Olga Pouperová

Přidat do oblíbených Koupit knihy

česká

Populární knihy

/ všech 7 knih
Správní soudnictví
Správní soudnictví
Správní právo - zvláštní část
Správní právo - zvláštní část
Správní právo procesní
Správní právo procesní
Regulace médií
Regulace médií

Nové komentáře u knih Olga Pouperová

Správní právo procesní Správní právo procesní

„A je to, teď už chci správní proces potkat až u zkoušky. No dobře, možná si přečtu ještě praktikum. Z mé strany poslední relevantní učebnice správního práva a já ji mám za sebou. Radujte se, konečně odejdu do lepšího světa... prakticky jakéhokoliv jiného právního oboru. Au, wait... Finančko? Prosím ne, ti ani nevědí, že enumerativnost veřejnoprávních pretenzí a legální licence nejsou synonyma, ale antonyma Ale k věci. Na první dobrou musím konstatovat, že je tahle učebnice správního procesu vedle Hendrychovy učebnice správy jedinou kompetentní na našem trhu. Katastrofální není Sládeček, jinak je to v zásadě akademický odpad. Frumarové učebnice správního procesu je pak z těch všech patrně nejlepší, jakkoliv bych nechtěl konstatovat, že by nedej bože byla kdovíjak dobrá. Stále platí smutné: v téhle zemi neexistuje správní věda, existují tak maximálně oddaní čtenáři správního řádu a učebnic právní teorie. Z toho odvozeno: v naší zemi se neučí správní právo (věda), ale správní řád, respektive jeho: A) deriváty (obecné správní právo nebo, B) jeho prodloužení do jednotlivých sub-oborů se zvláštní regulací. Tak i tato kniha učí správní řád, učí jej ale zdaleka nejlépe. Je detailní, mnohdy až prakticky návodná (co a jak přesně uděláte se spisem), obsahuje přitom asi nejméně nesmyslů. Byť jich není prosta. Kvalitou je oproti ostatní učebnicím správního procesu v zásadě nesrovnatelná (Skulová, Horzinková(jakkoliv platí, že do druhé zmíněné jsem jen letmo nahlédl, je ještě stručnější, než Skulová, tudíž k ničemu)). Dokonce, podržte se, obsahuje jen jednu zásadní chybu u právní moci, což ji ostatním daleko předřazuje – sice stále počítá s tím, že by právní moc, nedej bože, měla mít hmotněprávní účinky, což je ptákovina ukazující na dvě věci, tedy že se jednak ještě nepřenesli přes oddělení procesních a hmotněprávních norem a že stále alespoň částečně vycházejí z materiální procesní teorie, což je stále solidní ostuda. Přeci kniha obsahuje některé věcné nesmysly. Ke dvěma se, s dovolením, vyjádřím. Ten první plně ilustruje, že se učíme jen správní řád a to se všemi jeho vadami (a tedy neděláme správní vědu), druhá ukazuje chabé pochopení autorů, pokud jde o základy jiných právních odvětví. Víte, co je to delegace? Postoupení věci z věcného, ne procesního důvodu. Postoupení pro nepříslušnost je procesní, delegace je věcný institut, řekněme institut "praktický". Proto mne zarazilo, když jsem v knize v seznamu viděl odlišenu "delegaci vhodnou" a "postoupení věci z důvodů vhodnosti", oddělené "delegací nutnou". Omyl, řekl jsem si. Uznávám, §131 SŘ je poněkud nešťastně formulovaný, ale od toho si docentku Frumarovou a její kolegy platíme, aby tohle rozlouskli. Ano, dané ustanovení obsahuje úpravu delegace vhodné (131/2), delegace nutné (131/4) a pak zase vhodné (131/5), ale propojení odstavců 2 a 5 je natolik zjevné, že jej prostě přehlédnout nejde a v textu to autoři jistě upřesní... A vono ne! Oni místo toho institut delegace vhodné propojí s... postoupení pro nepříslušnost! Oni vážně "další důvody" vhodnosti §131/5 propojili s §12! No mě je zle. To už není nic, než nepochopení psaného textu! A ne! Kdo delegaci provádí, fakt není argument pro něco tak absurdního. Fakt jako ne. Point institutů je v tom, že postoupení pro nepříslušnost coby víceméně administrativní procesní úkon přesouvá spis z nepříslušného orgánu na orgán příslušný, kdežto delegací je založena (vzniká!) věcná příslušnost novému orgánu. Jedná se o od sebe zcela odlišné instituty, které prostě a jednoduše nelze spojit. V komentářové literatuře najdete oba pohledy – to ale není argument. Smysl obou ustanovení je jasný a jeho nepochopení svědčí o chabé vědecké práci. A konečně... Ježiši pomoc! Oni si myslí (str. 81 a 82), že svéprávnost člověk nabývá osmnáctým rokem života. To mi visí na krku hodně bezdůvodek. Já jako malý chodil do cukrárny! Jinak řečeno – popsali procesní způsobilost jako binární kategorii (má/nemá), což je volovina, a udělali to proto, že nepochopili civilní právo, podle nějž samozřejmě svéprávnost nabýváme postupně podle rozumové vyspělosti, zletilostí nabýváme toliko „plnou svéprávnost“, tedy zásadně neomezenou. To zde nedošlo pochopení.“... celý text
— Set123

