• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

Nové komentáře u knih Libor Hanuš

Glosy k právní argumentaci

„Předem nutno uznat, že se od svého prvého díla (Právní argumentace nebo svévole) autor nezasekal hlouběji do změti formulačních zvrhlostí. Či jinak, tahle knížka se, k mému překvapení, dá číst. Rozumějte, pozérská je furt, ale potud méně, že se dá již alespoň vážně číst. Byť odstavce bývají formovány přesně jednou větou (mnoha řádků), takže bída je to furt. Každopádně, člověk už je dokonce i schopný dostat se k obsahu. Nu a ten se mi nijak zvlášť nelíbí. Potud, pokud do svého uvažování autor nezatahuje morálku, je to celkem neškodné. Nepřináší nic objevného, ale budiž. Samozřejmě, z mého ideového pohledu je to blábol vycházející primárně z Radbrucha a jeho mírně imbecilního pokusu vystihnout problém právních principů do čtyř latinských sentencí, ale budiž. Pak se ale autor dostává právě k morálce. Jednak, ideologicky je mi tato část knihy ještě vzdálenější. Nejen Radbruch, ale i Kant a morální kognitivismus. Nejsem si jist, nedaří se mi to z textu řádně vyčíst, zda je to spíše naturalistický, nebo intuicionalistický pohled na právo, kognitivismus (realismus) to nicméně je. A to mi vadí. Imbecilní apodiktické tvrzení o apriorním morálním vědomí vlastním samozřejmě všem bytostem, je mi vysloveně odporné. Nadto autor patrně ani neví (jinak, z textu toto povědomí neplyne), že se pohybuje na vratkém poli metaetiky a je tedy potřeba být opatrný. Nadto si nejsem ani přesně jist, zda autor buduje vztah práva a morálky jako pojmově nutný a je tedy přirozenoprávníkem, nebo jenom nepochopil hartovksou tezi o minimálním obsahu morálky. Každopádně lze konstatovat, že v této knize vede boj, proti nepřátelům z mlhy a stínů. Nepřátelům tedy neexistujícím. Odvolává se specificky na Maršálka (a ten podle mě nereprezentuje žádnou skupinu), já osobně neznám právníka, který by v aplikaci práva zavrhoval morální soudy. Pozitivisté, pokud to má být vyhranění se vůči nim, toliko tvrdí (tvrdíme), že jsou to pak soudy morální, ne právní. To je ale asi tak všechno a svět se pro to asi nehroutí. Posledně je poněkud divné autorovo tvrzení o morálním nihilismu dnešní doby. Jednak, opět, neznám takového člověka, což plyne patrně z autorova nepochopení obsahu slova "morální nihilismus". Po mém soudu si jej plete s morálním subjektivismem (a ani morální subjektivismus dnes nikdo opravdu nezastává, morálka se tak maximálně pluralizovala). Nadto je paradoxní osočovat jedním dechem společnost z nihilismu a tvrdit, že máme apriorní morální znalost. Ale budiž, budiž...“... celý text
— Set123

---

Právní argumentace nebo svévole: Úvahy o právu, spravedlnosti a etice

„Tato kniha, nebudu vám lhát, zdaleka překonala hranici mé sebenenávisti. Já jsem opravdu schopný číst ledasco, ale tohle je zdaleka moc. Tahle kniha je podle mě úplně obyčejnou prasečinou, kterou bych obvinil z parodického charakteru, kdyby autor takový výklad alespoň částečně naznačil. Jelikož tak nečiní, zůstanu u toho, že je kniha špatná upřímně. Obsahem? To snad ani ne, ostatně pro takový soud bylo by nezbytné umět obsah identifikovat. Formou. Forma je často považována za méně významnou, minimálně z dvojice forma/obsah. A je to tak. Je-li však forma otřesná, obsah je zdeformován. Upřímně, já mám také divnou stylistiku, která může leckomu vadit – a plně to chápu. Ale co v tomhle textu předvádí Hanuš, to je naprosto nechutné pozérství a intelektuální onanie. Autorův "styl" má patrně evokovat literární výplody prvorepublikové. Ano, já, Libor Hanuš, jsem četl významné texty staré češtiny z dob, kdy české právo za něco stálo. No super. Tenhle text ale svou exaltovaností není ničím, než obyčejnou parodií na vznešený jazyk. Forma přitom naprosto znemožňuje odnést si cokoliv hodnotného ze čtení jako takového. Absurdní charakter tomu dodává po dvou, třech pofidérních citací klasických textů v každé kapitole. Opravdu se mi text jeví ze stylistického hlediska prostě jako blivajz, překonávající svou nesrozumitelností i „učitele“ Holländera. Gratuluji. Pro ilustraci. Každá kapitola samostatně obsahuje závěr. To je dobře. Pravda, obsahuje-li prvá kapitola ponejprve závěr a po něm doslov, působí to trochu divně, ale budiž. Po doslovu však následuje další text! To má tři závěry! Nadto dovolím si vyjmenovat názvy závěrečných podkapitol: "závěr", "doslov", "vývody", "konkluze", "závěr" (podruhé, gratuluji), "shrnutí" a tak dále a tak dále. To je tak odpudivé, že snad netřeba to dále komentovat. Obsahem se jedná o toliko velice volně související glosy, často komentující soudní rozhodnutí. Zaobaleno v nesmyslných formách, jedná se povětšinou beztak o banality. Co pochopíte, často za pochopení nestojí, respektive už jste to stejně měli dávno pochopit. Možná se ke knize někdy vrátím a pokusím se znovu v jejích nepěkných útrobách nějaký smysl najít. Ale čtení prvé mne upřímně tak naštvalo, že o tom dosti pochybuji. P.S. Strašně se mi líbí možnost k odborné studii hodnotit "tempo čtení" a "emoce". To je taková volovina, co zase na téhle stránce vymysleli. Berte mé hodnocení, prosím, jako nadsázku - zrušit už to patrně nelze. Ostatně celý komentář je (částečně) nadsazený.“... celý text
— Set123