• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 8 knih

Nové komentáře u knih Mezinárodní teologická komise

Synodalita v životě a poslání církve

„Slovo „synodalita“ není ve slovníku druhého vatikánského koncilu přímo přítomno, duch synodality ale ano. A to kvůli důrazu na společnou důstojnost Božího lidu a rozdílnost charismat: ta jsou hlubinnou podstatou církve, která vrcholí ve společném slavení eucharistie. Je to též specifický způsob života a působení v mnoha konkrétních podobách; také zapojení celého Božího lidu, které přesahuje papežskou pravomoc i biskupskou kolegialitu. Papež František na to nadále klade důraz, když říká, že „cesta synodality je oním putováním, které Bůh očekává od církve třetího tisíciletí.“ Takže pro církev nic nepovinného nebo druhořadého, ale základní rozměr církve. Tento dokument nabízí podněty k teologickému promýšlení synodality a pastorační směrnice povzbuzující k tvořivému uskutečňování tradice a realizace smyslu církve pro víru. Struktura dokumentu začíná normativní prameny v Písmu a tradici, pak reflexe už zmíněného druhého vatikánského koncilu a teologická východiska z něho vycházející. Další kapitoly pak naznačují konkrétní uskutečňování v partikulární církvi a prostor dostanou i podněty k duchovnímu a pastorační obrácení, ekumenickým i sociálním aktivitám. Dokument mnohé kritizuje, ale převládající náladou je radost z toho, že správně uchopená synodalita je pramenem radosti a kvasem nového křesťanského života, že znamená svobodu v duchu, důvěru, upřímnost a odvahu „vstoupit do celé šíře Božího horizontu“. Jen bych si přál, abychom ve svém každodenním katolictví opravdu dokázali „interpretovat skutečnost očima a srdcem Boha“. V Čechách se to zatím spíš neděje než děje, což je církvi i společnosti k neprospěchu, o tom jsem přesvědčen.“... celý text
— mirektrubak

---

Křesťanství a ostatní náboženství

„Že lidé mohou dojít spásy i když nepatří k viditelné katolické církvi, to je dnes teologicky považováno za jisté! Bez diskuse: spása se uskutečňuje nezávisle na příslušnost ke Kristu a jeho církvi, zakládá se na univerzální přítomnosti Ducha. Ale že lidé jiných náboženských celků (ne automaticky všech) mohou dojít ke spáse nikoli jaksi „své jiné víře navzdory“, ale právě tím, že jsou věřící ve svém systému, to je v katolickému učení relativně nová věc. Pro katolické učení je to tvrzení náročné, protože přiznat spásonosnou funkci jiným náboženským systémům znamená implicitně zpochybnit jedinečnost role Krista. Nejde o nic menšího než otázku pravdivosti. Důležité je respektovat lidskou svobodu, ale také vědět, že respekt pro „odlišnosti“ ostatních je zároveň podmíněn vlastním nárokem na pravdu. Způsob dialogu nesmí znehodnocovat obsah vlastní víry a vlastní etiky všech účastníků dialogu. Z katolického pohledu prostě platí, že není lhostejné, jestli člověk patří k církvi a má účast na svátostech. Mezinárodní teologická komise předkládá přehled základních postojů k dialogu. Jsou jimi exkluzivismus, inkluzivismus a pluralismus. Ten poslední vypadá pro moderně myslící lidi jaksi nejlíp, je v něm totiž na první pohled nejvíc respektu k druhým: nad nikoho se nevyvyšujeme, žádný jiný systém nedegradujeme na méně významný. Akorát že Krista podle této teorie nelze považovat za výlučného prostředníka Boha, ale lidskou formu Boha, která je pouze pro křesťany. Podle teorie pluralismu je Bůh větší než Ježíš, a proto se mohl vtělit také do zakladatelů ostatních náboženství. Kéž by to bylo tak snadné! Už v předchozím odstavci jsem se snažil naznačit, že z toho vykukuje problém indiferentismu, tedy že nám přestane záležet na pravdě. Protože pokud má pravdu každé náboženství, tak ji vlastně nemá žádné. Pokud má pravdu každý, tak na pravdě vlastně nesejde! Je to tedy jednota za cenu ztráty celistvosti a redukci obsahu víry. Nebo jinak: Pravda naší víry není cosi, čím smíme disponovat, nelze žádat redukci christologického dogmatu za účelem vyhnutí se podezření z nadřazenosti. Vždyť vše, co neodpovídá Kristovu poselství kompromituje evangelium i samotného Krista. Pravda jakožto pravda je vždy „nadřazena“. No, má tedy vůbec smysl vést náboženský dialog, když všechny strany prohlašují to bytostně své za pravdivé, jediné pravdivé a neodvolatelně pravdivé? Ano má, protože otázka vztahů mezi náboženstvími stále nabývá na důležitosti - už jen pro tu vzájemnou závislost ve světě, ale i kvůli objasňování smyslu života a podpoře společného působení ve prospěch spravedlnosti ve světě. Jen je důležité nevést dialog jen naoko, ale opravdu naslouchat, opravdu se zajímat, opravdu objevovat v druhých systémech to dobré, uznávat pravdy a hodnoty druhých, které tam skutečně jsou (všechna ta „semena Slova“ a „paprsky pravdy“). Katolické křesťanství k tomu musí přispívat! Tento dokument nedává definitivní odpověď, vlastně dává víc otázek než odpovědí a mnohé jsou i nějak znepokojivé. Ale přijde mi důležité se tuhle cestu k druhým vydávat a jsem rád, že v centru katolické církve vznikl dokument, který je vstřícný, tolerantní a zve k dalšímu prohlubování vědomí nutnosti lidské sounáležitosti.“... celý text
— mirektrubak

