Glosy k právní argumentaci přehled

15.09.2024

Předem nutno uznat, že se od svého prvého díla (Právní argumentace nebo svévole) autor nezasekal hlouběji do změti formulačních zvrhlostí. Či jinak, tahle knížka se, k mému překvapení, dá číst. Rozumějte, pozérská je furt, ale potud méně, že se dá již alespoň vážně číst. Byť odstavce bývají formovány přesně jednou větou (mnoha řádků), takže bída je to furt. Každopádně, člověk už je dokonce i schopný dostat se k obsahu.

Nu a ten se mi nijak zvlášť nelíbí. Potud, pokud do svého uvažování autor nezatahuje morálku, je to celkem neškodné. Nepřináší nic objevného, ale budiž. Samozřejmě, z mého ideového pohledu je to blábol vycházející primárně z Radbrucha a jeho mírně imbecilního pokusu vystihnout problém právních principů do čtyř latinských sentencí, ale budiž.

Pak se ale autor dostává právě k morálce. Jednak, ideologicky je mi tato část knihy ještě vzdálenější. Nejen Radbruch, ale i Kant a morální kognitivismus. Nejsem si jist, nedaří se mi to z textu řádně vyčíst, zda je to spíše naturalistický, nebo intuicionalistický pohled na právo, kognitivismus (realismus) to nicméně je. A to mi vadí. Imbecilní apodiktické tvrzení o apriorním morálním vědomí vlastním samozřejmě všem bytostem, je mi vysloveně odporné. Nadto autor patrně ani neví (jinak, z textu toto povědomí neplyne), že se pohybuje na vratkém poli metaetiky a je tedy potřeba být opatrný.

Nadto si nejsem ani přesně jist, zda autor buduje vztah práva a morálky jako pojmově nutný a je tedy přirozenoprávníkem, nebo jenom nepochopil hartovksou tezi o minimálním obsahu morálky. Každopádně lze konstatovat, že v této knize vede boj, proti nepřátelům z mlhy a stínů. Nepřátelům tedy neexistujícím. Odvolává se specificky na Maršálka (a ten podle mě nereprezentuje žádnou skupinu), já osobně neznám právníka, který by v aplikaci práva zavrhoval morální soudy. Pozitivisté, pokud to má být vyhranění se vůči nim, toliko tvrdí (tvrdíme), že jsou to pak soudy morální, ne právní. To je ale asi tak všechno a svět se pro to asi nehroutí.

Posledně je poněkud divné autorovo tvrzení o morálním nihilismu dnešní doby. Jednak, opět, neznám takového člověka, což plyne patrně z autorova nepochopení obsahu slova "morální nihilismus". Po mém soudu si jej plete s morálním subjektivismem (a ani morální subjektivismus dnes nikdo opravdu nezastává, morálka se tak maximálně pluralizovala). Nadto je paradoxní osočovat jedním dechem společnost z nihilismu a tvrdit, že máme apriorní morální znalost. Ale budiž, budiž...