Alix
diskuze
čertina: Pod parou mi manžel koupil před pár dny, mám to na nočním stolku, ale ještě jsem se neodhodlala začít. Přece jen, poslední kniha TP..... Beru si jeho odchod hodně osobně a těší mne, že nejsem sama, díky vám všem.
Zjistila jsem, že nemohu jinak. Jsem ráda, že jsem žena! Ráda se líbím a dělám pro to, co jen mohu. Jsem ráda, když mne manžel pochválí a vůbec neřeším, že neumí zapnout pračku. Nikdy by mne ani nenapadlo to po něm chtít. Proč? Jsem žena a on je muž. Já nemohu jít fárat do dolu, to bych musela být totální blb a on nebude nikdy dělat účetnictví, protože to taky není jeho parketa. No a? A vůbec nechápu, proč bych měla s ním bojovat? Proč a za co? Vzali jsme se přece proto, že jsme spolu chtěli být a chceme to pořád.
Tato diskuze MOHLA být příjemnou procházkou o tom, v čem se lišíme, ne bojem mezi pohlavími. To, co každého trápí v jeho vztahu, si musí vyřešit on sám. A stejně tak si každý musí najít i svůj vnitřní klid.
Vlastně je mi líto, že to někdo nedokáže, moc líto. Musí to být hodně zlé......
Mimochodem, pokud mne nějaký muž pochválí, řekne, že se mu líbím, že hezky voním nebo mám krásné oči, otevře mi dveře, či pomůže mi vystoupit auta, považuji to za lichotku a dělá mi to dobře.
A upřímně řečeno, pokud mne, v naší firmě, skladník plácne po zadečku, taky mi to nijak zvlášť nevadí a nepovažuji to za snížení své ženskosti. Nezačnu trapně vyřvávat, že je sexistické prase a nebudu volat Policii ČR: On mi přece svým způsobem vzdal hold a já z toho určitě nedostanu hysterický záchvat.
bogy, tato debata začíná být už hodně mimo mísu, neřeš to. Ženy jsou jiné než muži. Tak to bylo, je a bude. Jak jsem psala, moudrá matka příroda asi věděla, co dělá, když nás stvořila tak, jak nás stvořila. Předvádět se, jaký jsem chlapák, když jsem žena, je ubohé. Bojovat s mužem, se kterým chci žít, je taky ubohé. Můj manžel neumí zapnout pračku a já neumím opravit elektřinu. No a? Stejně jako Raksa.A jsem zažila to i ono, ale problém jsem s mužským světem nikdy neměla a mít ani nebudu, proč taky? Příroda nás předurčila k tomu, že musíme tím světem i životem jít spolu, bok po boku, to se nezmění, aspoň doufám! Kniha Země žen, kterou tady někdo zmínil, je dost hrůzostrašná na to, abych děkovala bohu a přírodě, že jsem žena a můj manžel je muž.
Raksa.A, když jsem přečetla tvůj koment, zjistila jsem, že nemusím už psát skoro nic, protože je to přesně to, co bych sama napsat chtěla a musela. Zaměstnání jsem sice měla jen čtyři, nemám děti a není mi 71 let, jak píšeš, ale jinak je to naprosto přesné, díky! A mé první povolání bylo - mzdová účetní!
Děkuji, že jsi svůj koment pojala civilně, normálně a přátelsky. Ne jako politickou debatu nebo souboj mezi muži a ženami. Kdo chce, ať si bojuje, já svého manžela budu vždycky ctít jako pravého muže a on ve mně bude vždycky vidět ženu, která ho něčím zaujala a proto si ji, s jejím souhlasem, vzal. Doufám a věřím, že tomu vždycky tak bude a nějaké kvóty a feminismus mi mohou být úplně ukradeny.
moserova: já nemám takové štěstí, protože v mém okolí se čtenáři nevyskytují. Nemám, komu bych knihu dala.
Jsem knihokřeček. Chci knihu mít, chci, aby byla moje, abych si ji kdykoli mohla zase číst. Takže kupuji v antikvariátech, na DK a manžel mi kupuje knihy v kamenných obchodech, čehož si velice vážím. Už se vám stalo, že jste si nemohli vzpomenout na nějaké slovo nebo scénu z knihy a ona zrovna nebyla po ruce? Strašné! Takže, jsem knihokřeček.
Vzpomněla jsem si na knihu "Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše". Ta kniha není špatná, my totiž opravdu přemýšlíme trošku jinak, než muži a moudrá příroda asi věděla, proč to dělá. Vůbec nechci ale řešit práva žen, emancipaci, či nadvládu mužů, historii, matriarchát, či patriarchát. Ani nikomu vnucovat své názory, či někoho kárat za názory, které se mně nelíbí.
