Ivan Diviš citáty

Přidat do oblíbených Koupit knihy

česká, 1924 - 1999

Citáty (24)

„Básníkovi rádi a rychle odpouštíme neblahý život pro dobré dílo, nikdy však mizerné dílo, byť by býval světcem.“

„Běda bezcílnosti, běda rozptýlenosti. Rozptýlenost je odsouzená k vynicování. Je to prach nad městem plným duší. Je mi čtyřicet, ale stále hlouběji jsem urážen a deprivován maniakální neposedností našeho života. Sotva vyjdu z domu, den za dnem, nazpět z propastí let, i do budoucna (nedojde-li k zásadní přestavbě) – kolik zbytečných zpráv jsem nucen konzumovat každou vteřinu! Ale já chci slyšet jen jednu velkou zprávu, nikoli deset tisíc bezvýznamných. Chci onu jedinou, podstatnou, ústřední zvěst. (1994, str. 21)“ — Teorie spolehlivosti

„Bítovská přednáška (odstavce odděleny //): Milí přátelé, dámy a pánové, // neočekávejte, prosím, ode mne koncisní a kompaktní přednášku, vždyť bych ji ani nesvedl napsat. Dále chovám důvěru, že naznačený slovesný útvar nám zde přednesou kritikové. Ode mne očekávejte volné vyprávění, a to také o poezii, tedy nutně vyprávění, které bude mít hlavu a patu. Nemít je, netroufal bych si vůbec předstoupit. // Zapomínáním jsme umožněni biologicky: ale zapomenutím jsme znemožněni historicky. Člověk, homo sapiens, nebyl – jak se ukazuje po tom všem – zooantropologicky nazván nejšťastněji, jsa esencielně nerozumný. Zvířata se od člověka liší svou zvláštní soumravností, aurou božné krásy, a to i když jim je zcela odepřeno vnímání reflexivní a abstraktní už vůbec. Tak to bylo zařízeno – zpět však k člověku, a tedy k nám ke všem. // Člověk je vyznačen třemi nezaměnitelnými kolumnáty, jimiž jsou: touha po trans – nese ji poslední honák na argentinských pampách, právě tak jako Mozart, Einstein a Ludwig Wittgenstein; touha uchovat se za každou cenu - což má ostatně společné se zvířaty – a za třetí neschopnost poučit se z minulosti. Což je notorické od věků do věků a vždy s neblahými následky. Neřekl jsem to já, ale výsostný španělský přistěhovalec do USA, Santayana. "Those, who are unable to learn from the past, are forced to live it again." Tento výrok zas a nanovo na mne působí tak, jako by mně na nohy spadla kovadlina. Ale v této zhoubnosti se právě člověku perverzně zalíbilo a my nemáme – bohužel – přesnou analýzu tohoto jevu. Vnucuje se termín dědičný hřích, Original Sin, ale podvědomě cítím, že to není to pravé a že věc je daleko komplikovanější. Člověk, abych ten pasus dokončil, má odhadem pět až šest vlastností jedinečných, zasluhujících nejvyšší vyznamenání, jenže my s výjimkou Nobelovy ceny nemáme diamantovou hvězdu pro toho, kdo těmito positivy disponuje. A pak má člověk desítky, ba stovky vlastností banálních, vesměs zhoubných, které ho stavějí hluboko pod zvířata. Jelena by nikdy nenapadlo vypíchat svému soudruhovi oči, liška by nikdy nezorganizovala genocidu a ježek by nebyl nikdy schopen podlosti a úkladu. Člověk tedy, jak shora povědíno, usiluje se přesáhnout. O žádné okapi, žádné gorile ani papouškovi arara není známo, že by byli napsali