Sama mezi Indiány
Ettore Biocca
https://www.databazeknih.cz/img/books/64_/64497/sama-mezi-indiany-64497.jpg
4
105
105
Jen zřídkakdy se podaří to, co se poštěstilo italskému etnografu Ettore Bioccovi - získat pohled nejen pozorovatele, ale i přímého účastníka, ženy, která se stala součástí pro nás dosud neprobádaného světa Indiánů na Orinoku. Na svých výzkumných cestách se autor sešel s Helenou Valerovou, běloškou, která byla jako dítě v roce 1937 unesena indiány. Sdílela s nimi dvacet let tvrdého života a po dvaceti letech se vrací se svými dětmi do civilizace ke svým rodičům a sourozencům. Valerová vypověděla Bioccovi svůj příběh, bez přibarvování líčí...... celý text
Literatura světová Dobrodružné Literatura faktu
Vydáno: 1972 , OrbisOriginální název:
Yanoáma, 1965
více info...
Přidat komentář
Prof. Stanislav Komárek onehdy na přednášce prohlásil, že knížka Heleny Valerové by neměla chybět „v knihovničce žádného mladého přírodovědce“. Ač podle studijního průkazu přírodovědec nejsem, znělo to lákavě. A kdoví, možná k panu profesorovi zběhnu v postgraduálu – takže jsem si ji opatřila.
Nu, řekněme to takhle: je to zajímavé, velmi zajímavé – a nezábavné, velmi nezábavné. Nic z toho, co průměrný evropský čtenář, třeba jen podvědomě, žádá, nedostane: napětí (Helena sděluje předem, zda dotyčný na konci historky zemře), pointu, možnost vžít se do osob (záhy umírají nebo mizí v bezdějinnosti džungle, tak jako Xoxotami; navíc autorka v souladu s yanomamskou tradicí často nepoužívá jména), katarzi u tragických událostí (jejich prožívání se nám zdá citově mělké až netečné). A systém; o téže věci se dozvídáme na několika vzdálených místech knihy. K tomu přistupují indiánské specifičnosti, jako je časté užívání citoslovcí („tak“, drnčí šípy) a přímé řeči, kde se mluvčí stále dokola opakují. Četba pro potěšení to prostě není.
Jednou stranou kulturní vzdálenosti je úmorná forma, druhou stranou poutavý obsah. Autorka ukazuje svět ustavičných válek, krevní msty, infanticidy, endokanibalismu a mnohoženství. Svět, kde muži s plným vědomím vstupují mezi ty, kdo se je chystají zabít, aby nebyli nařčeni ze zbabělosti. Svět, kde se čerstvě dospělé dívky musejí ze všech sil bránit před znásilněním. Kde únosy žen patří k životnímu rytmu. Kde některé kmeny zabíjejí syny zajatkyň tak, že jim – před očima matek – rozrazí lebku o skálu či strom. Kde vyvolené muže provázejí duchové zvířat, přízraky mrtvých lze zastřelit šípem a léčba probíhá pomocí halucinací. Svět, kde psi bývají milovanými součástmi rodiny a harpyje, jež někdo navzdory tabu zastřelil, se oplakávají, kdežto postiženým dětem se láme vaz. Svět, kde životy lidí uplývají v pochodech mezi šapunem, zahradou a sídlem jiných kmenů. Atd.
Natura non facit salta. Člověk si při takovém čtení uvědomí, jak plynulý je přechod mezi námi a ostatními zvířaty: vybití potomků nově získaných družek, spojující Yanomamy s hulmany (nebo lvy), slouží jako dobrý příklad. Helena nicméně ukazuje, že i ve společnosti, kde je krevní msta normou, se vyskytující jedinci s jemnější morálkou, snažící se chránit nevinné.
Autorka je celkově pozoruhodná svojí silou a houževnatostí nejen fyzickou (holčička přeživší rok sama v pralese), ale i duševní. Ač dobře akulturovaná mezi svoje únosce, staví se k některým pověrám spíš s evropským racionalismem; s Fusiwem jedná jako partnerka, nikoli nevolnice; a celkově vystupuje tak nezávisle a průrazně, že by nejspíš vyčnívala i ve společnosti evropské.
Ten, komu nevadí ne právě „čtenářsky přívětivá“ narace, brutalita (pro mě bylo nejdrastičtější umírání anakondy) a celková pochmurnost, bude odměněn setkáním s radikální odlišností yanomamského etnika, kultury a vývojové fáze. Mimochodem je fajn si připomenout, že v letech 1939-45 se dělo i něco jiného než světová válka a že pro část lidstva tehdy byla nejzásadnější událostí sklizeň pupuní. :)
Snad nikdy jsem nečetl knihu tak plnou násilí, lepší než severská detektivka... všichni domorodci se neustále přepadávají, vraždí si navzájem děti a kradou ženy. Nechápu, že tam vůbec někdo ještě zbyl. Kniha je ze začátku zajímavá, člověk se nedokáže odtrhnout, ale text je postupně čím dál stejnější. Život těchto lidí se vlastně skládá jen z neustálého hledání jídla a vzájemného přepadávání a vraždění. Jakási zvrácená část mé osobnosti mně nutila číst dál o dalších nových způsobech smrti a utrpení těchto lidí. Posledních asi 50 stran jsem ale opravdu už jen přeletěl očima a dočetl závěr.
