Nové komentáře u knih Svetlana Ponomareva
Město bez války
„Tahle knížka mě až dohnala k slzám. Občas jsem ji ani nemohla číst, protože mi přišla až moc "drsná", ale bylo to velmi dojemné. Trochu mě děsí ,že to co čtu v téhle knížce se někde opravdu děje....
Osobně jsem z téhle knížky byla chvíli špatná, ale opravdu jsem si ji vychutnala.
Doporučuji“... celý text
— __.Veronica.__
Město bez války
„Ruská dystopie má v mém literárním srdíčku už dlouho vyhrazené velice speciální místo. Od Noční hlídky po Metro, temné a záhadné příběhy prostě nejsou to pravé bez šedivé mlhy padající na šedivé paneláky a štiplavého závanu nekvalitní vodky.
Šedivá mrazivá mlha padá i tady, na město pod přísnou diktaturou vůdce, na rozbořené zbytky sídlišť a na našeho hrdinu Sašu, který se na následujících téměř třech stovkách stránek pokusí udělat co nejvíce špatných rozhodnutí.
Ze začátku mi nedělalo vůbec problémy se začíst a prožít se Sašou první okamžiky rozčarování a nespravedlnosti při vyhození z učiliště. Ale jak jeho cesta pokračovala a on vršil jednu nepochopitelnou pitomost za druhou (a když už se mimořádně rozhodl správně, hodil mu do toho vidle osud), začal mi silně připomínat neméně sympatického Ilju z románu pana Glukhovského, a já už konec dočítala opravdu na sílu a těšila se, že najednou zasviští kulka a ze Saši bude další alkoholem nasycený mastný flek.
Přesto nemůžu říct, že bych si čtení svým způsobem neužila - knížka byla prostě taková, jako samotné město, jako všudypřítomná válka. Divně páchla, táhla se od ničeho k ničemu a zanechala za sebou hromadu zničených a promarněných životů. Ruská dystopie, jak má být.“... celý text
— MrsDarcy
Město bez války
„Dystopický příběh se odehrává ve světě, kde zbylá města válčí proti sobě. Patnáctiletý Saša je vyhozen z prestižního vojenské akademie a stává se členem polovojenské soukromé organizace, jejíž jádro tvoří mladí chlapci z nuzných poměrů a různí ztroskotanci. Sídlí v rozpadlých panelácích na periferii a chrání město před nepřítelem. Saša si musí v oddílu získat své místo, zvyknout si na drsné podmínky, všudypřítomnou smrt, bezpráví, vyrovnat se s tím, že je z něho zabiják, překonat závislost na alkoholu, ztrátu přítele, rodiny i iluzí. Autorům se podařilo vystihnout bezútěšný svět, v němž lidský život nic neznamená a lidé označeni za nepřátele režimu jsou bez soudu popravováni. Jedinou nadějí je pověst o bílém městě bez války, kdesi v nekonečné stepi.“... celý text
— cori