Dantovu Komedii, anebo básně Johna Keatse, anebo složili Mozartovu Haffnerovu symfonii. Přesto alespoň vyšší zvířata disponují zárodky řeči, jenže nám k ní téměř dokonale chybí kód a klíč. O člověku je naopak známo, že je autorem nesčetných jímavých a povzbudivých děl – jak výtvarných, tak slovních, tak formulárně matematických. Jaké postavení zaujímá v této hojnosti poezie? Poezie, která znamená ve staročeštině to, co má být uděláno, to, co uděláno jest. // Především poezie není psaní veršů, není to skurilní zábava, pitomosti psané dívkám do památníků. Poezie je řehole, člověk jí musí – pokud je jí navštíven – obětovat vše, jak se říká, do hrdel a statků. Poezie nepřichází tajemství rozluštit – neboť by to byl protimluv, poezie přichází na tajemství upozornit. // Avšak tento výměr nás neuspokojuje. Je tomu asi tak, jako bych se Sókrata (nebo Platóna) zeptal přímo: "Sókrate, co je to Filébos čili Nejvyšší dobro?" anebo téhož Sókrata – vždy s pozadím Platónovým – "Co je to Theaitethos čili Pravé vědění?" Jejich případným odpovědím bych patrně nerozuměl. Podobně nemohu vyhovět přání pořadatelů, kteří základní otázku tohoto sympozia formulovali: "Česká poezie dnes", z toho důvodu, že všechny, které jsem znal a miloval, kryje už černá zem. Všichni, kteří nějak ke mně náleželi, jsou mrtvi – dovolte mně enumerát: Vladimír Kafka, Láďa Dvořák, Bedřich Fučík, Eman Frynta, Jan Zábrana, tato ztráta ztrát. Režim, který zde všechno ničil, a to soustavně, byl jako každý totalitarismus i hermetikou. Hermetická despocie. Její neprůnčivost byla tak dokonalá, že jsme se o smrti – alespoň některých – dovídali až za dva tři měsíce, podobně jako krev ovázané rány prosákne obvazem. To bylo taky naše největší hoře v exilu. Smrt kosící příslušníky Rádia, o té jsme se ovšem dověděli hned, ale o smrti drahých doma vždy až za dlouhé lokte. Žili jsme ve dvojím sevření smrti, tohoto když ne největšího neštěstí člověka, alespoň nejdůležitější události jeho života. Opakuji, že právě tohle byla největší naše útrapa... Nezbývá než základní otázku pořadatelů obejít bez výhybek a uspořádat v řádu věcí. O současné nastupující generaci, vyjma Ivánka Wernische, Péti Kabeše, Pavla Šruta, Petra Krále – žijícího trvale v Paříži – a těžce nemocného Emila Juliše v Lounech, nemohu pronést odpovědné slovo; neznám ani jejich životy, byť obrysově, ani jejich bibliografii. Doufám, že se mně rozumělo, a prosím za prominutí. A některým z těch živých, jež jsem enumeroval, táhne padesátka. Čas není podle Vladimíra Vokolka jen rabská, ale nepochybně též úděsná, protože nezastavitelná kategorie. Jsou to vlny, tříštící se o skalnaté pobřeží Bretaně. // V prostoru Čech a Moravy konstatujeme téměř úplnou hermetiku pro věc poezie – téměř nikdo zde poezii nečte, nekupuje, a když, tak s podezřelými obtížemi. Básník v Čechách a na Moravě to má těžké; nevydělá ani groš. Ještě v minulém století si lord Byron, arogantní až běda, diktoval honorář: jednu guineu za jeden verš. A byly mu vyplaceny, jinak on nedodal duchovní zboží. Já, abych