Citáty (9)
„Byly jsme tiché a díky tomu nás měli za poslušné. A protože jsme se neučily ani zvlášť špatně, ani zvlášť dobře, nechávali nás na pokoji. (Ztrácení)“
„Každá duše procházející světem se dotýká hmatatelného a poznamenává proměnlivé, ale nic si s sebou ve finále neodnáší. A tak nosíme boty a sedáme na polštářích a všechno to nakonec zůstane, jak bylo, a duše pokračuje dál, podobně jako vítr v sadu sbírá ze země listí - jako by na světě nebylo větší potěšení než zahnědlé listy, jako by se bylo třeba okrášlit, obléci, obalit vějíři zahnědlého jabloňového listí - a pak je za domem všechno upustí a fičí dál. (Ztrácení)“
„Když jsme se vrátily domů, Sylvie tam samozřejmě byla a užívala si večera, jak říkala svému zvyku sedět v místnosti potmě. (Ztrácení)“
„Pod povrchem života se toho hodně ukrýva, to je známa věc. Spousta zášti, strachu a viny - a mnoho osamělosti, i tam, kde by ses ji nenadál.“
„Pokud mi v mém životě něco skutečně vadilo, byl to pocit, že stále na něco čekám - na něčí návrat, na vysvětlení, na omluvu. Nic z toho nikdy nepřišlo, což bych ještě dokázala přijmout, kdyby skutečnost nebyla taková, že sotva jsem si zvykla na omezení a danost jednoho okamžiku, hnalo mě to do dalšího a musela jsem znovu pátrat, jestli něco neharaší v jeho stínu. Fakt, že jednotlivé okamžiky byly do značné míry stejné, nijak nesnižoval možnost, že ten následujíci by mohl být naprosto odlišný. A tak si všednost žádala bdělou pozornost. Libovolná vleklá hodina mohla být poslední svého druhu.“
„Sousedky a paní z kostelního spolku nám začaly nosit omáčky a bábovky. (...) Parádní pokoj byl plný novin a časopisů, které Sylvie nanosila domů. Byly poměrně úhledně srovnané, když vezmeme v úvahu, že jich spousta byla stočená do ruličky - nejspíš aby posloužily jako plácačka na mouchy. Ale přesto, zabíraly celou jednu zeď, kde předtím býval krb. Navíc tu byly plechovky, narovnané u zdi naproti gauče. Stejně jako noviny i plechovky sahaly až ke stropu. (...) Návštěvy si hromady pokradmu prohlížely, jako by si myslely, že Sylvie takové věci považuje za vhodnou součást obývacího pokoje. To bylo směšné. Prostě a jednoduše jsme tu místnost přestaly za obývací pokoj pokládat, protože do té doby, než jsme se staly středem pozornosti těch paní, k nám nikdo nechodil. Koho by napadlo uírat prach nebo ometat pavučiny v místnosti, kde se skladují plechovky a staré noviny - věci bez jakékoli hodnoty? (...) Sylvie věděla, že takové sbírky by mohly být rájem pro myši, a tak domů přinesla žlutou kočku s obrovským břichem a ta se dvakrát okotila. (...) Jenomže kočky často nosily ptáky do pokoje a nechávaly tam ležet křídla, pařátky a hlavy, a to někdy dokonce i na pohovce. Ty dámy, co se k nám jaly chodit, všechny do jedné a na denním pořádku samozřejmě zabíjely, spařovaly, škubaly, vykosťovaly, smažily a konzumovaly různou drůbež, a přesto je dokázaly vyděsit kostřičky vlaštovek a vrabců, a dokonce i kočky samotné, jichž bylo dohromady třináct nebo čtrnáct. (Ztrácení)“
„Stojí za to žít natolik dlouho, abychom překonali každý pocit příkoří, který jsme během života získali.“
„Vzpomínky jsou ve své přirozenosti pouhými fragmenty, rozesetými a nahodilými jako pohled do osvětlených oken.“ — Ztrácení
„Vždyť přát si dotek něčí ruky na svých vlasech je bezmála jako jej cítit. Cokoliv ztrácíme, získávame samotnou touhu zase zpět. A když sníme, aniž o tom víme, touha nás střeží jako anděl, hladí nás po vlasech a nosí nám lesní jahody.“
