-

Giovanni Pico della Mirandola

Přidat do oblíbených Koupit knihy

italská, 1463 - 1494

Populární knihy

O důstojnosti člověka
O důstojnosti člověka
O dôstojnosti človeka
O dôstojnosti človeka

Nové komentáře u knih Giovanni Pico della Mirandola

O dôstojnosti človeka O dôstojnosti človeka

„Myšlienky, ktoré ma zaujali: "Skromnou Pallas, prinášajúcou ľuďom dary bohov, pohŕdajú, vysmievajú ju a vyháňajú. Nemá nikoho, kto by ju miloval, kto by jej bol úprimne naklonený, ak sama neprinesie milencovi mešec peňazí, získaných potupne odmenou za stratu panenstva." "Zatiaľ čo pozorujeme prírodu, sme nútení uskromniť sa iba so slabým svetlom pravdy, podobným svetlu vychádzajúceho slnka." "Vo vlastnom dome máme vnútorné nedorozumenia, ba viac, občianske vojny."“... celý text
— Mimir

O dôstojnosti človeka O dôstojnosti človeka

„Jadrom diela je spis „Oratio Ioannis Pici Miran.Concordiae comitis“ ktorý obsahuje pomerne rozsiahly prológ doc. PhDr. Boženy Seilerovej DrSc. Autorom reči O dôstojnosti človeka – De hominis dignitate – je taliansky renesančný učenec, mysliteľ, filozof a teológ Giovanny Pica gróf z Mirandoly a Concordie. Reč predstavovala prológ k ním iniciovanej veľkej, medzinárodnej filozoficko - teologickej dišpute, ktorá sa mala konať v Ríme v roku 1486. Jej predmetom malo byť zjednotenie a zodpovedanie 900 téz ktoré mali odstrániť vtedajšie nešváry v oboroch filozofie, histórie, teológie a pod. Mirandola skoncipoval týchto 900 téz sám, čo je sám o sebe nesmierny počin, nie len na dobu renesančného Quattrocenta, ale aj na súčasné pomery. Len na okraj, predstavme si mysliteľa dnešnej doby, ktorý sám iniciuje, zorganizuje a moderuje debatu vzdelancov o riešení najväčších intelektuálnych problémov dneška. Samotnému Mirandolovi nemožno odoprieť nesmierny intelekt. Len pripomeniem, že v tézach sa snažil riešiť „nezhody“ medzi učením cirkvi, novoplatonikmi, peripatetikmi, kabalistami, chaldejskými či inými gnostickými učeniami. Cieľom bolo poznanie pravdy ako takej, poznanie Boha. Už spomenutý rozsiahly prológ pani Seilerovej, jednoducho, vhodne a komplexne uvádza čitateľa na pripravovaný text jednak po osobnej, dobovej ako aj odbornej stránke. Napríklad autorka upozorňuje, že Mirandolov text musíme chápať aj v samotnom renesančnom kontexte. Predstavuje nám Mirandolu ako prototyp renesančného muža, akéhosi selfmade man, ktorý po „stredovekom úpadku“ spoznáva opäť seba samého cez antické učenie a kresťanstvo. Renesancia pre Európu znovuobjavila sebavedomie, sebauplatnenie či jedinečnosť indivídua, avšak nie tak ako tieto pojmy poznáme dnes, ale v pojmoch ukotvenia vo vtedajšom spoločenskom vesmíre. Renesančný človek okrem zbožnosti hľadá aj svoje seba vyjadrenie cez vita activa. Taktiež sa stretávame od Machivaelliho známeho pojmu „virtú“ teda akejsi rozhodnej sily konať. Giovanny Pico Della Mirandola: „hľadá cieľ ľudského snaženia – dostať sa k Bohu- znamená spočinúť vo večnom pokoji. To je podľa G. Pica della Mirandola možné dosiahnuť pomocou morálky, filozofie a teológie.“ A nie len to. V práci určite prekvapí čitateľa rozsah myšlienok spojených s mystickými prejavmi viery a to nie len u kresťanských učení, ale aj už spomenutých chaldejských či židovských. Sám Mirandola pri hľadaní pravdy neváha opustiť kresťanské prístavy a vydáva sa na šíre moria aby tak z mystiky, teológie a filozofie vydoloval za pomoci tolerancie esenciálny výťažok univerzálnej viery prítomnej v najrôznejších učeniach. V Picovom ponímaní k dotyku s Bohom samotným. Tento prístup vo svojej dobe pochopiteľne narazil na odpor, ktorý zmaril jeho plánovanú medzinárodnú dišputu a sám musel prejsť do obhajoby svojich názorov, v ktorých neskôr dokonca uspel. V samotnej reči sa Mirandola snaží ukotviť človeka vo svete, ktorý vytvoril nebeský Otec. Pico tvrdí, že na pomedzí nebeských bytostí, anjelov, cherubínov a pod. a pozemských zvierat sme my ľudia. Tvrdí, že keď nám Tvorca, nemohol dať nič, dal nám všetko. Po stvorení beztvarého človeka, ho postavil uprostred a prehovoril k nemu: „Neurčili sme ti ani isté sídlo, ani vlastnú tvár ani vlastnosti ani nijakú povinnosť, ó Adam, aby si mal miesto, tvár a vlastnosti, ktoré chceš mať a ovládať. Ostatným bytostiam je ich povaha (natura) určená našimi zákonmi, ktoré sme im predpísali, tým sa udržiava v medziach. Tvoje rozhodnutie však nie je vymedzené nijakými hranicami. Túto možnosť sme vopred vložili do tvojich rúk. Postavili sme ťa do stredu sveta, aby si sa odtiaľto rozhodol okolo seba a videl čo všetko je na svete. Nestvorili sme ťa ani nebeským, ani pozemským, ani smrteľným, ani nesmrteľným, aby si ty sám ako svoj najvyšší, dôstojný správca a tvorca vytvoril akúkoľvek podobu, ktorú si želáš. Môžeš upadnúť do podsvetia (in inferiora) a ťažko sa zvrhnúť (bruta degenerare). Môžeš sa však podľa tvojho najlepšieho presvedčenia povzniesť do výšin božskosti a znovuzrodiť....Nemali by sme zneužívať milosrdnú dobrotivosť nášho Otca, ale uvítať slobodnú voľbu, ktorú nám dal. Do duše nám musí preniknúť svätá ctižiadostivosť, aby sme sa neupokojili s priemernosťou, lež aby sme kráčali za tým, čo je najvyššie a zo všetkých síl sa usilovali – keď to vieme a chceme- o to čo je dobré pre všetkých ľudí.“ Aj to sú slová, ktoré formovali renesanciu a toho čo nazývame západné myslenie, hoci málokto z nás vie čo to slovo znamená. Na ozrejmenie, stojí za čo siahnuť po Mirandolovej reči.“... celý text
— Benedikt