Vím určitě, že k této knize se už nikdy nevrátím.
Verdikt: Nahlédnutí do jiného světa, do jiných myslí a jiných zvyklostí. Časem trochu omrzí stylistika, nebo spíš její absence, což ale vyváží fakt, že je vyprávění sepsáno podle skutečnosti.
Pozoruhodný životní příběh bílé ženy unesené indiány, odehrávající se v exotickém prostředí tropů, mezi domorodými indiány, který podle jejího vyprávění zaznamenal autor, etnograf. Obdivovala jsem schopnost Heleny přizpůsobit se novému prostředí, snahu přežít za každou cenu, ale nepoddat se zcela tradicím a zachovat si lidskost.
Určitě stojí za přečtení. Pro někoho možná zvláštní, ale autenticita za to stojí.
Nádherně zpracovaný životní příběh bělošky, která byla unesena jako nemluvně svým rodičům - vědcům a strávila 20 let života mezi indiány. Kniha působí velice autenticky.
Ze začátku mě kniha pohltila, ale postupem času jsem se čím dál více ztrácel v ději a kniha se mi zdála nekonečná jako venezuelská džungle. Každopádně ta autentičnost a stylizace vyprávění byla výborná.
Oje, to je příběh!
Na začátku dvacátého století žili byli Indiáni bez nástrojů, bez úcty k lidskému životu - všechny spory řešili násilím. Nu, aspoň nebyly pletichy. (na kterou stranu se dát?)
Zabíjeli muže a syny, ženy si kradli.
A neustále někam chodili. Ti museli mít fyzičku!
skvele tema, ale podle me uplne promarnene stylem jakym je kniha napsana. Mohl to byt dokonaly poutavy roman podle skutecne udalosti ale je to jen oklestene vypraveni zeny, ktera leta zila mezi indiany, tudiz ma velmi jednoduchy zpusob mluvy a vse je jak.jsem jiz psala oklestene od vseho-emoci, napeti, vnitrnich myslenkovych pochodu. skoda. Pribeh me velmi zajimal ale bohuzel jsem nedocetla..nudil me a ztracele jsem se v nem. Podobny namet ma kniha " Divka beze jmena" -skutecny pribeh divky ktera vyrostla v pralese s opicemi. ovsem literarni styl se neda rovnat- tuto knihu jsem zhltla jednim dechem;)
Na knihu odkazuje prof. Komárek kde len môže a po prečítaní konštatujem, niet divu. Na jej obsah možno nazerať dvoma spôsobmi. Prvý - nazvime ho vedecký - ktorý docení hlavne záujemca antropológie, etnografie, či sociológie s orientáciou na primitívne kultúry, je nesporne očakávania presahujúci. Myslím, že sa nikdy nepriblížila veda tak blízko k pochopeniu procesu, na začiatku ktorého stojí primitívny človek a na jeho konci človek civilizovaný. A práve na otázky typu, aký bol náš predchodca, aký bol človek primitívny, dávajú odpoveď antropologické a etnografické výskumy v domorodých komunitách, poprípade - neuveriteľná zhoda okolností v živote dievčatka Helleny Valerovej. Druhý spôsob - akým možno nazerať na knihu - je nazerať na ňu ako na akúsi autobiografiu životnej etapy dospievania Vallerovej v diametrálne odlišnej kultúre, ktorá ju naratívne opisuje Bioccovi s neskutočným zmyslom pre detail. Pri čítaní textu som mnoho krát skepticky opakoval prečítanie určitých úsekov, pretože som sa len ťažko prinútil uveriť tomu, akým okolnostiam (hady, šípy, hlad, úteky pralesom) dokázala mladá žena čeliť s neutíchajúcou túžbou prežiť ďalší mizerný deň. Pomyslel som si, ak by sme zobrali mladé dievča spomedzi radov generácie Z (grown up digital) a ušetrili ju toho dramatického úvodu, ktorého Vallerová ušetrená nebola, priviedli ju do pralesa a nechali na zodpovednosť vlastnej vynaliezavosti a schopnostiam, bojím sa, že prvý záchvat úzkosti by nespôsobilo uvedomenie si závažnosti situácie, ale oznámenie o absencii akejkoľvek možnosti Wi-Fi pripojenia. Nezlomnosť, ktorú Vallerová ukázala, ďaleko presahuje moje ideály o ľudskej bojovnosti. Jej návrat bol trpkým sklamaním, ktorý zakončuje vetou: "...predstavovala som si u bielych všetko úplne inak." Tu vyvstáva myšlienka, že ešte vždy je ľudská neochota lepšia ako šíp s jedom na hrote a každodenný boj o život. Prof. Komárek argumentuje proti dobovým kritikom a pesimistom, že žijeme v najistejšej dobe, a pomerne dlho bez globálneho konfliktu. Predstava, že každý deň prináša mnoho na život siahajúcich okolností, ktorá bola pre Vallerovú realitou, by mohla poopraviť tak negatívnu mienku o spoločenskom status quo. Záverom citujem prvého manžela Vallerovej, Fusiwe-ho, ktorý než vydýchol, poradil svojej manželke: "Tvoji rodičia ešte žijú, vyhľadaj ich! Bež za nimi, pretože ty a naši synovia nebudete dobre žiť v tejto zemi."
