kitja
komentáře u knih
Zahrada mrtvých duší
Lukáš Boček
Zahrada mrtvých duší je románový debut Lukáše Bočka a je to příběh o hledání pravdy v jedné, na první pohled ideální a harmonické rodině.
Lukáš tu vykresluje těžkej příběh sourozenců Marka a Šárky, jejich nevlastního táty Jana, mámy kudlanky a kamarádky Lenky. Ale víc už k tomu napsat nemůžu, to bych spoiloval. Snad jen to, že smrt otce otevře dveře k historii té rodiny a Lukáš tu střídavě očima Marka, Šárky a Jana popisuje tu investigaci, objevování temnejch koutů, smiřování se s pravdou, hledání.
A jeho schopnost udržet napětí a postupně házet do příběhu nenápadné indicie, které ale na konci do všeho přesně zapadnou, je fascinující. S tím souvisí i spousta vlastně nedůležitých detailů, kterými ten příběh průběžně koření a tím ho dělá skutečnější. Čemuž vlastně pomáhá i hovorová čeština od Budějc (tohle slovo jsem viděl poprvé a jediné mne trochu štvalo, pražákovi tam chybí aspoň to i).
A celé je to i dost svázané s muzikou, Lukáše zajímá, co zrovna ty osoby poslouchaj, co hraje na pohřbu, co si Jan píská. Takže pod QR kódem uvedeným v knize, je odkaz na soundtrack.
A sama ta kniha je krásně vymazlená. Graficky a typograficky tak, aby byla radost ji číst.
Je to krásný čtení o těžkým rozuzlení vztahů v jedný rovině. Doporučuju ke čtení.
Mistr a Markétka
Michail Bulgakov
Konečně jsem se odhodlal přečíst tuhle klasiku. Mistra a Markétku. A jsem nadšen a nejde než souhlasit s tím, že jde fakt o geniální dílo.
V obrovském množství rovin, ať už v té biblické či kritizující ruské poměry, nebo dalších, mne nejvíc fascinuje to přesné vykreslení a ztvárnění ďábla a zla, které představuje v mnoha jeho rovinách.
Protože, to zlo, stejně jako kdekoliv dneska, je místy lákavé, manipulativní a oblbující a skoro až - úhlem některých pohledů - přijatelné. Vlastně se tváří jako jedna z relevantních variant a možností volby.
A jo, vlastně to tak může vypadat. Mistr i Markétka mohou být z jednoho úhlu spokojení, právě díky všem manipulacím, do nichž se dostali a třeba se i sami cítit spokojeně.
Ale z nadhledu a s odstupem je jasné, že jsou jen obětí ďábla, kterej je jen nechal nahlédnout do své hry, ale figurkama šoupe on podle svých pravidel. Pro svůj účel. Pro svůj zisk a radost.
A to muselo být strašně silné téma ať už v jakékoliv době v neustále “ďábelském”Rusku, tak se to dotýká každého, protože těm zjednodušujícím a jakoby vítězným špatnostem jsme vystavováni pořád, každý den.
Nedílnou součástí knihy jsou i fascinující ilustrace Borise Jirků. Jsou naprosto přesné a dokonalé, fakt moc mne oslovují a kromě četby jsem trávil i dost času jen prohlížením si těch obrázků. Tohle vydání právě díky ilustracím považuju za absolutně dokonalé.
Slečna Baudelairová
Yslaire (p)
Můza a milenka Charlese Bodelaira, Jane Duvalová, o níž se moc informací nedochovalo, se v komiksu Slečna Baudelairová stává vypravěčkou příběhu prokletého básníka, autora Květů zla a taky překladatele E.A.Poea.
A je úplně jedno, že je to z části jen literatura a příběh o tom, jak to třeba možná mohlo být. Ať už se život a vztah Ch. Bodelaira a tajemné Jane ubíral jakkoliv, ten komiks krásně přináší atmosféru té doby.
Příjemný čtení, který přiblíží ChB čtenáři svěžím a čtivým způsobem, trochu jako to udělá Formanův Amadeus s Mozartem.
Bavilo mne to a skvělé je, že je na konci knihy i několik stran s životopisnými údaji ChB, což pak tu literaturu propojí s historií.
