Dougal Robertson

Přidat do oblíbených Koupit knihy

britská, 1924 - 1992

Nové komentáře u knih Dougal Robertson

Přežili jsme v Pacifiku Přežili jsme v Pacifiku

„Príbeh som si prečítala druhýkrát s väčším časovým odstupom a tentokrát som vnímala aj rovinu viery človeka a ako ovplyvňuje prežívanie tej istej situácie. Tak mi vyvstalo množstvo otázok. Celých 37 dní sa títo ľudia snažili 1. šetriť s pitnou vodou a 2. nahonobiť si zásoby sušeného mäsa. Keby boli viacerí (alebo aspoň hlava rodiny) veriaci, možno by racionálne počínanie malo určité zdravšie hranice alebo by aspoň bolo viac pohodové. Príklad: Ku koncu, keď už mali skúsenosť, že sušené mäso má skon sa vo vlhkom počasí kaziť, by neboli lovili každú väčšiu korytnačku (z odstupu čitateľa sa mi to zdá silne koristnícke a vystupuje mi tu paralela s koristníckym fungovaním kapitalistickej západnej civilizácie). Keby viac verili, že ich nejaký boh nenechá úplne vyhladovať, radšej by zjedli viac uloveného mäsa a získali by silu aj na plánované veslovanie už dopredu. Chýbalo mi tu nejaké také "však už máme loďku aj tak plnú, načo zabíjať ďalšiu korytnačku?" Inak veľký obdiv, najmä že sa všetci viac-menej prispôsobili diktátu "šéfa" a npozabíjali sa navzájom.“... celý text
— Helena0405

Přežili jsme v Pacifiku Přežili jsme v Pacifiku

„Trochu nezodpovědný způsob, jak si s rodinou užít dobrodrůžo :). Autor, i když se zkušenostmi s mořeplavbou, se vydá s rodinou na moře. Tam na ně zaútočí kosatky dravé - potvory protivné (ukáže se, že se chtěly pářit) a poškodí jim loď, která se potopí. Šestičlenná skupina, z nichž pět je z jedné rodiny a šestý - chudák - kámoš jednoho ze synů, se jen tak tak dostanou do člunu. Stihnou s sebou pobrat nějaké zásoby a pak na moři tráví přes měsíc v čekání na záchranu, či možnost přistání, případně zázrak. Jsou nuceni lovit rybky všeho druhu (létající jim sem tam hupsnou do loďky samy), vytáhnou i želvy a menšího žraločka. Popis porcování, pití krve, zpracovávání tuku a masa, případné hnití masa nespotřebovaného, je laskominou pro každého labužníka a hladovce. Ale lepší asi syrovou rybku, než pak lýtko kamaráda, žejo :). Otec rodiny naštěstí neplaší a jedná racionálně, děti nehysterčí a žena, ač nábožensky založena a s potřebou se k moci vyšší neustále obracet, není tak protivná, jak mi lidé v takových situacích s podobnou představou bývají (vis. situace "bože pomoc!" Sedí a umřou). Tak tady se tohle naštěstí neděje. V knize, "Trosečníkem z vlastní vůle," kterou jsem četla před touto, a jejíž děj se odehrává cca o dvacet let dříve, se autor snaží dokázat, že přežít na moři se dá i při pití slané vody. Ne nijak moc, ale trochu jo, cca pět dní krát litr a dost. Pak nějakou dobu dešťovku a pak to zase můžete říznout slanou. Autor to dodržoval. Dobrodruh z Pacifiku však toto tvrzení vyvrací, stejně jako odborná veřejnost, i jeho žena - lékařka. Došla jsem k závěru, že asi dost záleží na okolnostech, protože starší dobrodruh slanou a sladkou kombinoval a pokud nekecal, i společník to pil a nic se jim nestalo. Zároveň ale vím, jak je slaná voda hnusná a nedokážu si představit, že bych jí vypila litr a pomohla si od žízně... Doufám, že nikdy nebudu mít možnost to vyzkoušet.“... celý text
— Janadvorackova

