Sylvia Plath citáty

Victoria Lucas · pseudonym

Přidat do oblíbených Koupit knihy

americká, 1932 - 1963

Citáty (27)

„...a já poznala, že si myslí, že jsem úplně šílená, protože jsem mu řekla, že věřím na peklo a že někteří lidé jako já musí žít v pekle ještě před smrtí, aby tak odčinili to, že o ně přijdou po smrti, protože nevěří v posmrtný život a protože s každým se po smrti stane to, v co věří. (Pod skleněným zvonem)“

„Co pohledávat tam, kde radost není?“

„Co potřebuješ pořád psát? Potřebuji něco psát? Nebo potřebuji čas a sílu? Pořebuji mít v hlavě spoustu lidí. Napřed musím hluboce poznat sebe samu, poznat vše, co jsem nashromáždila v různých dobách a místech.“

„I can never read all the books I want; I can never be all the people I want and live all the lives I want. I can never train myself in all the skills I want. And why do I want? I want to live and feel all the shades, tones and variations of mental and physical experience possible in my life. And I am horribly limited.“

„I don’t really know,” I heard myself say. I felt a deep shock, hearing myself say that, because the minute I said it, I knew it was true“

„I talk to God but the sky is empty.“

„I took a deep breath and listened to the old bray of my heart: I am. I am. I am (The Bell Jar)“

„Já jsem nechtěla žádné květiny, chtěla jsem / jenom ležet s dlaněmi vzhůru a být úplně prázdná. / V tom, v tom je svoboda, nemáte představu jaká - / Klid a mír je tak velký, že se z něj zamotá hlava... (Tulipány)“

„Mohu jenom závistivě stát na rozhranní čáře a nenávidět, nenávidět, nenávidět kluky, kteří – nerozpolcení – mohou svůj sexuální hlad zasytit svobodně a bez pochybností, zatímco já se hrabu od jednoho rande k druhému v těžkopádné touze, nikdy nenaplněné.“

„Napadlo mě, že by měl existovat nějaký obřad pro chvíle, kdy se člověk podruhé narodí, kdy jej slepí dohromady, sešijí a označí za vhodného pro další život.“

„Nejhorší něpřítel kreativity jsou osobní pochybnosti.“

„Polib mě a zjistíš jak důležitá jsem.“

„Pro člověka pod skleněným zvonem, prázdného a zaraženého jako mrtvé dítě, je svět sám jeden velký zlý sen.“

„Proud krve je poezie. Nezastavíš to.“

„Přála bych si aby jsi nalezl únik z mé hlavy.“

„Představovala jsem si svůj život, jak se přede mnou rozvětvuje jako ten fíkovník z povídky. Na konci každé větvičky mě lákala nějaká skvělá budoucnost jako velký purpurový fík. Jeden fík byl manžel a šťastný domov plný dětí, druhý fík byla slavná básnířka a třetí slavná profesorka, další fík byla É. Gé., skvělá vydavatelka, další byla Evropa a Afrika a jižní Amerika, jiný byl Konstantin a Sokrates a Attila a parta dalších milenců se zvláštními jmény a nezvyklými povoláními, a ještě další fík byla šampiónka ženského olympijského týmu a kromě těchhle fíků tam visela ještě spousta dalších, které jsem nedokázala rozeznat. Viděla jsem se, jak sedím v rozsoše toho fíkovníku a umírám hlady jenom proto, že nevím, který z těch fíků si vybrat. Chtěla jsem je úplně všechny, ale vybrat si jeden znamenalo přijít o všechny ostatní, a jak jsem tam seděla a nemohla se rozhodnout, fíky se začaly scvrkávat a černat a pak mi jeden po druhém spadaly na zem k nohám.“

„So many people are shut up tight inside themselves like boxes, yet they would open up, unfolding quite wonderfully, if only you were interested in them“

„Ticho mě děsilo. Nebylo to to ticho ticha. Bylo to mé vlastní ticho“

„To léto, kdy popravily Rosenbergovy na elektrickém křesle, bylo takové divné a parné; vůbec jsem nevěděla, co pohledávám v New Yorku. Jsem asi hloupá, pokud jde o popravy. Z představy smrti na elektrickém křesle se mi zvedá žaludek a o ničem jiném se v novinách nepsalo - ty obrýlené titulky na mě civěly z každého rohu ulice a z každé zatuchlé tlamy podzemní dráhy páchnoucí po burácích. Nijak se mne to netýkalo, ale pořád jsem musela přemýšlet o tom, jaké by to bylo, nechat si spálit nervy zaživa.“ — Pod skleněným zvonem

„Toužím po věcech, které mě nakonec zničí.“

„Tvé tělo mě bolí jako svět bolí Boha. - Horečka jedenačtyřicet stupňů, Ariel“

„Všechna ta vláha nejspíš pocházela ze samotného dna oceánu, kde uprostřed nesmírného polárního chladu pluly slepé bílé ryby, které se řídily jen svým vlastním světlem.“ — Pod skleněným zvonem

„Všechny včely jsou ženy, / služky i dlouhatá královna. / Mužů se zbavily, / těch klopýtavých tupých neohrabanců, těch hulvátů. / Zima je pro ženy - / Žena, tichá při pletení, / u kolébky ze španělského ořechu, / její tělo je žárovka v chladu a příliš němé na to, aby myslelo. (Přezimování)“

„Zabiju se. Není mi pomoci. Nikdo nemá čas se mnou zabývat do hloubky, nikdo mi nedokáže poradit, jak mám sama sobě lépe rozumět... tolik jiných je na tom hůře než já. Jak jenom mohu tak sobecky vyžadovat pomoc, útěchu a vedení?“ — Deníky Sylvie Plathové

„Zhluboka jsem se nadechla a naslouchala známému, chlubivému hlasu svého srdce. Já jsem, já jsem, já jsem. (Pod skleněným zvonem)“

„Zhluboka jsem se nadechla a naslouchala známému, chlubivému hlasu svého srdce. Já jsem, já jsem, já jsem.“ — Pod skleněným zvonem

„Zlý sen. Pro člověka pod skleněným zvonem, prázdného a zaraženého jako mrtvé dítě, je svět sám jeden velký zlý sen.“ — Pod skleněným zvonem