• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

Z obou břehů / Z obu brzegów - Miroslav Stuchlý

Tato publikace, která je částečně antologií a částečně čítankou, představuje výběr z tvorby prozaiků, básníků a výtvarníků žijících na české a polské straně Eur... detail knihy

Nové komentáře u knih Miroslav Stuchlý

Z obou břehů / Z obu brzegów

„Jedna z nejlépe zpracovaných antologií poezie a prózy (a to jak do obsahu tak formy) za poslední roky. Citlivě zpracovaná a to jak výběrem autorů tak grafickou úpravou, včetně velmi pěkného obrazového doprovodu. Jak píše v předmluvě Martin Trdla, je to kniha, ke které se jeden bude rád opakovaně vracet. Více takovýchto počinů. Jedinou lehkou vadou na kráse mi přijde způsob distribuce, a to, že se kniha docela komplikovaně shání. V knihkupectvích ji nemají a to ani v těch regionálních. V knihovně je jen k zapůjčení. K dispozici je snad jen na Krajském úřadě v Liberci, a to mi nepřijde úplně nejšťastnější řešení, protože ke skutečným zájemcům o poezii a prózu se tak dostane asi jen stěží. Doporučuji.“... celý text
— puml

---

Waldvilla

„!!! POZOR SPOILERY !!! Aniž bych chtěla jakkoli znevažovat počin Knihy roku Libereckého kraje (nebo Waldvillu), shodly jsme se s kamarádkou, že konkurence v této soutěži - zejména s ohledem na množství neustále vydávaných nových a nových titulů na knižním trhu - není příliš vysoká. Ale abych nezačínala tak škarohlídsky: Stuchlého kniha je určitě zajímavým počinem v ranku regionální literatury, která je pro Liberec jako takový přece jenom poměrně skoupá. Věřím, že i pro mnoho současných Liberečáků bude existence Lesní vily, neznámější pod svým posledním názvem Wolkerovo sanatorium, novinkou. Většina výletníků chodí na Libereckou výšinu z Lidových sadů, takže se bývalé Liebigově vile zcela vyhnou, výhledy jen z několika městských čtvrtí odhalují v kopci i jinou stavbu než věž rozhledny, aniž by divák tušil, nač se to vlastně kouká. O to víc by mne ale potěšilo, kdyby Waldvilla šla víc do hloubky, nejen z hlediska příběhů, které vypráví, ale i z hlediska místopisu. Přestože se autor sám hlásí ke konkrétní budově, jména postav v knize jsou změněna, baronem Liebigem počínaje, zavražděnou dívkou konče. (Proč?) Pokud čtenář není znalý místních poměrů, jen obtížně si představí, kde se děj knihy odehrává, neuškodilo by větší ukotvení v realitě. (Kupříkladu Jiřina má rande zřejmě u dnešní skautské studánky, jde se projít ke Strážnímu buku, ale z popisů v knize není vůbec patrné, kde byla později nalezena.) Liberecká výšina jako poměrně výrazný místní mezník, je zmíněna spíše mimochodem, skála Kovadlina také. Liberečáci si na základě četby vše představí, ale čtenář neznalý daných míst bude tápat a těžko si před očima promítne "filmový obraz" vyvolaný popisem z knihy. A tady narážím na další negativum, které v knize spatřuji. Autor je zjevně milovníkem přímé řeči, a tak je mnoho scén vystavěno jen na dialogu, aniž by byly uvedeny opisy typu "zvýšil hlas" nebo "mávl při těch slovech přezíravě rukou". Z textu často není patrné, kdo zrovna mluví a že se scéna přesunula o kousek dál, někam jinam. (Nejvíc patrné to bylo u scény, kdy se Jiřina sprchuje a primář laškuje s Lucií - v ději chyběl jakýkoli přechod mezi jednotlivými vypravěčkami. Nejprve jsem si myslela, že primář vlezl Jiřině do koupelny, a nechápala jsem proto, proč jí upozorňuje na skvrnu na halence, když je dívka ve sprše...) Pokud je autor i filmařem, přenést duševní obrazy do textu tak, aby je divák viděl stejně jako on, se mu povedlo jen z části (a pro neznalé okolí Liberecké výšiny možná vůbec). Příčinu vidím v autorově nezkušenosti, ale u knihy, která svého času byla tak moc vychvalovaná, to pro mne představuje negativum rušící značně požitek z četby. Jednotlivé příběhy jsou sice propojeny, ale poměrně volně, leckdy jsou neuzavřené a působí trochu jako výkřik do tmy. Vím, vím, reálný život píše často bez pointy, ale u fiktivního příběhu, resp. příběhu zpracovaného nějakou literární formou, bych čekala větší propracovanost a řemeslnou zručnost. Přestože je knížka útlá, každá další linka poněkud zastínila tu předchozí, takže najít souvislosti mezi jednotlivými scénami, které se střídají bez jakéhokoli hladkého přechodu ostrým střihem, může být pro někoho obtížnější. Největší klad Waldvilly vidím v zobrazení opomíjeného místa, které ale k Liberci patří. Nejeden čtenář možná bude vyburcován k procházce nebo vlastnímu pátrání, kdo že byli Liebigové, a jak je to s některými jizerskohorskými pomníčky. Plusem je rozhodně to, že jde o další knihu, která se odehrává v Liberci, a navíc je inspirována skutečnými místy a událostmi, které se na nich staly. Proto nakonec dávám tři hvězdy, byť z hlediska čistě čtenářského bych byla přísnější. A také: pokud psaní předcházely důkladnější rešerše, a v mnoha pasážích se zdá, že ano, měl to Stuchlý lépe prodat. (Zcela na okraj: správně je plnicí pero a nikoli plnící. Vím, že si toho všimne jen minimum čtenářů, mne to ale do očí praštilo ihned. :-))“... celý text
— tatjana1737

---

Waldvilla

„Zdá se mi, že jde hodně o onu v knize zmiňovanou fascinaci vraždami, ty zabírají dost point ;)“
— tscharodejka

---

---

Waldvilla

„Pro mě osobně velice příjemné čtení :-) 70%“
— Mickhesh

---

Waldvilla

„Dočetla jsem, ale románem bych to nenazývala. Jde spíše o pár krátkých příběhů s jedním společným jmenovatelem a tím je vila. Některé jsou vyloženě jen hodně okrajové. Pokud si čtenář sám nevyhledá informace o historii vily, asi mu toho kniha moc nedá.“... celý text
— Kopretina_aku