Leonardův kabinet
* antologie
Povídky mám rád v době, kdy se nechci soustředit na nic delšího. Je to něco jako článek v časopisu. Někdy je pro ni prostě ta správná nálada.
A tak mám docela rád edici Česká povídka, protože dokáže rychle představit několik autorů a člověk pak tuší, od koho chce přečíst i něco víc. Takhle jsem si našel třeba Hakla.
Leonardův kabinet je sbírkou sedmi dalších, které tematicky propujujou záhady, tajemství a nečekané zvraty, což se ale nakonec ukazuje jako pro povídku ne úplně ideálný téma.
Když nepočítám Šabacha a Hájíčka, tak se tu ti ostatní buď trochu plácají v banalitách, nebo jsou brzy předvídatelní a nebo chtějí nečekaně zvracet za každou cenu a tak nějak nesmyslně.
A teda, je to lepší, než tu tak tvrdě kritizuju, přečíst se to dá, jen je to tak trochu jako průměrná epizoda z levnýho seriálu.
Vlastně mne Leonardův kabinet, i když vypadal atraktivně, bavil z této edice zatím nejmíň.
Sága o cestě na Island
Jan Burian
Netuším, jestli se někdy podívám na Island. Určitě by se mi to tam líbilo, ale není to nějaký mý vysněný cestovatelský místo a stejně rád bych viděl třeba Namibii, Mongolsko nebo Srí Lanku. Ale proč si o Islandu nepřečíst v poutavém cestovním deníku s přesahem od Jana Buriana.
Sága o cestě na Island je zase typická Burianova koláž poskládaná z cestovního deníku, faktů o Islandu, kulturních i historických souvislostí nebo zmínek o něm z knih jiných cestovatelů nebo novinářů.
Ten posbíraný a poctivě prostudovaný soubor podkladů je pak s velkým citem a v původní podobě se všemi chybami a nepřestnostmi poskládán tak, aby to bylo co nejužitečnější, zajímavé, výstižné a nezřídka i vtipné, když jsou třeba novináři přistiženi z opakovaného opisování od sebe sama nebo když některý z místních názvů píšou pokaždé jinak.
Vedle toho tu je ale Burianův dar všímat si toho fakt zajímavého, přátelit se s kolemjdoucími a povídat si s nimi o běžných věcech, které tu pak může sdílet z islandského pohledu.
A tím vším najednou nenásilně dostává čtenáře do situace, že vlastně ten Island asi bude zajímavější než Namibie a hlavně, že tady je pro líného člověka, který se nechce dlouhé měsíce na cestu připravovat, stručný a jasný návod na to, jak se dá smysluplně prožít několik islandských týdnů.
Četl jsem tu knihu a zas jsem se zastavoval. Dohledával jsem obrazy zmiňovaných malířů, fotky přírody i měst, poslouchal islandskou hudbu a hledal informace o islandských knihách. Takhle moc mne to k sobě vtáhlo.
Bílá Voda
Kateřina Tučková
Kateřina Tučková je neuvěřitelná a její romány jsou fascinující čtení. Ať Žítkovské bohyně, které mi před lety doporučila Markéta Fibigerová, tak Vyhnání Gerty Schnirch a teď Bílá Voda.
Začal jsem ji číst hned, jak kniha přišla. Chtěl jsem si dát limit 50 stránek na den, abych to nezhltnul, ale stejně jsem se tomu neubránil a těch 686 stran jsem přečetl mnohem rychleji. Nedá se od toho odtrhnout.
Tučková je výborná vypravěčka, která si umí vyhledat všechny historické souvislosti a ty se pak nebojí kreativně poskládat do čtivého a strhujícího a napínavého příběhu. Navíc vytáhne fakt těžký a závažný téma, který okoření silným příběhem a něčím tajemným mezi nebem a zemí, čímž se zaslouží o nenásilnou popularizaci ať těch historických událostí, tak problémem rovnoprávnosti žen.
Těch paralelních rovin je tu hned několik a bavily mne všechny. Od současného příběhu ztracené a znovu se nacházející Leny, přes totalitní hrůzy páchané na věřících, historii podzemní církve, příběh Evaristy a Tobie a Jana a další a další až k pohledu na nerovné postavení žen v církvi i v celé společnosti.