Do téhle knihy jsem doma často nahlížel jako dítě a odrůstající dítě (protože fotky nahých původních obyvatelek, že ano) a tu a tam ji začal číst ale nikdy nedočetl. Stalo se tak až teď, kdy jsem si ji znovu pořídil. kniha je vpodstatě vypravováním prožitého, na jednu stranu je fajn a zajímavé, že bylo vyprávění ponecháno v co nejpůvodnější verzi, na druhou stranu se tak kniha nevyhne neustálému opakování určitých věcí a dějů. určitě to je dobou, ale hodně mi třeba v knize chyběla intimní stránka, hrdinka prostě jen je těhotná nebo porodí. Chybělo mi také jakési závěrečné shrnutí života hrdinky, krátký medailonek jejího života. přesto všechno ale kniha poskytne zajímavý náhled do života "divochů", který mi přišel zajímavý v tom, že se ohledně povahy, chování a myšlení od těch civilizovaných lidí zase až tak moc neliší.
Tohle není četba úplně pro každého. Sám se přiznám, že už jen z úvodního střetu s indiány se mi udělalo kapánek špatně, přitom se svým způsobem jedná o přirozenost domorodého národa Jižní Ameriky. Ono ani nejde o nějaké nechutnosti, jako spíš zcela rozdílné životní hodnoty, které moderní člověk nikdy nemůže pochopit. Nemluvím o tom, zda lepší, či horší - zkrátka jiné v tolika odstínech, že to ani nejde vyjádřit slovy.
Každopádně jak mě začátek vtáhl do děje, následný popis přežívání mezi indiány už tak dramatický není. V podstatě se točí dokola kolem různých sporů o ženy, dobytek či území, přičemž pravda je pro zainteresované stejně relativní, jako právo pro politiky. Příznačný je hlavně alibismus, kdy negativní události jsou vždycky důsledkem špatných činů někoho jiného. Přiložený fotografický materiál pak celé vyprávění přibližuje o to víc, když si člověk uvědomí, že nešlo o žádnou romantiku ve stylu Karla Maye. Rozhodnost a nezdolnost Heleny Valerové proto nelze jinak než obdivovat.
Může obsahovat SPOILERY:
Tuto knihu lze jen těžko hodnotit, protože je to skutečný příběh. Helena (Napaňuma) musela být neuvěřitelně silná - nějakou dobu žila úplně sama v pralese, porodila také sama v džungli, byla raněná otráveným šípem, neustále ji chtěl někdo zabít apod., ale všechno to přestála. Jihoameričtí indiáni žili v podstatě jako v době kamenné. Všeho měli relativně dostatek, půda je tam úrodná, jídlo stačí jenom sebrat. Možná právě proto se kmeny mezi sebou vytloukaly čistě z nudy (nebo tak mi to alespoň přišlo) a indiánští muži byly dost často na drogách. Neměla jsem o indiánech vysoké mínění a přečtení této knihy mi to jen potvrdilo. Konec byl poměrně hořký - civilizace Heleně nepřišla zas tak idylická, jak si ji vysnila (a částečně pamatovala).
výborná a zajímavá knížka.. svět jihoamerických indiánů, konkrétně Šuárů mě zaujal již jako "malou" holku na základce, kdy jsem hltala cestu Hanzelky a Zikmunda pralesem...
tady se mezi indiány, různé kmeny Yanoámů ( jména se mi místy docela pletli, slušné jazykolamy..) dostává 11letá holka Helena. Sice její maminka byla indiánka a otec bíl, ale vyrůstala "po evropsku" jako křesťanka s rodiči a sourozenci na farmě. Jednho dne při stěhování na strýcovu farmu byli přepadeni indiány, jedním z kmene Yanoámů a Helena zraněná a unesena.....
Děvčátko se naučilo řeč kmene, naučilo se s indiány žít...
