kní
diskuze
polský patriarchální klerikální středověk dnes (v roce 2018):
„I kdyby moje žena otěhotněla po znásilnění, přikázal bych jí rodit. Nepochybně by milovala i násilníkovo dítě!“
poslanec polského Sejmu Artur Górský
Ta Jessikka Aro je statečná holka. Před pár roky jsem s ní četla rozhovor, kde mluvila (docela věcně) o svých obavách z pomsty, která se na ni, za její práci, nepochybně ze strany toho odsouzeného z. (dosaďte, co libo, mě napadají hned tři přiléhavé výrazy, výborně tu odpornou osobu charakterizující), snesou. Přesto se rozhodla, že to nevzdá. Jak by řekl Jirka Paroubek - kdo z nás to má... (v tomto případě - takovou kuráž)?
Byl to troll Navážka. Toho ale nechytili - on se k policejnímu sboru v Ankh-Morporku přidal dobrovolně. :)
Obecně máš jistě pravdu, ale tady šlo o obnovu domů a starých stezek zničených zemětřesením, to je přece něco naprosto jiného.
PK: Na jaký projekt z poslední doby jste opravdu pyšný?
ŠP: Myslím, že fascinující projekt je obnova horských stezek v Nepálu. Po velkém zemětřesení v roce 2015 byly tyhle staletí ručně skládané kamenné stezky mezi jednotlivými vesnicemi narušené. Mělo to velké ekonomické dopady, lidé nebyli schopni prodávat tolik zboží jako v minulosti, měli tím pádem nižší příjem, a k tomu ke všemu se ještě po zemětřesení museli často zadlužit, aby mohli opravit obydlí. Přirozeně to mělo i bezpečnostní dopady, na cestách docházelo k celé řadě ošklivých zranění. Tak jsme navrhli projekt, na který jsme dostali od britské vlády desítky milionů korun. Jednotlivé vesnice si stezky opravovaly svépomocí, námi dodaní inženýři pouze kontrolovali kvalitu a během pouhého roku se tímto způsobem podařilo obnovit asi 140 kilometrů stezek a zároveň se vesničanům vyplatily desítky milionů korun, což pro ně byly obrovské peníze. Takže zaplatili svoje dluhy, opravili si cesty a kraj během roku naprosto rozkvetl. A z domova - naše dlouhodobá práce proti předluženosti domácností, exekucím a liknavosti státu, který má i v sektoru půjčování a vymáhání přiměřeně regulovat a chránit své občany, sice pomalu, ale postupně situaci zlepšuje.
PK: Takže se kritika ze strany některých politiků k neziskovkám neprojevila negativně třeba na dárcovských příspěvcích?
ŠP: Ne, vlastně to funguje naopak. Lidé si řeknou, když jim politici nadávají, tak já jim tím spíš přispěju. Samozřejmě je to ale nepříjemné především pro mladší lidi u nás a pak pro ty, kteří za podprůměrné platy dělají strašně těžkou práci ve vyloučených lokalitách třeba někde v severních Čechách. Ti si právem říkají, že by jim stát měl spíše zvýšit platy, protože potřebuje, aby se někdo staral o chudé lidi na okraji společnosti, jinak to stejně zaplatí na jiných nákladech. No a místo toho jim ještě politici nadávají.
PK: Jak osobně pociťujete změnu postoje části veřejnosti a politiků k neziskovému sektoru? Vypadá to, že jste pro mnohé veřejným nepřítelem číslo jedna.
