Dva roky v hajzlu
Lubomír Větříšek
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/463545/bmid_dva-roky-v-hajzlu-ikB-463545.jpg
4
50
50
Ostříhat vlasy, oplakat svobodu, opustit holky i sny… A možná přijít o život. Devatenáctiletý Luba nastupuje k výkonu základní vojenské služby do dalekého Bakova nad Jizerou, stejně jako jeho vrstevníci, jen nerad a z donucení. Dlouhé vlasy si stihne ostříhat ještě před nástupem do přijímače a o fesťácích a neoficiální muzice raději pomlčí. Jen to milované pivko mu bude na vojně scházet! To vše je ovšem pouze předehra. Píše se rok 1983 a všudypřítomná, nikým nekorigovaná šikana je nutným zlem. Nejednou při ní jde doslova o život. V nejhorší mazácké vojně podrží Lubu nad vodou dvě věci: skvělá fyzička kluka z venkova a jeho přátelská povaha. I tak je ovšem velkou neznámou, jak dlouho on i ostatní „bažanti“ vydrží, pokud mohou spát sotva dvě hodiny denně a musí snášet úmorný hlad a nekonečnou ponižující dřinu a rituály. Je možné obejít vychytralé mazáky a získat na svou stranu velitele Janka? A co teprve když na vás někdo míří ostrými? Nade vším visí otazník: Z koho se pobytem v bakovské posádce stane muž a z koho naopak troska? Knížka je povinnou četbou především pro pamětníky této doby, pro ty, kteří možná ještě mají doma založenou vojenskou knížku. Výjimečné ohlédnutí do časů, ve kterých se pod záminkou údajné služby vlasti vyráběli „z chlapců chlapi“.... celý text
Přidat komentář
Dle mého názoru by to byla ideální povinná četba pro všechny obyvatele mama hotelů.
Byl jsem na vojně 2 roky před autorem...
Zhruba před rokem mne zaujal rozhovor s panem Větříškem na DVTV. Tak jsem si koupil jeho knihu “Dva roky v hajzlu” a teď jsem ji konečně přečetl.
Jako kluk jsem měl z vojny fakt strach a respekt. Tenkrát ještě nebyla ani civilka a o šikaně jsme tak nějak přirozeně věděli už na základce. Dokonce jistej Pavel, vedoucí na táborech, nás honil a tvrdě cvičil a vždycky vyhrožoval, že na vojně teprve uvidíme. Jeho ranní rozcvičky a běhy, při kterejch jsem skoro omdlíval jsem nesnášel a jo, byl jsem línej a tlustej městskej kluk a tak jsem to snášel ještě o dost hůř.
No a pak jsem u odvodu dostal modrou knížku a vše bylo vyřešený.
“Dva roky v hajzlu” popisujou vojenskou službu v Bakově a je to vlastně zajímavej dokument toho, jak vojna taky vypadala.
Člověk si chvíli musí zvykat na autorův vyprávěcí styl, musí se smířit s jednoduchým a vlastně plochým svědectvím té doby a taky s místy s větším nadhledem, než by bylo potřeba.
Je to dáno jednak dlouhou dobou co od jeho služby uplynula (jde o roky 1983-85) pak taky autorovou povahou, z vojny si vlastně nic moc nedělá.
A tak, i když se tu píše o fakt hnusnejch druzích šikany a tlaku na mladý vojáky, jejich ponižování, spánek max. 2 hodiny denně během prvního půlroku, … celá ta hrůza je zabalená do pocitu, že to vlastně tak strašný nebylo a dalo se to přežít. Tomu pomáhá i autorovo rozhodnutí nezůstat zašitej v nemocnici a pomáhat tam jako sestra, ale dobrovolnej návrat zpátky ke svý jednotce do Bakova.
Tedy - četlo se to velmi rychle, ale dalo by se to zpracovat podstatně líp.
Přesně takto bych si nějak představovala knihu o základní vojenské službě. A ruku na srdce dnešní muži by to potřebovali jako sůl.
Pro dnešní generaci nejspíš absolutně nepochopitelná doba. Pro mou sice taky, ale díky tomu, že jsem v rodině měla vojáka z povolání mi vojna a témata kolem ní přišla vždy tak nějak součástí. Na vojnu jsem dokonce chtěla, ale rok před tím, než bych mohla nastoupit byla povinná vojenská služba zrušena.
Šikana na vojně, dokud jste nebyli mazáci byla věc, kterou znal každý - prostě se to dělo, a buď jste to dali, nebo si na Vás ostatní smlsli o to víc. Na kolik vojna připravila chlapi na budoucí život je otázka do plénu, ale vyprávění Větříška je skvělé v tom, že celou knihu čtete tak, jako byste seděli u pivka (třeba v nádražce) a on Vám vyprávěl co se zrovna stalo.
Vojna dle mě chlapi na jednu stranu sice rozdělovala, ale na druhou neskutečně stmelovala. Ne všichni si po jejím skončení řekli tak čau a už se nikdy neviděli..