předešel podobnostem, už do smlouvy, jak říkají Němci – vorsichthalber, si vymiňuji, aby mně žádný honorář nepropláceli. Vzdávám se předem. Podobně je tomu v mohutném Německu, ve kterém spolehlivě hyne poezie. Jedním z mála míst, kde vychází, je Heiderhoff Verlag u Würzburgu, řízený paní Roswithou Heiderhoff. Zde taky vyšlo moje Sursum, opět bez honoráře, protože moje radost přesáhla hamižnost. Ve světě ještě jen na dvou místech váží si poezie: je to Provence, kde se na určitých místech pravidelně konají sešlosti básníků a básnířek: za teplé noci hoří vatry a vedou se básnické souboje, a ne ledajaké. Druhým takovým místem je Wales. // Když jsem byl hostem Rio Preisnera, octli jsme se v Library of Congress, navštívili jsme stěží pochopitelný prostor OFFICE FOR POETRY, nádherně zařízený. Na jméno dámy, která zde vládla, si už nevzpomínám. Byl to paní vysoce kultivovaná, hovor se vedl v její mateřštině a tu ona, jako když ji píchne, zvolala: "You are fully right, Mr. Divis!" Mluvili jsme o vyčpělosti dnešní poezie vůbec a dáma pokračovala: "To já, když si chci užít poezie, vezmu si letadlo a hurá do Anglie. V Londýně navštívím půjčovnu vozidel a jedu do Walesu. Znám to tam už a mohu se spolehnout, že na každém rohu najdu hospodu a v ní pianistu, harfeníka, kytaristu a zpěvačku nebo zpěváka a mohu naslouchat lidovým písním nebo skotským baladám. To bych vám přála..." // Po selhání všech definičních a výměrových pokusů – vyjma toho, že poezie je dozajista jedním z modů lidského trans, což nám připadá jaksi pouštní a vágní, musíme se odvážit říci, že poezie je tajemství a zázrak. Ne, že bychom si libovali v abusu těchto výrazů. Ale cítíme, že tajemství existuje a že existuje i zázrak. Další dva výrazy úporně se vzpěčující jakékoli definici a výměru. Definicí čtverce je a2 a krychle a3. Jenže z definic co normální lidé, nezabývající se právě matematikou, musíme vzápětí vystoupit, ne-li odtud prchat. Svede-li však Shakespeare Mackbetha a Krále Leara, ostatně napřed antropolog a teprve pak básník, pak jeho dílo je tajemstvím a zázrakem současně: není od věci, budeme-li konstatovat, že o jeho životě víme bědně málo. Svede-li šestadvacetiletý mladík Máj a vzápětí umírá, stojíme před tajemstvím i zázrakem. Svedl-li kdo Komedii, pak je jeho dílo tajemství i zázrak. Jsem pro to, aby se pro zázračnost Noci s Hamletem a ještě spíš Toskány hlasovalo všemi desíti. Tak bych mohl bezpochyby pokračovat. // Poezie není ani ohmatatelná věc, ani do ruky vzatý předmět, nýbrž vysoce spirituelní nehmatnost; to ji činí tak vzácnou, ba jedinečnou. Poezie je otáčivý krystal duchovnosti. Každá jeho faseta ne snad obohacuje náš život, ale přímo jej uchovává. Sám mám po půlstaleté, abych tak řekl, práci v oboru tu nehmatnou a tajemnou zkušenost, víc, evidenci, že mně poezie nejen perpetuelně život zachraňovala, ale nakonec zachránila. Taková zkušenost je sama zázračná a tajemná, a to se rozumí – nepostižitelná. // Obávám se, že ani nebudu s to dodržet motto tohoto setkání: "Česká poezie dnes"! Já