Pam Jenoff citáty

Přidat do oblíbených Koupit knihy

americká

Citáty (27)

„,,Anno,“ pronesl velitel mírně. Čekal sem, že mě rozhněvaně napomene, ale neudělal to. Naše oči se setkaly. Naléhavě na mě hleděl, ale tvářil se ustaraně. A jak se mi zdálo, v jeho výrazu bylo ještě něco, co jsem nedokázala popsat. Zatajila jsem dech. ,,Děkuju Vám.“ Kývla jsem, nespouštěla jsem z něj oči. (Velitelovo děvče)“

„,,Anno!“ zavolal znovu pootevřenými dveřmi. Sotva jsem ho slyšela, vnímala jsem pouze bušení krve ve spáncích. Zarazila jsem se a ve chvíli, o které jsem věděla, že nad ní budu žasnout do konce života, jsem se k němu o točila. Velitelovy rty dopadly na mé jako mořská vlna. (Velitelovo děvče)“

„,,Měla jste mě zavolat. Poslal bych svého osobního lékaře, aby se na něj podíval.“ - (Což je přesně ten důvod, proč jsem neměla nic říkat. ,,To je od Vás velmi laskavé. Ale to nebylo nutné. Teď už je úplně v pořádku. (Velitelovo děvče)“

„,,Velitel Richwalder“, zašeptala paní Baranová. Beze slova jsem přikýval, nemohla jsem odtrhnout oči od impozantního muže, který právě vešel. Měřil určitě metr devadesát, držel se zpříma a na pevné, svalnaté hrudi a ramenou mu uniforma skoro praskala. Výrazná hranatá brada a orlí nos jako by byly vytesány z žuly. Nemohla jsem si pomoci, jen jsem na něj civěla. Ještě nikdy jsem neviděla takového muže. Vypadal, jako by vykročil rovnou z filmového plátna. Ne, hrdina ne, připomněla jsem si. Tenhle muž je nacista. (Velitelovo děvče)“

„...pak jsem koutkem oka zahlédla ve vysoké trávě dole u jezera nějaký pohyb. Pokročila jsem blíž. Na břehu seděl, napůl ležel tmavovlasý voják. To musí být on. Rychle jsem k němu zamířila. Nevzhlédl, když jsem se přiblížila. ,,Promiňte," oslovila jsem ho. Pomalu, jako by spal, se posadil a obrátil se. Když jsem spatřila jeho obličej, zalapala jsem po dechu. Byl to Paul, ten voják, který mě zachránil. (Diplomatova žena)“

„A co si myslíš ty? – Myslím, že nemám na vybranou. – Vždycky máš na vybranou, Emmo. Musíme být odpovědní za své činy. Jen tak se můžeme vyhnout tomu, že se z nás tanou oběti, a zachováme si svou důstojnost. (Velitelovo děvče)“

„Ahoj. Já jsem Marta. - Já vím. Pamatuju si to. (Diplomatova žena)“

„Anno, jsem guvernérův náměstek. Ten blázen Ludwig nebyl úplně mimo v tom, co tehdy vyprávěl u večeře – jsem pověřen vykonávat guvernérovy rozkazy. Všechny. Po mém postavení touží mnoho dalších. Generální Gouvernement je plný hadů, kteří by mě přes všechny své řeči o službě říši s radostí bodly do zad, zatímco by mi třásli rukou. Proto potřebuju osobní sekretářku, která je diskrétní, všestranná – a to především – loajální. Nejste jen má sekretářka, ale také mé oči a uši. Rozumíte mi? – A.. ano, Herr Komandant. (Velitelovo děvče)“

„Byla jsem vážně nesnesitelná, co? - Ale vůbec ne. Mělas pravdu v tom, že člověk má být vděčný za to, že je naživu, že vůbec dostal tu možnost. A teď válka končí a návrat domů se blíží. Tomu se dá říkat druhá šance, ne? (Diplomatova žena)“

„Bylo hezké Vás zase vidět, Marto. Jsem rád, že jste v pořádku. (Diplomatova žena)“

„Co to se mnou je? Nalila jsem si sklenici vody a pomalu upíjela, ruce se mi třásly. Nejspíš jsi jen nervózní, napomínala jsem se, i když jsem věděla, že to není jen to – nikdo z ostatních hostů na mě tak nepůsobil. Samozřejmě, nikdo z nich také nevypadal jako velitel Richwalder. Když jsem si vybavila upřený pohled, jakým se na mě díval, když mi líbal ruku, škubla jsem sebou a polila si šaty vodou. (Velitelovo děvče)“

„Co to, proboha…? – Přesně tak! – On ti dal dárek? – Z cesty do Berlína. – To začíná být vážné. (Velitelovo děvče)“

