• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

Nové komentáře u knih James Silke

Zajatec rohaté přilby

„Příběh nebyl špatný a celkem se i líbil, stejně jako byla fajn různorodost kmenů. Občas jsem se díky stylu psaní v ději ztrácela a jména postav a jejich dialogy mi místy přišly umělé. Na druhou stranu přímočarost postav i děje pomáhala v rychlém čtení. Zaslouží si 3 a půl *.“... celý text
— niki-chan

---

Prokletí čepelí

„Jako by si Silke schovával to nejlepší na konec. Prokletí čepelí, čtvrtá a závěrečná část tetralogie Posel smrti, se utrhla ze řetězu a řádí v okolí Boo Bah Benu s nebývalou otrlostí a přesvědčivostí. Poprvé mám pocit, že v příběhu skutečně řinčí ocel a ne že jen šustí papundeklové napodobeniny, teče krev a ne kečup, a když Ghal Baal dá ránu, že to kurevsky bolí. Koneckonců tento barbarský válečník tady konečně také mluví a dokonce se i usmívá. Už to není jen mašina na mrtvoly, ale i člověk. Ostatně proměna se udála i s ostatními hrdiny a najednou máte pocit, že jim rozumíte daleko lépe, než za celé tři předchozí knihy. Dobývání Bílého Stromu, v jehož pevnosti se část vyškolené posádky zabarikádovala, rozhodnutá chránit jen a pouze své vlastní životy, je atraktivní a vzrušující. Magie už zase pořádně míchá s lidskými osudy a Bohyně světla a temnoty rozehrávají partii o budoucnost světa. Finále je lehce otevřené a krásně usmiřující, takže tleskám s rukama nad hlavou…“... celý text
— ludek.n

---

Zub a spár

„Potřetí vstupujeme do drsného barbarského světa Posla smrti a opět je to trochu něco jiného než v předchozích knihách. Od posledních událostí Bohů zkázy uplynuly tři roky a z postav zůstal na scéně jen samotný Gath Baal. Ten se tentokráte vydává do džungle lovit obrovitého šavlozubého tygra a legendární kočičí královnu Noon. Opět se jedná přímočarý příběh s velmi jednoduchou zápletkou, které dominují ty nejsyrovější emoce. Ubylo magie, kouzlení a vzývaní temných bohů, naopak týrání, mrzačení a krvavých střetů je znovu více než dost. Místy Zub a spár připomíná brutální verzi Knihy džunglí, jinde je to jen bizardní přehlídka zrůd a pitvorností. Silke si koneckonců libuje v popisu nejrůznějších ohavností a jeho záporní hrdinové mají velice často ty nejodpornější charakterové vlastnosti, jaké si lidská mysl dokáže vymyslet. A ještě jedna technická poznámka: zatímco změna překladatele není na první pohled skoro znát, výměna na postu jazykového redaktora uhodí do očí okamžitě a s nebývalou silou - kniha totiž oplývá řadou pravopisných chyb.“... celý text
— ludek.n

---

---

Bohové zkázy

„Druhý zářez do pažby Silkeho tetralogie Posel smrti se na začátku trochu podivně rozbíhá na všechny světové strany, než si autor uvědomí, že tudy cesta nevede, a pokorně vrátí všechny protagonisty do výchozích pozic, připravujíce je tak na nové vyběhnutí. Tento restart už pak má potenciál sevřené pěsti, opásané koženým chráničem, připravující se na pořádně drsnou ránu. Černý hřebec dostává klapky na oči, neohlíží se zpět ani nepomrkává do stran a valí se vpřed, drtíce pod kopyty vše, co mu přijde do cesty. Okázalost a strojenost jedničky se obrousila do daleko přístupnějšího tvaru, přesto to ještě v mlýnku malinko hrká a dře. Postavy nadále jednobarevné a některé i docela nanicovaté. Posuny v charakterech opět žádné, těmi nejzásadnějšími emocemi jsou tady chtíč, vztek a zuřivost. Silke je tradičně silný v koncovce, i když tentokráte není tak vehementně přesvědčivý, jako v předchozím díle. Neurazí, ani nenadchne.“... celý text
— ludek.n

---

Zajatec rohaté přilby

„První díl Silkeho tetralogie Posel smrti je barbarská fantasy, v níž okované sekery, řemdichy, obouruční meče, šavle či kuše ani chvíli neodpočívají. Uťatých končetin, krve a potu si tak čtenář užije do sytosti. Příběh je přímočarý a prostý, nevyžívá se ve zdlouhavém filozofování, zastávkách, odbočkách ani slepých uličkách. Co ho však sráží do hlubin je Silkeho styl psaní. Přestože je celé vyprávění uhněteno ze špíny, prachu a bláta, oděno do zatuchlých šatů a smradu, na všechny strany z něho čiší okázalá nabubřelost a afektovanost. Strojené dialogy se opájejí teatrálností, že je to mnohdy až k smíchu. Postavy jednoznačně černobílé, žádná historie, žádný vývoj. Přestože se v průběhu děje Gath Baal proměňuje z hrdinného ochránce rodné hroudy ve smrtícího démona, ovládaného rohatou přilbou, nepostřehnete v jeho chování a přístupu k okolí žádný velký rozdíl. Hrrr na ně a dost! Alespoň že konec se nerozplynul v nějakém infantilním happy endu. Číst se to dá, ale díru do světa Zajatec rohaté přilby neudělá.“... celý text
— ludek.n