HTO
diskuze
Konkrétně Jedenáctá cesta. Jsi na řadě.
S některými spím já, s jinými maminka. Nevadilo jí to, ani když jich v ložnici měla 19 a k tomu čtvrtmetrové mnohonožky, čtyři hady a metrového varana. Dnes jsem se zalíbením pozoroval, že mám v pokoji i dva křižáky. Pavouci jsou jednoduše nádherní.
Takhle to kusadlo vypadá: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Lasiodora_parahybana,_chelicerae_06.JPG
Futurologický to není. Asi se to vyskytuje ve více kompilacích, pročež by to chtělo skoro asi číslo cesty...
Jasně, že pavouci pijí. A někteří potřebují i docela vlhko, vždyť žíjí v džungli. Příborem nejí, ale vycucají kořist, kterou předtím zkapalní napumpováním trávicích šťáv do jejího těla; zbytek zmuchlají do kuliček, které kladou na jedno místo v teráriu. Velmi úsporný systém! Pro ně i chovatele.
Já tím plním sklípkanům mističky s vodou, abych nemusel terária otvírat. Kryštůfek má skoro vaničku, tu dolévám hrnkem.
Ani mě nemrzí, žes to samozřejmě hned uhádl, protože jsem za Leninem našel 20ml stříkačky, které potřebuju pro terárium.
Z Lenina ukázku dát ani nemůžu, protože jsem tam našel sošku, jako zlatou, děsně těžkou, lva by s ní šlo zabít. Ale přivedl mě sem:
VYHLÁŠENÍ
V bedlivém uvážení, že zpytači hlinomazů vynasnažují se vekrásti do řad ušlechtilců, kdožkoli hlinomaze uznamená, nechať halabardýře města na pomoc povolá. Item kdož v oučast s cizozemcem vejde či k outěku mu dopomáhá in saecula saeculorum rozšroubován bude. Na hlinomaze vejkupné tisíc ferklesů za hlavu se ustanovuje.
Hoši od Bobří řeky – já teď vylezl z knihovny s Leninem v ruce.
Elfos ještě nespala, ale vzkazuje ti, že máš pravdu; jsi tedy na řadě.
P. S.: zato svůj telefon jsem musel hledat – ten už byl v posteli.
Zřejmě ano, ostatně, koho zajímá NC? Ale Lundkvist byl, ať mi odpustí, vůl.
Jdu popřemýšlet o nějaké ukázce.
Graham Greene, což? Ten mi teď docvakl, když jsem se podíval na slovo Švýcarsko z jiného úhlu.
Nobelovku nedostal jen pro to, že měl dva týdny poměr s švédskou herečkou A. B., což Artura Lundkvista rozzuřilo doběla.
Jejda, tam jsem četl o tom (pokud se nepletu v knize), jak na světové výstavě museli divochy předvádět koloniální úředníci...
Autor, to říkám jako zajímavost, vystoupil proti paní, která napadla deníky Jana Zábrany pro pomluvu a dokázal, že ta paní vhrdlolže.
Doufejme brzy blahořečený! Nestojí za koupi?
Každopádně, je to správně!
Však taky Jedenáct velkých bělochů za moc nestojí.
Já jsem tak ospalej, že už ani nenapočítám do deseti.
Jana z Arku neuvázla na rozcestí odmítnutím všech cest, jako Tolstoj, nebo přijetím všech, jako Nietzsche. Vybrala si cestu a šla po ní bleskovým pochodem. Přitom měla v sobě, jak jsem si uvědomil, vlastně všechno, co pravého měl v sobě Tolstoj nebo Nietzsche, ba dokonce i všechno, co je u Tolstého vznešené – radost z prostých věcí, zejména z prostého soucitu, zájem o svět, úctu k chudým a k ohnutému hřbetu. Jana z Arku měla všechno a ještě navíc, že dovedla chudobu nejen obdivovat, ale i snášet: kdežto Tolstoj je pouhý typický aristokrat, který se snažil vyzkoumat její tajemství. A pak jsem myslel na všechno, co bylo statečného, hrdého a patetického u chudáka Nietzscheho, a na jeho vzpouru proti prázdnotě a strachu z naší doby. Myslel jsem na jeho výzvu vyvážit nebezpečí extází, na jeho hlad po trysku velkých koní, na jeho výzvu do zbraně. Ano, Jana z Arku tohle všechno měla; jen s tím rozdílem, že nechválila boj, nýbrž bojovala. Víme, že se nebála vojska, zatímco Nietzsche, pokud víme, se bál krávy. Tolstoj venkovana jen chválil, ona venkovankou byla. Nietzsche válečníky jen chválil, ona válečníkem byla. Překonala je oba v jejich antagonistických ideálech; byla mírnější než jeden a prudší než druhý. A přesto byla naprosto praktickou osobou, která něco vykonala, kdežto oni byli bláznivými teoretiky, kteří nevykonali nic. Přitom mě nemohla nenapadnout myšlenka, že Jana z Arku a její víra snad měly nějaké tajemství mravní jednoty a užitečnosti, které se od té doby ztratily. S tou myšlenkou se vynořila jiná, větší. Kolosální postava jejího Mistra přešla jevištěm mých představ. Stejná moderní nesnáz, která zatemnila námět Anatola France, zatemnila i námět Ernesta Renana. Renan též oddělil soucit svého hrdiny od jeho bojovnosti. Vyložil dokonce spravedlivý hněv v Jeruzalémě jako pouhé nervové zhroucení po idylických vyhlídkách Galileje. Jako by byl rozpor mezi láskou k lidstvu a nenávistí k nelidskosti. Altruisté odsuzují tenkými, slabými hlasy Krista jako egoistu. Egoisté (ještě tenčími a slabšími hlasy) ho odsuzují jako altruistu. V našem nynějším ovzduší jsou takové úsudky docela pochopitelné. Láska hrdiny je strašnější než nenávist tyrana. Nenávist hrdiny je šlechetnější než láska filantropů. Existuje obrovské a heroické zdraví ducha, z něhož mohou modernisté sbírat jen úlomky. Existuje obr, z něhož vidíme se pohybovat jen konce rukou a nohou. Roztrhali Kristovu duši na nesmyslné cáry označené jako egoismums a altruismus a jsou stejně zmateni jeho šílenou velkomyslností i jeho šílenou mírností. Rozdělili mezi sebou jeho roucha a o jeho oděv metali los, ačkoli to byla suknice nesešívaná, tkaná vcelku odshora až dolů.
Černošský Pán Bůh a páni Izraeliti; Starej zákon a proroci?