kní
diskuze
Miloš Zeman našel v dekorování umělců největší zalíbení. Medaili dal třem desítkám celebrit, tedy dvakrát více než Havel za stejné období. "Zásluhy" se někdy měřily husákovským metrem, ocenění tedy dostali protekční hudebníci normalizace Vondráčková, Slováček, Štaidl. Myslelo se i na šampiona filmového nevkusu Trošku nebo Zemanovy podporovatele Bílou, F. R. Čecha a Hůlku.
Zjevný rozdíl je u umělců. Havel jich v letech 1995-1999 ocenil 16. Vedle legend Wericha, Voskovce či režiséra Grossmana, emigrantů Formana a Věry Linhartové, myslel na své přátele z disentu Chramostovou, Kubišovou nebo na reprezentanty oficiální scény, které komunisti útrpně snášeli - Chytilovou, Menzela, Suchého, dvojici Svěrák-Smoljak.
Václav Klaus ocenil během svých prvních pěti let 22 umělců a vkus posunul do stylu Divadlo na Vinohradech. Králové normalizace však zůstali stranou a vkus se od Havlova v principu nelišil. Zásluhy byly přiznány hercům jako Kodet, Brejchová, Somr, Janžurová, Jirásková. Medaili dostal malíř Born, ostravský fotograf Štreit, hudebník Stivín nebo skladatel Hurník.
Jak toho tři porevoluční prezidenti využili? Aby bylo srovnání co nejpřesnější, podívejme se na seznam oceněných lidí z prvních pěti let každého prezidentství (u Václava Havla od roku 1995, odkdy se dnešní medaile Za zásluhy udílí).
Sportovci se těšili podobné přízni u všech tří dosavadních hlav státu. Havel ocenil v letech 1995-1999 tři (Čáslavskou, Navrátilovou a po Naganu Hlinku), Václav Klaus v období 2003-2007 čtyři (Zátopkovou, Šebrleho, Vrzáňovou a Neumannovou) a Miloš Zeman v letech 2013-2017 šest (třeba Kratochvílovou, Sáblíkovou nebo Nedvěda).
Další zajímavé srovnání z pera Marka Švehly (Respekt z 29.10.)
Zásluhy o územně správní celek
Když dělali Martin Frič a Vlasta Burian v roce 1932 film Anton Špelec, ostrostřelec, možná netušili, jak výrazně ovlivní český pohled na udělování medailí. Člen dobrovolného střeleckého spolku na malém městě Špelec se na medaili od císaře tak těšil, že neunesl její neudělení a později v hospodě nazval vladaře volem, takže musel do vězení.
Díky sugestivnímu Burianovu výkonu je od té doby snadné vidět v každoročním
aktu udělování prezidentských medailí málo důležitou, trochu směšnou věc, ve které prezidenti podarují své idoly nebo kamarády. Nahrává tomu i volná definice medaile Za zásluhy udělované osobám, jež se "zasloužily o stát nebo územně správní celek v oblasti hospodářské, vědy, techniky, kultury, sportu, výchovy a školství, obrany, bezpečnosti státu a občanů". To jde udělit víceméně komukoli.
Že se nestydí/me!
Tedy já nejsem xenofobní, ale stydím se.
Zatímco moji xenofobní spoluobčani se nejspíš nestydí.
To jsou tedy paradoxy, co?
No ano, v tom článku je zajímavé srovnání zahraniční politiky Edvarda Beneše se současností: - společné motivy tu jsou: lokajský postoj k Rusku, arogance vůči Západu a hlavně sebestřednost. Od chvíle, kdy do Pražského hradu vstoupili Klaus a Zeman, se Češi představují světu jako materialisté bez duše, národ, který se vzdal ideálů a pocitu solidarity se světem. Klaus podlézá Kremlu jako málokdo. O EU tvrdí že je to horší diktátor než Sovětský svaz a "zlo". Ve věci ruské okupace Krymu a východní Ukrajiny používá argumenty meziválečné německé propagandy. ...
