Michael Sinclair

Nové komentáře u knih Michael Sinclair

Všímavost

„Moje první kniha na toto téma a myslím, že jsem vybrala dobře. Pro začátečníka, jako jsem já, ideální. Napsáno opravdu tak familierně, ale to mi vůbec nevadilo, naopak, přišlo mi to sympatické.“... celý text
— sheldon8410

Všímavost

„Jednoduchá cvičení, která nám pomůžou zastavit se a vnímat svět, sebe, problémy z jiné perspektivy. Jednoduché, a přitom tak náročné....schválně, zkuste to! Psáno jako návod, rádce do praktického života než kniha s duchovním rozměrem, což může být výhodou i nevýhodou.Familiární ton mi osobně úplně nesedl, proto minus hvězda.“... celý text
— Clea3112

Všímavost

„Tato kniha je skutečně praktická a to je něco, co mi dělá dobře. Ono se může zdát, že popisovaná cvičení nejsou nic zvláštního a vlastně jsou tak nějak překvapivě normální. No jo. Dýchat je taky normální, ale kdo z nás dýchá vědomě? Styl, kterým autoři komunikují asi nebude vyhovovat všem, ale mně jejich neformální tón nevadí. Spíše ho vnímám jako určitou formu autenticity než nějaký kalkul, jak za každou cenu zaujmout. Co mi u této knihy chybí, stejně jako u https://www.databazeknih.cz/knihy/zivot-sama-pohroma-311544 je ta živá spiritualita. Je to ten typ knih o Mindfulness, které jsou spíše zdravovědou než duchovní četbou. Chápu tu snahu o sekulární přesah, ale v někom to může vyvolat pocit neúplnosti. Je to takové umělé sladidlo. Sladké... ale cukr to není.“... celý text
— IŠ

Všímavost

„Za mě jde o moc zajímavou knihu. Sice mi trochu vadil familiární způsob s rádoby vtipem, jakým byla psána, ale poselství knihy bylo velmi věcně vysvětleno a popsáno. Děkuji za klidnou knihu, která mne doslova vytrhla z uspěchaného života. Budu se teď snažit žít víc v přítomnosti :-) už snad vím, jak na to. “Poměřovat se podle nejmenších skutků je stejné, jako bychom posuzovali sílu oceánu podle křehké pěny na vlnách. Posuzovat se na základě neúspěchů je jako obviňovat roční doby za proměnlivost.” Chalíl Džibrán“... celý text
— Malachime

