• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

Tajemství Strže strachu: Příběh jednoho skautského oddílu - Josef Červinka

Na začátku 70. let sepsal Grifin román Můj první skautský rok ze skautského prostředí konce 60. let. Na začátku 90. let na něj pak navázal druhým románem Můj dr... detail knihy

Nové komentáře u knih Josef Červinka

Poslední stínadelské tajnosti

„Krásná kniha, velmi důstojné volné pokračování stínadelské ságy s Rychlými šípy v popředí, ale vlastně i s postavami ze všech minulých knih. Potěšil fakt, že kniha má nosný příběh, a další menší odbočky, a dále pak skutečnost ohledně závažných trestných činů, které se zde taktéž vyskytují, a které zároveň posouvají knihu směrem k dospělejším čtenářům. A tento směr já osobně kvituji. Dnes už si náctiletí hoši těžko přečtou původního Foglara, takže tato kniha je pro ně tabu; kdežto pro ty, kteří se ve stínadelském prostředí orientují, tak těm bude tato kniha příjemnější s ohledem na jejich věk. Stejně to bylo u mě, určitě už by mě nevábilo původní Foglarovské čistě dětinské vyprávění, tady zapojení dívek, vztahů, rvaček a zmíněných zločinů dává knize úplně jiný feeling. Jsem přesvědčen, že byť v názvu je "poslední", tak že nejde o poslední knihu ze Stínadel (což tedy už potvrdilo vysoce hodnocené vydání knihy Život a smrt Maxmiliána Drápa, na které se teď chystám), protože pokud další díly budou směřovat tímto "dospělejším" směrem, tak za mě to je určitě počtení hodné k přečtení.“... celý text
— Canniosh

---

Stopa vede do Stínadel

„!!! POZOR SPOILERY !!! Pokračování: Hodně motivů a okamžiků v knize mi přišlo přes čáru. Zmlácením děvčat a stínadelskými čerty počínaje, přes Vinšovy hrubé nadávky přítelkyni, anebo jeho pomočení se, které autor rozmázl hned na několika místech příběhu. A ten útok na Fanku? (s. 235) U toho jsem si už jen poznačila: WTF? I když se nakonec ukázalo, kdo byl pachatel prvního, stejně mi to přišlo přehnané a zbytečně surové. Pachatel měl skončit minimálně v polepšovně, ideálně s předchozím psychiatrickým vyšetřením, a nevěřím ani tomu, že by matky kompliců - i s ohledem na to, jak tato událost Stínadly zahýbala - nešly věc oznámit. Když nic jiného, u Foglara bývá zlo po zásluze potrestáno, tady se autor začal soustředit na druhou dějovou linku s požáry a tohle mu uniklo. Ostatně i to žhářství mi přišlo moc a nechce se mi věřit, že by se tato deviace takhle rychle rozjela. Do poslední chvíle jsem tipovala, že pyromanem je otec dotyčného, už jen proto, že se mi nechtělo věřit, že by autor tuhle diagnózu napsal jedné z postav. Pro někoho to možná bude mít wow-efekt, mě to spíše zklamalo. Byť mě potěšil nález jeho hrobu, zklamalo mě i vyprávění kolem smrti Roberta Komoura, to už mi přišlo vyloženě zbytečné a napsané ve snaze propojit věci, které vůbec propojeny být nemusely. (Ale uznávám, že původ mého oblíbence z klubu mě potěšil, neb se považuji za skalní Vontku, a - i když je to téměř nemožné - v průběhu čtení se díky tomu stal mému srdci ještě o fous bližší.) Je to škoda, protože příběh i autorův styl pro mě měly zpočátku veliký potenciál a myslím, že kdyby mu některé chyby někdo opravil, a on sám se některých věcí vyvaroval, mohlo to být hodně slušné pokračování trilogie. Autor navíc některé věci ponechal otevřené (viz jen původní ježek ležící stále na dně stoky pod sv. Jakubem), takže se může zdát, že třeba ještě něco z tohoto prostředí sepíše. Z pokračovatelů u mne ale každopádně první příčku zaujímá stále nesesazený Velinský a přestávám věřit, že se někomu podaří Poslední tajemství Jana T. překonat. I když RŠ v knize do Stínadel chodily tak často a tak hladce, jako kdyby chodily na nákup do koloniálu, jistou atmosféru to mělo a při čtení jsem cítila potřebu malovat křídou na zeď ježky v kleci (kterémužto nutkání jsem skutečně podlehla). Už víc jak měsíc nosím v lemu trička žlutý špendlík. Titul je věnován sběratelům a fandům Rychlých šípů a já věřím, že mnozí z nich jej skutečně ocení. Pokud se k němu dostanou...“... celý text
— tatjana1737