ŠP: Podívejte, mě rozhodně neuráží, když se někdo ptá třeba na efektivitu fungování neziskových organizací, jestli nějaká činnost má za ty peníze vlastně smysl. Co mně ale vadí je absolutně nepoučené nálepkování, takové to hledání dalšího hromosvodu, na který je možné svést mizernou náladu části společnosti, která se v době globalizace transformace a všeho, co s tím souvisí, prostě cítí poražená. Část politiků to samozřejmě dělá plánovaně a je to z jejich strany čistý populismus. Vytvoří dojem ohrožení a pak sebe samé nabídnou jako ty, kteří lid před touto hrozbou ochrání. Tím hromosvodem nejsou jen neziskovky. V 90. letech jím byli třeba podnikatelé, dlouhou dobu samozřejmě Romové a teď jsou jím často i novináři, migranti nebo třeba Brusel. Na stranu druhou, když jsme si loni dělali průzkum, jak nás lidé vnímají, tak 80 procent respondentů si myslí, že děláme potřebnou a dobrou práci. Upřímně si myslíme, že ačkoli to tak nevypadá, realita není zdaleka tak hrozná. Jsem přesvědčen, že kdyby přijela uprchlická rodina s dětmi a byla ubytována v obci, která by souhlasila s tím, že jim poskytne domov, tak na ně nebudou lidé házet kameny. Někteří budou mlčet, jiní si v hospodě zanadávají, ale objeví se i ti, kteří jim nabídnou pomoc. Někdo jim dá nábytek, někdo hračky a někdo řekne, proč by tady malý Hassan nemohl hrát s našima klukama fotbal.
PK: Za rok to bude třicet let od sametové revoluce. Co by dnešní Šimon Pánek vzkázal tomu mladému jednadvacetiletému studentovi biologie?
ŠP: Asi bych mu řekl, aby nepodceňoval to, co mu tehdy říkali jeho rodiče. Totiž, že je naivní, když si myslí, že bude v zemi do deseti let všechno v pořádku. Protože ti, co lhali, budou lhát dál, ti, co kradli, budou krást dál, a ti, co byli slušní, tak ti budou slušní i nadále. že to bude trvat nejméně dvě generace, než ze sebe setřepeme ten morální balast a pokřivení, které nám komunismus způsobil. Já tehdy myslel, že to nebude tak hrozné, a byl jsem evidentně naivní. A jestli bych něco změnil? Určitě by bylo bývalo lepší, kdyby Člověk v tísni začal daleko dříve pracovat doma v Česku. Tím myslím práci v oblasti vzdělávání, vedení ke kritickému myšlení, aktivnímu a zodpovědnému občanství, výchově k demokracii. S tím vším jsme začali po nějakých deseti patnácti letech existence a teď vidíme, jak málo jsme se těmto tématům věnovali. Podcenili jsme to, mysleli jsme, že svoboda bude stačit, aby se tohle všechno dalo do pořádku. Jenže jak se ukazuje, svoboda funguje, jen když se na ní strašně pracuje, sama o sobě ne.
PK: Do první humanitární akce jste se pustil před třemi dekádami. Za tu dobu jste se musel setkat s velkou měrou lidského utrpení. To musí být dost depresivní a frustrující, neokoráváte citově?
ŠP: Když děláte něco, co tváří tvář všech těm obrovským průšvihům přece jen může nějak pomoct, tak to člověka strašně nabíjí. Dovedu si představit, že kdybych obden četl zprávy ze Sýrie a nemohl vůbec nic udělat, tak bych byl daleko frustrovanější. Takhle vím, že přes všechnu tu hrůzu a ohromné počty mrtvých má smysl tam pomáhat, protože většina lidí třeba právě v té Sýrii přežije a bude chtít jít životem dál.
PK: Jak těžké je sehnat zaměstnance, když soudě dle výroční zprávy můžete nabídnout spíše podprůměrný plat?
ŠP: Na rovinu řečeno, s těmi penězi nám to poslední zhruba dva roky opravdu drhne. Chodí ke mně lidi s tím, že jeli tramvají a viděli inzerát s nabídkou platu na pozici řidiče ve výši 35 tisíc. Oni pro Člověka v tísni pracují již pět let a berou třeba 27, kolem třiceti, podle pozice... My se samozřejmě snažíme vytvářet pro zaměstnance prostředí, aby mohli slušně žít, ale poslední dobou je to na trhu práce těžké. Pořád jsme zajímavou alternativou pro lidi, kteří nechtějí ani do byznysu, ani do státní správy. Jsme nejviditelnější nevládkou u nás, máme oprávněně pověst organizace, kde se sice hodně pracuje, ale práce je zajímavá, lidé v ní dostávají rychle důvěru a dostanou se k velkým věcem. Určitě nemáme, co se lidí týká, zásadní krizi, nicméně je to těžší než před pár lety.