„Dveře se rozletěly. Vzhlédla jsem. Do předpokoje vešel velitel s kabátem přehozeným přes rameno. Zatajila jsem dech. Byl ještě působivější, než jsem si ho pamatovala. Menší muž, také v uniformě, který ho následoval, nesl dva kožené kufříky. Vyskočila jsem. ,,Anno,“ usmál se velitel a vykročil ke mně. Vzal mě za ruku, napůl jsem očekávala, že ji políbí, ale jen mi jí potřásl. ,,Vítejte.“ (Velitelovo děvče)“

„Chodit venku je příjemné. Už se nevrátím, že ne? – Ne. (Velitelovo děvče)“

„Když se nerozloučíme teď....Když se nerozloučíme teď, zlomí mi to srdce. (Přitiskla jsem se k němu a políbila ho, rychle a prudce. Potom, než se stačil vzpamatovat, jsem naskočila do taxíku a zabouchla za sebou dveře.)“

„Marto, poslouchej mě. Vím, že jsi rozrušená kvůli Rose. Já také. A uvažovat o takové cestě po tom všem, co už tě potkalo, se může zdát nepřijatelné. Ale tohle vízum má cenu zlata. Nemáš žádné mimořádné postavení, žádné příbuzné ve Spojených státech nebo jinde, ke kterým bys mohla odjet. Tenhle tábor tu nebude věčně a jestli si do doby, než bude uzavřený, nenajdeš něco, kde bys mohla žít, nebudeš si moci vybírat, kam tě pošlou. Musíš se někde usadit, začít žít. Rozumíš mi? (Diplomatova žena)“

„Musíš si sundat prsteny a předstírat, že jsme se nikdy nevzali. Pověz své rodině, že nesmějí nikomu nic říkat. Až budu pryč, bylo by pro tebe nebezpečné, kdyby někdo věděl, že jsi moje žena. – Nebezpečné? Jacobe, jsem Židovka v zemi okupované nacisty. O kolik nebezpečnější to může být? – Prostě to udělej. (Velitelovo děvče)“

„Napadlo mě, jestli dnes nejste volná. Myslel jsem, že bychom mohli spolu povečeřet. – (Nikdy nejsem volná. Kdybych byla volná, nebyla bych tady.) ,,To bych moc ráda, Herr Komandant…“(Velitelovo děvče)“

„Nejistě se od konferenčního stolu otočil k velkému oknu za pracovním stolem. On pil, uvědomila jsem si. Mé podezření se potvrdilo, když jsem přešla místnost a zahalil mě těžký oblak brandy a potu. Překvapilo mě to; až doposud se velitel zdál vždy naprosto vyrovnaný. (. . .) Byl rozcuchaný a v očích měl rozrušený výraz, který jsem v nich ještě nikdy neviděla. Znovu se zadíval z okna, na šeré nebe nad řekou. ,,Dnes jsem viděl Osvětim,“ pronesl najednou. (Velitelovo děvče)“

„Nenapadlo mě, že budeš v Paříži, rozhodně ne tak brzy. - Ani mě ne. (Diplomatova žena)“

„Omlouvám se. – Ne. Už žádné omluvy, ani jeden z nás. Už žádné slzy. Pokročíme v našem společném životě dál, ano? – Ano. (Velitelovo děvče)“

„Penny za Vaše myšlenky. (Diplomatova žena)“

„Poslouchej mě. Odbor je o přežití, přežití našich lidí. Vždycky to tak bylo. Ti, kteří mohou, musí jít dál. Ale to věděl a Jakob to také ví. Kdokoli může pokračovat, musí, a není potřeba do toho plést nějaké sentimentální nesmysly. Chápeš? (Velitelovo děvče)“

„Téměř všichni, koho jsme míjeli, na sobě měli nacistickou vojenskou uniformu a zdravili se úsečný, ostrým ,,Heil Hitler!“ Kývala jsem, nedokázala jsem ten pozdrav opětovat. Můj průvodce zřejmě považoval mé mlčení za nervozitu a odpovídal tak hlasitě, aby to stačilo za nás oba. (Velitelovo děvče)“

„Velitel Richwalder odcházel jako poslední, otálel ve dveřích v dlouhém šedém vojenském plášti. Vzal mou ruku do svých dlaní, už navlečených v hladkých kožených rukavicích, a znovu ji zvedl ke rtům. ,,Ozvu se vám za několik dní, jakmile bude hotové nutné papírování.“ (Velitelovo děvče)“

„Vypadají, že jsou spolu spoustu let. Možná už si všechno řekli. - Možná. Anebo už jsou spolu tak dlouho, že už spolu mluví beze slov. To by bylo hezké, víš? Strávit s někým celý život, zestárnout společně. (Diplomatova žena)“

„Žijeme v nejistých časech a není potřeba pokoušet se starou ženu uklidňovat falešnými nadějemi. Ale jednu věc vím. Odvaha mladých lidí je jedna z věcí, které mi stále dodávají naději. (Velitelovo děvče)“