---

Společenství a služba

„Dobrá teologie Božího obrazu vždy pracuje s vědomím naší podobností a zároveň nepodobností se Stvořitelem. Protože podcenění podobnosti může vést k tomu, že povýšíme Boha ponížením člověka. Na druhé straně zase hrozí riziko nesoudného pohledu na sebe, pocitu bohorovnosti. Mezinárodní teologická komise výstižně píše, že „lidské bytosti stvořené k Božímu obrazu jsou svou přirozeností tělesné i duchovní, muži a ženy stvořeni jedni pro druhé, jsou osobami zaměřenými ke společenství s Bohem i ke společenství mezi sebou navzájem“. Je to právě téma Božího obrazu v jeho celistvosti (jde zejména o rovnost duchovního a tělesného a také komplementaritu mužů a žen) a jeho vnímání jako klíčového místa biblického zjevení, které je důležité pro správné pojetí lidské přirozenosti. Vědomí, že je člověk Božím obrazem, středem a vyvrcholením stvoření nám dává důstojnost, která je nedotknutelná a nezmařitelná, a která nás posiluje ve snaze naplnit naše povolání a vést svobodný život v souladu s pravdou. Vzorem člověka jako obrazu není nikdo jiný než Kristus, Jeho vtělením se se člověk jako Imago Dei mění na Imago Christi. A je to znovu Kristus – a s ním církev jako Kristovo tělo -, který je vzorem pro lidskou tvořivost, bratrskou jednotu a spojení s bližním na osobní i společenské rovině. Být Božím obrazem je dar a zároveň závazek, vytváří rovnováhu mezi vyvýšením a odpovědností, předkládá před člověka úkoly ve vztahu k vlastnímu rozvoji i obecnému společenskému dobru a zároveň dodává sílu k jejich plnění. Člověk je totiž Bohem povolán k spolupráci na péči o stvoření. Nejprve Bůh svojí milostí a následně člověk vírou a láskou – takové je pojetí vztahování se k Bohu, které člověka vyzývá, aby jako správce všeho stvořeného disponoval sám sebe k podílení se na budování společenství s druhými a aktivní péči o životní prostředí. Zároveň má vědomí Božího obrazu také vliv na vnímání naší identity: když budu nahlížet na sebe jako na milované a chtěné Boží dítě a odvozovat z toho svoji hodnotu, budu se vidět jako nenapodobitelná a nenahraditelná bytost – a jako nenapodobitelné a nenahraditelné bytosti uvidím také své bližní. Nebudu tak muset hledat svoji důstojnost nějakým víc vymezujícím a rozdělujícím způsobem – třeba v příslušnosti k nějaké národnostní, sociální nebo náboženské skupině.“... celý text
— mirektrubak