vím, že ten titul byl myšlen dobře a čestně, ale já ho nemohu naplnit z důvodů mnohem důsažnějších. Tímto důvodem je právě čas, kosmická kategorie, která nám všem nemilosrdně vládne. Nebojím se ani tak prostoru, jako času, v kterém tkví něco šíleného. Na mém časovém horizontu jevstvují jména, jakými jsou Petr Král, žijící trvale v Paříži, Ivánek Wernisch, Péťa Kabeš plus v Lounech ochořelý Emil Juliš; vesměs jména, jejichž nositelé se pohybují mezi padesátkou a šedesátkou, možná že za šedesátkou. A tak jsem odkázán na vaše pochopení, že se vynasnažím naplnit motto tohoto shromáždění obecnostmi a pokusy o výměr kategorie tak odtažité, jakou je poezie. Nebude-li to vámi koncedováno, jsem namydlen a nezbývá mně než odejít od tohoto pulpitu. // Budou-li naopak tyto věru že pádné důvody koncedovány, smím pokračovat. // Gilgameš – co nejstručněji – s největší pravděpodobností byla historická osobnost, pán jihomezopotamského města Uruk, silák, tak trochu rváč, dnes bychom řekli haur, který se domnívá, že všechno a všechny ustojí, pojme rozhodnutí: hledat a najít recept na věčný život. Jaká šance ne pro jednoho, ale celý štáb básníků, což bude asi taky správné, neboť v eposu přistihujeme místa asyrsko-babylonská, chetitská a obecně mezopotamská. Dřív byla tendence připisovat Epos o Gilgamešovi jednomu básníkovi, ale to je neudržitelné. G. si dá vykovat obří zbraně a vyrazí. Potká soupeře, Enkidua, s kterým začne zápolit. Boj však dopadne nerozhodně a z nepřátel se stanou partneři na život a na smrt. Je to jedno z nejkrásnějších míst. Ale Enkidu náhle zemře a jeho kadáver leží před Gilgamešem, který upadne do naprosté paniky a řekne: "Enkidu zde leží mrtvý. Vždyť totéž se může stát mně za deset minut, mně, který se vydal z domova na bludnou pouť a s takovým cílem..." Finále Gilgameše je, řekl bych, civilní. Již jednou se dostalo Gilgamešovi varování, a to od Šamaše. Otřesen Enkiduovou smrtí strhá ze sebe dosavadní oděv, přistrojí se jen pásem ze lví kůže. Vydá se za extrémním cílem: k Utanapištimu, který sídlí za Mrtvým mořem v zámku, postaveném na neslezitelné skále. Na břehu onoho moře bydlí Siduri, šenkýřka. Ta varuje Gilgameše podruhé, doslova: "Kam běžíš / Gilgameši? Život, který hledáš, nenalezneš. / Když bozi stvořili lidstvo / smrt lidem dali v úděl. / Život však do vlastních rukou si dali. / Ty, Gilgameši, žaludek si naplň, / ve dne v noci buď stále vesel! / Denně pořádej slavnosti a dítko zři, jež držíš na své ruce, ať manželka se raduje na tvém klíně! To je počínání lidí." Je s podivem, že v ultrapatriarchální společnosti má poslední, rozhodující slovo žena. Ale taky je pravda, že poněkud laciný Siduřin návod jak požitkářsky a hédonisticky žít nebyl pojat do starobabylonského kánonu. A přízračný Utanapištim je podle podání jediným člověkem, který přežil potopu světa. V eposu, jakkoli se to zdá podivné, nejsou hlavními postavami Gilgameš, Enkidu, Siduri nebo Utanapištim, ale strhující atmosféra mezinárodní poezie. Pozorný čtenář může – podobně jako Kafkův Proces nebo