• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 10 knih

Nové komentáře u knih Jaroslav Boubín

Žaloby katolíků na mistra Jana z Rokycan

„Úžasně zajímavý pramen k mému nejzbožňovanějšímu arcibiskupovi. Kromě stížností katolíků na jeho husitskou náboženskou praxi a politiku obsahuje i nejstarší Janův životopis, pořízený krátce po jeho smrti. Nejpozoruhodnější pro mě byly ty žaloby, které ukazovaly střípky husitské každodennosti. Pár příkladů: když kojenci nechtěli spolknout hostii, husitky jim ji daly s mateřským mlékem při kojení; sedmileté děti chodily po pražských kostelích a zkoušely, kde podávají to nejsladší mešní víno; kterémusi utrakvistickému knězi se podařilo rozlít krev Páně do koňské hřívy, takže ji musel s pomocí laiků slízat; a ještě jiného napadlo ohřívat Kristovu krev v kotlíku spolu se zeleninou. (Myslím, že v kontextu středověkého myšlení je to strašně vtipné..., ale možná jsem prostě jenom cvok. Ve druhém případě mě prosím omluvte.) Zajímavá je i ukázka středověkého povědomí o hygieně: „Někdy se také stává, že hleny nemocných nebo zdravých buď z úst, nebo z nosu, mokrého někdy v zimním chladu, nebo z pohybu vnitřností, nebo když se rty otevřou k výměně vzduchu, spadnou do kalicha [s mešním vínem]…“; proto ho pak husité dávají vypít slepcům, jelikož ostatní věřící se ho štítí. Většina pramenů v téhle edici si určitě vymýšlí a nadsazuje, pokud přímo nelže. Doufám, že je to i případ tvrzení, že Jan před smrtí v úzkostech litoval svého příklonu k husitství a naříkal, že propadne peklu. Smrt v pochybách o vlastní spáse musela být pro středověkého člověka nepředstavitelně krutá. – Místy jsou žaloby demagogické; třeba když označují arcibiskupa za vraha a připisují na jeho účet všechny oběti husitských válek nebo když ho viní i z činů ostatních husitů. Celkem vzato je ale psal kdosi poměrně kultivovaný, poněvadž nazývá pražského metropolitu nanejvýš „zhovadilým oslem“ (někteří bohabojní odpůrci byli ve svých invektivách proti němu sprostší). Chudák Jan to vůbec neměl jednoduché; možná proto je mi tak sympatický.“... celý text
— JulianaH.

---

Petr Chelčický: Myslitel a reformátor

„Jak jsem bez téhle knížky mohla až doteď žít? A především: jak jsem bez ní mohla přežít bakaláře? Přesto, že Petr Chelčický rozhodně není moje oblíbená historická osobnost, jsem si četbu jeho biografie neskutečně užila a jásám nad tím, že jsem se k ní nakonec v magistru dostala. Prof. Boubín píše „se zřetelnou literární, ba poetickou ambicí“ (abych si vypůjčila slova jiného historika o někom úplně odlišném). Kdyby ostatně nebyl do jisté míry i spisovatelem, stěží by se mu podařilo napsat biografii osoby, o jejímž životě skoro nic nevíme. Ale prof. Boubín si poradil. Zabývá se lokací Chelčic, souvislostmi husitských válek, pravděpodobnou identifikací slavného Petra se zemanem Záhorkou, myšlenkovými kontexty Petrovy tvorby, obsahem a výkladem děl i jeho „posmrtným životem“ v českém a posléze i světovém historickém vědomí. (V tomhle ohledu připomíná skvělý Třeštíkův životopis Kosmy. No, dobře, a více či méně každého životopisce některé středověké osobnosti.) Knížka má dokonce několik obrazových příloh; vynalézavě obsahují například krumlovský kostel sv. Víta, jejž měl nechat vybudovat strýček Petra Záhorky (tedy pravděpodobně samotného Petra Chelčického). Autor svého hrdinu bohatě cituje v původní gotické češtině. Každá ta staročeská věta na mě působila trochu jako silniční retardér – totiž zpomalovala rychlost čtení (a nutila mě se vracet). Tohle nepohodlí ale vyvážily občasné krásy Petrova slohu („toulati se po Kristu“ – uvažte...). Kapitoly o eucharistii a eklesiologii mě neupoutaly tolik jako zbytek knihy, protože protestantskou teologii z duše nemusím, ale všechno ostatní mi přišlo dokonalé. Nedokážu se rozhodnout, jestli se mi víc líbila část o Petrově (pravděpodobném) curriculu, nebo filosofický rozbor jeho sociálního učení, hlavně odporu k trestu smrti, v kontextu celého evropského abolicionismu. A závěr o jeho odkazu je také skvělý. Ze střední školy jsem sice věděla, že Chelčický ovlivnil Tolstého, ale vůbec jsem netušila, že inspiroval také Gándhího nebo M. L. Kinga. Jediný negativní dojem, za který autor samozřejmě nemůže, mám v souvislosti se vší tou husitskou (i katolickou) brutalitou. Upalování dětí (nebo vůbec kohokoli) za teologické názory je krajně deprimující téma. Proto jsem si při čtení vybavila nářky Josefa Dobrovského nad netolerantní krutostí středověku (ano, ahistorické, ale trefné) z jeho „Pikartů a adamitů“. Tahle biografie – ještě s životopisem Jana Husa od Fr. Šmahela – je skvěle doplnila a vytvořila mi plastický obraz náboženské mentality českého pozdního středověku. 10/10“... celý text
— JulianaH.