• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 10 knih

Nové komentáře u knih Gerhard Gershom Scholem

Hlavní proudy židovské mystiky

„Zcela famózní badatelská práce. Kdo se chce vědecky a systematicky zorientovat v oblasti kabaly - הנה זה הספר!“
— Yummymoon

---

Korespondence

„Zas a znovu se budu opakovat, ale prostě musím. Nesnáším, opravdu nesnáším čtení korespondence. Považuji to za krajně neetické. Existují výjimky, které považuji za správné, ale je jich málo. V zásadě se jedná o korespondenci autorů tak dávno žijících, že to prostě za neetické považovat nelze, v poměru ke kulturní hodnotě, kterou nám takové dopisy dávají (například Ciceronova korespondence), nebo o dopisy autorů, kteří s jejich zveřejněním souhlasí, jako například výběr korespondence Jean-Francois Lyotarda, či v tomto svazu konkrétně dopisy 132 a 133. Jak však můžeme považovat za etické publikování dopisů, ve kterých dvě sic známé osoby, avšak zcela soukromě řeší sebevraždu jejich drahého přítele? Ne, není ospravedlněním, že všichni tři aktéři byli veřejně známí. Čili ano, připadám si po čtení této knihy poněkud špinavý. Ale když jsem se dozvěděl o dialogu mezi skvělou Arendtovou a Gershomem Scholemem, odborníkem na židovský mysticismus, což je téma, které mě hrozně láká a já se mu posud úspěšně vyhýbal, nemohl jsem odolat a to i přes veškeré etické výhrady. No a bylo to perfektní, nebudu lhát. Opravdu zajímavé čtení, dokonce zajímavější než jsem čekal. Takže ten povit špíny s nadšením z obsahu samého se ve mně dost perou. Mezi oběma autory od začátku funguje jistá podivná „chemie“. Pravdou je, že jejich vztah byl od začátku korespondence poznamenán právě sebevraždou Benjamina a možná to byl důvod, proč jejich vztah relativně přestál první velkou roztržku. Zionism reconsidered. Článek, ve kterém si Arendtová dovolila kritizovat politiku Izraele víc než by Scholem snesl. Přesto vztah pokračoval. Kvůli Benjaminovi, nebo kvůli snaze získat zpět židovské historické cennosti, to nevím, patrně z obou důvodů. Každopádně Eichmanna neustál. I po smrti přinášel Eichmann další oběti, méně krvavé, ale přesto citelné. Dosti ale oné špíny, přejděme k tomu zajímavému. Pro mě. První zajímavé věc byla společná kritika pánů Adorna a Horkheimera. Na jejich knihu Dialektika osvícenství se chystám už asi půl roku, těším se na zajímavé čtení, které mí napoprvé natrhlo zadek a pak přijde Scholem označující Horkheimera za svini a Arendtová, která je v tomto ohledu snad ještě přísnější. To je pak dost těžké se na jejich knihu těšit, když je dva zajisté velcí myslitelé označuji za idioty. Ne že by pro mne neshody mezi frankfurtskou školou a Arendtovou, filosofkou sui generis, byla naprosto neznámá, ale tohle mne překvapilo. Kniha nabízí pro ignoranta jako já mnoho zajímavých věcí. Za zmínku stojí strach Hannah Arendtové z pana McCarthyho, přerodu sionismu a společný strach obou korespondentů z Ben Gurionovy politiky. Obzvláště nepříjemné proto pro Arendtovou muselo být, když jí Scholem napsal, že by nikdy nečekal, že se shodne spíše s Ben Gurionem než s ní. Zajímavé byly také některé poznatky k výkladu Pentateuchu. Ale co si budeme vykládat, pro většinu čtenářů patrně bude mimořádně zajímavý konec korespondenčního vztahu. Čili hádka o výkladu Eichmannova procesu. Nepřekvapí, že jsem osobně na straně Arendtové. Její postoj k danému procesu byl kritizován pro mnoho více či méně významných důvodů. Jeden ze Scholemových však patří mezi ty nejhloupější, což mě zklamalo. Vyčítal jí, mimo jiné, že necítí lásku k židovskému národu a jen proto jej kritizuje. Vyčítá jí, že si coby židovka dovoluje být nestranná, cynická, ironická. Arendtová mu samozřejmě odvětí, jistě, že necítím lásku k národu. Já miluji lidi, proč bych měla milovat národy? To Scholem patrně neunesl. A nedokázal rovněž pochopit extrémní, ale také banální zlo. Konec jejich vztahu je opravdu smutný, ale pro čtenáře zajímavý. Arendtová dovysvětluje některé věci, které snad nenabyly formální dokonalosti v Eichmannovi vě Jeruzalémě. Tedy závěrem, je to zajímavé a barvité čtení, které má mnoho co přinést a to říkám i přes mou základní námitku. Plně to každému doporučuji, rozhodně čtením nic neztratíte. Vydání navíc obsahuje několik dodatků, kterých si člověk nemůže nevážit. Skvělá věc.“... celý text
— Set123