A protože těch nadšenejch reakcí bude brzy plnej internet a já navíc nechci nic víc prozrazovat, udělám už jen dvě malý odbočky.
Tou první je Magor, jehož jedna nepatrně upravená báseň je tu použitá. To mne potěšilo a když jsem pak zjistil, že v této knize i v Magorově summě jsou vlastně na stejné stránce (483 a 484), tak mi to přijde symbolicky osudové, jak zde popisované příběhy. To nemůže být náhoda.
Druhá odbočka je ke Zlatým horám a Bílé vodě, kde jsme před lety trávili dovolenou a tak jsem tu zdejší přírodu a ztracenej kus světa s vesnicema, kde chcípnul pes a taky poutní místo Mariahilf měl při četbě pořád před očima.
Fakt nádherná kniha. Doporučuju moc.
Dva roky v hajzlu
Lubomír Větříšek
Zhruba před rokem mne zaujal rozhovor s panem Větříškem na DVTV. Tak jsem si koupil jeho knihu “Dva roky v hajzlu” a teď jsem ji konečně přečetl.
Jako kluk jsem měl z vojny fakt strach a respekt. Tenkrát ještě nebyla ani civilka a o šikaně jsme tak nějak přirozeně věděli už na základce. Dokonce jistej Pavel, vedoucí na táborech, nás honil a tvrdě cvičil a vždycky vyhrožoval, že na vojně teprve uvidíme. Jeho ranní rozcvičky a běhy, při kterejch jsem skoro omdlíval jsem nesnášel a jo, byl jsem línej a tlustej městskej kluk a tak jsem to snášel ještě o dost hůř.
No a pak jsem u odvodu dostal modrou knížku a vše bylo vyřešený.
“Dva roky v hajzlu” popisujou vojenskou službu v Bakově a je to vlastně zajímavej dokument toho, jak vojna taky vypadala.
Člověk si chvíli musí zvykat na autorův vyprávěcí styl, musí se smířit s jednoduchým a vlastně plochým svědectvím té doby a taky s místy s větším nadhledem, než by bylo potřeba.
Je to dáno jednak dlouhou dobou co od jeho služby uplynula (jde o roky 1983-85) pak taky autorovou povahou, z vojny si vlastně nic moc nedělá.
A tak, i když se tu píše o fakt hnusnejch druzích šikany a tlaku na mladý vojáky, jejich ponižování, spánek max. 2 hodiny denně během prvního půlroku, … celá ta hrůza je zabalená do pocitu, že to vlastně tak strašný nebylo a dalo se to přežít. Tomu pomáhá i autorovo rozhodnutí nezůstat zašitej v nemocnici a pomáhat tam jako sestra, ale dobrovolnej návrat zpátky ke svý jednotce do Bakova.
Tedy - četlo se to velmi rychle, ale dalo by se to zpracovat podstatně líp.
Oceán na konci cesty
Neil Gaiman
Kamarád mi při jedný moc hezký příležitosti věnoval tuhle knihu se slovy, že si myslí, že by mne mohla oslovit. V tu dobu jsem netušil, kdo je to Neil Gaiman a ani jsem fantasy žánr nevyhledával.
A tak jsem to začal, trochu s nejistotou, zda se fakt trefil, číst. A po prvním odstavci jsem do té knihy vplul a s každým dalším jen fascinovaně přihlížel tomu světu, kde děti vidí leckdy víc než dospělí a mají svůj osud i osud dospělých ve svých rukou.
“Na dětsví si pamatuji živě. Věděl jsem o hrozných věcech. Ale věděl jsem, že to před dospělými musím utajit. Vyděsilo by je to. “ Tenhle citát Maurice Sendaka (autora třeba mý oblíbený knihy “Tam kde žijí divočiny”) celou knihu uvozuje. A vlastně velmi přesně.
Oceán na konci cesty je fascinující příběh, který prožívá sedmiletý knihomol a samotář bez kamarádů. Je psaný neuvěřitelně jednoduše a přirozeně, fakt jazykem malýho kluka a přitom nebo možná díky tomu otvírá spoustu otázek a pocitů, které člověk možná míval, ale v průběhu života je odložil.
Strhující a silnej dobrodružnej příběh, kterej se čte jedním dechem, hlubokej vnitřní svět a prožitek a nádherný ilustrace Elise Hurstové dělají z Oceánu na konci cesty fakt výjimečné dílo, ke kterýmu se budu vracet.
