Nové komentáře u knih Robert Bolt
Člověk pro každé počasí
„* MORE (posadí se): Jsem mrtvý člověk. (ke Cromwellovi) Dosáhl jste svého. Neštval jste mne pro mé činy, ale pro myšlenky mého srdce. Odkryl jste dalekou cestu. Neboť lidé nejprve zapřou svá srdce, a pak již nebudou mít srdce žádná. Bůh buď milostiv národu, jehož státníci kráčejí vaší cestou.
* JINDŘICH [Morovi]: Lidé jako Norfolk jdou za mnou, protože mám korunu, lidé jako mistr Cromwell jdou za mnou proto, že jsou to šakali s ostrými zuby a já jsem jejich lev, masy jdou za mnou, protože jdou za vším, co se pohybuje. Ty jsi jiný.
Boltova komorní pašije dokáže po zásluze oslavit sv. Tomáše Mora, aniž by sklouzávala k patosu, sentimentalitě nebo dokonce pokusům čtenáře christianizovat. Je to spíš portrét Mora v domácím zátiší (i později, v Toweru, ho autor zobrazuje hlavně v interakcích s rodinou) než v roli státníka. Hrdina promlouvá víc formou láskyplných a všedních manželských rozhovorů s Alicí než deklarací. I tato soukromá verze anglického kancléře ovšem artikuluje své názory politické, filosofické a náboženské, především názor osudný – o výsostné nedotknutelnosti svědomí. Reformace totiž rozkládá i nejvnitřnější vrstvy Morova života, a tak už si nemůže dovolit nebýt homo politicus ani u vlastního krbu.
Hra je nevtíravým, skromným holdem skromnému člověku. Bolt – ostatně vystudovaný historik – ji psal na základě rešerší hodných úcty. (Což ovšem neznamená, že by si některé historické okolnosti nepřizpůsobil: například oddálil sňatek Markéty Morové asi o desetiletí a ostatní děti, které rovněž žily v otcově domácnosti, v podstatě shrnul do této nejstarší dcery.) Mimochodem zajímavě pracuje s Tomášovým právnickým vzděláním, které se v jeho podání stává východiskem světcovy etiky a politické strategie.
Vedle odborné průpravy spisovatel zužitkoval i zkušenosti s divadlem (dramatické efekty, časté proměny scén; postava univerzálního „Obyčejného člověka“) a svou znalost lidských povah. Charaktery načrtává stručně, a přitom s pozoruhodnou ostrostí, jasností a pronikavostí. Choť Alice, dcera Meg, švagr Roper, mladý Jindřich VIII., Cromwell, Norfolk – ti všichni srší životem. I 16. století působí plasticky a barevně.
Mám nicméně výhradu k tomu, jak autor představil Morovy kněžské protichůdce, kardinála Wolseyho a arcibiskupa Cranmera. Skoro by se mohlo zdát, že chtěl snížit jejich charakter, aby tím víc vynikla svatost jeho hrdiny. Když opominu, že More je světlo, které nelze zastínit, zbývá argument, že to nebylo moc fér. Wolsey i Cranmner se za svoje náboženské přesvědčení – každý za jiné – nakonec obětovali nejinak než kancléř. Mravní velikost jistě může být na více stranách současně.
A ještě jedna slabina: „lidovost“ Obyčejného člověka mi nepřišla tak docela přesvědčivá. Na rozdíl od pisatele doslovu bych hru nepřirovnala k Eliotovu a Anouilhovu zpracování becketovské látky: od jejich geniality ji podle mě přece jen odděluje jedno literární patro. O krůček pak kulhá za jiným dramatem o svobodě svědomí, Millerovými Čarodějkami ze Salemu. Přesto je to skvostný kousek světové literatury, který za čtení stál.
À propos doslov mě nadchl. Ukazuje, že i marxistický text (přinejmenším terminologicky) může mít značnou myšlenkovou hodnotu, ryzost a hloubku. Klobouk dolů před Milanem Lukavským, fakt že jo.“... celý text
— JulianaH.