Přežili jsme v Pacifiku Přežili jsme v Pacifiku

„Skutečný příběh autorovy rodiny, která v roce 1972 ztroskotala asi 200 km na východ od Galapág. Jejich třináctimetrový škuner napadla skupina kosatek a rodina pak strávila 38 dní na otevřeném moři na malém nafukovací člunu a jole. Dougal Robertson v knize popisuje jak se šestičlenné posádce podařilo na moři přežít jen díky schopnosti zajistit si dešťovou vodu a nachytat si ryby a želvy, jejichž syrové maso se stalo jediným zdrojem potravy. Místy je popis situací, do nichž se trosečníci dostávali, docela drastický a myslím, že třeba detailní popisy lovu želv a jejich kuchání by leckterou citlivější duši nenechalo v klidu. Zřejmě jen pragmatický přístup k potřebě zachovat si život a také víra a vzájemná podpora dokázaly - jak název knihy napovídá, že všichni nakonec přežili se zdravým rozumem a s minimálními tělesnými následky. Knížka je napsaná krásným jazykem a musím opět vyzdvihnout opravdu skvostný překlad Jaroslava Kořána (četla jsem vydání z r. 1978): "Oblačné počasí s občasnými přeháňkami nás provázelo po celý den, vítr se od jednotlivých poryvů zvedl do silného vichru, ušlehávajícího vrcholky vln do smetanové pěny, aby pak prudký déšť rozdováděné vody opět zpohlavkoval do poklidné ukázněnosti..." Dobrodružné a radostné čtení. Doporučuji.“... celý text
— ddkk

Přežili jsme v Pacifiku Přežili jsme v Pacifiku

„Tuto knihu mi doporučil můj táta a nemyslela jsem si, že mě bude takhle bavit ale opak je pravdou. Přežívat 37 dní na oceánu a jen v záchraném člunu? Žít z toho co moře "dá"? Mnohdy jsem měla pocit sucha v puse, už jen když jsem to četla. Mnohé věci, děje by mě vůbec nenapadli. Můžu všem jen doporučit, kniha je útlá, poučná“... celý text
— Paris2000

Přežili jsme v Pacifiku Přežili jsme v Pacifiku

„Strhující. Ke knížce mě přivedly vzpomínky na fim Souboj s oceánem, který jsem viděla kdysi dávno jako děcko, a který mě dost zasáhl. Když jsem objevila v knihobudce ošoupanou (a místy okousanou :))) knížečku, neomylně jsem po ní sáhla. A trefa. Když jsem se k ní konečně dostala, byla to jízda a já to zblajzla za čtyři hodiny, což je za poslední dobu asi můj rekord. Jasně, je to celkem útlé, ale i tak. Knížka se čte jedním dechem, člověk dobrodruhům a pak trosečníkům drží palce, raduje se z každé želvy a kapky vody, ale přitom pořád napjatě čeká, co přijde za chvíli a co je ohrozí. Obdivovala jsem jejich reakce, povětšinou klid, odvahu a hlavně neskutečný sebeovládání, se kterým čelili žízni, bolesti, hladu (já, která když v horku nevypiju čtyři litry denně, tak zmírám, bych asi byla první věc, která by v takové situaci šla přes palubu :))) . A to neuvěřitelný nepohodlí, proboha, šest lidí namačkaných naskládaných jako puzzle, bez možnosti byť na okamžik se schovat a být sám... Fuj, tak nějak v mém pojetí vypadá peklo. A oni tím peklem prošli neskutečně. Štvaly mě samozřejmě jejich občas přehnané reakce, hádky manželů, vymezování vůči jedinému nečlenovi rodiny... ale pokud toho bylo jen tak málo, jak Robertson píše, tak smekám. Silná knížka - čtivá, poučná a přitom uvěřitelná... a ještě silnější lidi. Nevidím důvod, proč nedat plnou palbu.“... celý text
— terimila

Přejít na knížky autora