Ettore Biocca

Přidat do oblíbených Koupit knihy

italská, 1912 - 2001

Nové komentáře u knih Ettore Biocca

Sama mezi Indiány Sama mezi Indiány

„Nesmíte k tomu přistupovat jako ke klasickému příběhu o bílé dívce žijící mezi domorodci Jižní Ameriky. Spíš k něčemu na způsob deníku, který by si dívka psala, kdyby mohla. Takhle to musela udělat až potom, co domorodé kmeny opustila, a proto má její vypravování formu popisu, vzpomínek na události a na konkrétní živé i mrtvé. Helena Valerová v nich nepoužívá čas, jména, jen popisuje události, spory mezi kmeny, únosy žen, vraždy mužů a dětí, shánění jídla, přesuny mezi kmeny, hrozby z džungle a její pocity, většinou strachy ze smrti, nebo újmy všeho druhu. Deníkové zápisky jsou tedy spíš podobné plynutí řeky - tečou od začátku do konce. Na poslech to náročné není. Seděla jsem dnes například hodinu u lékaře a zelená čekárna se změnila v zelenou džungli :). Pak i procházka městem mi přišla nějak kratší, když jsem ten čas trávila s knihou. Nedokážu si představit život zrovna v místech, kde musela přežít vypravěčka. Přemýšlela jsem, jestli bylo dobře, či špatně, že ji unesli v dětství??? Když tedy pominu fakt únosu jako něco, co se jí nemělo stát nikdy... Myšlenkové pochody domorodců byly místy velmi logické a novodobé, jindy se otíraly o pověry a nadpřirozeno (třeba výroba kurare mě pobavila). Volně citováno: "pokud jeden z kmene vyrábí jed a ten poté nefunguje tak, jak má, děje se to proto, že další muži kmene porušili pro ten čas tabu a byli s ženami." A přitom to chlapík "jen blbě odměřil?"“... celý text
— Janadvorackova

Sama mezi Indiány Sama mezi Indiány

„Řekla bych povinná četba každého kulturního antropologa.“
— Batta

Sama mezi indiány Sama mezi indiány

„Prof. Stanislav Komárek onehdy na přednášce prohlásil, že knížka Heleny Valerové by neměla chybět „v knihovničce žádného mladého přírodovědce“. Ač podle studijního průkazu přírodovědec nejsem, znělo to lákavě. A kdoví, možná k panu profesorovi zběhnu v postgraduálu – takže jsem si ji opatřila. Nu, řekněme to takhle: je to zajímavé, velmi zajímavé – a nezábavné, velmi nezábavné. Nic z toho, co průměrný evropský čtenář, třeba jen podvědomě, žádá, nedostane: napětí (Helena sděluje předem, zda dotyčný na konci historky zemře), pointu, možnost vžít se do osob (záhy umírají nebo mizí v bezdějinnosti džungle, tak jako Xoxotami; navíc autorka v souladu s yanomamskou tradicí často nepoužívá jména), katarzi u tragických událostí (jejich prožívání se nám zdá citově mělké až netečné). A systém; o téže věci se dozvídáme na několika vzdálených místech knihy. K tomu přistupují indiánské specifičnosti, jako je časté užívání citoslovcí („tak“, drnčí šípy) a přímé řeči, kde se mluvčí stále dokola opakují. Četba pro potěšení to prostě není. Jednou stranou kulturní vzdálenosti je úmorná forma, druhou stranou poutavý obsah. Autorka ukazuje svět ustavičných válek, krevní msty, infanticidy, endokanibalismu a mnohoženství. Svět, kde muži s plným vědomím vstupují mezi ty, kdo se je chystají zabít, aby nebyli nařčeni ze zbabělosti. Svět, kde se čerstvě dospělé dívky musejí ze všech sil bránit před znásilněním. Kde únosy žen patří k životnímu rytmu. Kde některé kmeny zabíjejí syny zajatkyň tak, že jim – před očima matek – rozrazí lebku o skálu či strom. Kde vyvolené muže provázejí duchové zvířat, přízraky mrtvých lze zastřelit šípem a léčba probíhá pomocí halucinací. Svět, kde psi bývají milovanými součástmi rodiny a harpyje, jež někdo navzdory tabu zastřelil, se oplakávají, kdežto postiženým dětem se láme vaz. Svět, kde životy lidí uplývají v pochodech mezi šapunem, zahradou a sídlem jiných kmenů. Atd. Natura non facit salta. Člověk si při takovém čtení uvědomí, jak plynulý je přechod mezi námi a ostatními zvířaty: vybití potomků nově získaných družek, spojující Yanomamy s hulmany (nebo lvy), slouží jako dobrý příklad. Helena nicméně ukazuje, že i ve společnosti, kde je krevní msta normou, se vyskytující jedinci s jemnější morálkou, snažící se chránit nevinné. Autorka je celkově pozoruhodná svojí silou a houževnatostí nejen fyzickou (holčička přeživší rok sama v pralese), ale i duševní. Ač dobře akulturovaná mezi svoje únosce, staví se k některým pověrám spíš s evropským racionalismem; s Fusiwem jedná jako partnerka, nikoli nevolnice; a celkově vystupuje tak nezávisle a průrazně, že by nejspíš vyčnívala i ve společnosti evropské. Ten, komu nevadí ne právě „čtenářsky přívětivá“ narace, brutalita (pro mě bylo nejdrastičtější umírání anakondy) a celková pochmurnost, bude odměněn setkáním s radikální odlišností yanomamského etnika, kultury a vývojové fáze. Mimochodem je fajn si připomenout, že v letech 1939-45 se dělo i něco jiného než světová válka a že pro část lidstva tehdy byla nejzásadnější událostí sklizeň pupuní. :)“... celý text
— JulianaH.

Sama mezi Indiány Sama mezi Indiány

„Snad nikdy jsem nečetl knihu tak plnou násilí, lepší než severská detektivka... všichni domorodci se neustále přepadávají, vraždí si navzájem děti a kradou ženy. Nechápu, že tam vůbec někdo ještě zbyl. Kniha je ze začátku zajímavá, člověk se nedokáže odtrhnout, ale text je postupně čím dál stejnější. Život těchto lidí se vlastně skládá jen z neustálého hledání jídla a vzájemného přepadávání a vraždění. Jakási zvrácená část mé osobnosti mně nutila číst dál o dalších nových způsobech smrti a utrpení těchto lidí. Posledních asi 50 stran jsem ale opravdu už jen přeletěl očima a dočetl závěr. Vím určitě, že k této knize se už nikdy nevrátím.“... celý text
— malpet

Sama mezi Indiány Sama mezi Indiány

„Nelíbilo, odloženo hned od začátku“
— Zlatinka.Emilly

Přejít na knížky autora