Jiří Hájíček citáty

Přidat do oblíbených Koupit knihy

česká, 1967

Citáty (21)

„-Co je nejtěžší, když se po tolika letech rozvedeš? -Zvláštní na tom je, že on je pořád člověk, kterej tě zná nejlíp. Máš ho dost často ve snech. Spousta věcí ti ho připomíná. Najednou nevíš, kde je pro tebe doma...“

„-Jak to mohl přežít? Vypít studnu rumu... -Třeba je to naopak. Musel vypít studnu rumu, aby to přežil.“

„-Mě už nezajímá ta shakespearovská láska. -A co přesně myslíte tou shakespearovskou láskou? -Tu věčnou komedii. Nebo spíš tragédii. Zamilovat se, žárlit, trápit se, podvádět, rozcházet se a shánět novej vztah...“

„-Pořád se ti ještě neuklidnil dech. -Zato tobě už se srdce zpomalilo. Vy to máte prostě jinak. Pro tebe je to jako skok volným pádem, jsi za pár vteřin z nebeských výšin dole. Ženy sestupují klidněji a pozvolna. Jako na padáku. Potřebujeme víc času.“

„,,Hanino, slyšelas už tu nejnovější zprávu sovětský agentury TASS?" zahalekal Skopčák. Z hlasu bylo poznat, že už má dost upito. Otočila jsem se, že zase půjdu. ,,Jabka od Černobylu jsou prej zdravotně naprosto nezávadný. Jen ohryzky je nutno zakopat pět metrů do země..." (Rybí krev)“

„...nic z toho, co se mnou dřív cloumalo, už tu není, síla lásky, síla kamenů. Seděl jsem na obrubníku, pil mléko z krabice a byl jsem k mání... (Zloději zelených koní)“

„"Víš, co je podle mě mládí?" chvíli jen mlčí, jako by čekala na odpověď. "Mládí je přece pomyšlení, že všechno to nejkrásnější teprve bude." (s. 167)“

„Dokázala jsem napsat psychologický portrét ženy, která neexistuje. Je to jen románová postava. A rozebrala jsem ji na šedesáti stranách. O vlastní matce bych zřejmě nebyla schopná napsat jediný odstavec, který by dával smysl.“

„Jak to mohl přežít? Vypít studnu rumu. Třeba je to naopak. Musel vypít studnu rumu, aby to přežil.“ — Plachetnice na vinětách

„Jako by už při ní její knihy nestály. Zdálo se, že v její aktuální situaci, v její přítomnosti tady a teď, neznamenají ty knihy nic. Ale čím bude bez nich?“

„Může být zlý člověk moudrý?“

„Nedokážu nikomu pořádně vysvětlit, co cítím, v čem jsem uvízla. Myslím, že právě v tom spočívá osamělost, že lidi neumějí druhejm sdělit svoji situaci.“

„Někdy mám pocit, že si ze mě celej život někdo jenom dělá prdel...“

„Pak vyšli před stan, kde čekal šaman a další Lakotové a také dvě indiánské ženy. Všichni se rozesadili kolem ohně, Zbyněk si v houfu indiánů všiml spisovatele z maringotky, taky měl na sobě košili z jelenice a plavé vlasy stažené čelenkou. Jeden z bojovníků držel v ruce DEŠŤOVOU HŮL, nástroj z bambusu, ve kterém se přesýpala semínka a drobné kamínky a který zněl, jako když jemně prší. Druhý indián začal vyťukávat rytmus do malého bubínku. Šaman měl dlouhé šedivějící vlasy a na krku amulet. V ruce držel kulatou krabičku z březové kůry s barevnou hlinkou. Další tři krabičky měl položené na plochém kameni. K bubnu se zajíkavým zpěvem přidali sedící indiáni, z blízkého lesa ve větru šuměly koruny stromů. Šaman prsty nanášel barvu na Zbyňkovy tváře. Trochu to lechtalo, zavřel oči, a pokaždé když je otevřel, viděl barvy na konečcích prstů indiánského šamana. Červená, žlutá, černá. Obřad trval necelou hodinu. - „Od této chvíle jsi Lakota.“ - Zpěv ustal, jen bubínek zněl dál, spolu se šamanovými slovy se dunění vznášelo k nízkému šedému nebi. - „Dnes jdeš do boje, bratře, a tvůj kmen bude s tebou...“ (Dešťová hůl, str. 195)“

„Po dvou týdnech zlověstného ticha už mu ta nejistota připadala nesnesitelná. Podivné, nervózní čekání, když se neví na co. Jenom to zesilovalo nepříjemný pocit provizoria vlastního života. Pravidelně se budil po třetí hodině ranní a díky ušním ucpávkám neslyšel skoro nic, jen mu šumělo v hlavě. Jako ve starém rádiu, na kterém už se nedá nic naladit. Odbíhal na záchod a toulal se bytem, pak se vracel do postele a na nočním stolku odpočítával čas do šesté ráno. Kosmodrom Bajkonur i mys Canaveral v obyčejném budíku za pár stovek. Večery s Terezou pak připomínaly opatrné vzájemné pozorování. - Dočkal se další soboty, přerušovaný spánek dotáhl do deváté ranní. Chvíli se pozoroval v zrcadle nad umyvadlem. Ty tmavé rýhy pod očima. Uvědomil si, že ho nebolí hlava. Se snídaní si dal práci, připravil v odšťavňovači mrkvovou šťávu, opekl tousty a uvařil kávu. Tereza si v koupelně prozpěvovala. Bylo to nezvyklé. Přemýšlel, co to může znamenat. (Dešťová hůl, str. 171)“