Dravec
Dave McKean
Výtvarně dokonalej komiks propojuje reálnej svět se světem tajemně snovým a taky příběh lovce s příběhem spisovatele a je to fascinující pastva nejen pro oči.
Dave McKean tu rád nahlíží za bránu běžného a standardního vnímání reality, dostává se tam tu spisovatelovou imaginací, tu tajemným rituálem a pak v souznění s tím celým výtvarným ztvárněním této knihy.
A málokdo umí ten svět mezi realitou a sněním tak dobře popsat a svým pojetím předat dál, jako autor tohoto komiksu.
A jo, jde o místa, kam zřejmě chodíme všichni, někdo náhodně, někdo cíleně. Určitě jde o součást našich životů, ale, třeba v mém případě jde o nepředatelné zážitky. Aspoň jsem si to vždycky myslel.
A pak jsem si najednou přečetl Dravce, komiksovej román o sokolovi, a tady je to všechno tak jasně, srozumitelně a emočně popsaný, až jsem tu nepředatelnost musel přehodnotit.
Velký překvapení. Krásná kniha ze série Argomiks.
Zpívající kniha aneb Život ve škvíře 1970-2020
Jan Burian
Zpívající kniha je souborné vydání textů Jana Buriana, ale není to “jen” sbírka těch textů, u každého je QR kód, kterej vede na tu danou píseň nově nahranou v komorní podobě, jen klavír a zpěv (v jednom případě jen recitace). A ještě je každá ta píseň doplněná trefnou fotkou, která leckdy ten smysl těch slov ještě někam poslouchá.
Přečetl jsem všech 240 básní a poslechl všech 240 písní a je to nádhernej pohled do padesátiletýho tvůrčího období Jana Buriana.
Co jsem nezapomněl aneb Z deníku potulného písničkáře II.
Jan Burian
Ve druhém díle uzavírá Jan Burian své vzpomínky, obsáhne tu roky, začíná rokem 1991 a končí současností. A stejně jako v jedničce se mu povedlo vytvořit čtivou a pestrou koláž složenou z aktuálního textu a protkanou jeho deníkovými zápisy, fejetony, texty písní, ale i recenzemi nebo postřehy jeho okolí. Díky tomu je kniha plastičtější a čtivější. Je prostě radost to číst a vzpomínat nejen na ty desky, koncerty a TV pořady, ale i události, co se děly ve společnosti.
Náraz
Nathan Cowdry
Jeden z nejúchylnějších komiksů, co znám. Náraz od Nathana Cowdryho. Příběh holky, která pašuje drogy ve svém mluvícím psu a společníka jim dělají mluvící kalhotky.
Už trojice hlavních postav je dost šílená, jinak ani nemůžou dopadnout neméně ujeté a nečekané zápletky v střihově zpracovaném příběhu, kde člověk pořád skáče v čase sem a tam.
Už jen ten svatební úvod a nález polomrtvého psa, který, jako by byl obětí nějakého rituálu rozjíždí jednu velkou a rychlou jízdu, u které se člověk nenudí.
Chtěl bych mít fantazii pana Cowdryho a taky jeho odvahu nebát se fakt divnejch a jo, napíšu to, perverzností, kterejma je Náraz protkanej.
Zábavný a nevšední čtení. Nelze nedoporučit.
Země strašidel
Rostislav Křivánek
Často mám pocit, že si najdu knížku nebo si knížka najde mne přesně v době, kdy ji potřebuju. Tady u Země strašidel to zas klaplo. Ale od začátku.
Rosťa Křivánek byl v době puberty můj nejoblíbenější hudební publicista. Hltal jsem Filipa pro náctileté, ještě před tím, než jsem přešel na Rock & Pop. A taky Divnoknížku, bibli o milovaných Wanastowejch Vjecech. Tu taky spolunapsal.
A teď se ke mně dostal jeho iniciační román. Příběh Erika, který jede kamsi do země, kde skončila válka a chce si tam srovnat vlastní priority. V rozstřílené vesnici najde malou holku s kterou pak prožívá nejdivnější a nejdůležitější příběh svýho života.
