Nové komentáře u knih James Hogg
Vyznání ospravedlněného hříšníka
„"Můj vzhled se mění podle toho, co studuji a vnímám," řekl. "Je to moje přirozená zvláštnost, nad níž nemám plnou kontrolu. Jestliže hluboce rozjímám o něčí podobě, má vlastní podoba se postupně promění přesně v podobu toho člověka /.../, zmocním se pak i těch nejtajnějších myšlenek, jež ta osoba chová...."
(James Hogg: Vyznání ospravedlněného hříšníka. Argo 1999, původní vydání 1824)
AG: "Tato kniha má specificky hoggovské kvality a její drsný, suchý a komplexní způsob zacházení s hrůzou je zcela jedinečný." (1924)
#letnicteni #klubklatovskychknihomolu #3K #knihomolove #8“... celý text
— Předčítačka
Vyznání ospravedlněného hříšníka
„Na prvních stránkách jsem měl pocit, že půjde o vynikající satiru, to však brzy přešlo a pak se stále více jednalo o tragický rodinný příběh, jenž se nakonec překlopil do vyprávění schizofrenika, vše obklopeno křesťanským pozadím. Vznikl široký obraz, v němž zlo vystupuje jako nejvyšší dobro - jak tomu často bývá - a jakkoli je dnešní doba zdánlivě zcela odlišná, čtenář vidí tolik analogií se současností, až to děsí. Není to lehké čtení, ale je to čtení nezapomenutelné.“... celý text
— Hobo
Vyznání ospravedlněného hříšníka
„Anatomie zla
Lze bez přílišného přehánění konstatovat, že před vydáním Vyznání ospravedlněného hříšníka znalo Jamese Hogga (1770–1835), důvěrného přítele Waltera Scotta, jenom pár anglistů. Není velkého divu – z jeho plodné básnické tvorby má totiž trvalejší hodnotu pouze hrstka balad ze sbírky The Queen Wake, kupříkladu Kilmeny a Čarodějnice z Fife, a jeho jediný román zůstal v českém prostředí dlouho nepovšimnut. To už dnes naštěstí neplatí – nakladatelství Argo splatilo nemalý dluh měrou přímo vrchovatou a uvedlo na trh Vyznání v brilantním archaizovaném překladu Tomáše Míky s neméně brilantními ilustracemi Saši Švolíkové.
Naskýtá se otázka, čím může tento román (navíc ostentativně náboženského charakteru) po málem dvou stech letech zaujmout. Je to „vynikající dobová detektivka se surreálnými prvky“, jak se tvrdí na záložce knihy, alegorie s didaktickými rysy, anebo spíš makabrózní sonda do duše psychopata, která anticipuje moderní psychologický thriller? Tak trochu ode všeho, byť proti té detektivce bych se přece jenom trochu ohradil – děj románu je na ni až příliš lineární a dozajista až příliš předvídatelný.
V tomto konkrétním případě to ovšem na škodu není. V jedné z hlavních rolí příběhu, vyprávěného dvakrát ze dvou různých úhlů, vystupuje totiž sám Ďábel, který rafinovaně svádí druhorozeného syna zemana z Dalcastelu, zbožného, byť charakterově pokřiveného Roberta. Vše mu usnadňuje přísně kalvinistická výchova (připomeňme si, že sám Kalvín odpíral svým ženevským spoluobčanům i zavařeninu a bruslení), dovedená až do extrémů antinomismu. Antinomisté odmítají zákony jako něco, co je podle evangelií zhola zbytečné, hlásají, že dobré skutky člověku ku spáse nedopomáhají a špatné skutky mu v jejím dosažení nebrání, že Boží dítě nemůže nikdy hřešit, že je Bůh nikdy nepotrestá atd. Čtenář rychle nahlédne, proč musela církev učení o absolutní predestinaci již v dobách Augustinových razantně smést ze stolu – vede totiž do pekel bezuzdného morálního relativismu , anarchie a vpravdě odporného fanatismu (ovšemže v řadách oněch „Bohem vyvolených“). V našem případě dovede hlavního hrdinu k vraždě jeho sympatického bratra a posléze i milenky a matky. Z jeho krásného a výmluvného „přítele“ se postupně stane nesnesitelný trapič a mučitel, který ho nakonec dovede k trpkému konci.
A protože se zdá, že zla na tomto světě nijak neubývá, zůstane toto hypnotické dílko ještě dlouho svěží. Obeznámit se s mechanismy zla pak opravdu nikomu neuškodí.“... celý text
— Witt
