastně všech úřadů byla donebevolající.

-------

,,Ti poslední [Mezinárodní Červený kříž] se od všeho hned distancovali. Důvod, který si našli, aby nemuseli spolupracovat, je neuvěřitelný. Pro ně je prý Sarajevo otevřené město. Vysvětlili to snadno. Letiště je v provozu, takže město je otevřené. Otevřené město, z něhož se nemohou dostat ani ranění, natož někdo jiný?"

"Pořád nás [francouzští profesoři] přesvědčovali, abychom místo umělých tepnových protéz používali žíly. Jako bychom na to měli čas. Profesorům zřejmě ještě nikdo nikdy během operace nevběhl na sál a nevykřikl: ,Máš proud ještě dvanáct minut!' A ty víš, že operace bude trvat ještě aspoň hodinu. Co teď? Nic. Skončíš za dvanáct minut. Není nafta do agregátů, tak co naděláme."

-----

Jediný, co bylo fakt špatný a co mě štvalo už od začátku, bylo zpracování knížky. Asi obecně moc nejsem paperbackový typ, ale panebože, fakt musí mít paperback stránky tlustý jako lepší čtvrtka? Navíc vazba byla tak nekvalitní, že tři roky starou knížku v knihovně museli celou znovu lepit, kvůli čemuž někdy byly hůře čitelné okraje textu.

Inu, nenechte se mýlit názvem, Academia prý tehdy chtěla něco populárně znějícího, ale je to prostě učebnice atmosférické optiky, akustiky a elektřiny. Učebnice je to fajn, ale když byste čekali jen populárně naučné čtení o duze a podobných věcech a pak byste to otevřeli na stránce plné vzorečků a nákresů různě se lomících paprsků, možná byste se divili.

Teda, poslouchat povídky byla někdy trochu otrava - skoro aby si člověk někdy udělal zacházku, aby po cestě pěšky tam či onam stihl povídku doposlouchat celou.

Nejvíce mě zaujaly povídky:
- Berenice (Poe) (i na několikáté přečtení/poslechnutí mě fascinuje a vždycky si vzpomenu, jak jsem ji na gymplu četla při referátu o Poeových povídkách)
- Vítr, Kostlivec (Bradbury)
- Malý svět Lewise Stillmana (Nolan)
- Skopec na porážku (Dahl)
- Moucha (Langelaan)

Deset hvězdiček z pěti.

12.05.2020

Wow!
První čtvrtina teda byla trochu nudnější, ale to jen kvůli tomu, že je Jurský park notoricky známý plus rovnou na obálce je nakreslený dinosaurus, takže čtenáře postupné odhalení co že to támhle na opuštěném ostrově lidi vlastně vyrábí moc nezajímá a nepřekvapí. Spíš už prostě chcete aby někdo prchal o život nebo byl rozsápán tyranosaurem, že. Takže jo, je to vlastně trochu blbost, ale strašně čtivá.

Jediný mínus bylo, že mi překlad někdy zněl poněkud kostrbatě. A ještě jsem překousla věčné „vypjal“ místo „vypnul“ (člověk, který to měl půjčené přede mnou, to tak v půlce knížky už taky radši přestal přepisovat z první varianty na druhou), ale „vypjatý“ a „vypnutý“ podle Internetové jazykové příručky synonyma fakt nejsou, tak co to sakra. Stejně tak v knížce někdo vytáhl z rukávu podle příručky neexistující patvary jako „muzejí“, „zadalší“ nebo „embryjím“, přičemž pro zajímavost poslední zmiňované slovo podle gůglu používají leda maminky - snažilky. No nic.

6 12.05.2020

Určitě doporučuju autorčin YT kanál Ask a Mortician , obzvlášť pokud chcete otestovat jestli knížka bude váš šálek čaje. V knížce je teda autorka osobnější než ve videích - popisuje tu svou první práci v oboru ve Westwind Cremation & Burial a následné studium na Cypress College of Mortuary Science, přičemž obojí se ale samozřejmě neobejde bez svérázných historek podobných těm z autorčiných videí.

King ví, proč pořádný postapo má mít klidně tisíc stránek - tohle totiž bylo dobrý, ale prostě nějak krátký.
Akorát mi do teď není jasný proč v knížce co nejdýl to bylo možné používali splachovací záchod, i když dávno věděli, že jim dojde voda :(

Uf.
Jakou knížku vám doporučila češtinářka na gymplu?
A jakou knížku jste kdy měli rozečtenou nejdéle?

Ve druhé třetině knížky jsem sice občas přemýšlela proč že to vlastně vůbec čtu, ale i přes jistou krizi to za to stálo.
Pokud máte hlubší zájem o 2WW, tak doporučuju, je ovšem nutné mít kromě zájmu i dostatek vytrvalosti. A otrlosti, protože ne každý asi bez následků snese čtení o detailech vraždění Židů (nejen) přímo v masových hrobech, popisy - řekněme - vyprazdňování a sebeuspokojování hlavního hrdiny, incest či zakončení kapitoly ve stylu: ,,A takhle, se zadnicí ještě plnou spermatu, jsem se rozhodl vstoupit k Sicherheitsdienst."

Doporučuju i Littellův ,,přidružený produkt" - Suché a vlhké .

,,Od dětství mě pronásledovala vášeň pro absolutno a pro překračování hranic; teď mě tahle vášeň dohnala až k masovým hrobům na Ukrajině."

7 12.05.2020

Asi nejzajímavější knížka o Severní Koreji, co jsem kdy četla. A pokud budeme všemu věřit, tak i nejpřínosnější. Myers totiž analyzuje jak severokorejci vidí sebe i svět, jak vzdáleny jsou jejich postoje od myšlenek komunismu či konfucianismu (ke kterým jsou ale často řazeni) atd. Na začátku knihy autor uvádí i stručnou historii Severní Koreje, včetně nedostatků či změn ve verzi historie oficiálně předkládané v Koreji.
Trochu otravné jsou občasné poznámky o tom, co ostatní autoři uvádí špatně, zatímco tady je to konečně správně, ale pokud je tomu skutečně tak (čemuž by napovídalo autorovo vzdělání a několikastránkový seznam použitých zdrojů), pak chápu autorovo nutkání to zmiňovat.

Pokud se aspoň trochu zajímáte o Severní Koreu, přečtěte si to.

Jednou se rozšoupnu, rezervuju si v knihovně za 60,- všechny díly najednou a přečtu si je v kratším časovém horizontu než při prvním čtení! První díl jsem četla v říjnu 2015, poslední v lednu 2019. Stále netuším jak a proč se mi to stalo, protože ta série je skvělá a famózně nakreslená. Mé technické já miluje hlavně nákresy Klíčova na vnitřní straně desek.

Tohle si kromě poslechnutí asi budu muset i přečíst.
Moje vědomosti o Muskovi byly před poslechnutím dost vágní - nějakej bohatej týpek s Teslou a SpaceX. Bylo proto zajímavý sledovat co zažil Musk před Teslou a SpaceX, jak proč vlastně obě firmy vznikly a jaké během toho byly vzestupy a pády jejich i samotného Muska. Kniha se totiž nevěnuje jen Muskovým firmám, ale i jeho osobnímu životu - jeho dvěma ženám a pěti dětem, na které měl první manželce po rozvodu podle rozhodnutí soudu platit 80k dolarů měsíčně.

Doufám, že se za pár (desítek) let dočkáme pokračování o dalších částech Elonova života.