---

---

Dokumenty mezinárodní teologické komise věnované morální teologii a etice

„„Hledání společného etického jazyka je neoddělitelné od zkušenosti obrácení, jehož prostřednictvím se osoby a komunity vzdalují silám, které usilují uvězňovat lidskou bytost v netečnosti nebo ji vedou k tomu, aby budovala zdi oddělení od druhých nebo cizinců. Kamenné srdce, tedy srdce chladné a necitelné vůči údělu bližního nebo celého lidského rodu, se musí proměnit díky působení Ducha svatého v srdce z masa, jež je vnímavé k pravé moudrosti, jež je soucitné, nechá se prostupovat touhou po pokoji a naději pro všechny. Právě takové obrácení je podmínkou každého dialogu.“ Texty Mezinárodní teologické komise věnované etickým otázkám nabízí čtení velmi poutavé, není to žádná suchopárná a životu vzdálená katolická věrouka. To mě nepřekvapilo, po mých zkušenostech s publikacemi Papežské biblické komise i encyklikami posledních svatých otců jsem to docela očekával a na setkání jsem se těšil. A nebyl jsem zklamán. V případě dokumentu Hledání univerzální etiky (který je nejvýraznější části jak počtem stran, tak svým vlivem) jsem četl se speciálním zájmem, protože téma mezilidského dialogu a hledání společného prostoru pro mírumilovné sdílení světa je mi zvlášť drahé. A zdálo se mi, že na to jde MTK správně, otevřeně a s přesvědčením, že porozumění je možné, ale zároveň s vědomím, že nalézat společnou řeč neznamená odstranit překotně ze svých postojů vše potenciálně překážející. Nejmocnějším zdrojem naší naděje pro svět je vědomí, že existuje něco jako přirozený zákon vepsaný do našich srdcí. Něco, co máme společného lidé dobré vůle na celém světě, bez ohledu na to jakým náboženským prostředím jsme formováni. Všichni tíhneme k vlastnímu štěstí, dobru svému i dobru obecnému, a dokument působivě ukazuje, jak to sice různá náboženství dělají každé jinak, ale směrem ke stejnému poslednímu cíli (skeptický čtenář by se mohl jízlivě zeptat, jak by do toho zapadl třeba exkurz do kultury Inků, ale na to lze jistě odpovědět, že text má svoji stanovenou délku a není možné do něj zahrnout všechno ;-). Ale samotná naděje nestačí a konstatováním mezináboženské konvergence naše práce nekončí. Naopak, tady naše práce teprve začíná. Hledat společnou řeč se světem jistě není snadné, vinou nedorozumění i nedůvěry, i vzhledem k tomu, že to „bytostné naše“ máme každý trochu jinde a strach, že se jádro našeho přesvědčení může v celospolečenském ajntopfu rozpustit jistě není možné přehlížet. Přesto: vycházet naproti našim vzdáleným bližním a hledat společný základ pro mezilidskou vzájemnost je nejen uložený úkol, ale je to zároveň radostná povinnost, která nese sladké plody. A jaký je nejlepší doprovod na této naší cestě k druhým? Nic menšího než Láska. „Ježíš kladl různými způsoby rozhodující důraz na etický primát lásky, která neoddělitelně propojuje lásku k Bohu s láskou k bližnímu. Láska rovněž odhaluje hlubší smysl zlatého pravidla. Ono: ‚Nečiň nikomu to, co nechceš, aby bylo činěno tobě‘, se stává v Kristu přikázáním lásky, která nezná limity. Kontext, v němž Ježíš cituje toto zlaté pravidlo, determinuje hloubku jeho pochopení. Citace se totiž nachází uprostřed sekce, která začíná přikázáním: ‚Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí,‘ a vrcholí povzbuzením: ‚Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš nebeský Otec.‘ Spíše než nějaké pravidlo směnné spravedlnosti má zlaté pravidlo formu určité výzvy, neboť vybízí k tomu, aby člověk převzal iniciativu lásky, která je sebedarováním. Podobenství o milosrdném Samaritánovi je charakterizováno právě touto křesťanskou aplikací zlatého pravidla, neboť hlavní zájem přechází ze starosti o sebe na starost o toho druhého. Blahoslavenství a Horská řeč vysvětlují způsob, jak je třeba prožívat přikázání lásky, totiž nezištně a na základě vciťování se do druhého, což jsou vlastní prvky oné nové perspektivy, která odpovídá křesťanské lásce. Tak tedy uplatňování lásky překračuje všechny druhy uzavřenosti a také všechny meze. Láska nabývá univerzálních rozměrů a stává se z ní s ničím jiným nesrovnatelná síla, neboť lidskou osobu uschopňuje vykonat to, co by bylo bez lásky nemožné.““... celý text
— mirektrubak

---

Teologie dnes: Perspektivy, principy a kritéria

„Moje první seznámení s dokumentem tohoto typu, jako s povinnou četbou v předmětu Metody v systematické teologii. Je to dokument, vytvořený komisí, ne krásná literatura. Pro mě zajímavé, dokonce, musím říct, obohacující, protože mi to nabídlo první vhled do toho, jak pracuje taková komise a jaké texty vytváří a k jakým principům by se měla katolická teologie hlásit.“... celý text
— kirkous