Dostojevského Zločin a trest – číst desetkrát a dvacetkrát a pokaždé nanovo a jinak meditovat o smyslu života. // Gilgamešem startuje světová poezie jako raketoplán. Mnohem později – o dvě tisíciletí – jsou z Egypta známy tzv. hymny bohů, básnicky neobyčejně krásné. A teď je nám snad dovoleno zastavit se ve starém Řecku. To si troufáme – ale žádný strach, jen dotyk, že ano? Dlouho po optimistickém, až dobromyslném Homérovi, na jehož velkolepé obloze nebylo mráčku, přicházejí ke slovu tragikové, meteorologicky samé vichření, temné bouře a husté vánice. Ad illustrandum vybrali jsme si Sofokla, nejslavnějšího z notorické triády Aischylos, Sofoklés, Euripidés. Narodil se 496 před Kristem, dožil se kmetského věku a napsal 130 tragických her, zachovalo se z nich sedm plus fragmenty. Sofóklův život spadá do zlaté doby Athén za Perikla. Buďto jde o velkolepou intuici básníkovu, tušící pozdější zlé časy, anebo o koincidenci, protože by člověk očekával na pozadí tragikovy tvorby úpadek obce. Nic takového. O dionýských slavnostech získal dvacetkrát první cenu, žádná z jeho her nebyla odměněna cenou třetí, jež se rovnala propadáku. Geniálně budované amfiteátry, v nichž poslední v poslední řadě slyšel právě tak dobře jako v mramorem prolamovaných prvních dvou řadách pro prominenci. Amfiteátr byl do posledního místa obsazen cca 48 hodin před zahájením představení a obleženy byly i přilehlé střechy domů, amfiteátr obklopující. Zde se po dobu do zahájení představení, jak si můžeme myslet, jedlo, pilo, vyměňovalo a souložilo. To do posledního smítka zavčas odklidili otroci. Hodinu před vlastním zahájením se vše ponořilo v napjaté ticho. Již nikdy potom v dějinách nenastalo takové souznění mezi publikem a básníkem. Uvědomme si, že devadesát procent obecenstva byli lidé negramotní, pasáci koz a ovcí. Vtip je v tom, že diváci pochopili, že se nejedná jen o hru, ale o věc smrtelně vážnou, že hra byla o nich samých. // A vítězný básník nedostal ani Seifertovu, ani Nobelovu cenu, nýbrž mu byl na hlavu vložen vavřínový věnec a písař s minuciózní přesností jeho triumf zapsal do obecních knih. Tímto historickým a ovšem minimálním exkurzem chci naznačit cosi úžasného: poezie je prakticky věčná, psala se a píše se dál, i když za úplně změněných podmínek, a bude se psát i v budoucnosti, nedojde-li k termonukleární globální válce, v níž všichni uhoříme. // V našem krátkém vypravování jsme byli svědky, jakou neuvěřitelnou mocí disponovala ve starobylém Řecku poezie, dokonce takovou, že ovlivňovala i záležitosti státu. A dále jsme viděli, že na Eposu o Gilgamešovi se podílely čtyři mocné národy v mezopotamském bazénu a s jakou posvátnou až hrůzou byl čten či recitován. A co dnes? Dnes má poezie moc nulovou, nikoho neovlivňuje a dokonce bývá objektem nejapných žertů. Nezapomínejme navíc, že českomoravský prostor je pro poezii hermeticky uzavřen. Nikdo to nečte, nikdo o to nestojí, všichni stojí vždy o láci, doslova o holé nic. Toto shromáždění má tu čest těmto katastrofálním poměrům odpomoci. Podaří se to?“

