• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

Kdo se zeptá, ten se dozví - Martin Beneš

Zamysleli jste se někdy nad tím, jak se správně vyslovuje název salátu coleslaw? Jestli si děti na konci roku chodí pro výzo, nebo pro vízo? Jak se do češtiny d... detail knihy

Nové komentáře u knih Martin Beneš

Kdo se zeptá, ten se dozví

„Pěkně koncipovaná příručka, která obsahuje dotazy, které položili různí uživatelé naší mateřštiny. Je pravda, že mnohá vysvětlení pravopisu daného jevu jsou příliš složitá. Já jsem se ale spíš při listování knihou soustředil na slova, která nám přinesla nová doba - tedy počítače, internet a angličtina obecně. A sem tam obdivoval, jak si dokáže čeština poradit s jejich začleněním do jazyka.“... celý text
— Iki1

---

Kdo se zeptá, ten se dozví

„Nesmírně zajímavá a přehledně zpracovaná publikace obsahující dlouhou řadu stručných pojednání (tj. oněch „odpovědí“) o rozmanitých jazykových otázkách, jež ne vždy mají jediné a jednoznačné řešení. Celkem vzato je opravdu zdařilá a její četba byla obohacující i zábavná. Oceňuju rámečky za každým textem s uvedením formulky korpusového dotazu (byl-li ČNK využit), odborné literatury, na niž bylo odkazováno, internetových odkazů a v neposlední řadě i s QR kódem, jejž jsem sice nevyužil, ale věřím, že jiné čtenáře potěšit může. Užitečný je i souborný seznam literatury v závěru a oba rejstříky. Výtky bych měl pouze drobné, a sice jednu obecnější a pak několik konkrétnějších: Ta prvá mně osobně nijak neomezuje, jelikož mám filologické vzdělání, nicméně jde o to, že navzdory proklamacím z úvodu, že kniha je určena i laickým (tj. neškoleným) zájemcům a že byl brán zvláštní ohled na to, aby byla napsána přístupně. Obávám se, že se to ne vždy podařilo, některé odpovědi odbornými termíny přímo překypují (a to i takovými, které by bez větší újmy na preciznosti vyjádření šlo nahradit českými či obecněji srozumitelnými výrazy), někdy je zas argumentační postup sice věcně bezvadný, ale bylo třeba si větu či pasáž číst dvakrát. Tím nechci říct, že by kniha byla nějak tragicky nesrozumitelná, naopak – člověk si až posteskne, proč nejsou takto pěkně napsány všechny lingvistické publikace. Nicméně jako cílovou skupinu čtenářů bych neviděl úplné laiky, ti podle mě příliš nepochodí (je ovšem otázkou, zda po knize vůbec sáhnou), ale spíše ty, kdo mají alespoň základní filologické povědomí (tj. studenti či učitelé jazyků, lidé s jazyky pracující a z těch ostatních spíše dlouhodobí, vážní zájemci o problematiku). Vždy ovšem záleží na konkrétním textu a pojednávaném problému – mnohé jsou beze všeho srozumitelné každému inteligentnímu člověku. Druhá část výhrad míří k některým konkrétním řešením, která myslím dostatečně citlivě nereflektují širší kontext a jsou do jisté míry v rozporu s jinak tolerantním, doporučujícím a spíše deskriptivním přístupem, který autorský kolektiv (a zároveň kolektiv působící v Jazykové poradně) obecně razí. Jako příklad může posloužit třeba odmítnutí forem „Srchovák“ a „srchovský“ (k obci Srch), které sice neodpovídají tzv. systémově utvořenému „Sršan“, toto označení však nikdo nepoužívá. Potíž je jednak ta, že zatímco jinde se prosazuje značný respekt a tolerance i k podobám historicky či systémově problematickým hlavně proto, že už fungují v širším užívání, zde se odmítá podoba místními užívaná výhradně (a krom nich o této malé vesničce mluví a píšou jen nemnozí – a ti by pochopitelně mohli toho „Sršana“ klidně používat dál, jako dubletu). Přitom systém tvoření obyvatelských jmen a adjektiv je mnohem propracovanější a subtilnější (a přitom stále ještě systémový, tj. s oporou ve slovotvorném systému češtiny), než jak jej prezentuje kupř. poněkud od stolu sestavovaná (a v tomto neblahá) příručka A. Polívkové, z níž se tu při odpovídání zjevně vychází. Jinak řečeno, může-li být hlinecký (místo hlinský), proč by nemohlo být srchovský (pro které známe řadu – příručkami pohříchu neuznávaných – analogií a kde navíc nemůže dojít k záměně, protože žádný „Srchov“, jímž se v textu argumentuje, neexistuje, zatímco vedle Hlinska u nás existují i několikery Hlince)? Nebo v odpovědi na dotaz týkající se odchylky od přísně mluvnické shody ve větě „kněžny a knížata tančili“, jež se měla objevit v edičně zpracovávaném starším textu, bylo navzdory SSJČ, který tuto možnost připouští (jako řídkou), striktně přikázáno psát -y. A nejde mi samozřejmě o to, že by SSJČ měl být nějakou svatou autoritou, přes niž nejede vlak, ale spíš o nedostatečnou citlivost a respekt autorky odpovědi k charakteru onoho staršího textu (není uvedeno konkrétně jakého, ale předpokládám, že mohlo jít o text literární z 19. či první půlky 20. století), namístě tedy bylo tuto variantu připustit a doporučit tematizovat daný jev v ediční poznámce. Což koneckonců na můj vkus až příliš stručný text jinde v knize (Oprava chyb ve starších textech, s. 328) činí, tudíž jsou tyto dvě odpovědi v jistém rozporu. A ještě pár takových ne plně uspokojivých odpovědí bych tam našel (a jiní čtenáři možná ještě jiné). Zamrzí i hrstka překlepů (jeden z nich dokonce v titulku: Sídliště nad *Lužníci, s. 55) či grafických nedostatků typu nenáležitá kurzíva, ale je jich opravdu jen pár a chápu, že je prakticky nemožné při tak rozsáhlé publikaci a pestrém autorském kolektivu všechno uhlídat. Tedy ještě jednou: pěkná, poučná a pozoruhodná publikace, kterou všem milovníkům našeho jazyka s plným přesvědčením doporučuju.“... celý text
— V_M