• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

Nové komentáře u knih Kito Lorenc

Nový letopis

„Lužici a lužické srbštiny (zvláště tu horní, v níž píše i Kito Lorenc) mám už od dětství v obzvláštní oblibě. Knihy tamních autorů a sorabika však bohužel nečtu tak často, jak bych si přál. O to vzácnější byla možnost strávit tři večery s tímto nerozsáhlým básnickým výborem (notabene dost raritním: vyšlo ho jen 700 výtisků a sem na Databázi jsem knihu nejprve musel přidat). Kito Lorenc pocházel z vesnice Slepo, která vždy platila za jednu z „nejsrbštějších“ v celé Lužici, navíc má svébytný dialekt a kulturu. Jejich jedinečnost plyne nejen z někdejší izolované polohy uprostřed rozsáhlých borů (to bohužel v dobách NDR změnila povrchová těžba uhlí), ale také z umístění na pomezí mezi Horní a Dolní Lužicí. Přestože je vnukem básníka a vlastence Jakuba Lorence-Zalěského, byl vychováván německy (dokonce i psát básně začal nejdřív německy). Lužická srbština, tradice a kultura jej oslovily až v průběhu mládí, vystudoval v Lipsku sorabistiku (dnes jedinou fungující na světě) a celý život se věnoval rozvoji a popularizaci lužickosrbského písemnictví. Jeho verše, půvabně přebásněné Josefem Suchý (který byl sám uhrančivým básníkem, dnes neprávem opomíjeným) a Josefem Vláškem, tedy s ohledem na výše uvedené možná vnímám subjektivně příznivěji než jiní čtenáři. Při četbě mi hlavou kolují obrazy (a představy) lužické krajiny, na Slepjansku sice poněkud fádní, ale prostoupené tajemstvím tradic a rituálů i jistou tragikou jejího osudu ve 20. století. Myslím na tuto krásnou a neodvratně zanikající řeč a spolu s ní celý úžasný kulturní a myšlenkový svět. A Kito Lorenc dovede svými nezvyklými metaforami, měňavým básnivým viděním tyto mé reflexe dovedně rozehrát. Snad to sám cítil a vnímal podobně, jakkoli v dobách jeho dětství a mládí šlo lužičtinu v tamějších vesnicích slýchat dost běžně. Je to tedy poezie tvořivé hry se vzpomínkou, tradicí a lidovostí, poezie silného, hmatatelného, leč zároveň i poeticky nespoutaného prožitku přírody a krajiny, poezie paměti a její ztráty. V menší míře pak i poezie společenské angažovanosti, přičemž tato malá míra je místy ke škodě (v některých básních je cítit vedle nostalgie i jistý ekologický podtón, odpor k endéráckému drancování srbské země uhelnou těžbou a industrializací – je však sotva postřehnutelný, opatrný a rozhodně by ho mohlo být víc), a místy naopak k užitku (to když se vztahuje k civilizaci a socialistickému dnešku, což je naštěstí nejpatrnější až v doslovu, ale vůbec by to tam být nemuselo: je to zjevně dobově podmíněné čtení Lorence). Nový letopis je výborem ze dvou sbírek: Kluče a puće a Struga. Edičně vzato je to trochu záhada, protože v tiráži se odkazuje na zjevně neexistující (navíc uvedenou jen v češtině) publikaci jménem Struga a jiné básně (jenomže Struga má v originále podtitul „wobrazy našej krajiny“ a je to samostatná sbírka, nikoli výbor). Odkud pocházejí básně z třetího oddílu, jejž Suchý s Vláškem nazvali Znovuzrození krajiny, není zřejmo. Přitom právě ty jsou nejlepší. Struga je název říčky protékající básníkovým rodištěm, která je častým motivem, obrazem a metaforou v jeho tvorbě. Slouží i jako tragická zkratka osudu krajiny a lužickosrbského lidu. Kvůli těžbě totiž byl tento kdysi svěží a čistý tok spoután do umělého koryta. Rozpor mezi tímto leckdy až idylickým, ale bytostným vědomím tradic a znásilněnou současností, mezi ryzostí paměti a jalověním reality, prostupuje řadu Lorencových básní. Uvádím jeden z hezkých příkladů: Písně ze Slepa Každou noc se mi zdá, že jsi v mé náruči spala Už rok neteče voda tam, kde jsem za tebou chodil, judahej. Umyl jsem tvář a uviděl v hloubce strom Krásnou růži, viděl strom Hvozdík a Muškát, strom Jedovaté jablíčko. Pod ním tři chlapci holuby pasou. Kolem nich děvče šlo travičku žnout. Rozestři pláštík, k lípě je přivázaný kůň. Tam, ve kmeni doubku, jak praví pastýř, leží pachole, přikryté trním. A Kito u fůry borových klád z hole se směje: Dej mi malované vajíčko – sedm let jsem vandrovat musel, na formanské silnici ztratil tvou lásku, z našeho pole je úhor. Ale každou noc se mi zdá, že jsi v mé náruči spala Už rok neteče voda tam, kde jsem za tebou chodil, judahej. Zajímavé v této souvislosti je, že překladatelé užili (v této i několika dalších básních) při své práci slovo „hole“ jako sorabismus, příležitostný a dost možná jediný v češtině. Žádný z českých významů tohoto slova totiž neodpovídá zde evidentnímu významu „les“. Ten je převzat z lužičtiny, v níž „hola“ znamená tolik co německé „Heide“ (jež se do češtiny trochu nešťastně překládává jako „vřesoviště“, ale je to prostě velký les, přesněji to, čemu se říkalo – a v polštině dosud říká – „bor“). Některé čtenáře to možná bude chvilku mást, ale mně to přijde šťastné a hezké řešení. Závěrem bych tu odcitoval ještě jednu báseň z poslední sekce knihy, jinou a obsahově nekrajinnou, nelužickou, ale přesto lyricky velmi silnou, tesknou a krystalickou jako nějaká zvláštní lidová píseň: Tak ticho je Tak ticho je, tak ticho je, a mně se tolik zpívat chce. A co já zpívám, slyšíš ty, ačkoli nevím, kde a kdy. Tak ticho je a nezebe, a já tu myslím na tebe, ačkoli nevím, kdože jsi, a kdo jsem byl, víš jenom ty. Tak ticho je, tak ticho je a všechno dojde pokoje. A všechno bude znovu vráz: Ten tichý zpěv, my spolu zas.“... celý text
— V_M

---

Válka mezi vlkem a liškou

„Knížku jsem dostala jako dítě a přiznám se bez mučení: nenadchla mě. Dnes jsem ji přečetla dceři (8) a … nenadchla ji, škoda. Já dnes řeknu: roztomilá bajka o zvířátkách, která si pomohla. Počkám ještě co na to syn (3) za pár let. Snad ji ocení.“... celý text
— SonaH

---

Válka mezi vlkem a liškou

„Úžasná bajka. I když staré knihy, nejsou už pro mě tak zábavné, tahle bajka, je opravdu skvělá.“
— Barabora

---

---

Válka mezi vlkem a liškou

„Pěkná, třebaže poměrně surová bajka. Bajka je krátká, takže pro malé děti ideální. (Recenze dle mého pětiletého syna: po prvním přečtení ji celou převyprávěl babičce, takže se opravdu líbí :)“... celý text
— mishulda