I dnes mám kolem sebe vojáky, a když poslouchám příběh z Afgánistánu, nebo jiných válečných zón, je vyprávění o šikaně za dob socializmu stejně pořád slabý odvar.
Nebylo to ok, někdo se s tím popral, někdo ne. Kluci na vojně dospěli v muže, mnoho z nich se vrátilo do civilu jako otcové dětí, neb slečnám, které chodili na kasárny se dal dokoupit věk kvůli svatbě.
Ta doba je pro nás už nepředstavitelná a knížka Vám v mnoha věcech otevře oči.
K přečtení rozhodně doporučuju :)
Absolvoval jsem vojnu od 80 do 82 na jaře, čili jsem šel do civilu o rok a púl, než nastoupil pan Větříšek. První dny přijímače byly shodné, možná jsem měl výhodu, že jsem nastoupil V Hranicích v PŠ. Asi 80 zobanů proti 8 suprákům, mazákům, púlročákúm. Rozcvičky tvrdé, jak popisuje autor, výcvik neméně tvrdý s blijancemi do plynových masek, ale po rajónech v 10:00 večerka a nikdo se nemohl pohnout ze světnice. Šikana, pokud neprobíhala na cvičišti pod dohledem lampasáků žádná. U jídla občas zaveleli mazáci odchod, ale až když jsme měli z větší části snězeno.
Ob čas jsme byli na PVS informováni o boji s šikanou v ČSLA a tvrdými tresty.
Po půlroce služby jsem byl převelen k bojovákům do Jínců. Přišli mladí zobani, ale kromě rajónů jsme je nešikanovali. A to podotýkám, že jednotku tvořilo více než 50 % Slováků a Maďarů, kteří byli vcelku odporní. Až v době když jsem byl suprák, jeden ožralý východňár si nechal v noci nastoupit všechny mladé a nutil je lízat nohy postelí. Vzápětí jsme ho všichni starší poslali do prdele, že chceme spát a on se uklidnil.
Největší případ šikany v našem útvaru se odehrál na sklonku 1981, kdy čtyři mazáci naprosto lenivému vojínovi, ovšem členu KSČ vylili na podlahu kýbl s tím, že ji má znovu umýt. Onen soudruh se druhý den dostavil k veliteli útvaru, praštil stranickou legitimací o zem s tím, že nebude ve straně, která dovoluje šikanu. Výsledek byl 4 vojáci ve vězení na 14 dní a přesun ubohého komunisty k vojenskému uměleckému souboru. Protože trochu vrzal na housle.
Popisování šikany ze strany autora považuji za paskvil, protože takové zacházení by nepřežilo 90% jednotky. Lékařské studie dokazují, že nedostatek stravy, zamezení spánku a fyzická destrukce vedou k úmrtí. To by si ani v ČSLA nikdo nelajznul.
Scéna s vyhozením z okna se odehrála v roce 1981 a šlo o vyhození z 2. (ne pátého) patra se slovy "Holube leť". Nešťastník pád se zraněními přežil. Autor se opět plete i když připouším, že šlo o brutální čin. Řešil se i u nás na útvaru a pokud vím, všichni aktéři dostali Sabinov a jeden z nich se dokonce oběsil.
A nejvíc mě rozesmála histoka s ponožkami, nošenými 14 dní. Já jsem nafasoval asi 5 párú ponožek, neříkám, že všechny se daly vyprat ihned, ale 14 dní......to by mi asi nohy splesnivněly. Autor neměl žádné na převlek? A teď si představte ty mazáky, kteří spokojeně leží a do ložnice napochoduje skupina zobanů a vyzuje si boty se čtrnáctidenními fuseklemi.. Já osobně bych je dokopal do umývárny!
Prostě nesmysly.
Jenom bych chtěl dodat, že jsem taky nosil dlouhé vlasy před vojnou i po, jezdil na vokalízu, ale hlavně na portu, ale nemám ve zvyku lhát.
Velice zdařile popsaná vojna osmdesátých let s mnoha přesnými postřehy a věrohodnými pocity, včetně té poslední věty, že vojna vzala člověku dva roky života, ale dala mu něco, co nejde definovat. Navíc je to napsáno čtivě a pěkným jazykem a bez zbytečné snahy o dobové československé dialekty v přímé řeči, jak bývá u podobných knih zvykem. Jen v jedné věci bych autorovi oponoval, že šikana postupně ustupovala, byl jsem dva roky na vojně v druhé půlce osmdesátých let také u malého útvaru a poměry tam byly velmi obdobné, jen se pořád hrozilo a četly se různé rozkazy MO, ale jinak se jelo stejně do rozkazu důstojníci, od rozkazu do budíčku mazáci určovali chod světa.
Mně se to líbilo. Tuhle dobu jsem nezažila a vojnu jsem vždy vnímala jako takový tábor pro dospělé kluky, sice si něco museli odmakat, ale jinak pohoda. Tahle kniha mi docela otevřela oči.
