Ivan Diviš

„Inspirace, co to je? Je to od slova inspiro, nadechnout se. Já nerad to slovo frekventuju, ale nemám jiné po ruce. Je to zázrak: mně se to za 43 let služby básnickému principu stalo pětkrát, nanejvýš šestkrát. Všechny ty stavy si pamatuju, tak pronikavé jsou ty zážitky... Jak bych se je pokusil charakterizovat? Tím, že je člověk jakoby zasažen nebo proniknut vnitřním hlasem. A ten člověk, který ho v sobě uslyší – to je zcela typické pro tu situaci, pro ten stav – ho musí okamžitě uposlechnout... Dále je to, co jsem řekl, vždycky provázeno dvěma věcmi: zmnožením povědomí života... Člověk, je-li živ a chodí a koná – většinou hloupě a úplně zbytečně – tak si to neuvědomuje, a když, tak velice vágně. Spousta životních chvil padá na starosti a sháňku, na negativní věci, které otravují a ukracují život. V případě zážitku inspirativovanosti – tak je to správně vysloveno! – všechno toto mizí a člověk nejen že žije, člověk jako by žil dvakrát, třikrát, pětkrát intenzivněji, než žil dosud svůj banální život. Existuje sloveso zachvátit, Rusům jsme říkali zachvátčiki, něčeho se chopit způsobem loupežným. Inspirace má rovněž i tuto vlastnost: ona se zmocní celého člověka tím nejkrásnějším způsobem, ale také způsobem loupežným a způsobem imperativním, to znamená rozkazovačným.

V případě Thanathey to bylo tak, že já jsem vstal prostě ráno z postele a poslední, co si pamatuju, jsou moje nahé nohy, které vsouvám do pantoflí – a už nic víc si nepamatuju... už to bylo ve mně... šest nebo sedm hodin jsem spal, pak jsem vstal a najednou se to zřítilo, nějaké duchovní těleso... Já jsem zasunul nohy do pantoflí, vstal jsem, už si nepamatuju, jestli jsem se umyl, jestli jsem se oholil, vyčistil si zuby, ty nejbanálnější záležitosti... ale pamatuji si určitě, že jsem šel na verandu, do stroje jsem zasunul kus papíru a začal jsem pracovat, okamžitě, a pracoval jsem nepřetržitě - bez jídla, bez pití, nevím, asi jsem kouřil při tom – sedm nebo osm hodin. Výsledek se dostavil. Měl jsem 481 veršů! Zcela hotovou skladbu, rozčleněnou do tří zpěvů a – což je vždycky velmi dobré znamení! – bylo tam minimálně korektur, tři čtyři škrty, naprosté minimum... a důležité je datum: znělo a bylo 14. května 1967!"

Ivan Diviš, televizní interview