O důstojnosti člověka O důstojnosti člověka

„Mladičký filosof Pico della Mirandola mě fascinuje od mých 16 let, kdy jsem začala dychtivě pátrat po všech zmínkách o něm. A jeho předmluva k 900 thesím Oratio de dignitate hominis je pro mě jedním ze synonym renesance. Skládám poklonu brilantní předmluvě (stejně rozsáhlé jako latinsko-česká bilingva) a poznámkovému aparátu, které mi umožnily porozumět tajemnému Pikovu světu chaldejských proroctví, kabaly, Arabů, antických škol a andělských kůrů. Obzvlášť zajímavá pro mě byla informace, že se Pico na Sorbonně účastnil kvodlibetních disputací a možná se inspiroval právě jimi. Řeč začíná slavným prohlášením, že člověk je důstojnější než andělé, neboť ho bůh k ničemu nepředurčil a nezavázal. Jelikož Adama stvořil až naposledy, všechny sféry už byly obsazeny bytostmi, a tak člověk dostal na vybranou, zda se stát rostlinou, člověkem, daimoniem nebo andělem. Měl by ale usilovat o tu nejvyšší příčku: coby serafin může splynout s bohem v kontemplaci už zde na zemi. K této nejvyšší realizaci lidských možností se propracujeme pomocí přírodní a spekulativní filosofie (očištěním od vášní) a theologie. Pikova genialita spočívá ve vizi, že všechny světové filosofie podle něj vyprávějí o tomtéž – jak se vystoupit k bohu a sjednotit se s ním. Proto čerpá moudrost ze všech škol a sekt a jejich učení slaďuje (pax philosophica): „Nechť nám filosof Empedoklés vyloží slova theologa Jóba.“ Filosofie nám tedy pomáhá ve splynutí s bohem. Proto Pico tak těžce nese, že se tato vzácná královna věd v současnosti společensky zanedbává, a především zpeněžuje – je nucena k prostituci. These se dělí do několika kategorií: scholastikové, Arabové, peripatetici, platonici, pythagorejci, Chaldejci, hermetici, Židé a Pikovy vlastní (např. o souladu mezi Platónem a Aristotelem). Vždyť neplodnost našeho rozumu je podle autora stejně nepříjemná jako neplodnost pole či ženy. Pico se také hájí proti nařčení ze smělosti kvůli svému mládí (24 let) a počtu thesí. Každý filosof/škola má přece svůj nezaměnitelný půvab (např. Scotus „živost a jemné rozlišování“, sv. Tomáš důkladnost, Albertus Magnus „starobylou velkolepost a důstojnost“, Plótínos je dokonalý celý). Pokouší se rehabilitovat Órigena (církev zavrhla jeho učení, ne osobu), magii (oproti čárám pouze působí na zákony vložené v přírodě) a kabalu (je vlastně křesťanská, obsahuje např. učení o sv. Trojici). * „Magnum miraculum, Asclepiae, est homo." * „Mohu si připsat k dobru, a v tomto ohledu se nebudu červenat studem za chválu sebe sama, že jsem nikdy nefilosofoval z jiného důvodu, než abych filosofoval, ani jsem si od svých studií a nočních bdění nesliboval a v nich nevyhledával žádný jiný zisk a výtěžek než péči o duši a poznání pravdy, po níž jsem vždy nadevše toužil. Po ní jsem vždy tolik dychtil a tolik jsem ji miloval, že jsem zanechal veškeré péče o věci osobní i veřejné a plně jsem se odevzdal nečinné kontemplaci.“ * „S čistým svědomím mohu zcela upřímně říci, že ve mně není nic velkého ani jedinečného. Byť nechci popřít, že jsem dychtivý poznání a toužím po ušlechtilé vzdělanosti, přece o sobě neprohlašuji, že jsem učený člověk, a ani si na takové označení nečiním nárok.“ * „... tento druh klání, totiž klání učenců, je zcela výjimečné v tom, že být v něm poražen je ziskem“ * „Vůbec nevytáhnout paty ze stoy nebo z Akademie, to je jistě velmi úzkoprsé.“ Útlounká knížka se čte výborně. Netušila jsem, že těžiště díla neleží v apologii lidské svobody. Nicméně to, čím Oratio opravdu je, si ponechává velkou zajímavost. Ukazuje, že renesanční myslitel jako Pico, lačnící po pravdě a studující prastaré autory v originálech, spatřoval vrchol života v kontemplaci. Jeho (pro mě poněkud pohádkový) svět orientální, antické a středověké theologie (theologia prisca) mi přišel fascinující a nový. Viva la Reinaissance!“... celý text
— JulianaH.

Přejít na knížky autora