Správní soudnictví Správní soudnictví

„Vlastně asi musím souhlasit s níže komentujícím Knihovníkem. Rozumějte, patřit k vrcholu administrativistické literatury vlastně nic moc neznamená, ona je totiž naprosto katastroficky mizerná. Ale fakt je, že z učebnic v oboru vypadá tahle vlastně ještě kompetentně. Zvlášť vezmu-li v potaz, že přibrat do autorského kolektivu Koudelku svědčí o naprostém nedostatku soudnosti vedení kolektivu autorů. Naštěstí mu svěřili jen naprosto neškodnou kapitolu o organizaci správního soudnictví, kterou by napsala i cvičená opička a, což je horší, věci volební. Ničemnost této volby ukazuje tato kapitola – informativně patří ke zdaleka nejslabším v knize, třebaže tematicky je to záležitost mimořádné složitosti a zajímavosti. Dohromady je to kniha opravdu celkem kvalitní. Byť pro ni platí, jako pro zbytek naší administrativistiky, naprostá absence doktrinálního uvažování (když se něco kritického objeví, jsou to spíše úvahy de lege ferenda, než teoretické koncepční uvažování). Polovina textu je opsaná judikatura, další čtvrtina opsaný zákon a zbytek jsou spíše poněkud banální obecné myšlenky. Rešerše judikatury je nicméně skvěl, komplexní a působivá, výklad zákona pak povětšinou přesvědčivý a vcelku dobře provedený. Lze tedy vyslovit obecnou spokojenost – v tom smyslu. Co považuji za naprosto katastrofální selhání, to je opomenutí (a totální!) zásad oboru. A ne, těch šest stran, nebo kolik, v první kapitole, ty se fakt nepočítají. Naprosto to nechápu. Jak se může v době teleologického chápání práva něco takového stát? Katastrofa a něco, za co by se autorstvo mělo stydět. To je opravdu zásadní nedostatek. Pokud jde o další text, jak říkám. Je to opravdu výklad zákona, není to učebnice s obsahem teorie (pominu-li poměrně solidní historický exkurs), jsou to tedy opět jenom masivní skripta. V tom smyslu je třeba konstatovat nadprůměrnost v rámci oboru, celkově však spíše průměrnost.“... celý text
— Set123

Správní soudnictví Správní soudnictví

„Kniha se zaobírá tématem správního soudnictví, a to (v porovnání se soudobými učebnicemi správního práva) velmi detailně: historické aspekty správního soudnictví, jeho obecná část i jednotlivá řízení před krajským soudem a Nejvyšším správním soudem, včetně řízení o opravných prostředcích. Za mě se jedná o jednu z nejlepších knih/učebnic ze správního práva vůbec a velmi ji doporučuji.“... celý text
— Dark_Librarian

Správní právo - zvláštní část Správní právo - zvláštní část

„Základní seznámení s jednotlivými oblastmi správního práva matrikami počínaje a správou obrany konče. Celkově je učebnice velmi dobře strukturovaná, přehledná a informativní a je prosta nadbytečných detailů, které patří spíše učebnicím specializovaným na jednotlivé rezorty. Trochu mi však přišly nadbytečné pasáže o historickém vývoji jednotlivých rezortů, které byť mohou být informativní, do konceptu celé učebnice moc nezapadají. Celkově se však jedná o jednu ze čtivějších publikací na poli správního práva a lze její četbu pro její informační přínos rozhodně doporučit.“... celý text
— Miliarda

Přejít na knížky autora