Sama mezi Indiány přehled

17.09.2022

Prof. Stanislav Komárek onehdy na přednášce prohlásil, že knížka Heleny Valerové by neměla chybět „v knihovničce žádného mladého přírodovědce“. Ač podle studijního průkazu přírodovědec nejsem, znělo to lákavě. A kdoví, možná k panu profesorovi zběhnu v postgraduálu – takže jsem si ji opatřila.

Nu, řekněme to takhle: je to zajímavé, velmi zajímavé – a nezábavné, velmi nezábavné. Nic z toho, co průměrný evropský čtenář, třeba jen podvědomě, žádá, nedostane: napětí (Helena sděluje předem, zda dotyčný na konci historky zemře), pointu, možnost vžít se do osob (záhy umírají nebo mizí v bezdějinnosti džungle, tak jako Xoxotami; navíc autorka v souladu s yanomamskou tradicí často nepoužívá jména), katarzi u tragických událostí (jejich prožívání se nám zdá citově mělké až netečné). A systém; o téže věci se dozvídáme na několika vzdálených místech knihy. K tomu přistupují indiánské specifičnosti, jako je časté užívání citoslovcí („tak“, drnčí šípy) a přímé řeči, kde se mluvčí stále dokola opakují. Četba pro potěšení to prostě není.

Jednou stranou kulturní vzdálenosti je úmorná forma, druhou stranou poutavý obsah. Autorka ukazuje svět ustavičných válek, krevní msty, infanticidy, endokanibalismu a mnohoženství. Svět, kde muži s plným vědomím vstupují mezi ty, kdo se je chystají zabít, aby nebyli nařčeni ze zbabělosti. Svět, kde se čerstvě dospělé dívky musejí ze všech sil bránit před znásilněním. Kde únosy žen patří k životnímu rytmu. Kde některé kmeny zabíjejí syny zajatkyň tak, že jim – před očima matek – rozrazí lebku o skálu či strom. Kde vyvolené muže provázejí duchové zvířat, přízraky mrtvých lze zastřelit šípem a léčba probíhá pomocí halucinací. Svět, kde psi bývají milovanými součástmi rodiny a harpyje, jež někdo navzdory tabu zastřelil, se oplakávají, kdežto postiženým dětem se láme vaz. Svět, kde životy lidí uplývají v pochodech mezi šapunem, zahradou a sídlem jiných kmenů. Atd.

Natura non facit salta. Člověk si při takovém čtení uvědomí, jak plynulý je přechod mezi námi a ostatními zvířaty: vybití potomků nově získaných družek, spojující Yanomamy s hulmany (nebo lvy), slouží jako dobrý příklad. Helena nicméně ukazuje, že i ve společnosti, kde je krevní msta normou, se vyskytující jedinci s jemnější morálkou, snažící se chránit nevinné.
Autorka je celkově pozoruhodná svojí silou a houževnatostí nejen fyzickou (holčička přeživší rok sama v pralese), ale i duševní. Ač dobře akulturovaná mezi svoje únosce, staví se k některým pověrám spíš s evropským racionalismem; s Fusiwem jedná jako partnerka, nikoli nevolnice; a celkově vystupuje tak nezávisle a průrazně, že by nejspíš vyčnívala i ve společnosti evropské.
Ten, komu nevadí ne právě „čtenářsky přívětivá“ narace, brutalita (pro mě bylo nejdrastičtější umírání anakondy) a celková pochmurnost, bude odměněn setkáním s radikální odlišností yanomamského etnika, kultury a vývojové fáze. Mimochodem je fajn si připomenout, že v letech 1939-45 se dělo i něco jiného než světová válka a že pro část lidstva tehdy byla nejzásadnější událostí sklizeň pupuní. :)