---

Stopa vede do Stínadel

„!!! POZOR SPOILERY !!! Budu se opakovat, ale psát komentáře s časovým odstupem od dočtení je na houbeles a kdo to dělá (= já), zasloužil by si nakrmit panádlovou polívkou. Třetí díl Grifinovy nové stínadelské trilogie jsem jako jediný četla v podobě fyzické knihy a hned v úvodu musím vyzdvihnout její úpravu. Papírový přebal (který po dočtení považuji za velikánský spoiler) jsem sundala a knihu četla v krásné plátěné vazbě. Taktéž ilustrace Petra Modlitby jsou velmi zdařilé a klidně jich mohlo být více a na větší ploše - ty celostránkové se hodně povedly, i když mně se asi nejvíc líbí úvodní perokresba. Kniha má i látkovou záložku, což je něco, v čem si rochňám; celkově je vidět, že si Martin Izera s vydáním dál velkou práci. Titul je věnován sběratelům a fandům Rychlých šípů, v čemž vidím kámen úrazu. Kniha vyšla v omezeném nákladu a k většině sběratelů, natož fandů nemá šanci se dostat. Což je veliká škoda, protože jen širší čtenářská základna může poskytnout tu správnou zpětnou vazbu, jestli pokračování za přečtení stojí a jak si stojí ve srovnání s předlohou. První díl jsem četla jako e-knihu, druhý jsem sice objevila na internetu ke stažení v pdf, ale zatím se nedostala k přečtení. Po přečtení jedničky mi tedy chyběly některé události, ale nebylo to tak fatální, abych se v nových postavách nezorientovala a autor sám některé souvislosti vysvětlil. Od samého počátku se mi líbilo, že Grifin více pracuje s neklubovním životem Rychlých Šípů, ve Stopě Mirek s Jarkou chodí do tanečních a oba mají (skalní odpůrci dívčího prvku se nemusí bát, není to nijak markantní) své dívky. Děvčata hrají roli i v příběhu, byť spíše okrajovou (jedna z postav slouží jako prostředník předávající psaníčka - vzkazy mezi chlapeckými postavami), Velinský s nimi pracoval více. Grifin opět zapojuje i dospělé postavy, z nichž nejplnokrevněji působí kriminalista Vrána. Do knihy jsem se poměrně rychle začetla a do určitého momentu jsem nešetřila superlativy. Jakmile ale došlo k zmlácení Emek, s četbou jsem dlouho otálela a po tomto momentu se více začala soustředit na to, co se mi nelíbilo. Předně mám pocit, že Grifinovi ujela časová osa, pokud si vůbec nějakou před psaním sestavil. Vrána v prvním díle uvádí, že byl Tleskačovým vrstevníkem, od dětství byl mezi Uctívači ginga (ty ale založil až Štěpán Mažňák, ne?). Ve třetím díle se dozvíme, kdo byl Komourovým vrstevníkem, což mi zase časově nesedí k založení vontské organizace, o níž se ostatně později hovoří jako o dávnověku. Potom mi není zcela jasné, proč některá slova v textu byla vytučněna - zprvu jsem se snažila sestavit z nich nějakou šifrovanou zprávu, ale pak mi došlo, že to měl asi být způsob, jak je zdůraznit. Dále kniha obsahuje chybky, které redakční práci unikly, kupř. když při zátahu v zahradě Uctívačů byl i Křivák, titulovaný na tomto místě jako vůdce Rezavých klíčů (s. 157), aby se o několik stránek dále RŠ Křiváka s kamarádem potkali a ukázalo se, že jejich vůdcem je Fred (s. 194). Vrána si zve Adíka na devátou ranní k výslechu, aby mu vzápětí řekl, ať dorazí odpoledne. V textu se neustále opakují přezdívky bezdomovců, takže i natvrdlý čtenář už je zná zpaměti (ideálně v rámci slovního spojení vulgo, alias či řečený), stejně jako některé postavy neustále opakují svá sdělení, jako kdyby zapomněly, že ostatní aktéři u toho byli taky, a nebo že to vypravěč už jednou stejnými slovy převyprávěl. Vrána si chtěl přečíst Tam-Tam před jeho vydáním, ale RŠ ho napsaly a vydaly bez něj. Říkali v době, kdy se příběh odehrává, děti rčení typu to je bomba nebo vím to na beton? Zima se severních končin Sibiře opravu není mínus 10 °C (s. 246). Jednotlivých hlavolamů bylo v knize nějak moc a stejně tak mi přišlo divné, že RŠ s tím sice dělaly tajnosti, ale skoro každý ve Stínadlech už věděl o tom, že v ježkovi byl ukryt plán létacího kola. (Ostatně Mažňákův pokus z Poselství nijak tajný nebyl), nemluvě o Širokkově identitě, kterou taky znalo podezřele mnoho postav. Proč by Metelka starší četl Tam-tamy potají, když se většina rodičů o klubovní život svých potomků aktivně zajímala a byla na něj pyšná? (s. 259) O Vránovi se mnozí vyjadřovali jako o kozlovi zahradníkem a přestože hajný Zubr všechny výtečníky z dob jejich mládí znal, na kriminalistu se nepamatoval. I když chápu, že bylo potřeba přidávat indicie pro čtenáře postupně, a tedy bylo nutno využít služeb vysloužilého Mázla, nechce se mi věřit, že by Vrána ani jeho parťák Hájek neuměli německy.“... celý text
— tatjana1737

