Scott Stossel

Přidat do oblíbených Koupit knihy

americká, 1969

Nové komentáře u knih Scott Stossel

Můj život s úzkostí: Strach, děs, naděje a hledání vnitřního klidu Můj život s úzkostí: Strach, děs, naděje a hledání vnitřního klidu

„Fascinující. Fascinuje mě, kolik strachů a úzkostí se může vejít do jednoho člověka. Fascinuje mě, jakými všemi metodami, léky a návykovými látkami si takový člověk může pomáhat a že to jeho tělo vydrží. Fascinuje mě, čeho všeho může zároveň takový člověk dosáhnout, jak v osobním tak pracovním životě. Fascinuje mě, s jakou sebereflexí, otevřeností, pečlivostí a s jakým humorem ke svým problémům přistupuje. A fascinuje mě, jak mu nikdo (včetně jeho samotného) a nic nedokáže pomoct. Prostě...fascinující.“... celý text
— Elyen

Můj život s úzkostí: Strach, děs, naděje a hledání vnitřního klidu Můj život s úzkostí: Strach, děs, naděje a hledání vnitřního klidu

„Scott Stossel si nehraje na odborníka. Širší sociologické, neurologické nebo historické souvislosti úzkostlivých poruch v průběhu knihy teprve objevuje a toto objevování tvoří jednu z ústředních dějových linií. Začíná přitom od základní otázky (Co je to úzkost?), následně za pomocí barvitě líčených příhod z vlastního života popisuje její specifické projevy a zamýšlí se nad tím, jak lze v neustálé úzkosti žít. Díky kombinaci osobní a vědecké perspektivy je množství informací snáze stravitelné a čtenáři díky komunikativnímu autorovi nehrozí, že by zabloudil a ztratil zájem pokračovat ve čtení. Schopnost vtipně, inteligentně a s nadhledem psát o složitém, zdánlivě neproniknutelném tématu je dnes něco vzácnějšího než mít neúrozu. Stossel této schopnosti využil k tomu, aby svou úzkost zkrotil alespoň na stránkách knihy. V mezích zvoleného formátu se mu to podařilo na výbornou.“... celý text
— Matty

Můj život s úzkostí: Strach, děs, naděje a hledání vnitřního klidu Můj život s úzkostí: Strach, děs, naděje a hledání vnitřního klidu

„Zajímavé, ale přesto, jak psala kolegyně LilianaNox, nejedná se prostě o osobní příběh. Stossel nahlíží na úzkosti a depresivní poruchy ze všech možných stran a úhlů. V jedné kapitole balancuje na hraně o možnosti předávání určitého genu z generace na generaci. Dlouze rozebírá své úzkostné trable od emetofobie přes performační úzkost až po agorafobii. Na druhé ale jde špatným příkladem, kdy třeba popisuje jak benzodiazepiny zapíjí panáky vodky, aby se cítil "v pohodě". Nejen, že se to nesmí z důvodu poškození jater a jiných orgánů, ale ještě si tím vytváří návyk. Z těch osobních příběhů občas něco vyplave na povrch. Jako třeba při pátrání o problémech svého dědečka, vzpomínek na školní léta anebo strach u svých dětí a jejich možných problémů. Obdivuji, kolik práce musel autor vynaložit při sesbírání všech těch podkladů a informací z psychiatrických příruček, ale ono dělení kde a kam nyní nějaká porucha patří, je ve výsledku stejně k ničemu, protože jak i sám Stosselův lékař potvrdí, je to spíše formalita. O to více je pak smutné, že tato část vytváří dost velikou část knihy. Bavily mě sondy do minulosti a postupy, jak se dřív třeba vše léčilo valiem a elektrošoky. Při představování plejády známých autorů, kteří se museli též potýkat s úzkostmi a depresemi opomněl Pirsiga, což je škoda. Ve výsledku Stossel se představuje jako pacient, co jakoby snad rezignoval na své uchopení a vyléčení. Jeho výhledy do budoucna nejsou zrovna růžové a zdá se mi, že si z práce na knize i svých dalších poruch a jejich dokonalého rozumění udělal jakýsi program, který by ho měl od toho spíše odtrhnout, než dobrat k nějakému vyrovnanému stavu.“... celý text
— LordSnape

Můj život s úzkostí: Strach, děs, naděje a hledání vnitřního klidu Můj život s úzkostí: Strach, děs, naděje a hledání vnitřního klidu

„Nebylo to špatné. Nicméně čekala jsem od autora úplně jiné pojetí - totiž že knihu podá jako svůj osobní PŘÍBĚH, do kterého sem tam vloží nějaké poznámky a poznatky z teorie. Bylo to však přesně naopak, čímž bylo čtení místy nepřehledné a chaotické, jelikož tomu chyběla chronologická uspořádanost (ačkoliv autor sám, aspoň mám ten dojem, neměl za cíl napsat odbornou publikaci). Spíš to vypadalo jako shrnutí poznatků, které stihl nastřádat a zamyšlení nad tím, proč a jak sám funguje, kam se ubírají nebo mohou ubírat jeho naděje a budoucnost atd. Shrnuto podtrženo - podle mého názoru nebylo toto pojetí úplně nejšťastnějším řešením, ale i tak to není úplně špatné čtení, protože se dozvíte spousty poznatků ohledně úzkosti (nejde však o kdoví jak hluboké vědomosti - to by vydalo na samostatnou odbornou publikaci; a které musíte brát s určitou rezervou).“... celý text
— LilianaNox

Přejít na knížky autora