Je hodně knih s tématikou základní vojenské služby a musím říct, že všechny jsou hodně podobné. Ono se ani není čemu divit, prostředí bylo více méně stejné všude.
Autor sepsal své vzpomínky, ale celkově to vyznělo jako slohová práce na téma "Dva roky ztraceného času". Kniha není ani vtipná, poučná taky ne, jsou zde všechny známé názvy a věci.
Co by třeba knize pomohlo dle mého názoru je, že by autor dohledal kluky z "pětky" a ukázal, co z nich je. Ale jinak vcelku nudná kniha.
Nemáme-li za sebou také ony dva (nebo klidně i jeden) roky v haj... na vojně, asi stěží plně oceníme hodnotu Větříškovy knížky. Alespoň si tak sám sobě odůvodňuji rozpaky, které z knihy mám. Chválit ji jen proto, že se čte dobře? Opodstatnit tím její vznik? Jde o osobní vzpomínky, formou ne vzdálené deníkovým zápiskům. Ale s výjimkou jediné kapitoly jsem se u knihy nezasmál. Ale ani se mi nevkrádalo tiché mrazení. No, upřímně, vlastně jsem neměl při čtení žádnou emoci. Jen jsem si tak nějak v poklidu a hezky četl. Asi to leckomu bude stačit, jazyk není špatný, vhled do světa mladíků, co musejí zabít čas na vojenské službě, získáme. Schází mi ale nějaká ambicióznější vrstva, nebo nápaditější práce se stylem, vyprávěním, s jazykem.
Úplně nevím, kam knihu zařadit. Nejvíc se mi tento počin jeví jako slohové cvičení. I když opravdu velmi věrné. Posoudit děj opravdu dokážu, byť z pohledu partnerky a následně manželky vojína základní služby. Ti, kdož vojnu zažili, si asi s nostalgií oživí své vzpomínky.
V knize mě dost rušila přímá řeč v jakési burešovštině. A u nás se určitě říkalo dévéťák, nikoli devěťák. O pinglech x pinklech nemluvě :-) Ale to je fakt jediné, co mi v textu vadilo. Jinak je to takové nenáročné čtení, co ani neurazí a ani nenadchne.
Dost mě pobavilo, jak se autor považuje za undergroundového věrozvěsta.
Pamatuji si chvíli, kdy jsme jednoho večera seděli u pana Větříška doma a popíjeli sklenku whisky. V tom mi pan Větříšek přinesl na stůl několik ručně popsaných stránek papíru, které postupně sepisoval a u kterých věřil, že by se jednoho dne mohli proměnit v knihu, která by byla k dostání v knihkupectvích. V tu chvíli kdy mi předčítal několik úryvků z těchto stránek jsem ještě netušil, že o několik let později se jeho sen a vytrvalá práce stane skutečností. Sen o sepsání vlastních vzpomínek z doby vojny.
Kniha je psána formou krátkých kapitol, které se podrobněji věnují nejen našemu hlavnímu aktérovi, ale také zbylým členům jednotky, se kterými sloužil. Doba však byla jiná, a tak hlavně v počátcích můžeme sledovat, jak trýznivé mohlo být například chování starších kluků vůči nováčkům. Právě díky krátkým kapitolám se nikde nechodí kolem horké kaše, příběhy mají spád a rozhodně nepůsobí jen ponurým dojmem. Jsou totiž vyplněny i spoustou úsměvných historek a příběhů, ve kterých hrál vždy nějakou roli alkohol.
Určitě by bylo zajímavé sledovat, jak by povinnou vojenskou službu ať už třeba v menším měřítku zvládla například současná generace, které dělá problém už jen zvednutí se od počítače, či telefonu.
Díky tomu, že k této knize i k tomuto autorovi mám nějakou bližší vazbu, bude mé hodnocení nejspíš lehce ovlivněné. Přesto všechno však jde o velice zajímavou sondu do nedávné minulosti, která z mladých teenagerů postupně budovala muže. 90%
Dva roky v hajzlu
hned na úvod musím napsat, že autora osobně znám a že mě to určitě, při psaní téhle recenze ovlivnilo a myslím, že to, ani jinak nejde. no jelikož jsem byl na vojně, až v dvaadevadesátém roce, znám osobně šikanu, až tu později praktikovanou v té naší bývalé úžasné armádě, která je jediné místo, kde úplný tupoun s iq tykve má nad váma úplnou moc. nic méně užil jsem si taky. ale ke knize. jistě mají pravdu ti, co píší, že je to oddechovka, na elektrikáře dobré a tak, jistě, ale. minimálně, mě takových, nebojím se napsat, otevřených výpovědí z té doby vojenské moc není a už tím je kniha zajímavá. kniha je opravdu taková prostá, ale určitě není nudná. za mě skvělý spisovatelský počin, zvlášť, když jde o člověka, který se psaní skoro vůbec nikdy nevěnoval.
lubo chválím a piš dál. palec nahoru.