Ten příběh, kde unavená a neuvěřitelnejma zkouškama lámaná dvojice je psán tak přirozeně a opravdově, že má člověk pocit, že ho autor sám prožil a teď o něm jen podává svědectví. Je to přirozenost a opravdovost protkaná smyslem pro rytmus a krásným jazykem. Čte se to samo.
Země strašidel je taky plná napětí. Četl jsem to, nechtěl jsem, aby to přestalo, ale nedalo se od toho odtrhnout. A záměrně neříkám víc, abych nespoiloval. Jen to velmi moc každému doporučuju. A teda - kromě nedkutečnýho textu jsou tu i naprosto dokonalý ilustrace Vladimíra Franze.
Zednářský dodekameron
Melchior Kotnowski
Těch tucet povídek různého rozsahu propojuje často fiktivní pohled na tuzemskou politiku a také společnost v době covidové. Autor nechá hrdiny jednotlivých povídek jednat často tak, aby vypíchl a přehnal některou z nehezkých lidských vlastností, čímž vytváří docela trefný pohled na panoptikum nejrůznějších lidských nešvarů.
A celé to má dost nadhledu, díky kterému si autor může dovolit napsat zdrcující feministickou kritiku Rychlých šípů Jaroslava Foglara, u toho jsem se hodně bavil, nebo detektivku, v níž je vyšetřovaná vražda premiéra Babiše, nebo podobenství o snaze vybudování chrámu na místě Strahovského stadionu.
Celé to trochu připomínalo témata Miloše Urbana, minimálně odkaz na jeho dvě knihy tu jsou podle mne zřetelné a přiznané, i když Urban to má vše propracovanější a semknutější.
Ale i tak jsem si to užil náramně.
Lucie
kolektiv autorů
Lucii obdivuju od puberty a pořád mi má co říct. I poslední desku, kromě prvních třech písní, který přeskakuju, mám hodně rád. A na tuhle knihu jsem se dost těšil.
Ale když mi přišla k recenzi (celá recenze je tady: https://musicserver.cz/clanek/67697/lucie-fotografity/ ), přišlo s ní i zklamání. Protože jsem přesvědčenej, že i já bych ji sestavil a připravil líp.
Nevím kolik času na to její tvůrci (kapela a Honza Dědek) měli, ale vypadá to, jako by to šili horkou jehlou. Prázdný výplňový texty, jen pokud o nějakou strukturu (ale vlastně je to celé chaoticky uspořádané), informační hodnota mizivá, faktické chyby, diskutabilní postprodukce u fotek (často přeostřeno nebo nepříjemně vyhlazeno).
A teda, jo, jsem za ten velkej výpravnej balík fotek rád, ne že ne, ale dalo by se to udělat celé podstatně líp.
Konec světa
Emil Hakl (p)
Emil Hakl je jeden z těch asi pěti autorů, jehož knihy se mi čtou lehce a snadno, jeho čeština a rytmus slov přesně zapadají do toho mého. Ale snažím si ho šetřit a tak teď, po dvaceti letech dozrál čas na Konec světa.
Jde o povídkový (přičemž některé z povídek jsou už spíš novely) exkurz do 90. let (a občas i sonda do osmdesátek), jejichž společným jmenovatelem jsou outsideři, kteří moc neví, co se svým životem.
A tak jsme svědky propařených nocí, zaměstnáním v práci, co vůbec nedává smysl, sviňárničky na hraně i za hranou zákona, problémy se ženami nebo pokus o útěk do Indie.
Tohle všechno a ještě mnohem víc prožívají hlavní antihrdinové, často pochopitelně a často nepochopitelně selhávající.
Konec světa přináší jedno velmi dobré svědectví z devadesátek a ukazuje, že nic nebývá černobílé. A protože je to Hakl, čte se to samo.
Brambora byla pomeranč mého dětství
Bohuslav Vaněk-Úvalský
Brambora byla pomerančem mého dětství je hořkej a trpkej, ale humornej příběh z převážně 70. a 80. let minulého století, ale v závěru se dotkne i sametové revoluce a deziluze z ní.
Ta komunistická část naprosto geniálně a přesně popisuje reálie normalizace, jak si ji i já pamatuju. Dokonale ukazuje a vysvětluje, jak se tenkrát žilo a popisuje to barvitě a s nadhledem, očima chytřejšího a vnímavějšího, ale mlčícího více než alter ega dospívajícího kluka.