Zeman nezůstává pozadu.
a ještě kousek:
Situaci změnil nástup Adolfa Hitlera. Beneš na něj reagoval tím, že v roce 1935 uzavřel smlouvu se Stalinem. Po návratu z Moskvy pak světu oznámil, že Stalin byl "laskavý a pozorný", obchody byly plné zboží a šťastní proletáři se každé léto rekreují šest týdnů na Krymu. O Československu se začalo říkat, že je to "mateřská letadlová loď bolševismu". Nebyla to pravda, ale už i původní zastánci Masarykova experimentu v něj přestávali věřit. Jen rok po Benešově návratu z Moskvy, v srpnu 1936, napsal sir Robert Vansittart, že "Češi zničili sebe sama svým hloupým chováním a tolerancí vůči korupci. Teď už je příliš pozdě zachránit je i jejich slepený stát od hněvu, který na ně dopadne."
Národ Beneše obdivoval jako mistra diplomacie. Když ale přišel rok 1938, ukázalo se, že Československo neměli rádi ani sousedé, ani spojenci, ale ani velké procento vlastních občanů. Sebestřednost a nedostatek velkorysosti v dobách míru měly podíl na tom, že se země ocitla v situaci, kdy se stát svým nepřátelům před očima rozpouštěl jako kostka mýdla v horké době.
pokračování:
Beneš zpočátku dosáhl na mezinárodní scéně určitých úspěchů, ale svou pověst začal brzy ztrácet. A jak klesal v očích diplomatických profesionálů, klesal i národ, na jehož zástupce se pasoval. Už první britský velvyslanec v Praze si ve svých zprávách pro Londýn všiml, že Češi mají tendenci považovat se za "dokonalé" a že "svou neznalost okolního světa - a ta je kolosální - maskují předstíráním, že vše umí lépe". Z tohoto postřehu o českém charakteru čiší smutek, protože je nadčasový.
Ani v Sudetech nedokázalo být Československo vstřícné, i když si to mohlo dovolit - hlavně v druhé polovině dvacátých let. Své ústrky z dob Rakouska teď kompenzovalo ústrky vůči německé, polské a maďarské menšině. Praha věřila, že se svým průmyslem a francouzským spojencem žádné kompromisy hledat nemusí.
"Jindy jsme je nepotřebovali." - jak případné...
K tématu jsem četla zajímavý/á esej Igora Lukeše "Sebestředný stát" (autor Igor Lukeš /historik, profesor Bostonské univerzity/, Respekt č. 43/2018).
Pár úryvků:
...Po vzniku Československa se jeho přátelé těšili, že Praha na mezinárodní scénu vstoupí s ideály, o kterých mluvil Masaryk. Příležitost na sebe nedala dlouho čekat: v poválečné Vídni vypukl hlad a hrozila revoluce. Spojenci prosili pražskou vládu o pomoc. (Byla to obdoba současné migrační krize.( Praha tvrdě odmítla, protože neuměla soucítit s bývalou imperiální velmocí, která teď klečela na kolenou. Nedostatek české velkorysosti Evropu zklamal a Češi ztratili příležitost najít s Rakouskem společné zájmy. Přispěje to k jejich opuštěnosti koncem třicátých let.
Nebo jiný příklad: Rudá armáda se v roce 1920 drala Polskem na západ. Francie žádala, aby pražská vláda přes své území povolila průchod zbraní pro bránícího se souseda. Masaryk a Beneš prosby odmítli a vymluvili se na stávku železničářů v Bohumíně. Hned ale využili polské slabosti a na Těšínsku své zájmy prosadili silou. Byla to chytrá taktika, a tragicky špatná strategie. Čechům za jejich chování během ruské invaze Poláci vystaví účet v září 1938.