---

---

Poselství ze Stínadel

„!!! POZOR SPOILERY !!! Jarka Metelka byl mým prepubertálním idolem (valem i díky svému černobílému seriálovému představiteli), a když jsem se dozvěděla, že i další autoři (kromě Hogana, Hrnčíře a Velinského) navázali na Foglara, bylo jasné, že tituly si musím - když už ne rovnou zakoupit, pak alespoň - přečíst. Poselství jsem četla jako e-knihu a hned v úvodu jsem přijala hozenou rukavici a poctivě půl dne luštila šifry v úvodu příběhu a transliterovala si na kus papíru Losnovu tajnou abecedu, aby mi na chytrém telefonu kniha neustále skákala na jiné stránky a já tak bojovala nejen se snahou Velkého vonta co nejvíc utajit poselství ze Stínadel, ale i s technikou. Po přečtení knihu bohužel musím hodnotit nízko - pokud jsem poslední Mornštajnové dala tři hvězdy, tak tohle na víc než dvě nevytáhnu... V zásadě nejvíc souhlasím s komentářem od Galadwen: Co mi nejvíc scházelo, je příjemná kompaktnost a přímočarost děje původních knih. Zde autor naopak honí příliš mnoho zajíců, ti se mu rozprchli všemi směry a někteří zmizeli ve křoví. Chybí nějaká nosná základní linie, která by děj propojovala. Doslov mi sice v mnoha věcech udělal jasno, především v tom, proč kniha má kompozici, jakou má - původně se jednalo o námět několika celotáborových her, které spojuje vlastně jen ústřední pětice a téma Stínadel. Jednotlivé dějové linky se autorovi nepodařilo poskládat v kompaktní příběh, přestože z textu je zřejmé, že nápady má dobré. Nemohu se ubránit srovnání s Posledním tajemstvím Jana T., u kterého, kdybych nevěděla, kdo je autorem, věřila bych, že je z pera Foglarova. Zde se mi vysvětlení Tleskačova původu příliš nelíbilo, Měcháček ve mně nezanechal (na rozdíl od takového Dymoura, pomateného Derneta či jiných) téměř žádnou stopu. Dějová linka s leteckými motory a špionáží byla spíše na sílu a Mažňákova rekonstruce létacího kola vyzněla úplně do ztracena, stejně jako několik hlavolamů. Co se Rychlých šípů týče, ty autor ukazuje tak, jak je známe, ale nepřidává k nim nic nového. Postavy jako kdyby uvízly v tom, co napsal Foglar, včetně oblíbených replik či pošťuchování. Neustálé zdůrazňování detektivních vloh mého oblíbeného Jarky mne po několikerém opakování spíše rozčilovalo a Jarku mi zprotivilo. (Jako kdyby ostatní z klubu neměli alespoň selský rozum, když už ne schopnost dedukce.) Rychlonožka sloužil více méně jako komický prvek, sem tam s nějakou replikou přišli Jindra Hojer a Červenáček, jinak to bylo spíše (podobně jako u Jestřába) o Mirkovi a Jarkovi. (Nyní