„Existuje jenom jedno téma, totiž stesk, stesk po úplnosti, po splynutí, strašný stesk nad neúplností, rozpůleností, rozpolceností. Existuje jenom jedno téma, nářek nad tou poltící ranou. Je to téma nevývratné, absolutně nenapadnutelné. Je napadnutelné jen ještě jediným tématem, radostí. Avšak radost není téma.“

„Iks generací živoří v totalitě fantasmatu. Vše ve společnosti je stále se zdokonalující fabrikací chimér, onanií přeludů, velkomasturbátem přízračnosti; potěmkinovské projekty jsou stále rafinovanějšími vinětami posouvané dezorientovanému vědomí jakožto skutečnost. Vše je aretováno na nulu podtrhovačné démonie, na kterou hynou nadaní i méně nadaní v celých houfech, po celých národech, předčasně, absurdně, sprostě. Tragédie netkví v tom, že hmota zpřeludněla, tragédie tkví v obráceném, že se totiž zhmotnil a do služeb obecného idiotismu zapojil přelud. (1994, str. 18)“ — Teorie spolehlivosti

„Inspirace, co to je? Je to od slova inspiro, nadechnout se. Já nerad to slovo frekventuju, ale nemám jiné po ruce. Je to zázrak: mně se to za 43 let básnickému principu stalo pětkrát, nanejvýš šestkrát. Všechny ty stavy si pamatuju, tak pronikavé jsou ty zážitky... Jak bych se je pokusil charakterizovat? Tím, že je člověk jakoby zasažen nebo proniknut vnitřním hlasem. A ten člověk, který ho v sobě uslyší - to je zcela typické pro tu situaci, pro ten stav - ho musí okamžitě uposlechnout... Dále je to, co jsem řekl, vždycky provázeno dvěma věcmi: zmnožením povědomí života... Člověk, je-li živ a chodí a koná - většinou hloupě a úplně zbytečně - tak si to neuvědomuje, a když, tak velice vágně. Spousta životních chvil padá na starosti a sháňku, na negativní věci, které otravují a ukracují život. V případě zážitku inspirativovanosti - tak je to správně vysloveno! - všechno toto mizí a člověk nejen že žije, člověk jako by žil dvakrát, třikrát, pětkrát intenzivněji, než žil dosud svůj banální život. Existuje sloveso zachvátit, Rusům jsme říkali zachvátčiki, něčeho se chopit způsobem loupežným. Inspirace má rovněž i tuto vlastnost: ona se zmocní celého člověka tím nejkrásnějším způsobem, ale také způsobem loupežným a způsobem imperativním, to znamená rozkazovačným. V případě Thanathey to bylo tak, že já jsem vstal prostě ráno z postele a poslední, co si pamatuju, jsou moje nahé nohy, které vsouvám do pantoflí - a už nic víc si nepamatuju... už to bylo ve mně... šest nebo sedm hodin jsem spal, pak jsem vstal a najednou se to zřítilo, nějaké duchovní těleso... Já jsem zasunul nohy do pantoflí, vstal jsem, už si nepamatuju, jestli jsem se umyl, jestli jsem se oholil, vyčistil si zuby, ty nejbanálnější záležitosti... ale pamatuji si určitě, že jsem šel na verandu, do stroje jsem zasunul kus papíru a začal jsem pracovat, okamžitě, a pracoval jsem nepřetržitě - bez jídla, bez pití, nevím, asi jsem kouřil při tom - sedm nebo osm hodin" Výsledek se dostavil. Měl jsem 481 veršů! Zcela hotovou skladbu, rozčleněnou do tří zpěvů a - což je vždycky velmi dobré znamení! - bylo tam minimálně korektur, tři čtyři škrty, naprosté minimum... a důležité je datum: znělo a bylo 14. května 1967! (televizní interview)“

