• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

Nové komentáře u knih Lucie Šmídová

Ke kněžství ženy

„„Když začnu porovnávat svůj život se stejně starými mladíky podobného zaměření, začnu litovat, že nejsem kluk, a musím se snažit, abych jim nezačala závidět. Mají svůj úkol (a jak důležitý a nepostradatelný!), ke kterému je volá církev (a skrze ni Bůh) - úkol, který si sami nevymysleli. Vím, že je plno práce (a nezříkám se ani vaření, ani mytí podlah, úklidu a podobné charitativní činnosti), ale vždycky jsem to vlastně já, kdo si vymyslí, že bude dělat to či ono. Dost roků jsem se snažila udusit v sobě představu, že je něco v nepořádku, a snažila jsem se přistoupit na myšlenku, že chyba je ve mně, ale nedokázala jsem to. ... vzrůstá ve mně pocit nenaplněnosti i obava, co bude dál. ... Připadám si jako ti dělníci, co je nikdo nenajal.“ Korespondence Mirej Ryškové a Josefa Zvěřiny vlastně tvoří jen malou část téhle už tak dost útlé knížky. Zhruba 30 stránek. A to jsou v tom ještě dopisy, která paní Mirej rozesílala širšímu okruhu přátel. Souvislejší výměna názorů a střet argumentů se tedy nekoná. Ono se zde totiž ani není o co přít: otec Zvěřina nepopírá, že žádný z argumentů proti svěcení žen není teologický. Přesto je moc dobré si knihu přečíst. A to nejen jako svědectví o tom, jak probíhala diskuze na konkrétní téma, v konkrétní době a v konkrétním společenství. Zdá se mi, že v Mirejině snaze o prosazení vlastního sebeurčení proti zaběhlým pořádkům je cosi obecného a také způsob obrany kolektivu je v něčem podobný jiným případům. Viděl jsem zde povědomou neochotu většiny se předloženou argumentací vůbec zabývat, snahu všelijak diskreditovat protivného solitéra, který ustálenou skupinu znejišťuje jiným pohledem na věc. Ani otevřeně přemýšlející Josef Zvěřina se nevyhnul bagatelizaci Mirejiných pocitů a pokusům učinit z oběti viníka – a způsob, jakým se k paní Mirej obrací diskutéři ze samizdatového křesťanského časopisu už je vyloženě hanebný svojí neochotou ke konstruktivitě a naslouchání protistraně. (Příklad: odmítnout tvrzení o nevyužití žen tím, že přece papež učinil se svaté Terezie učitelku církve, je tak mimo, až mi bylo stydno to číst.) Jsme líní přemýšlet, bojíme se měnit dříve ustavené názory a postojová schémata. Na lidi, kteří k nám přijdou s jiným pohledem se nedíváme jako na obohacení, ale jako na nepříjemný element, který narušuje náš myšlenkový klídeček. Nesnažíme se druhé chápat, nenasloucháme jim, jen si je hodíme do připravené škatulky a hotovo. K vlastní škodě. „Vyrostla jsem v ‚patriarchální‘ rodině klasického typu, kde chtěla-li maminka prosadit nějaký nápad, musela se tvářit, že na něj přišel otec, který po vnější stránce o všem rozhoduje. Zažívám tedy ten ‚neviditelný‘ přínos ženy a ovládání dějin zdola a mohu Vám říci, že se mi to nesmírně příčí. Žena má prostředky, jak ovládat mužskou ješitnost, jak být tím krkem, který hýbe hlavou, je rozený taktik, ale proč není možné být přímí? ... Základem vzájemných vztahů by měla být pravda, Kristus, který je tu pro všechny jako cesta, pravda a život.“ Zpověď profesorky Mirej je obrovsky silná a já obdivuju její odvahu, se kterou vrhla do světa své niterné pocity. Do světa, který ji nebyl nakloněn ani v těch 80. letech a není jí a dalším povolaným ženám nakloněn ani dnes. (Pro ilustraci té atmosféry v době normalizace, toto je výrok respektovaného a obdivovaného Ludvíka Vaculíka z Českého snáře: „Ženy už zkazily každou práci, kterou muži před nimi přivedli k jakési dokonalosti. Ženským působením by nejprve farnost, pak diecéze, a nakonec celá církev brzo spadla zpět do interdiktů, exorcismů, upalování zas hlavně čarodějnic a do náboženských válek. Nemůže být nic hroznějšího, nežli žena legitimovaná pro styk mezi člověkem a Bohem, která má přístup ke zpovědním tajemstvím a přidělenu kazatelnu! Bič boží v rukou ďáblových.“) V církvi pochopitelně není možné splnit každé přání každého jednotlivce, od toho zde církev není. Diskuze o svěcení žen musí být pečlivá a pozorná k názorům všech stran. Co ale církev dělat má (a podle mě přímo musí!) je naslouchat s pochopením, přijímat s láskou, dávat najevo každému, že je důležitý, jaký je. Chápat a respektovat lidi v jejich rozdílnosti, nepohrdat specifickými dary každého, hledat společně nejlepší soužití mezi církví a lidskými originály. Bohužel, nesetkala se s tím paní Mirej a nesetkávají se s tím mnohé ke službě povolané ženy ani dnes. „Ať dělám, co dělám a poroučím si, co chci, má touha stát se knězem není po dvaceti letech o nic menší, přestože vím, že nemám šanci, a přestože jsem do hloubky své bytosti přesvědčená, že smysluplná je každá služba. Mám Tě ráda, Pane, a nechci Ti ve svém životě nic odepřít ani si klást podmínky své služby, ale doma se ve své církvi necítím. Příliš mě zasahuje nespravedlnost poměrů v ní, duchovní násilí a nesvoboda, přestože je v ní tolik jiných pozitivních hodnot. A tak raději žiji na jejím okraji, protože mě to tolik nebolí a nepálí. Jsem poněkud vyřazena z dění, nemám na nic vliv, nikdo ode mne žádnou duchovní službu nečeká, maximálně můj intelekt se zdá použitelný. Ale snad je i tohle cesta života s Tebou. Ty mě máš rád, Ty víš, je-li mé srdce pravdivé nebo ne. Ty mě pozvedáš a dáváš žít. Půjdu s Tebou kamkoliv, i když tomu ani trochu nerozumím. S kým jiným bych mohla jít?“ (dopis Mireie Ryškové Bohu)“... celý text
— mirektrubak