„Pomalu šel chodbou, připadal si shrbený. Schválně vypínal hruď a rovnal se v zádech, lopatky k sobě, až ho to bolelo, ale stejně si připadal nahrbený. Venku ho do tváře sekl vítr, pocítil únavu, jak mu sedí zažraná v očích, jako by mu z obličeje stahovala kůži. V jednom oku mu cukalo a v levém spánku měl vražený klín bolesti. Přehlédl nízké stáje, polorozpadlý dřevník, dávno opuštěný kolozubý holubník pod střechou. Už stál u spadlých vrat, když za sebou uslyšel její hlas. „Zbyňku!“ Otočil se a ona na chvíli zaváhala. „Zlobíš se na mě?“ Zářila v tom sexy tričku uprostřed potemnělého dvora s páchnoucím hnojištěm a řídkou trávou a harampádím poházeným kolem oprýskaných zdí jako povadlá bohyně v zátiší zmaru. S plavými vlasy jí házel vítr. Kolem šuměla tma a hvězdy nahoře jen matně probleskovaly mezi rychle se přesunujícími tmavými oblaky. (Dešťová hůl, str. 225)“

„Stál před přejezdem bez závor, motor předl. Poslední cesta na blata, říkal si, víc už udělat nemůžu. Červená světla přeskakovala zleva doprava, obarvovala mlhu. Únava z dlouhého dne ho tlačila do sedadla, rukama visel na volantu. S rachotem, utlumeným čelním sklem auta, projel venku vlak. Celou cestu z Budějovic doufal, že se rozpustí ta protivná jemná mlha nad vozovkou, a když už se blížil do Lešic, mlhovky stále zapnuté, napadlo ho, že je to stejně marná naděje, jako když si ve tři ráno v posteli přeje, ať se rozpustí ten podivný, vlezlý opar existenciální úzkosti. - Vůně uvnitř stavení ho pohltila a přivítala jako domácího. V něčem mu to vadilo a něčím ho to naopak potěšilo. Teplo od kachlové pece rychle prostoupilo jeho tělem, které na židli zmalátnělo. Ale ještě bylo třeba se chvíli soustředit. Zmobilizoval síly. (Dešťová hůl, str. 161)“

„Tereza ho našla v půl páté ráno na pohovce s notebookem na klíně. Stála za ním, prsty mu jemně projížděla ve vlasech a nahlížela mu přes rameno. Na malém monitoru svítily bíle zasněžené pláně. Pustý kamenitý břeh a jezero. Na hladině plavaly zbytky ledových ker. - „Netušila jsem, že tě tohle láká.“ - „Je to za polárním kruhem.“ - „Trochu mě děsíš, miláčku...“ - „Proč?“ - Chvíli mlčela. Pokoj s knihovnou byl tichý. - „Vždyť je to úplná pustina. Jen led a skála. Po tomhle toužíš?“ - „Myslím, že tam přece jen něco je, Terezo. Nad tím ledem. Chvěje se to v mrazivým vzduchu...“ - Usnula rychle. Stočenou do klubíčka na jeho půlce postele ji přikryl. Zase se rozpršelo, recitál kapek na plechové stříšce maličkého balkonu do vnitřního dvora. Vyhlédl z okna. V kalužích u zahradní lavičky se lesklo bláto. Studené bílé kafe z dešťové vody pro ty, kdo mají v noci oči dokořán. (Dešťová hůl, str. 77)“

„Tíseň pátečního odpoledne byla nezvyklá. Odchod z kanceláře co nejdéle odkládal, a když opouštěl budovu, pod zataženou oblohou se zachvěl zimou. Zase míjel prázdné oči bezdomovců na kraji Stromovky. Čekají na smrt. Děda Fuksů na ni čeká v sednici, zastlaný na pohovce. Já na ni čekám ve městě. Přitom jsem na tom z nich nejlíp. Co se mi stalo tak hroznýho? Pomalu stárnu, to snad. Propadám se do samoty. I Tereza se vedle mě propadala do samoty. S naší anamnézou bezdětnosti jsme obývali čtyřpokojovej byt, sociálně jsme nižší střední třída, měsíční splátky, občas kino, houslový koncerty, knihy o Arktidě. A teď to celý takhle trapně skončí... (Dešťová hůl, str. 228)“

„V objetí pod přikrývkou cítil její ztuhlost, podivnou křeč, hladil ji po zádech a cítil, jak je napjatá. Pod tou strnulostí, pod tím bizarním bělostným kostýmem to teprve byla ona, její zranitelnost a křehkost. Pomalu se uvolňovala a roztávala, vnímal, jak napětí těla povoluje. - Nad ránem se probudil s její hlavou u svého ramene. Když se pohnul, obrátila se ve spánku na druhý bok. Přikryl ji a vstal. Cestou ke dveřím překročil pohozená andělská křídla a bílé krajkové prádlo. (Dešťová hůl, str. 184)“

„Vlastně vůbec nevím, komu dneska patří půda. Dřív ji měla šlechta, ne?" Většina Čech patřila Schwarzenbergům a Morava zase Lichtensteinům..." A dneska?" Novodobá šlechta," pokrčil Zbyněk rameny. Ale nikdo ji nezná." Dneska už se nevyhlašujou pozemkový reformy, co?" Majetkový přesuny jsou obrovský, ale jde to hodně nenápadně a spíš potichoučku..." (Dešťová hůl)“