Nové komentáře u knih Lubomír Větříšek
Dva roky v hajzlu
„hned na úvod musím napsat, že autora osobně znám a že mě to určitě, při psaní téhle recenze ovlivnilo a myslím, že to, ani jinak nejde. no jelikož jsem byl na vojně, až v dvaadevadesátém roce, znám osobně šikanu, až tu později praktikovanou v té naší bývalé úžasné armádě, která je jediné místo, kde úplný tupoun s iq tykve má nad váma úplnou moc. nic méně užil jsem si taky. ale ke knize. jistě mají pravdu ti, co píší, že je to oddechovka, na elektrikáře dobré a tak, jistě, ale. minimálně, mě takových, nebojím se napsat, otevřených výpovědí z té doby vojenské moc není a už tím je kniha zajímavá. kniha je opravdu taková prostá, ale určitě není nudná. za mě skvělý spisovatelský počin, zvlášť, když jde o člověka, který se psaní skoro vůbec nikdy nevěnoval.
lubo chválím a piš dál. palec nahoru.“... celý text
— kreator666
Dva roky v hajzlu
„Dá se to přečíst celé.
Na to, že to napsal elektrikář je to dost dobré.“
— josef-leo3560
Dva roky v hajzlu
„Taková docela fajn oddechovka.“
— Katka2382
Dva roky v hajzlu
„Dle mého názoru by to byla ideální povinná četba pro všechny obyvatele mama hotelů.
Byl jsem na vojně 2 roky před autorem...“
— Ramsgate
Dva roky v hajzlu
„Zhruba před rokem mne zaujal rozhovor s panem Větříškem na DVTV. Tak jsem si koupil jeho knihu “Dva roky v hajzlu” a teď jsem ji konečně přečetl.
Jako kluk jsem měl z vojny fakt strach a respekt. Tenkrát ještě nebyla ani civilka a o šikaně jsme tak nějak přirozeně věděli už na základce. Dokonce jistej Pavel, vedoucí na táborech, nás honil a tvrdě cvičil a vždycky vyhrožoval, že na vojně teprve uvidíme. Jeho ranní rozcvičky a běhy, při kterejch jsem skoro omdlíval jsem nesnášel a jo, byl jsem línej a tlustej městskej kluk a tak jsem to snášel ještě o dost hůř.
No a pak jsem u odvodu dostal modrou knížku a vše bylo vyřešený.
“Dva roky v hajzlu” popisujou vojenskou službu v Bakově a je to vlastně zajímavej dokument toho, jak vojna taky vypadala.
Člověk si chvíli musí zvykat na autorův vyprávěcí styl, musí se smířit s jednoduchým a vlastně plochým svědectvím té doby a taky s místy s větším nadhledem, než by bylo potřeba.
Je to dáno jednak dlouhou dobou co od jeho služby uplynula (jde o roky 1983-85) pak taky autorovou povahou, z vojny si vlastně nic moc nedělá.
A tak, i když se tu píše o fakt hnusnejch druzích šikany a tlaku na mladý vojáky, jejich ponižování, spánek max. 2 hodiny denně během prvního půlroku, … celá ta hrůza je zabalená do pocitu, že to vlastně tak strašný nebylo a dalo se to přežít. Tomu pomáhá i autorovo rozhodnutí nezůstat zašitej v nemocnici a pomáhat tam jako sestra, ale dobrovolnej návrat zpátky ke svý jednotce do Bakova.
Tedy - četlo se to velmi rychle, ale dalo by se to zpracovat podstatně líp.“... celý text
— kitja