Člověk pro každé počasí
„Po Shakespearovom Henrichovi VIII som sa rozhodol pozrieť sa na situáciu ohľadom najslávnejšieho a najdôležitejšieho rozvodu v dejinách z inej strany. Očakávania zvyšovala aj vynikajúca Zinnemannova verzia ocenená šiestimi oscarmi (jedného z nich získal aj samotný Bolt), ktorú som pred časom videl. Niežeby ma text hry sklamal, ale je z neho cítiť, že plnú potencialitu tento polo-literárny útvar získava až na javisku. Priam túži po hercovi.
Nevadí. Stále platí, že ide o výbornú tragédiu, ktorá ukazuje životnosť žánru aj v humanistickom veku. Už nie nadľudský hrdina, ktorý sa dostáva do konfliktu s osudom a bohmi, ale človek, ktorý sa v krajnej (tragickej) situácii musí rozhodnúť medzi svojim svedomím, spásou svojej duše, vernosťou sebe a svojim zásadám a ideálom a vernosťou okolitej spoločnosti a kráľovi. Ako to Lukeš v záverečnom doslove krásne napísal, Boltova hra ukazuje Mora nie ako klasického hrdinu, ako obraz a symbol, ale ako človeka s chybami, človeka z mäsa a kostí, človeka, ktorý odmieta byť hrdinom, a práve vďaka tomu sa hrdinom stáva. Bolt tu tak spolu s Morom vďaka odmietaniu hrdinstva, vytvára priestor pre vstup nového typu hrdinstva.
Výsledkom je úchvatná dišputa nielen o probléme reformácie a rozvodu, ale hlavne o probléme práva a zákonov. Morova výnimočná mravná a intelektuálna sila tu pramení nielen z pevných zásad, ale aj z dôkladných znalostí a dodržiavania zákonov, s ktorými šermuje ako rytier. Jeho dišputy s Cromwellom boli priam úchvatné, pretože stelesňujú dva odlišné prístupy k politike. Jeden je staromilsky a konzervatívne postavený na zásadách a morálke, a ten druhý, presne v duchu nástupu modernej spoločnosti a Machiavelliho spisov, je postavený na pragmatizme. More sa tu tak hrdinom stáva najmä preto lebo je ochrancom toho najlepšieho zo starého sveta a hoci všetci tušíme, že jeho čas sa už skončil, je prekrásne sledovať s akou veľkoleposťou dokázal bojovať a v istom zmysle vyhrať.
A aj ja som si tu našiel prekrásnu pasáž, ktorá sa maximálne hodí na súčasnú situáciu:
ROPER: Takže váš zákon chrání i ďábla!
MORE: Ano. Co byste dělal vy? Prokácel širokou cestu zákonem, abyste mohl ďábla pronásledovat?
ROPER: Skácel bych kvůli tomu všecky zákony v Anglii.
MORE: Tak? A až by padl poslední zákon a ďábel se obrátil proti vám, kde byste se ukryl, Ropere, když všecky zákony byly poražené? (...) A když je skácíte - a toho vy jste schopen - myslíte si doopravdy, že byste se udržel zpříma ve větru, který by se zvedl? Ano, i ďáblovi bych poskytl ochranu zákona - v zájmu své vlastní bezpečnosti.“... celý text
— Macvosik
Člověk pro každé počasí
„MORE: Kdybychom žili ve státě, kde se ctnost vyplácí, prostý rozum by nás učinil dobrými a chamtivost světci. A žili bychom si jako zvěř či andělé v blažené zemi, která hrdiny nepotřebuje. Ale protože naopak vidíme, že lakota, zloba, závist, pýcha, netečnost, žádost a hloupost se běžně vyplácejí daleko víc než pokora, čistota, statečnost, spravedlnost nebo moudrost, a musíme volit, abychom vůbec byli lidmi - pak možná je třeba stát trochu pevněji na svém - i s rizikem, že se staneme hrdiny.
MARGARETA: Ale s rozumem. Neučinil jsi vše, co bůh může od tebe žádat?
MORE: Jenže - to není věc rozumu. To je věc lásky.“... celý text
— Hanka_Bohmova
