• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 5 knih

Nové komentáře u knih Zdena Wolkerová

Měli jsme dva psy

„Drobná skladovka o rozměrech 17x13 cm, která přibližuje život manželů Wolkerových v letech předválečných a válečných, kdy hledali útěchu a spřízněnou duši, aby zaplnili prázdnotu po ztrátě obou synů. // Hlavní vypravěčkou a paninkou je Zdena Wolkerová; v pozadí stojí Ferdinand Wolker (1873-?); a za nimi ještě služebná Tonička a dobrotivý pan Flek. Zaznamenané postřehy hřejí a dojímají. Je to čtivé vyprávění. Ozdobené kresbami Marie Vančíkové-Želibské (1913-1992). To k informacím shora doplňuji. // Dávám maximální počet hvězdiček. ----------------------------------- ÚRYVEK: (...) „Dnes půjdem na Hloučel!“ a Fleur a Fidelio to uvítali radostným poskakováním a štěkotem. Sotva se octli venku na ulici, přímo již zamířili směrem k Hloučeli a přišli-li za město, pelášili rovnou, aniž se už po pánovi ohlédli, k zeleným břehům Hloučele. Než pán za nimi došel, byli oba psi již ve vodě, v níž se brodili a plavali s velkou rozkoší. Hloučel byla jejich eldorádem. Pod jejími rozrytými břehy vybíjeli svou loveckou vášeň. Hledali a honili zde hraboše, rvali kořeny, cítíce tam jejich nory, a nedali si pokoje, dokud je neulovili. Pak jako loveckou trofej přinášeli je páninkovi a kladli mu je k nohám. „Hle, co jsme ulovili a zde ti to přinášíme. Nejsme pašáci?“ Byli za to pochváleni – a šli lovit zase. Voda byla jejich živel a kdyby se jejich lovecké vlastnosti v náležitém prostředí byly mohly rozvinouti, byli by psi prokázali veliké schopnosti.“... celý text
— milamarus

---

Listy dvou básníků

„Cenná publikace o dvou spřízněných duších, které se našly, které si rozuměly a po nějaký čas se vzájemně podporovaly. Na dálku i zblízka, to se ví... Konečně ze Slavětína do Prostějova a z Prostějova do Slavětína to je na mapě jen kousek. // Najdete zde celkem 44 dopisů, z nichž posledních osm bylo napsáno po smrti Jiřího Wolkera a adresováno jeho mamince. // Dávám maximální počet hvězdiček, přidávám štítky a pár řádek opisuji. Jsou z Kosťova dopisu datovaného dnem 30.9.1921, kdy si ještě vykali. Některé osoby, které jsou v knížce zmíněny: - Arne Novák (1880-1939) - Vítězslav Nezval (1900-1958) - Arnošt Ráž (1884-1925) ----------------------------------------------- ÚRYVEK: (...) Napsal jsem v poslední době dvě básničky (jestli to totiž jsou) s trochou větší pozorností, ale nevím, jestli je to na nich znát; posílám Vám je, a když jste nezemřel po těch posledních, tak doufám, že tyto dvě také přežijete. Ono je to také zdravé otužovat nervy, viďte? A až přijdete do Prahy, tak si jednou pro Vás přijdu a odvedu si Vás někam (do Stromovky sotva, protože už bude zima) do kavárny a dáme si něco teplého, třeba kávu (zmrzlina by také byla dobrá, ale to nesmíme), a budete mi něco hezkého povídat, třeba o Vašem dramatu, a pustím Vás domů až hodně pozdě, každý člověk je sobec. (...)“... celý text
— milamarus

---

Listy dvou básníků

„Kromě listů s kresbičkami (Wolker na Svatém kopečku) obsahuje i několik jinde neotištěných - a krásných - básní. Dočteme se, jak těžko se Kosťovi sedí nad učením, když je venku dusno a slunce ho láká na plovárnu. Nebo že si Jirkova maminka právě čte v anglickém slovníku. Vidíme, jak se mladý básník zamotal do souvětí a pak se nad tím ušklíbl, aniž by je škrtl. Momentky veliké ceny lidské i dějinné. Modlitba na silnici (K. Biebl) Pane, na jedné silnici udýchané, jež pozdě v noci si vyklepává svůj zaprášený šat, z modrého štěrku jako na nebi nejmenší hvězda pokorně rostu, nejnižší tráva. Pane, ať jakákoliv vůle Tvá se stane, jsem přece šťasten neskonale: když už do nebe nemohu jako odvážný pilot, že tady, na tvrdé silnici, alespoň hájím nejtvrdší život. *** PROČ? (Jiří Wolker) Řeklas mi, že jsem jenom v tvých očích, že pro mě není nic, co leží mimo ně. V tvých očích kvetou bílé jabloně, oblaka plují, ptáci zpívají a poletují. Já ti věřím a nevěřím. Se strašnou bolestí oči tvé na kusy rozlamuji, aby mě znovu obrostly řetězem duhovým, Pověz mi, má milá, - když celý svět oko tvé objímá -, proč jsi dopustila, že dělník dnes v poledne s lešení spadl a před mýma očima se zabil? *** Za večerním oknem (Konstantin Biebl) Odněkud z ulice když večer přijde do své světnice a před spaním usednu na chvíli na pelesti, jako bych dosud byl někde na náměstí. Pohovka, židle i na stole kalamář mají svoji lidskou tvář a ještě nyní nějaká slova doznívají ve starém porceláně v zasklené skříni, jak v růžové lastuře hukot dalekého moře. Pro sebe má člověk málo místa ve svém těle, a proto se vtěluje do mrtvého dřeva, kamene a do ocele a naplňuje je svými myšlenkami jak prázdnou vázu čerstvými květinami. Nejen svou krví, svými svaly a kostmi na světě člověk žije, ten nábytek, knihy a na stěně meč jsou rovněž součástmi jeho anatomie, a když jich potřebuje, slouží mu věrně. Po modrém okně světlo z ulice pluje a já si připadám někde hluboko na dně krápníkové sluje, kde po zdech jako široká řeka lidský pot dlouhá staletí stéká a kapka za kapkou jak k zemi padala z horkých dlaní a čela v zelenou lampu, sklenici vody a bílý polštář zkameněla, kde všechny věci, jež naplňují její smutné stěny, jak zrající ovoce tím potem jsou ojíněny a kde já sám jednomu z těch mnoha kamenů se podobám, jenž tiše jim zpívá.“... celý text
— JulianaH.

---