---

Korespondence Josefa Zvěřiny a Aleny Falerské

„Do téhle party patřím fakt s chutí. Další pozitivní návrat v čase, a pokud jde o Zvěřinovo mládí, i s trochou postesknutí po zašlých dobrých časech skautingu či intelektuálních elit typu Anastáze Opaska či františkána Urbana. Říkala jsem si po přečtení úvodu. Pak přišly dopisy, které jako ilustrace a dokreslení doby asi mají svou cenu, ale stále to jsou dopisy osobní až lehce důvěrné. Vstupuje do hry dynamika vztahu pro čtenáře nepodstatná (byť jiskřivá, ale nejsme v bulvárním plátku :o) a hodnota knihy trochu klesá. Byť stále trvá ilustrace doby a střípek do mozaiky totality, ale jde o hledání jehly v kupce sena. A navíc i v doslovu se píše: "Paní Alena byla silná žena, typ bojovnice, s níž bylo těžké se utkat tváří v tvář pokud se rozhodla, že nějakého člověka pro sebe získá (jako partnera či kamaráda) jen velmi neochotně se vzdávala respektive se nevzdávala nikdy." a to je z dopisů cítit hodně . . . Pokud jde o otevřenou diskuzi o duchovních otázkách - škoda, že zde nejsou Zvěřinovy odpovědi, pokud ovšem vůbec nějaké byly. Pohled paní Falerské je podnětný, ale příliš jednostranný, chvílemi naivní, chvílemi naopak velmi praktický - třeba nad přípravou snoubenců - ty dopisy mě zaujaly nejvíc a mají dost smysl.“... celý text
— Chesterton

---

Korespondence Josefa Zvěřiny a Aleny Falerské

„V Katolickém týdeníku jsem narazil na upoutávku o knize a v hlavě se mi usadilo,že bych si ji měl přečíst,i když o Josefu Zvěřinovi a Aleně Falerské jsem nevěděl vůbec nic a témata o kterých spolu korespondují,jsou mi velmi vzdálená. Po přečtení lituji,že jsem si knihu nekoupil tištěnou. Obohatila mne o seznámení s výraznými osobnostmi,dobou, a místem kde působili, a přiblížila mi témata duchovní,o kterých jsem si myslel, že mě nebudou zajímat. Samotná korespondence je čtivá,jiskřivá,Zvěřina v ní působí jako vnímavý,chápající člověk přístupný jakékoliv kritice a podnětem ze strany nesmírně inteligentní a upřímné Falerské. Vzhledem k tomu,čím v životě oba prošli,o čemž se lze dočíst v úvodu,nezbývá než obdivovat jejich houževnatost i humor. Na konci knihy jsou uvedeny práce,kterých se korespondence týká. Na závěr pár citátů: "Myslím si, že je zcela jednoznačné, že žádná jistota neprovokuje k přemýšlení. Když je jednou něco jisté, dané atd., nač o tom moc přemyšlovat. A v tomto smyslu je nejistota tedy žádoucí. Je to taková řekněme racionální nejistota, vědomí nedostatečnosti poznání, vědomí, že na poznání, je nutno neustále pracovat. Je to nejistota provokující k aktivitě, k práci. Nejistota, která opravňuje k svobodě myšlení a tuto svobodu také dává, pokud za ní stojí víra ve schopnost člověka, lépe řečeno přesvědčení o schopnosti člověka." "Nežádám tvrdou discipli-novanost a bezvýhradný souhlas. Prosím, jak víte, o nesouhlas. Děkuji, že jste svůj nesouhlas vyslovila. Myslím si, že je to hlas, který přesahuje Vás, neboť tuším, že více lidí si myslí, co jste napsala." "Když člověk mluví s přáteli, nepřednáší, říká, co si myslí, co pokládá za správné, nepodává znalecký posudek. Během hovoru se to mínění třeba i změní, opraví, vylepší a zrovna v tom je také cena těch hovorů. Předpokládá to jistě osobní zaujetí (řekla bych angažovanost, kdyby to nebylo tak užívané slovo), vzájemnou důvěru v dobré úmysly a zájem na poznání." "Myslím, že někoho dovede civilizovat i pouhý fakt, že se s ním mluví. Protože ten někdo si pak nepřijde jako obležená bašta a zjis-tí třeba, že i s těmi druhými je řeč a že nekoušou na potkání. A třeba si hrozně oddechne, třeba se přestane tak hrozně bát a vidět černobíle a tím už se pomaloučku začíná civilizovat".“... celý text
— tonysojka

---

---

Tři životy: František Falerski – skaut, politický vězeň a osobnost K 231

„Tahle kniha patří k těm, co jsem četl v poslední době. Byl jsem mile potěšen, pobaven. Velmi zajímavý osud a divím se, že se to stihne v jednom lidském životě.“... celý text
— JurijMilkovic