Všímavost

„Ukázky: Až se přeneseme přes bolest, utrpení a zoufalství spojné se ztrátou, možná si uvědomíme ještě něco. Něco, co vypovídá o smyslu našeho života, o hlubokém vztahu k druhým lidem, k naší planetě nebo o závazku vůči sobě. Například ukončení vztahu může být velmi bolestné, ale pátráme-li hlouběji, možná v sobě odhalíme křehkou a laskavou touhu pečovat o druhé a být opečováváni, možná odhalíme hluboko uložené přání mít se dobře, být šťastní, cítit se bezpečně. Vedle bolesti ze ztráty vidíme i to, co je pro nás nejdůležitější, své upřímné srdce, které touží po spojení, kterému někdo schází nebo které promarnilo šanci být s někým či přišlo o určitou část svého života a ví, jak to bolí. Tato touha je silnější než smrt nebo konec, protože dál truchlíme kvůli ztrátě, navzdory její absolutní nevyhnutelnosti. Jinými slovy můžeme říct, že všichni toužíme po spojení s ostatními lidmi, pozornosti a péči, vyhledáváme je a potřebujeme, ale i přesto všichni jednou umřeme a všechny vztahy jednou skončí nebo se změní. Zármutek je emoce, která nám připomíná vztahy s ostatními lidmi, připomíná, že i navzdory své zranitelnosti a křehké povaze je naše schopnost milovat bezbřehá. Láska a ztráta jsou dvěma stranami téže mince, jdou ruku v ruce, zažijeme-li jednu, nevyhneme se ani prožitku druhé. Buďte velmi obezřetní, abyste nezačali všímavost využívat k vyhýbání se životu. Domněnka, že díky praktikování všímavosti budeme imunní a neteční vůči zármutku nebo ho dokážeme odříznout či odstavit ze života, je mylná. Je formou popření, uvíznutí a arogance, jež nám napovídá, že „pohrdáme“ potřebou spojení s druhými lidmi a v určitém smyslu se cítíme být nadřazení té „zoufalé potřebnosti“. Můžeme si říkat, že ztráta je „boží vůle“ nebo „život je sen“ nebo že to „mělo být“ – podobnými klišé si nalháváme, že si od velké bolesti dokážeme udržet odstup. A víte, co je největší paradox? Právě strádání, utrpení, smutek, zranitelnost a obrovský strach, že vás nikdo nemůže mít rád, je důvodem, proč jste tak roztomilí. * Možná první „seberozvojová“ kniha, kterou opravdu čtu. Říkám si, nakolik tyhle knihy stojí a padají právě s napovídáním čtenáři, jak najít přiměřený odstup od toho, co se s ním ve světě děje (resp. od obsahů, které se mu takto objevují ve vědomí). A taky si říkám, že leckterý mystik by asi nesouhlasil a naopak by souhlasil s tím, že život (tj. to, co se běžně ve vědomí objevuje) je sen a že je možné probudit se ještě během života alespoň občas do jiné, intenzivnější reality, která dává bezprostřednější pocit plnosti, bdělosti, života – a následný pocit relativní povznesenosti/ lhostejnosti/ odstupu/ odcizení od většiny dějů, do kterých je v tzv. reálném životě zapletený (resp. které tak vnímá). Jako když trpíte ve snu a celým srdcem se necháte příkořím nebo ztrátou, do které vás snový děj uvrhne, strhnout – ale chvílemi se utěšujete vědomím, že je to jen sen a že bdění čeká, až na něj budete mít prostor, aby vám nabídlo svou alternativu. Přirovnání života ke snu ale každopádně kulhá v tom, že v životě trpíme nejen celým srdcem, ale i tělem, a to ve snové noční můře ne tak intenzivně a ne tak trvale, takže tzv. realita je v tomto směru přece jen víc strhující a víc k sobě upoutá. (Jak argumentuje postava Čechovovy povídky Pavilon č. 6: „Utrpením pohrdáte, ale běda, kdyby vám někdo přivřel prst do dveří, tak zařvete na celé kolo!“) A podobně ošemetné je zachovat si distanci tváří v tvář utrpení druhého; ptát se s filozofickým zájmem někoho zbitého, co je pravda, na to má chladnokrevnost málokdo. Bolest je „pravda“. Ale zpět ke knize: technika všímavosti (všímavosti, tj. jednoduchého klidného pozorování a sebepozorování v přítomnosti) tedy nemá za cíl vypěstovat v nás mrtvý klid, necitelnost, lhostejný odstup od všeho, co se nám nebo ostatním děje. Má v nás vychovat jen „přiměřený odstup“. Trik se v podstatě zakládá na tom, že když si vytvoříme takového vnitřního registrátora-pozorovatele a identifikujeme se s jeho neutrální pozorovatelskou pozicí, tak se zklidníme. A to se má kladně projevit i na efektivitě toho, jak věci řešíme. Detaily, které se mi líbily: myšlenka, že když se nudíme a zaháníme nudu odbíháním od věci, tak je to jako tapetovat dům se špatnými základy (tj. ten přítomný okamžik) krásnými tapetami. – Myšlenka, že máme sami sebe oceňovat ne proto, že jsme lepší než někdo jiný, ale protože jsme. – Myšlenka (podložená „popularizačně vědeckými“ argumenty), že kognitivní procesy jsou zcela závislé na emocionálním životě, takže nebude moc dobré svůj citový život uspávat. – Myšlenka, že když vám někdo ublíží a touží nám dál ubližovat, můžeme si ho jen zpovzdálí (z bezpečné vzdálenosti) prohlížet, myslet na to, že i on bojuje se svými myšlenkami a pocity a říct si v duchu směrem k němu: „Kéž jsou k nám lidé soucitní“, a pak: „Kéž v sobě ty i já najdeme laskavost“. – A myšlenka, že když si věnujeme péči (laskavost nebo odpuštění), že to povzbuzuje v budoucnu k opakování, a to nejen k nám samým, ale i k ostatním. Prostě dar, pokud nám je příjemný, chceme opakovat, k sobě nebo k okolí.“... celý text
— Bonda

Přejít na knížky autora