mám rozečtenou třetí Grifinovu stínadelskou knihu a naopak velice oceňuji vykreslení i mimoklubového života starších šípáků, které na mne vůbec nepůsobí rušivě či nepatřičně.) Skalní fanoušky (ale pozor, mezi ty se počítám i já!) zřejmě potěší výskyt a propojení se jmény, které znají z původní trilogie - za všechny Vrána, který ukryl vontskou kroniku a psal o tom, že "Dymoura ještě nenašli". Kdyby autor s těmito figurami pracoval nad rámec Foglara a přidal jim něco vlastního, byla bych zřejmě nadšená a moje hodnocení by nebylo tak příkré. Grifin ale bohužel nevložil do děje nic, co bych neznala, a to, co bylo z jeho pera, se nepodařilo prodat. V ději se sice objeví několik dospělých postav, jak ovšem padlo v dalším z komentářů níže (Arminus), kupříkladu inspektor Vrána se objevuje spíše jako Deus ex Machina. Rychlým šípům sám od sebe předává informace, včetně těch, které souvisí s probíhajícím vyšetřováním, aniž by se hoši na cokoli ptali nebo bylo vysvětleno, proč k nim inspektor pojal takovou důvěru. V knize je navíc zásadní lapsus, a to když Vrána vypráví, že se s Tleskačem jako děti osobně znali, aby později mluvil o tom, že po průšvihu ve fabrice se z města odstěhoval. U knihy, kterou vydalo renomované vydavatelství jako pokračování legendy, bych čekala, že podobné renoncy nebudou. Několikrát zde padlo, že Grifin není Foglar. Není. Musím mu přiznat dobré nápady i jistou čtivost, o výsledku ale nevím, co si pořádně myslet. Pokud bych měla hlasovat, tak důstojným pokračováním je pro mne Velinský. Pokud mělo vydání Poselství ze Stínadel potěšit ty, kteří pamatují celotáborové hry s tématikou Stínadel, pak kniha jistě splnila účel. Nezasvěceným, kteří na knihu nahlížejí jako na pokračování původní trilogie, však může vadit autorova neobratnost a nevyrovnanost jednotlivých linek příběhu. Uznávám, že nápady má Grifin dobré, psát podle všeho taky umí, ale jak jsem psala výše, nepodařilo se mu to prodat a osobně mě kniha do kolen nedostala a působí na mne jako průměrnější fanfiction, která - a teď to možná schytám - nutně nemusela vyjít knižně. Určitě jsem ale po letech dostala chuť přečíst si znovu Foglara.“... celý text
— tatjana1737

---

Poselství ze Stínadel

„Jasně, je to nadšenecké pokračování a nebudu hledat, kde se jak rozchází s jinými variantami, prostě kdo zná píseň Vontů a uctívá Rychlé šípy, bude spokojen, a kdo ne, tak ať to nečte. Líbilo se mi rozluštění Širokka a vlastně i Jana Tleskače. Takže ano, není to nejvyšší literatura, ale fanoušek je spokojen.“... celý text
— kuruteku