• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

Nové komentáře u knih Elsa Morante

Arturův ostrov

„Na dovolené v jižní Itálii jsem přečetla román Elsy Morante Arturův ostrov s pohledem upřeným přes moře na Procidu, kde se příběh odehrává. Sledujeme dospívání chlapce Artura, jehož dny jsou jasně ohraničené ostrovem. Matka mu zemřela při porodu, a tak se o to víc upne na otce, který ovšem většinu času tráví mimo ostrov. Artur jeho cesty pokládá za dobrodružné výpravy a sní o tom, že na ně jednou vyrazí spolu s ním. Místo toho si ale otec domů přivede mladou manželku... Román je veskrze symbolickým vyjádřením zvláštního bezčasí a ztráty nevinnosti a svou snovou atmosférou mě naprosto uhranul, a to i díky výbornému překladu Alice Flemrové.“... celý text
— Alphwen

---

Příběh v historii

„Poslouchala jsem italskou audioknihu v podání herečky Iaii Forte. A její přednes byl opravdu "forte", má velmi výrazný hlas, který škodil především malému Useppemu, protože z něj dělal spíš protivné než líbezné dítě, i vzhledem k jeho vadám řeči a nedovyvinutosti v mluvení. S jeho matkou Idou jsem soucítila, tahle samotářská učitelka nikdy nikomu nic zlého neudělala, a přece přišla o manžela, první syn jí utekl za jiným životem a ten druhý, ke kterému přilnula, přestože vznikl ze znásilnění, byl odmalička nešťastník, ačkoli se na svět díval upřímně radostně (a povídal si se zvířátky). Linka s Carlem a jeho různými identitami byla poměrně zamotaná a jeho poslední scéna v knize neúměrně dlouhá, ale působivá. Možná měla vyznít i tak, že to byla poslední těžká rána pro Useppeho (vůbec mi to nejde pod prsty, chtěla bych napsat normálně Giuseppeho, ale okamžitě slyším v hlavě to umíněné dítě, které říká "No, Useppe", protože v šesti letech nechápe, jak se jmenuje). Příběh v historii je napsaný nicméně moc hezky, i když s jistou a mnohokrát vyčítanou melodramatičností. Přílišné množství postav zemře tragickou smrtí, nikdo nenajde klid, v podstatě tam není naděje. Zajímavé je, že se nedozvíme, kdo je vypravěčka.“... celý text
— Margherita_N

---

Arturův ostrov

„Kniha o dospívání, lásce, nepochopení, pocitu bezmoce atd... takový syrový italský román, stylem mi připomínal Geniální přítelkyni... Jako knihu bych ji pravděpodobně nedočetla, ale byla poutavá a nostalgická, něco ve mně lehce lechtalo a já byla zvědavá na konec, který ve mne zanechal pocit smutku, ale i naději z nadcházejících zítřků....“... celý text
— Monnyska

---

---

Arturův ostrov

„Přidám se k řadě těch, kteří psali, že nebýt to audiokniha, již by ji odložili. Já málem odložila i tu audioknihu, hlavně v pasáži, kdy na ostrov přijela mladá novomanželka. Ale vytrvala jsem a nakonec jsem byla ráda.“... celý text
— yellowbanna

---

Arturův ostrov

„Vypadalo to na první pohled na takový ten příjemně čtivý typ románu o hledání sebe samého v mladém lidském životě. S velmi citlivým chlapcem ve velmi citlivém věku, ve kterém se něco v člověku láme, něco nevinného cenného definitivně odchází, ale něco zásadního se zase rodí - něco, co nasměruje a zformuje člověka do jeho dalšího žití. Všichni jsme ten čas zažili a většinou na něj vzpomínáme s nostalgií, byť někdy docela rozpačitou, protože kombinace velkých emocí a malé zkušenosti pravidelně vede k tomu, že se člověk často chová jako megatrdlo. Ale projít tím je třeba a literárně to sledovat z bezpečného odstupu je lákavé. Navíc v malebném a pro nás exotickém ostrovním prostředí jižní Itálie. Ale tohle čtení není takové. Není to utěšující "sice nám chybí máma a trochu se proto ve všem plácáme, ale máme se rádi a máme zdravé jádro, a tak všechno zvládneme". Úplně naopak, řekl bych. Pro mě byl tenhle bildungsromán svědectvím o tom, jak deformovaná vychází lidská osobnost z prostředí, ve kterém chybí láska a porozumění (což nemusí nutně přímo souviset s nekompletní rodinou), jak z toho pak vyrůstá někdo, kdo sám sebou kontaminuje své okolí a jako špatně izolovaný elektrický drát zraňuje kohokoli, kdo se ho dotkne. A jak je těžké z toho vyrůst a proměnit se, dokonce i v románovém příběhu. Arturo sice svá telecí léta za sebou přečká, ale loučíme se s ním jako s dospělou osobou, která se smířila a odpustila, druhým i sobě? Nebo jen na konci učiní další viditelné a okázalé gesto, ve snaze nějak překrýt ten nepořádek, který má na svědomí (aby se zapomnělo, aby sám zapomněl)? Arturův román stojí za to číst i pro způsob, jakým je napsán. Popisný a přísně realistický styl zvláštně kontrastuje s mysticky alegorickou atmosférou děje - ostrov Procida na mapě Neapolska existuje, ale zároveň působí velmi symbolicky, jaksi magicky (vzpomněl jsem na Shakespearovu Bouři). Stejně tak by se příběh dal přiřadit ke konkrétnímu letopočtu, ale nemohl jsem se ubránit pocitu, že se pohybujeme v jakémsi bezčasí. Měl jsem pocit, jaký často mívám, když čtu něco od Ladislava Fukse: jako bych se díval na dobře známý obraz, cítil, že je v něm něco jinak, ale nemohl přijít na to, co vlastně.“... celý text
— mirektrubak