A skoro si myslím, že ten co to nezažil nemůže spoustě vtipů a skutečností rozumět ani je pochopit, i když se o to snaží lehce a vtipně psaný slovníček, vysvětlující ty nejzáludnější používané pojmy a protkaný knihou skoro po každé kapitole.
Zlom tu ale nastává po sametové revoluci, kde se autor dostává do vod fikce a všechny křivdy a nepravosti, které mu naše politická reprezentace napáchala tu vyfabuluje do orwelovské budoucnosti, která se ale naštěstí nekonala.
A to je asi největší problém knihy, protože člověk, co nezažil socialismus a čte ten fiktivní pohled na dnešek si může snadno myslet, že i ten pohled na minulost je vyfantazírován stejně velkolepě.
Já, socialismus si pamatující, jsem se u knihy bavil, ale chybělo mi tu něco, co by bylo víc než jen výlet do té doby na pár dnů. Za přečtení to stojí, ale nic víc než trochu jiné Pelíšky z osmdesátek od toho nelze čekat.
Andělské drápky
Alejandro Jodorowsky
Vyrovnávání se s rodinnými tajemstvími, o nichž se nemluví a s démony, co nosíme sami v sobě. Mysticko-erotický příběh a to pro leckoho určitě až za hranou přijatelného tu odkrejvá tajné a zakázané chutě a prožitky a touhy, míchá je s trochou filozofie a ono to funguje a zapadá do sebe až nečekaně silně a dobře.
Konec stříbrného věku
Jasutaka Cucui
(SPOILER) Konec stříbrného věku je druhá kniha, kterou jsem od japonce jménem Jasatuka Cucui četl. A zas je to divnej příběh z divnýho světa.
Kniha se odehrává v Japonsku, které je přelidněné a nemá nebo nechce mít prostředky na sociální dávky a tak začne regulovat počty starých obyvatel.
A regulace spočívá ve akční hře, jíž se musí účastnit všichni starci nad určitý věk a v rámci své zóny (což je něco jako městská čtvrť) mají za úkol pozabíjet všechny starce. Přežít může vždy jen jeden a pokud jich někde zůstane víc, budou státními zaměstnanci popraveni všichni.
A tak autor líčí jednu bitvu za druhou, popisuje různé strategie v různých regionech, nachází všechny ty lidské slabosti a neférovisti, které v podobně krizové situaci musí vyplavat na povrch a taky zrůdný přístup médií k tomu celému.
Ale bohužel to celé působí jen jako mozaika a střípky, které vedle sebe leží, ale k žádné zásadní pointě nebo nečekanému zjištění se tu nedopracujeme, i když řada minisituací je tu hezky vystavěná, nejlepší je asi situace jednoho regionu, kde se všichni dohodnou na společné bitvě v amfiteátru, na kterou se vybírá vstupné, které dostanou rodiny bojujících.
Kdyby kniha byla delší, začal bych se asi nudit. Takhle to docela šlo. Ale moc mi to nedalo.
Šílená ze Sacré-Coeur
Alejandro Jodorowsky
Jeden z nejpřeplácanějších komiksů, co jsem četl. Autorům tu není nic svaté a po svém šijou do zatuchlých univerzit, náboženství, narkomafie, sekt, moderním drogám rozšiřujícím vědomí, sexu a mnoha dalšího.
A celé, jakoby se to snažilo do toho obout jakoby v Richardovské nebo Funesovské francouzské komedii.
Ale je to celý tak postavený na hlavu a tak moc se tlačí na pilu a je to tak plný nečekanejch a nelogickejch zvratů a humoru všech úrovní (od fekálního až po filozofický), až to působí jako nesourodej slepenec gagů pro gagy.
Příběh se skládá ze třech dílů, kde ten třetí už ani není se zbytkem moc kompatibilní, je děsně ukecanej, jinak se pracuje s obrazem a členěním stránky.
A i když je to moc pěkně nakreslený, Moebius je skvělej, tak Alejandro Jodorowsky tady podle mne moc nevěděl co a jak tím příběhem vlastně řekne, kromě toho, že se rozhodl ironizovat a vysmívat se úplně všemu kolem nás.