U toho výše mnou zmíněného článku v Respektu (Ještě jednou sto a bez drncání) je pěkná kresba od Pavla Reisenauera: Je na něm vážně a cílevědomně se tvářící žena v košili a montérkách (na kterých je jmenovka HERKULA), v rukou má vidle a lopatu a nad ní je nápis:
KE STÉMU VÝROČÍ NAŠÍ STÁTNOSTI VYKYDEJME ZEMANIÁŠŮV CHLÉV
Čeští elfové: https://www.respekt.cz/spolecnost/cesti-elfove-budou-bojovat-proti-dezinformacim-a-ruskym-trollum
Zdá se, že voliči M.Z. mají za hodnoty, které uznávají a obdivují i zlomyslnost a pomstychtivot; potom se nelze divit, že jim Miloš Zeman vyhovuje.
z komentáře Marka Švehly "Ještě jednou sto, ale bez drncání" (Respekt č. 44/2018)
...Zatímco poslanci (ti nepozvaní na oficiální uctění masarykovských hodnot na Pražský hrad) mohou své vyloučení z oslav zužitkovat, a dokonce na něm politicky vydělat, nepozvání a tím i ostrakizace nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana za vyšetřování kriminálních aktivit zaměstnanců prezidentské kanceláře je třeba vnímat jako prezidentův promyšlený útok na nezávislou justici, tedy jeden z výdobytků republiky, jejíž narozeniny se slavily. Takový je paradox, který je do těchto oslav vetkán.
Nakonec však chování prezidenta, který si zjevně usmyslel být po vzoru svých komunistických předchůdců hlavou státu jen pro někoho, nemusí být tím nejdominantnějším momentem oslav. ...
... došlo i na mítink té části veřejnosti, jež se nechce smířit s volbou prezidenta Miloše Zemana, ostatně stejně jako se on odmítá smířit s tím, že ho někdo nevolil. ...
... Prezident otevřeně demonstruje svůj obdiv k autoritářským režimům v Číně a v Rusku a snaží se dělat kroky, které by nás k těmto zemím připoutaly. ...
... Je naivní si namlouvat, že už jsme se ze všech chyb poučili a že vůči Evropě stejně nemáme alternativu. Bohužel máme, stejně jako jsme ji měli kdysi. Snaha dostat Česko na trajektorii protizápadní, Rusku tak či onak podřízené země, trajektorii, která nese úzké elitě velký prospěch a zbytku společnosti mizerii, tady pořád je. Její promotéři si už šest let udělují medaile "Za zásluhy" na Pražském hradě.
Z dnešního sloupku "Dilema s medailemi" (Lidové noviny) Marty Švagrové:
... A nelituji, že má být v Rusku oceněn písničkář, jehož překlady a interpretace pro tehdejší režim nepřijatelného Vladimira Vysockého nebo Bulata Okudžavy byly pro nás nejen v normalizační šedi vodou živou. Lituji jen, z jakých rukou má Puškinovu medaili přijmout, a lituji, že mu to nevadí. ...
Kdo chce vidět Tool na vlastní uši a slyšet na vlastní oči, 4.6.2019 v Praze bude mít možnost:
https://www.toolband.com/
Právo na svobodu přesvědčení a projevu tvoří devatenáctý článek Všeobecné deklarace lidských práv a jako takové by mělo být vlastní všem. Teoreticky. Podle nejnovějšího indexu svobody tisku sestavovaného nevládní organizací Reportéři bez hranic (RSF) najdeme skutečně nezávislý tisk pouze v 17 zemích světa (ze 180). A ne, Česká republika mezi nimi není.
Žebříčku vévodí severské země, my jsme klesli proti loňsku o 11 příček na 34. místo a před námi jsou i takové země jako Ghana, Namibie nebo třeba Slovensko. Hlavní důvody? Miloš Zeman jako čelný představil země a jeho výpady proti novinářům a premiér vlastnící velkou část mediálního trhu.
Jistě, bytosti, jsi tu správně, štrykovat se zde může o všemkoli. :)
Istanbulská úmluva konstatuje, že násilí na ženách vychází z historicky nerovného poměru sil mezi muži a ženami a že násilí je zároveň nástrojem udržování podřízeného postavení žen.
- z čehož pan Piťha usoudil, že hrozí konec dvou pohlaví...
Podobné bláboly jsem v kostele zaslechla od arcibiskupa Jana Graubnera v olomouckém dómu sv. Václava tuším 1. srpna - ty sarkastické a záštiplné výroky jsem vydržela poslouchat jen chvilku (zrovna zesměšňoval registrovaná partnerství) - křesťanskou lásku si teda představuju jinak.