Nejvíce mě fascinovalo, čeho všeho byla schopna (po útěku od jednoho kmene, kdy jí šlo o žživot, přežít sama několik dní-týdnů v pralese, kdy kromě shánění potravy se musela vyrovnat i s jaguárem slídícím kolem...a podobně..) ,opakované únos žen mezi kmeny, útěky při ohrožení žvota kvůli různým situacím (nechtěná smrt jiného dítěte po požití jedovatých vajec, obviněná bílá Helena....) nakonec se Helena zařadila i jako manželka náčelníka - tušauy Fusiwy jednoho kmene, mezi kterým zrovna žila ( Namoeteriové...) kde žila se svými dvěma chlapečky celkem poklidný život, dokud manžel nebyl zavřažděn a Helena se ve finále přes několik jiných kmenů dostáví konečně k bílým. Tam sice naléza záchranu života, situace u indiánů pro ni v té době byla velmi vypjatá, ale jinak..zklamání...a to velké. Radostně se shledá s rodinou, ale i toto si Helena představovala tak trochu jinak.... nebudu více rpozrazovat, její příběh je opravdu velmi zajímavý a dopřála bych jí trochu hezčí konec..
Zpět k indiánům - dovídáme se o složitých vztazích, hierarchii, jednotlivé kmeny mezi sebu střídavě "kamarádí" a válčí, spory často vznikají kvůli maličkostem, řeší se to třeba oficiálně - kdy se muži domluví kde a jak se utkají , zda boj šípy , nebo dřevěnými holemi...
dovídáme se o jejich stravě, hospodaření, lovu...a vztazích mezi muži, ženami, rodiči a dětmi... o férovosti, ale i zákeřnosti. O šamanismu, léčení, omamných látkách. Fascinující a nám na tisíce kilometrů vzdálený svět... ruku na srdce, nevím, ko z nás by zvládl a přežil to co Helena... nmůžu jinak než dát 5 hvězd...
Ještě že žiji v Evropě a v dnešní době. To, kam se dostala Evropanka zmíněné knihy, bych nikomu nepřála. Hodně smutný příběh s veselým koncem. Velice doporučuji.
Pro západního člověka bude možná vyprávění mnohdy drsné, třeba tam, kde je popisováno, jak indiáni rozráží lebky chlapců o skálu, nebo jak se zbavují postižených nemluvňat. Surový popis života mezi indiány odhaluje jejich skutečnou podstatu, která má stejně tak blízko k mírumilovnosti tak k drastickému vraždění.
Při čtení tohoto unikátního svědectví si uvědomujeme, že návrat k přirozenosti člověka, tak často opěvovaný osvícenci, není nic jiného než návrat ke společenskému stavu, v němž panují drsné zákony přírody, které by současná západní civilizace sotva kdy přijala. Slova z jednoho článku o guinejských domorodých kmenech, totiž že kdybychom na zemi stále žili jako tyto „primitivní“ kmeny, úmrtnost v mezikmenových střetech by byla enormní a dalekosáhle by překračovala počty mrtvých ve všech válkách, se stala po přečtení této knihy více než uvěřitelná.
Sama mezi Indiány
Nesmíte k tomu přistupovat jako ke klasickému příběhu o bílé dívce žijící mezi domorodci Jižní Ameriky. Spíš k něčemu na způsob deníku, který by si dívka psala, kdyby mohla. Takhle to musela udělat až potom, co domorodé kmeny opustila, a proto má její vypravování formu popisu, vzpomínek na události a na konkrétní živé i mrtvé. Helena Valerová v nich nepoužívá čas, jména, jen popisuje události, spory mezi kmeny, únosy žen, vraždy mužů a dětí, shánění jídla, přesuny mezi kmeny, hrozby z džungle a její pocity, většinou strachy ze smrti, nebo újmy všeho druhu. Deníkové zápisky jsou tedy spíš podobné plynutí řeky - tečou od začátku do konce.
Na poslech to náročné není. Seděla jsem dnes například hodinu u lékaře a zelená čekárna se změnila v zelenou džungli :). Pak i procházka městem mi přišla nějak kratší, když jsem ten čas trávila s knihou.
Nedokážu si představit život zrovna v místech, kde musela přežít vypravěčka. Přemýšlela jsem, jestli bylo dobře, či špatně, že ji unesli v dětství??? Když tedy pominu fakt únosu jako něco, co se jí nemělo stát nikdy...
Myšlenkové pochody domorodců byly místy velmi logické a novodobé, jindy se otíraly o pověry a nadpřirozeno (třeba výroba kurare mě pobavila). Volně citováno: "pokud jeden z kmene vyrábí jed a ten poté nefunguje tak, jak má, děje se to proto, že další muži kmene porušili pro ten čas tabu a byli s ženami." A přitom to chlapík "jen blbě odměřil?"