• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

Nové komentáře u knih Wladimir Jan Pavel Malacki

Deník běžence

„Skvostné pokračování Válečného deníku. Peripetie v okupované Francii a následná snaha o emigraci do Latinské Ameriky. Viděno nesmiřitelnou optikou a jazykem plným ironie. Doporučuji.“... celý text
— puml

---

Válečný deník

„Přesné a sžíravé. Literárně brilantní. Pohled na francouzskou armádu na začátku druhé světové války, který čtenáři přináší mnoho zajímavých informací očitého svědka. Pro českého čtenáře je zajímavá zmínka, že ve francouzské armádě v podivné válce sloužilo mnoho Čechů… Ve Francii dlouho zakázaná kniha.“... celý text
— bejan

---

Deník běžence

„Skvělé! Je to inteligentní, řízné, trefné, je to sečtělé. Tohle je ten nejlepší druh deníku, jaký se dá číst - přemýšlivý, jasnozřivý a pravdivý. Pravdivý právě v těch momentech, kdy autor mlčí. Mlčí o sobě anebo pochybuje. Takže Malaquais popírá klasickou větu, že deníky nejvíc lžou, zatímco beletrie je nejpravdivější… Chtěl bych vědět, jak se tohle čte Francouzům…“... celý text
— bejan

---

---

Válečný deník

„Válečná mizérie ve Francii. Je to komedie, je to tragédie? Místy to připomíná Célina. Autor si nebere servítky a popisuje to co vidí bez nějakých literárních okras, prostě jen syrový, leckdy dost úsečný obraz prvního roku (respektive konec roku 1939 a velkou část roku 1940) války ve Francii. Zpočátku to působí jako nějaká fraška, všichni jsou tak nějak nasraní a nikdo moc nechápe co se děje. Spousta "zbytečných" úkonů a přemisťování. Člověk se stává jen jedním z mnoha vojáků. Nesnesitelnost stále se opakujících a ubíjejících činností a rozhovorů. Postupně, jak Němci obejdou Magnotovu linii nabírají zápisky na dynamice. Tohle už náhle není "výlet do zákopů", ale hra o život. Morálka šla dávno do háje a jediné o co jde, je uchránit si poslední zbytky rozumu a dostat se "někam pryč". Rozhodně to zajímavější v rámci pohledu na válku. V tomto případě pohled na francouzskou blamáž. Autor je hodně kritický k francouzské armádě, chování důstojníků i obyčejných vojáků a obecně k jejímu přeceňování, asi proto nemohla být kniha ve Francii dlouho vydána. Ironie, sarkasmus a specifický humor, ale i psychologická drobnokresba a schopnost vyhmátnout nějaký rádoby nepodstatný detail (viz třeba autorova snaha spát při otevřeném vikýři, která se setkává s nepochopením ostatních), to činí z Válečného deníku víc než jen další knihu o 2. světové válce. Deník má druhý díl, tak snad vyjde časem i ten. Doporučuji.“... celý text
— puml