PK: Když s ostatními neziskovkami soupeříte o vypsané projekty, vládne mezi vámi ostré konkurenční prostředí?
ŠP: Konkurenční prostředí bezpochyby vládne, panuje mezi námi rivalita, což je ale správné, protože nás to nutí se neustále zlepšovat. Na stranu druhou, i když si konkurujeme, tak spolu velmi snadno a dobře kooperujeme. Nemáme si ostatně co závidět, nejde o peníze, a to vztahy činí podstatně měkčí než v byznysu.
PK: Co všechno se v Člověku v tísni od jeho založení vlastně změnilo?
ŠP: Mám pocit, že snad úplně všechno, kromě základních pilířů, které jsme si mezi sebou říkali v kuchyňce Lidových novin, kde jsme začínali v letech 1992 a 1993. To znamená, že nelžeme, říkáme to, co děláme, a děláme to, co říkáme. Že za to, co děláme, osobně ručíme, že vysvětlujeme věci, jakkoli jsou složité, a že přijímáme odpovědnost jak za to, co se daří, tak za to, co se nedaří. Že jsme tu pro ty, kterým pomáháme, ne pro sebe nebo pro vlády nebo pro média.
PK: Člověk v tísni za dobu své existence výrazně nabobtnal, jak velkou jste vlastně neziskovkou v mezinárodním porovnání?
ŠP: Řekl bych, že jsme středně velcí. Skýtá to některé výhody. Určitě jsme flexibilnější než ty opravdu velké neziskovky, jejichž rozpočty dosahují třeba jedné miliardy eur. Pořád u nás nefungují odcizené vztahy velké korporace, lidé z Člověka v tísni se mezi sebou znají. Jsme ze střední Evropy, takže jsme finančně přece jen méně nároční než třeba norské, americké nebo britské neziskovky, což je určitá výhoda. Jsme ale zároveň natolik velcí, že nežijeme projekt od projektu, jako některé malé neziskovky. Můžeme více investovat do rozvoje systémů, řízení, softwaru, do lidí či do controllingu.
Krásná práce, Jaccku, díky!
PK: Kontrola vašeho účetnictví je, pokud vím, velmi přísná. Neštve vás, že se u Člověka v tísni kontroluje každá koruna, zatímco u mnoha státních zakázek se penězi plýtvalo a plýtvá?
ŠP: Tak to by mělo štvát především ty, kteří mluví o tom, že by chtěli být dobrým hospodářem a že by chtěli lépe hlídat státní peníze. Já se za sebe starám o to, zač mohu ručit, tedy abychom peníze používali co nejlépe. Samozřejmě kontroly zatěžují, jen loni a letos u nás dohromady proběhlo či probíhá na sto auditů a finančních kontrol, určitě to pro nás představuje finanční zátěž v podobě statisíců, možná milionu korun ročně. Kdybych o tom mohl rozhodovat, tak bych byl pro to, aby bylo méně kontrol v neziskovém sektoru a více u velkých státních zakázek, také by se asi ušetřilo více peněz ze státního rozpočtu a troufám si tvrdit, že by to bylo přiměřenější, méně jednostranné, kdy nevládky jsou pod drobnohledem a veškeré státní struktury či formy realizující zakázky státu pod dohledem, řekl bych, slabým...
PK: Dvě miliardy korun je poměrně velká částka, jakým způsobem vlastně tyto peníze získáváte?