Pokud mohu mluvit za sebe, jsem ráda, že jsem žena. Jsem ráda, že o mne můj manžel pečuje tím, že pracuje velice těžce a je pro něj otázkou cti, abych se měla dobře. Jsem ráda, že je na mne hodný a tolerantní. Jsem ráda, když mu uvařím něco dobrého a jsem jako myška, aby si mohl odpočinout po té dřině, kterou denně dělá. Jsme naprosto rozdílní, máme jen málo společných zájmů, ale nevadí nám to, protože každý z nás dáváme prostor tomu druhému, aby dělal to, co ho těší. Naše společná láska jsou psi, papoušci a poslední dobou i zatoulaná bílá myšička. Už jsme taky na sebe ječeli jako dva paviáni, to se stane všude, ale pročistí to vzduch a člověk už pak ani neví, co a proč vlastně tak debilně žvanil. Jsem sice vdaná jen dvanáct let, ale znovu musím napsat, jsem ráda, že jsem žena.
bogy, tvé příspěvky nemají chybu, díky za ně ....
moserová
úplně to vidím! Před dvěma lety jsem si šla do Tesca koupit mobil, protože jsem si myslela, že jsem svůj ztratila. Než jsem zjistila, že se našel, měla jsem nový. A jdu k věci! Podívala jsem se na mobily a uviděla ten svůj za 660,-Kč, tak jsem ukázala prstem a řekla, že chci zrovna ten! Slečna prodavačka se na mne podívala, jako bych jí sežrala dítě a řekla, TEN? Ano, ten, řekla jsem rozhodným tónem. Ale tam nemáte nic, jen voláte a píšete, řekla ona. To mi stačí, říkám já! Podívala se na mne jako na nějakou socku a hodila mi krabici. Zřejmě jsem nebyla její typ.
Marthas, tak nějak to je. Nemám nic proti technice, ale chci, aby ona sloužila mně, ne já jí!
Což mi připomíná syna mé kamarádky, který se mne zeptal ve věku asi šesti let, teto, slyšela jsi, že kdysi byly černobílé televize? Tak jsem řekla, že ano, slyšela. A on povídá, to bylo tak před sto lety, že?
Azizi, konečně někdo, kdo uvažuje, jako já! Mám úplně normální mobil, chci zavolat, přijmout hovor, napsat sms a přijmout sms. Nic víc nepotřebuji, howgh!
reader.007, no, já se omlouvám, ale mne vždycky napadla jen ta věc, že si těmi mušličkami prdelku ...to....?
Azizi, páni, nepoužíváš tlačítko, doufám?
Mám obavy, že technika nás jednou fakt odrovná nebo změní, aniž si to uvědomíme. Stačí se podívat na puberťáky, kteří mají mobil jako svůj klon nebo implantát! Přejde je to, když dospějí? Moc tomu nevěřím. A zase jsem si vzpomněla na další film. Demolition man se Sylvestrem Stallone. Tam se jeden druhého už ani nedotýkali!
Plútarchos, Sókratova citace se mi velice líbí, protože je nadčasová.
Myslím, že řešit problém mezi muži a ženami je složitý už proto, že jsme prostě každý jiný a každý čekáme od života něco jiného.
Za sebe bych si dovolila říct, že pokud je muž, se kterým jsem se rozhodla sdílet dobré i zlé, opravdový muž, který se dokáže postarat o mne i rodinu, pak mu dopřeji ráda klid i pohodu, když přijde domů unavený z práce. Ráda mu uvařím dobré jídlo a klidně ho nechám dřímat na gauči. A budu ráda, když se mu budu líbit a budu se snažit, abych se mu líbila. Vzal si mne přece proto, že ho na mně něco upoutalo víc, než na jiných ženách.
Můj manžel je horník a já si jeho práce vážím, bojím se o něj a nemám problém v tom, aby se doma cítil dobře. Taky jezdím do práce, ale tam se nemusím bát o život. Asi mám v životě štěstí, že mohu být tou tradiční a velice spokojenou manželkou.
Život a vztahy ale tak jednoduché nejsou. To je právě ta jedna z posledních vět, co napsal VíťaNT.
herdekfilek, letos bude maturovat, takže změnila názor, protože už chápe, že každý špás něco stojí. A chce na vysokou, což stojí ještě víc.
dominik2372, zajímavý názor.....
Netušila jsem, že cizí historikové mohou o naší historii psát lépe, než čeští? To je stejné, jako když by o tvé rodině měli lepší informace sousedé, než tvá rodina? Mohu se zeptat, kdo byl ten moudrý člověk, který ti to poradil? Určitě bych hledala více zdrojů, abych si o historii udělala přesný dojem, ale psát, že jen cizí autor dokáže historii přesně zdokumentovat, zdá se mi poněkud komické...
Byla, ale dnes už to neplatí. Patnáctiletá dcera mé kamarádky mi řekla, že až půjde pracovat, tak jedině za 25 000,-Kč, jinak jí to nestojí za to. Když jsem se jí zeptala, co tedy bude dělat, řekla, že nic! Chválabohu dnes studuje na gymplu a trošku zmoudřela, ale v té chvíli jsem měla co dělat, abych jí nedala po držce.