---

Alchymie a kabala

„Gershom Scholem byl patrně velký učenec a v této útlé knize se snaží prozkoumat z historického hlediska vazby mezi kabalistickou a alchymistickou symbolikou. Jako katalog referencí na historická díla nějakým způsobem se dotýkající této problematiky kniha poslouží dobře. To je však asi tak vše, co může nabídnout. Scholem není mystik ani praktický alchymista, takže jeho postřehy, zdá se mi, zůstávají na povrchu a nesnaží se překročit popisný a historiografický rozměr. Pro někoho tak dílo nepochybně může být přínosné; já jsem z něj pro sebe vytěžil méně než jsem doufal.“... celý text
— asakz

---

---

Hlavní proudy židovské mystiky

„Gershom Scholem: Hlavní proudy židovské mystiky. Skvělá práce. Jedno z nejlepších akademických děl na téma mystiky, které jsem mohl schroustat. Četlo se mi výborně; líp, než podobně zaměřená Mystika od Evelyn Underhill. Jest neuvěřitelno, že Scholem dokázal i takovou problematiku, jako pátrání po autorovi mytické knihy Zohar na základě filologické analýzy podat takřka jako malý thriller. Kniha svým racionalismem poněkud zchladila můj zájem právě o zmíněný Zohar, z něhož jsem nicméně zatím četl jen úryvky, zato podnítila zájem o kabalistu Abrahama Abulafiju, který, pokud smím tipovat, byl i Scholemovým oblíbencem. Zájemcům o střízlivé a erudované rozbory židovské mystiky od jejích úplných počátků v podobě poststarozákonní merkavy přes neuchopitelný chasidismus po velmi bizarní až dekadentní šabatiánství - já jsem samozřejmě naprostý laik! - mohu jen doporučit.“... celý text
— tomasblazek

---

Davidova hvězda

„Vynikající ochutnávka výběru z díla Gershoma Scholema. Mňam! Člověk by si hned přidal. Je až k neuvěření, kolik se toho dovíš na 120 stranách. Pan Scholem není jen bravurní vědec, ale také skvělý spisovatel. On ta fakta servíruje jako dortíčky se šlehačkou. Jeden by se po nich utloukl... a ještě si olízl všechny prsty. Už první kapitola, Tři typy židovské zbožnosti, je zajímavá. Vymezuje termíny talmid chacham, cadik a chasid. Jaké hodnoty zastávají, jak se projevuje jejich plnění náboženských povinností, jaké jsou mezi nimi rozdíly a co je spojuje. Ve třetí kapitole Scholem popisuje historií Davidovy hvězdy v židovské tradici. Scholem uvádí, jaké mýty i záměrné smyšlenky tento symbol doprovází. Až do 13. stol. neexistuje žádný důkaz, že by hexagram mohl být spojován s legendou o Davidově štítu. Čtvrtá kapitola se zabývá působením kabaly mimo židovskou tradici. Kabala byla mezi křesťany vnímána dvěma způsoby. Na jedné straně jako tajná tradice skrytá pod symboly, kdy se kabalističtí křesťanští nadšenci nebály uveřejňovat falešné výklady a extravagance. Na straně druhé jako plně židovská theologia mystica. Předposlední kapitola je věnována chasidismu a jeho pojetí v práci Martina Bubera. Příjemný doslov na závěr napsal pan profesor Sadek. Je to moc příjemné čtení a doporučuji všem, kdo se zajímají o judaismus, náboženství či kabalu. Nebo mají prostě rádi informace a chtějí se dovědět něco nového.“... celý text
— IŠ