ŠP: Stejně jako prakticky všechny neziskovky, i my se snažíme vybírat peníze od lidí a firem, v našem případě jde asi o deset procent našeho rozpočtu. Všechny ostatní peníze soutěžíme. Část na úrovni krajů v České republice, část na úrovni státního rozpočtu, zčásti jde o peníze z evropských strukturálních fondů, které jdou přes Česko, to je souhrnem nějakých dalších deset až dvanáct procent rozpočtu. Celý ten zbytek, tedy asi 80 procent, jsou mezinárodní peníze. Tedy například peníze OSN, Světové banky, EU, případně vlád velkých zemí. Při takových výběrových řízeních donoři specifikují, co chtějí, třeba podporu vzdělávání v severní Sýrii. V takových případech jde o takzvané uzavřené výběrové řízení, kdy vláda osloví vybrané organizace, které v oblasti působí. Existují i otevřená výběrová řízená, ta jsou často na úrovni Bruselu, kdy můžeme podat projekt zaměřený na jakoukoli chudou zemi na světě. Pak proti sobě soutěží třeba 1500 projektů z celého světa, přičemž unie zafinancuje 150 z nich. Jinak na kritiku naší práce občas říkám, že to, co děláme, by samozřejmě mohla plnit i běžná firma. Jen by k penězům od státu nepřidala soukromé peníze tak jako my a navíc by samozřejmě chtěla zisk, takže by na samotnou pomoc nešlo tolik financí. Stát by to vyšlo bezpochyby dráž.
no a teď ten rozhovor (Petr Kain se ptal Šimona Pánka):
PK: Jak se má v této turbulentní době Člověk v tísni?
ŠP: Pomineme-li to, že svět je možná v nejhorším stavu od druhé světové války, tak se má Člověk v tísni dobře. Už před mnoha lety jsme se vydali na cestu expertní profesionalizace, což je asi také důvod, proč jsme jednou z nejrychleji rostoucích nevládek v Evropě. Pořád o nás panuje představa, že jsme ti lidé ve vytahaných šedivých svetrech a sandálech, kteří volají: Já dělám dobro, přidejte mi na to! Takoví ti Mirkové Dušínové, kteří pomáhají, protože nic jiného neumí. Taková představa je ale hodně pomýlená. My jsme společnost zaměstnávající asi 1800 lidí, z toho 600 v Česku, rozpočet máme přes dvě miliardy a vnitřně jsme řízení možná přísněji než klasická firma, protože jsme neziskovka, a kdyby se něco nepovedlo, tak je to v podstatě neřešitelný problém. Pohled do našeho vnitřního fungování by asi byl pro velkou část lidí překvapením. Jsme vlastně složitá, sofistikovaně řízená společnost.
No ... možná by bylo lepší se místo těmito kreaturami zabývat spíše lidmi, kteří jsou hodni obdivu a vděčnosti, o kterých číst je povznášející a kteří jsou sexy, ne?
Třeba Šimon Pánek. Manažeř dobra - píše se na titulce občasopisu INDEX (LN) z 8.10.2018. Držitel ceny Evropan roku 2003 a Ceny Paměti národa 2010, m.j. Rozhovor s názvem "Byl jsem naivní" s ním vedl Petr Kain:
Někteří politici i část veřejnosti o neziskovkách a v poslední době mluví jako o parazitech či pijavicích státního rozpočtu. Šimon Pánek, šéf té nejslavnější a největší české neziskovky, Člověka v tísni, to překvapivě bere docela stoicky: "Je mi přes padesát, pracoval jsem v několika válkách a katastrofách, dal jsem tomu čtvrt století velmi náročné, často krizové práce, takže mě to ani osobně, ani pracovně nijak neparalizuje. A že mě to občas štve, no koho by to neštvalo," říká s tím, že je každopádně o veškeré kritice směřované k neziskovkám ochoten diskutovat. "Jsem si totiž velmi jist, že reálná fakta a argumenty hovoří ve prospěch konceptu neziskových organizací a občanské společnosti," dovává.
KLIP - TIP - z posledního Respektu:
hudební videoklip, kde hudba (alespoň pro mě) je na rozdíl od obrazu, příběhu, nepodstatná složka
https://www.youtube.com/watch?v=5gIhrPGyu6U
