Nové komentáře u knih John M. Hull
Pouť do říše slepoty - deníky pádu do vědomí
„Tuto knihu jsem si pořídila jako audioknihu a poslouchala ji po večerech. Vyprávění o slepotě mi nahánělo husí kůži. Uvědomění si jaké životy tito lidé musí žít a jak se vyrovnávají se ztrátou svých snů a vzpomínek, mě zasáhlo. Nedokážu si představit, že bych si uměla poradit tak, jako autor.
Doporučuji si knihu přečíst každému, kdo nikdy neměl odvahu slepci položit otázku jak se cítí nebo jaký má den.“... celý text
— Denisa.KC
Pouť do říše slepoty - deníky pádu do vědomí
„Na knihu Johna M. Hulla jsem narazila čistě náhodou v knihovně. Moje ruka po ní sáhla a já ihned tušila, že to bude něco mimořádného. Vždy mi vrtalo hlavou, jak se vlastně cítí slepci a jaké to je být slepcem (a jen zavřít oči pro to nestačí) - netoužím to poznat na vlastní kůži, ale přemýšlela jsem o cestě, jak to zjistit, avšak žádného slepce osobně neznám, abych se ho na to zeptala a je to i poměrně choulostivé téma. A pak se objevila tato kniha, která jakoby byla přesně tím, co jsem toužila poznat. Hullova kniha však není typickým vyprávěním, jak by mnozí čekali. Už od první řádků jsem vlastně byla překvapena, že se jedná spíše o autorovy úvahy nad vlastím životem občas protkány vlastními vzpomínkami a popisem každodenního prožívání. I přesto a možná i právě proto jsem se dokázala do mysli autora lépe vžít. Pří čtení jsem měla pocit, že vím, jaké to je a dokážu aspoň částečně pochopit jak to prožívá. Autor totiž dokonale pospal slepotu pro někoho, kdo nemá tušení, jaká je. Moje osobní představa před čtením byla totiž zcela jiná. Chvílemi jsem se však v mnohých úvahách v textu ztrácela a knihu jsem tak četla na můj vkus poměrně dlouho. Když by byl příběh více koncipován jako souvislé vyprávění, možná by mě ke čtení kniha táhla častěji. Takhle jsem si vždy musela najít správnou náladu na tuto poměrně náročnou knihu. Je tedy jasné, že kniha není pro všechny a lidé co čtou spíše pro zábavu, mohou být zklamáni. Kniha totiž vyžaduje i přemýšlení čtenáře a bez chvilkových pauz k zamyšlení po určitých pasážích není dojem z knihy celistvý. Kniha sama k častému zamýšlení přímo vybízí. I tak je velmi poetická a plná skvělých popisů z nichž je velmi překvapující, že okolí se dá vlastně popsat i jinak než vizuálně. Představovala jsem si sice vše i vizuálně, ale často jsem si ani neuvědomila, že autor popisuje jen zvuky, které ale svou povahou působily velmi vizuálně. Kniha je psaná bravurně a vlastně i dosti čtivě a dokazuje, že autor je v tom opravdu dobrý a na psaní má talent. I když kniha místy nudila, přinesla dokonalý popis života slepce a vývoj silného člověka. V závěru mě trochu zarazila velká časová mezera mezi posledními kapitolami, ale na dojmu z knihy to nic nezměnilo. A občas mi chyběly některé části z autorova života, které nejspíš do deníku nezaznamenal a musela jsem si je tak domyslet. I tak považuji knihu za skvělou a doporučila bych ji všem, kteří touží vědět, jak se cítí slepí a rádi poznají příběh silného a sympatického člověka. Při čtení se často cítíte jako sám autor a slepce budete po dočtení vnímat hodně jinak. O to víc pak ve mě kniha prohloubila otázku, jak svět vnímají lidé, kteří jsou slepí od narození o což se autor mírně opřel, ale bohužel téma více nerozvedl. John M. Hull umí psát opravdu dobře a o to víc zamrzí, že do češtiny byla z jeho velkého množství knih přeložena jen tato jedna.“... celý text
— Bublushka
Pouť do říše slepoty - deníky pádu do vědomí
„Přečetla jsem jen polovinu knihy. Chvílemi zajímavé, chvílemi nudné.“
— zuzka894
Pouť do říše slepoty - deníky pádu do vědomí
„Moc zajímavá kniha!“
— micha-ella
Pouť do říše slepoty - deníky pádu do vědomí
„Autor sám píše, že světy vidoucích a nevidomých jsou rozdílné. Sama jsem si myslela, že rozdílnost těchto světů zřetelně vnímám. Ale teprve poté, až mě pan autor vzal prostřednictvím své knížky "Pouť do říše slepoty," jsem si uvědomila, jak málo znám a tuším o problematice, kterou nevidomý musí řešit každý den. Knížka mě velmi oslovila, ale cítila jsem z ní velikou bolest. Bolest byla největší v místě, kde si autor uvědomuje, že nikdy nespatří vyrůstat své děti. Postupná ztráta zraku, a následná ztráta tváří všech svým nejbližších. I když si autor pohrává s myšlenkou, že slepota může být svým způsobem i darem, nepřijímá jej. V závěru knihy se však dočteme: "Přímá cesta neexistuje. Existuje pouze nepřímá trasa, na níž zjistíme, že ztratíme-li všechno, neztratíme všechno. že opustíme-li všechno, neopustíme všechno, že prostřednictvím ztrát nacházíme a prostřednictvím ztrát žijeme."“... celý text
— Alžbeta11