„Jen neštěstí nás přivádí k sobě samým.“

„Jsme uštvaní, chronicky rozladění, neschopni se soustředit, vykořistění, neustále švorc, na nic nemáme čas... Sami jsme vinni. Neschopnost vzdát se věcí a blbých požitků z nás ze všech dělá kolaboranty. My se NECHÁME uštvat, děláme vše, abychom byli rozladěni, nejsme s to VYBOJOVAT si prostor k soustředění, neumíme žít s pěti korunami denně, nechali jsme se zarohovat. KOVÁME řetěz vlastního otroctví.“

„Každý člověk má všechno. I svého génia, i kolosální tupost, i schopnost rozhořčení, shovívavost i rouhačství a třeba v skrytu nošené ponětí o svatosti, svůj um a zkum a svoje nadání, i lásku k hudbě, i naprostou amúzičnost, i svou radost i své tajné hoře, domnívám se, že co do vloh a výbavy není lidí privilegovaných.“

„Kdo miluje, rozlišuje. Kdo nemiluje, je rozlišování neschopen, mísí jedno s druhým, mate jedno s druhým. (1994, str. 37)“ — Teorie spolehlivosti

„Málo je platné, že byl Modest Musorgskij geniální, jestliže byl tak zanedbaný, že znal sotva dvacet not, a ještě poslepu; nebýt Rimského Korsakova, který všechna ta Modestova gesta ztvárnil, nic by nám nebylo bylo zachováno.“ — Noc, nebudeš se báti

„Mám sen o přírodě, sen o panoramatu Edenu. Samozřejmě, že mohu vyhledat přírodu i tady, ale jen miniaturní a vyplácanou člověkem. Ne, já stojím na mírné hoře v hustém trávníku, povívaném větrem, a pode mnou se rozkládá nekonečná příroda, svět, pravý svět, jak byl před člověkem. Jak bych rozpřáhl ruce! Jak bych padl na kolena! Jak by se mi z očí vyřinuly slzy!“

„Na svém povrchu je člověk všemi směry téměř beze zbytku neřešitelný; pouze pokračuje, aniž se prohlubuje; jde vzhůru, přesto zůstává stejný, rozšiřuje se, ale zůstává plytký; možnost člověkova řešení je založena teprve sestupem ke dnu. Zboží vyvážené ze dna prorazí pak jak střed bytosti, tak její povrch a teprve takto může vyrazit nad povrch k vrcholu. Toto dějství je nemožné dekretovat, někoho k němu přimět, nelze je ani ve snu uskutečnit en masse; dokáže to jen jednotlivec, a to jen ještě zřídka; teprve pak je to ale člověk. Všichni ostatní jsme jen svá možnost.“ — Teorie spolehlivosti

„Oni vás nepošlou do pekel, do jakýchpak pekel, v pekle vládne Satan, a to je přepychovej pán.“

„Paměť je utrpením času. (1994, str.11)“ — Teorie spolehlivosti

„Poezie nepřichází tajemství vysvětlit, poezie přichází na tajemství upozornit. (1994, str. 17)“ — Teorie spolehlivosti

„Považuji za nežádoucí zkrat, dokonce za svého druhu příkoří, aby po umělci zbylo jen a jen dílo a současně nebyl vydán počet i o jeho soukromém utrpení, kterým je nejen vykupoval, ale bez něhož by prostě nebyl ani občanem, ani otcem, doslova nikým.“ — Teorie spolehlivosti

„Rozsáhlý nejenže nesouzní s obsáhlý; je kontradiktem obsažnosti. Poznatky nejsou poznání. (1994, str. 12)“ — Teorie spolehlivosti

„Smysl života nemůže ležet v něm samém: přijmout to znamená nesmírné obtíže, brodit se po pás v antinomiích. Veverka v kruhu. Naopak, odvážím-li se vyznat, že smysl života směřuje mimo, jinam, naráz jsem osvobozen, jako bych nad sebou, ve vrcholku překlopeného znovu, uzřel puklinu, rozraženou světlem. (1994, str.10)“ — Teorie spolehlivosti

„Sny Abrahámovy, proroků nebo Adrienne von Speyer, sny tedy biblické nebo pravých mystiků, jsou často hlasné, hromově hlučné, přičemž snějící vědí, co se jim říká a Kdo jim to říká. Kdo jim uděluje příkazy.“ — Noc, nebudeš se báti

„Talent bez statečnosti je jak dort s polevou z hoven.“

„Víra je výrazem specifické schopnosti právě tak jako specifické neschopnosti. (1994, str.11)“ — Teorie spolehlivosti

„Vše zásadní znamená přísnost. (1994, str.10)“ — Teorie spolehlivosti

„Ze své snové zkušenosti, četby a soustavného sebevzdělávání vím a rovněž tušivě potvrzuji, že většina snů našineckých je nehlasná, bezhlesá, nemluví se v nich, vládne v nich prostě bezhlesí, což zakládá v nemalé míře i jejich všeobecnou tísnivost.“ — Noc, nebudeš se báti